Ono by bylo vážně krásné, kdyby ty správné věci šly všechny lehce a ty špatné těžko. Kdyby to tak bylo, tak by nás vlastně sám život vedl správným směrem. Jenomže představte si to do detailů. Představte si, že vstoupíte do cukrárny (pokud nejíte sladké, tak třeba do řeznictví nebo sushi-baru, dle svého gusta :-)), kde si lehce a zdarma můžete brát cokoli. Zpočátku by to bylo úžasné, ale velmi rychle by se vám to přejedlo, začali byste se nudit a jídla si nevážili. Koneckonců, tenhle problém zná dnes spousta lidí, zrovna koňákům se ale myslím spíš vyhýbá :-)

S aktivitami v životě to není o moc jiné, čeho dosáhneme bez úsilí, toho si nevážíme a hlavně, ani nás to dlouhodobě moc nebaví. Jsme nastavení na to, že to, pro co překonáme překážku, nás baví a uspokojuje mnohem víc. Ono to jinak ani nejde, protože život, jaký jsme žili během celého vývoje, lehký není a být nemůže. Chceš se najíst, dři se, ať už na poli, nebo při lovu. Je logické, že luxus nedřít se byl velmi cenný. Jenomže dnes je to jinak, s námi i s koňmi. Většinu času se opravdu nedřeme, pěkně jsme si na to zvykli a upřímně řečeno nám to příliš nesvědčí. Ostatně ani koním, jak vědí budovatelé ustájení paddock paradise.

Pojďme uvažovat dál. Co když se chceme někam posunout? Stát na místě je pohodlné, beze ztráty energie, ale posunout se... slyšíte v tom slově ten pohyb? To nejde bez výdeje energie. A nejde to ani bez určitého nepohodlí. Pokud stagnujeme na místě, jsme ve středu své komfortní zóny, kde je nám bezpečně a příjemně. Když se někam pohneme, hýbeme se my, ale ne ta komfortní zóna, tudíž my se posouváme k jejímu okraji... což logicky nebude úplně snadné ani příjemné, ať už se jedná o námahu fyzickou, duševní nebo kombinaci. Zkrátka posunout se někam znamená vždycky námahu a trochu nepohodlí.

To, do čeho investujeme nějakou snahu a zmíněné úsilí, nám přináší větší radost. Možná proto tolik talentovaných jezdců, kteří dostali „naservírované" kvalitní koně, ježdění dříve nebo později opustí, zatímco „nemehla", která si to musela vybojovat, zůstávají.

Naopak, co se stane, pokud se rozhodneme, že to, co umíme, nám stačí a že už se nikam posouvat nechceme, že chceme mít to pohodlí? Zpohodlníme ještě víc! Komfortní zóna se kolem nás bude zužovat, takže to, co nám dřív jako až taková námaha nepřipadalo (ve srovnání s jinými, těžšími věcmi), nám najednou náročné připadá. Takže ve skutečnosti nám nestačí jezdit si na pohodu, abychom zůstali na stejné úrovni, jaké už jsme dosáhli, ale postupně ztrácíme i to, co už jsme získali. Přesně podle trefného anglického „use it or lose it".

A týká se to jak fyzického cvičení, síly, vytrvalosti a koordinace, tak psychické odolnosti. Pokud něco přestávám dělat, zhoršuji se v tom. S tou koordinací je to ještě to nejsnazší, jednou osvojená dovednost se dá relativně snadno „oprášit". Jestliže se nevystavuji stresujícím podnětům, moje odolnost vůči stresu se snižuje. Za nejhoršího zrádce považuji právě tu psychiku - člověku se potom strašně nechce. Sama za sebe můžu říci, že nejhorší je udělat ten první opravdový krok... pak druhý, třetí, pátý, desátý... a pak to pomalu začne jít samospádem. Poté začneme vidět určité pokroky, které nás uspokojují, a ty nás motivují snažit se dál a třeba víc.

Ale jak je to s tou dřinou u koní?

Moderní pojem lehkost navozuje představu, že to s koněm musí jít tak nějak samo, bez násilí, ale i bez úsilí - opravdu máte pocit, že to tak je? Když nám jde lehce jen to, co už dobře ovládáme a při čem se neposouváme z komfortní zóny, u koně to přece bude úplně stejné. Určitě pro něj při obsedání není lehké se srovnat s naší váhou, stejně tak není lehké se pod naší váhou uvolnit. A musí být nesmírně, pro nás možná až nepředstavitelně těžké pochopit, že každá pomůcka něco znamená a jak se na ni reaguje.

Samozřejmě, je to všechno velmi individuální - pokud je kůň dobře stavěný, pokud je jezdec odpovídající jeho proporcím, pokud má výborně padnoucí výstroj, pokud umí koni nevadit a sděluje své přiměřené požadavky srozumitelně, pak je ta námaha pro koně menší. Ale troufám si říci, že jen do určité chvíle. Jestliže nestojíme na místě, ale jdeme dál a dál, tak VŽDYCKY, u každého koně časem narazíme na něco, co je pro něj obtížné. Možná fyzicky, možná duševně, ale zkrátka v určitém bodu musí zabrat. Takže i kůň, který se někam posouvá, nějak „dře"... je jistě pravda, že téměř všechny drezurní cviky nám dokáže předvést i ve volnosti, takže jsou do jisté míry přirozené, ale pod sedlem a na pomůcku je to úplně jiná situace. To asi zjistil každý, kdo se někdy snažil naučit koně přeskok nebo kontracval (někteří se tvrdošíjně drží kontracvalu a bojí se přeskočit, jiní nám zase vsouvají přeskoky ještě dřív, než o ně stojíme a nechtějí zůstat v kontracvalu, jen málokterý kůň dělá „přirozeně" pod sedlem oboje).

Nabízí se otázka, zda je vůbec správné po koni nějakou dřinu a nepohodlí chtít. A kde je ta míra. Odpověď si musí pro sebe najít každý sám, já můžu posloužit pouze vlastním pozorováním a zkušeností. Ještě nikdy jsem neviděla koně, který by měl odpor k práci nebo k lidem proto, že „dřel". Naopak znám spoustu docela dost pracujících (sportujících) koní, kteří mají spokojený výraz, vyhledávají společnost lidí a ve výběhu před tréninkem lidem chodí naproti. Co koně odrazuje, není práce, ale přetěžování, bolest, násilí (nikoli úsilí), frustrace jezdce, přenášená na koně, frustrace koně z nepochopitelných pomůcek jezdce nebo příliš velká míra stresu.

Kůň je ochoten zvládnout téměř vše, pokud přitom cítí, že jsme v pohodě, umíme mu pomůckami jasně říct, co chceme, nepřekážíme mu a nepůsobíme bolest a dokážeme povzbudit, rozpoznat a ocenit každý malý pokrok.

Jezdec musí jít příkladem

Správný sed by měl být bez dřiny? Jistě, pokud pravidelně cvičíte a máte perfektní držení těla i koordinaci. Jestliže většinu dne pracujete u počítače, na židli si hovíte tak nějak a ještě k tomu nakřivo, bude docela fuška držet tělo najednou zpevněné a ještě uvolněné. Ovšem sedět, nevadit, nepřekážet a koordinovat pomůcky, je ještě relativně snadné, pokud se chceme „jen" dobře vozit. Když vám přestane stačit se jen vozit a chcete začít skutečně jezdit, zalíbí se vám drezura, ať už ta klasická nebo sportovní a začnete uvažovat nad korektním ohýbáním, shromážděním a cviky, je to najednou mnohem těžší. Tady začíná ta dřina, o které ale spousta hobby jezdců říká, že je špatná.

Jenže bez ní to nejde. Nejen proto, že požadavků je víc, ale hlavně, když se učíme, narážíme na komfortní zónu sebe i koně. A učíme se vždy víc věcí zároveň, protože každá pomůcka se dává celým tělem. Na připraveném koni je to samozřejmě snazší, ale ani on nebude dělat věci sám, pokud nefungujeme správně... dřina, o které je řeč, není o tom přetlačit, přetáhnout nebo předřít koně (probůh, jak bychom mohli!), ale o tom koordinovat a udržet zpevněné své tělo - uhlídat, aby když pobídne holeň, zároveň nezatáhla ruka, aby, když dáváme sedovou pomůcku do shromáždění, „neuletěly" holeně dopředu, aby, když se snažíme vypružit pohyb, se nám nezbortilo tělo. Zkrátka dělat to sami tak dobře, aby to dobře dělal i kůň.

Ono je to totiž i o hlavě. Jen pokud máme přesnou představu a svým tělem ji dokážeme předat, může to fungovat. Kůň neví, co po něm chceme a jak má požadovaný cvik vypadat. Když se „snaží utéct" z dovnitř plece, nedávejte mu nálepku, že je to lempl líná. On se zkrátka snaží vyhovět pomůckám tak, že tam, kde je necítí, se vykroutí. Jak má vědět, že to je špatně, že to zrovna takto nechceme, když po něm chceme něco náročného, co ještě dobře neumí? Prostě tam ta holeň musí být, ne proto, aby ho přetlačila, ale aby mu ukázala cestu. Pobízet každý krok, aby kůň udržoval rytmus, je zatraceně špatně, ale mít přiloženou holeň na koni, abychom mu mohli dát pomůcku ke změně nebo ho ohnout, taky vyžaduje práci svalů, která se nasčítá.

Když chci udržet shromážděný rámec koně, musím dávat poloviční zádrže a k tomu musím používat zadek i nohy, stokrát za hodinu. Pokud budu jen pasivně sedět, proč by ten kůň měl v tomto pro něm náročném držení zůstávat bez mé podpory? Ano, když si umím koně udržet dobře „na sedu" a lehkého v ruce a už se pohybuji v jeho i své komfortní zóně, nedřu se. Jenže než se k tomu dostanete, než se naučíte, jak přesně působit, tak se dřít budete. A než se to naučí ten kůň, bude to těžké i pro něj a budete potřebovat spousta pomůcek, abyste ho vedli. V poslední době je spousta přístupů, které ukazují, jak to jde lehce, když to člověk dělá správně a učí jezdce po malých krůčcích. Jsou skvělé, dokážou naučit jezdce, aby koni nevadil a pěkně se svezl, ale stále se pohybují v komfortní zóně koně. Proto je to tak snadné.

Ovšem to pořád není to nejtěžší. Pokud se učíte novou dovednost typu zavazovat si tkaničky (vzpomínáte si, jak vám to v těch třech letech taky nešlo?), když uděláte nějaký pohyb správně, vidíte pokrok. Když se naučíte nové slovíčko, můžete ho hned použít. Jenže když se na koni naučíte udělat nějakou jednotlivost správně, nemusíte lépe cítit vůbec nic, naopak je to často ještě horší. Naučíte se, jak odzadu koně pobídnout... a rázem buď utíká, nebo se vám nacpe do ruky. Zkusíte netahat za vnitřní otěž a kůň vám odjede z kruhu. Zkrátka odměna za pokrok nikde. Abyste cítili pokrok, musíte se často naučit těchto jednotlivostí spousta a umět je spojit a pak najednou to udělá „blik". Ale jen na chviličku, pak to světýlko zase zhasne a můžete ho hledat znovu. A pokud ho chcete najít, musíte opět trávit spoustu času ve fázi „je to blbě, já to cítím, že to je blbě, ale když to nebudu zkoušet, nenaučím se to", Je to fuška. Pro vás i pro toho koně, ale je to tak správně. Život nemá být lehký.

PS: Samozřejmě ani dřiny nesmí být „přes moc" (pamatujete na kouzelných 75 %?). Co se dá rozkouskovat, to kouskujte. Necpěte sílu tam, kde stačí koordinace. Nelámejte věci přes koleno. Nepospíchejte. Dřinu je potřeba brát pozitivně a nebát se jí, ale prorážet hlavou zeď přitom netřeba, to většinou nepomáhá :-)