Divné koronavirové bezčasí zjevně prospívá psavé a jiné tvůrčí činnosti a letos tak bylo úspěšně dokončeno a vydáno mnoho pěkných knih pro koňáky.

Naše nejkultovnější koňařská akce vůbec – Velká pardubická – se nově dočkala významného příspěvku do její bohatého fondu bibliografie v podobě dvou knih vydaných pod hlavičkou Nakladatelství Lenky Gotthardové.

Předně musím napsat, že jejich hlavním a z mého subjektivního pohledu i nejvýraznějším přínosem jsou konkrétní lidské příběhy, doposud vlastně literárně v takovém rozsahu neuchopené. Protože Velká pardubická je o příbězích.

Druhým hlavním přínosem je, že se vlastně dozvídáme i o významné části historie kladrubského hřebčína, našeho nejvýraznějšího koňařského reprezentanta ve světě. Ale nejen kladrubského hřebčína, ale obrovskou devízou je vhled do historické etapy ježdění a života kolem koní u nás. Vzpomínky opravdu nejsou vůbec omezené jenom na dostihy, jak by se někteří nepříznivci dostihového prostředí možná mohli obávat. Je to prostě o koních!

Samozřejmě hodně rezonuje kladrubské prostředí, takže na své si opravdu příznivci kladrubáků přijdou, dozví se mnohé o výuce, práci, lidech z toho prostředí, ale i o některých lidských či koňských celebritách jako Sacramoso Eroica XLIII. A o vozatajství. Snad si mohu dovolit malý spoiler, ale například jsou zmiňovány okolnosti okolo státního pohřbu Václava Havla, jehož rakev táhlo spřežení černých kladrubských koní, či účasti na Equitaně. Zkrátka a dobře, navnaděni?

Třetím přínosem je pak bohatá fotografická příloha, plná často dříve nezveřejněných fotografií ze soukromých archivů, která doutváří jedinečný charakter obou knížek.

A nyní konkrétněji k samotným knihám.

Kdo je napsal? Pan Pavel Fiala, kterého koňařská obec již zná jako autora knížek Mistr opratí Jiří Kocman (vyd. 2016) a Obloukem k vítězství – vzpomínky Miloslavy Hermansdorferové Schulzové, legendární první vítězky Československého derby (vyd. 2018). Knihy jsou poctou těm, kteří dlouhá léta hájili bíločerné kladrubské barvy v dostizích.

Kniha Bílo černá Velká pardubická: vítězové Libor Štencl a Petr Vozáb se na 293 stránkách věnuje životním osudům Libora Štencla a Petra Vozába. Pan Libor Štencl startoval celkem 11x ve Velké pardubické, a jednou ji vyhrál. Stalo se tomu tak roku 1993 s koněm Rigoletto, na kterém seděl ten den poprvé. V kladrubských barvách startoval ve VP s koňmi Gusyra a Forman, pro ostatní stáje pak ještě s Libentínou, Vinny, Variantem a Lateritem. A právě krásný tmavý hnědák Forman by se dal označit za jeho kladrubského životního koně, společně šli Velkou pardubickou celkem čtyřikrát. Dvakrát byli čtvrtí (v letech 1990 a 1991). 1x třetí (1989) a 1x druzí (1987). Forman byl jedním z těch koní, kteří si zasloužili a měli na to Velkou pardubickou vyhrát, ale zůstali ve stínu svých lepších (šťastnějších?) kolegů.

Pan Petr Vozáb je dnes znám od poloviny 90. let široké koňařské i laické veřejnosti také a vlastně již hlavně jako excelentní vozatajec, a určitě v paměti zůstane rekordní zápřah 22 koní, kromě jiného. Ale poprvé ve známost vešel jako dostihový jezdec za kladrubskou stáj. Ve Velké pardubické startoval celkem 9x, z toho pětkrát s polokrevným Festivalem kladrubského chovu.

První setkání s Festivalem? „Přijel jsem na vopušťák a Vašek mi povídá: Mám pro tebe koně na Velkou! Zaradoval jsem se. Když trenér odešel, kluci ze stáje na mě hned: Ty vole, to je žebrák! Ten nechce běhat…“ A nakonec to s Festivalem bylo na pět startů ve Velké! V letech 1983 až 1987 společně byli 7., 5., 4., 2. a vítězové. Výhra přišla roku 1985 s výrokem „zadrženě daleko“ a byla nakonec velkým překvapením, neboť Festival předtím šel špatně v Kolesách a nepředpokládalo se, že uspěje. Festival s Petrem Vozábem tak zůstali navždy zapsáni v listině vítězů Velké pardubické.

Kniha Černo bílá Velká pardubická: trojnásobný vítěz Pavel Liebich a startér Miroslav Samšiňák se na 339 stránkách věnuje barvitým osudům hrdinů jmenovaných v titulu.

Pavel Liebich je nesmazatelně spojen se Sagarem, se kterým vyhráli Velkou pardubickou v letech 1981, 1982 a 1983. Sagar byl Sověty nechtěný kůň, kterého považovali za neperspektivního a s lehkým srdcem ho prodali při příležitosti návštěvy zástupců kladrubského hřebčína v SSSR. Tehdy nevěděli, že si prodávají pro ně později neporazitelného koně. Ale tak to už chodí. Pavel Liebich ale startoval ve VP i s koňmi Neklan (1969–1971), Punč (1974–1979) a Lahire (1980). Punč byl rozhodně jedním z jeho životních koní, řekl k němu: „Už jsem řekl, že byl osobitej, lechtivej na ošetřování. Na něj hřbílko bejt nemohlo, jen tak lehce vyčistit slámou, nebo hadříkem. Měl ale srdce.“ Dalším mimořádným koněm, který mu zkřížil cesty, byl derby-vítěz Crapom, který jako první cílil na double Derby-Velká pardubická, a s Pavlem Liebichem vyhrál Cenu Vltavy, ale nejen pro problémy s kopyty byl nakonec odejit do chovu.

Pavel Liebich měl velké štěstí na koně krve Kinské, v knize je jim věnován velký prostor. Jedním z nich byla i klisna Norka (Blatec), která byla pravnučkou vítězky Velké pardubické z roku 1937 Normy. Plavka Norka vyhrála Kladrubskou cenu a Pavel Liebich se znovu se zástupci plemene Kůň Kinský setkal v Chlumci, kde mj. ošetřoval slavné hřebce Červánek (Almhirt týnský) a 250 Burbon.

Osud Pavla Liebicha byl spletitý a kniha se nevyhýbá ani temnějším stránkám osobnosti, to ostatně u nikoho ze čtyř hrdinů, ale dotýká se jich velmi decentně a okrajově. To je nutné ocenit, protože z nějakého důvodu je v současné době v módě bolestné odhalování až na dřeň, které není vždy ku prospěchu věci. Samozřejmě se jedná o subjektivní názor.

Miroslav Šamšiňák (1946–2004) ve Velké pardubické startoval s koňmi Neklan (1972), Punc (1972) a Vind (1979), později učil jako mistr odborného výcviku v kladrubském učilišti budoucí adepty jezdectví, mezi nimiž byl např. Marek Stromský, Pavel Kašný, Jaroslav Myška a mnozí další. Kromě toho startoval dostihy nejen v Pardubicích, ale i v Mostě či Kolesách. Také pětkrát odstartoval koně do Velké pardubické. Jeho památce jsou obě knihy věnovány.

V druhé knize je pak speciální kapitola „Velké bílé a černé čtverce v historii Velké pardubické“, která dává souhrnný přehled reprezentantů kladrubských barev v letech 1947 až 2015. Poslední kapitola nazvaná Shrnutí pak poskytuje stručnou životní biografii v souhrnu u Libora Štencla, Petra Vozába, Pavla Liebicha a Miroslava Šamšiňáka.

Co snad jen mohu knihám vytknout, je časté odbíhání mimo hlavní linii příběhu, někdy možná přespříliš faktografické (např. přehled výsledků skvělého Yockera, kterého v jeho překážkové fázi kariéry jezdil Libor Štencl, zatímco u ostatních „životních“ koní všech čtyř hrdinů tato kariéra takto zevrubně popsána není). Někdy je povídání krásně ucelené a některé části jsou plné odboček, ale naprosto chápu, že při tolika zajímavostech a při tak bohatých osudech, které tito jezdci měli, je velmi nesnadné neodbočovat. Navíc odbočky jsou často plné zajímavých informací, rozhodně by stálo za zvážení je dále rozpracovat do dalších knih. Za sebe jen podotknu, že převeliká škoda, že knihy nebyly vydané v pevné vazbě, rozhodně by si to takové dílo zasloužilo, ale zcela chápu ekonomické faktory.

Když to shrnu, obě knihy by měly být v knihovně každého koňáka, protože jsou pěkně sepsanou vzpomínkou významné části historie jezdectví u nás.