Pojem celostní zní trochu alternativně, ale všichni i bez dalších znalostí nějak podvědomě chápeme, že celostní přístup má svoji logiku nejen v humánní medicíně. Dr. Hiltrud Strasser ve své knize Celostní ošetřování kopyt koní nespadla z měsíce, má za sebou léta vlastních výzkumů a praxe v této oblasti a řadu vydaných publikací. Tato knížka je dalším vydáním knihy „Život se zdravými kopyty", do kterého doplnila nové poznatky.

Knížka má sto deset stran (plus několik listů inzerce), je přehledná a neplýtvá místem na honosnou grafiku. Nemá to zapotřebí, téma je stále žhavé. Pro názornost vystačí s kresbami a černobílými fotografiemi. Na obálce nad skokem Václav Vydra s Démonem bez železa v hubě a bez podkov. Působivé. Kdo by alespoň nezalistoval?

Kniha je rozdělena do tří hlavních kapitol:

• Zásady pro zachování zdraví koně,
• Otázky chovu a ustájení a
• Často se vyskytující nemoci.

Zásady pro zachování zdraví koně uvádí praktická úvaha o vlivu způsobu chovu na délku života. Dozvíme se v ní, proč délka života stojí a padá se zdravím jeho kopyt. Ano, staré koňařské rčení „bez kopyta není kůň" říká sto let totéž a nelze nesouhlasit. Dále se dozvíme, že průměrný věk koní v lidské péči je oproti volně žijícím koním nízký, což jen vypovídá o tom, že je něco špatně.

Vliv životního prostředí na organizmus je nepopiratelný nejen u koní a podmínky ustájení s ošetřováním kopyt spolu souvisí. Výhodu přirozeného chovu oproti boxovému ustájení u všech plemen koní autorka podtrhuje příkladem, jak boxový kůň jednoho dne začne kulhat, dojde k vynětí nervu a když se léčba nedaří, zbaví se ho majitel tím, že ho dá „do chovu" nebo řezníkovi. Dále píše, že v lidské péči jsou koně rychle nepoužitelní a potřebují léčení... pokud si tyto řádky hrající na city extrémně špatnými příklady odmyslíte - vzhledem k verbální agresivitě některých oponentů bosonožství jde zřejmě jen o strategii „nejlepší obrana je útok" - zůstane vám velice užitečná a dobře napsaná kniha.

Co koně pro své zdraví potřebují, o tom je podkapitola Přirozené životní prostředí. Pohyb, termoregulace, stádo a výživa, to vše nás až tak nepřekvapí, o to více zaujme stať Držení těla a jeho vliv na opotřebení zubů, když je kůň v imponujícím postavení s hlavou nahoře. Další zajímavostí je přirozené kolísání hmotnosti u volně žijících koní až o 25% - lze si jen přát, aby toto nebyl argument majitelů koní týraných hlady. Přece jen jsme v Čechách...

Kopyto přichází na řadu na dvacáté stránce. Po anatomii kopyta následuje, řekla bych, zlatý hřeb knihy - velice názorně vysvětlený mechanizmus kopyta, o který se zbytek knihy a vlastně celá práce Hiltrud Strasser opírá jednoduchou rovnicí podloženou výzkumy - okované kopyto umožňuje díky narušenému mechanizmu kopyta podstatně menší průtok krve než kopyto bosé a s tím souvisí řada dalších věcí přímo ovlivňujících zdraví koně. H. Strasser uvádí počet kroků, které kůň udělá v režimu 24/7, a porovnává tento počet (až zbytečně lacině) s chudákem okovaným koněm zavřeným v boxe, který jde pracovat na hodinu denně na měkký povrch jízdárny, urazí během práce maximálně 3 kilometry a počet jeho kroků dosahuje jen pětiny kroků koně z režimu 24/7. Kroky rovná se pumpování krve a tím také vylučování nadbytečných bílkovin, které jsou stavební látkou rohoviny, což má vliv vedle růstu rohoviny na metabolismus vnitřních orgánů a s tím související další zdravotní problémy - pokud odvod bílkovin do rohoviny není zajištěn.

Princip úpravy kopyt nás může zaskočit tvrzením, že „úpravy kopyt jsou u našich užitkových koní nutné jen tehdy, pokud tito mají příliš málo pohybu na tvrdých půdách". Tato věta bourá pravidla o intervalech pravidelných korektur kopyt, nakonec stačí po nějaké zimní přestávce „podniknout s koněm dlouhou jízdu po štěrkových cestách, tím se kopyta ostrouhají, člověk tak má méně práce a kůň zdravá kopyta". Úleva, že můžeme odvolat kováře či kopytáře, je ovšem předčasná, protože autorka přece jen bere v úvahu realitu terénu a množství pohybu. Kopyta tedy obvykle musí být uměle opracována - optimalizována. Jak - o tom se můžeme dočíst v základních pravidlech úpravy kopyt, ovšem poté, co jsme prostudovali dvě stránky pojednávající o optimálním tvaru kopyta. Na straně 42 je odstavec, kde Hiltrud Strasser upozorňuje na nutnost disponovat znalostmi, zkušenostmi a schopností individuálního přístupu. Tím se zřejmě (a ne naposledy) trochu „sichruje" proti kopytářským rychlokvaškám vesele po třídenním kurzu nebo po přečtení knížky ořezávajícím kopyta až na krev, jež pak pohání mlýn oponentů.

Jako jedinou a dočasnou ochranu kopyt doporučuje botičky a zdůrazňuje podstatný faktor přechodu z podkov na naboso a u bosého koně při změně terénu - tímto faktorem je čas. Pokud kůň kulhá, je nemocný a podkovy nebo botičky stav jen zamaskují a zhorší.

Kapitola Otázky chovu a ustájení porovnává přirozený chov a chov v teplých stájích se stálou teplotou, znovu se dostáváme v podkapitole o pohybu k počtu kroků v režimu 24/7 a v boxech s jednou hodinou pohybu denně. „Klecoví" koně jsou ve stresu, mají bolesti svalů a těsná kopyta. V podkapitole Výživa je na koberečku hlavně oves.

V podkapitole o držení těla autorka zmiňuje kromě drezury i pobyt v boxe, kde koně stojí s hlavou nepřirozeně vysoko, a to i při krmení ze žlabů či žebřin (proboha, kdo má ještě ve stáji jesle?). Shromáždění koně požadované v drezuře škodí tím, že je váha přenášena na záď, čímž se podle autorky zatěžují patky.

V ustájení se nebrání kompromisům (otevřené ustájení). Zaujala mě zmínka o tom, že kopyto v boxe prošlápne podestýlku a vyždímá z ní do sebe moč - protože to není jako dřív, kdy se u kavalerie dodržovala zásada nulové tolerance exkrementů v boxe. Tato drobná poznámka je ale odhalením základního problému, proč sundat koním podkovy a dát je ven. Proč jsou nemocní, rychle opotřebovaní. Není čas jezdit ani zajistit dokonalou čistotu stáje, koně nepotřebujeme k práci x hodin denně, ale pro zábavu, na kterou si však najdeme čas sotva třikrát týdně. A pak opravdu může v těch nejhorších případech stát v boxe den za dnem kůň se železnými botami, oteklýma nohama a nevědomou otázkou v očích.

V kapitole Často se vyskytující nemoci se nepíše jen o kopytech, ale také svalech, hřbetě, imunitním systému a poruchách chování. Podle zkušeností autorky změna způsobu chovu a péče o kopyta ve prospěch koně může napravit zdánlivě nenapravitelné i u starších koní, kde to jen trvá o něco déle.

Ať už jste příznivcem metody ošetřování kopyt Dr. Strasser nebo ne, její snaha a zřejmě hroší kůže, bez které by nemohla skrz hradbu zažitých postupů proniknout do celého světa, přináší pomalu, ale jistě kýžený obrat alespoň ke střední cestě. Téměř rituální postup obsednout-okovat klesl na úroveň klišé s tím, jak roste informovanost majitelů koní. Tato útlá knížka stojí za přečtení. Přináší informace, nad kterými nelze mávnout rukou, protože pokud jsou správně pochopené, mohou kvalitu života koní radikálně zlepšit. Dr. Strasser neustrnula jen u své metody úpravy bosých kopyt, ale ukazuje na nutnost komplexního přístupu k péči o kopyta. Sundat podkovy nestačí.