Nic snadného pro člověka, který to prožil, nemožné pro vnějšího pozorovatele. Po několika večerech se „Stošedesátkou" musím uznat, že se jí to povedlo. Tak, jako dokázala naplnit svůj sen, urazit a prožít sto šedesát kilometrů v sedle mimořádné klisny Haydee, po čase plnila stránky sto šedesáti nezměřitelnými prožitky, kdy jeden horizont střídá druhý, mění se tratě, koně i životní etapy, myšlení.

Sto šedesát střípků poskládalo obraz, nikoliv jen z ostrých kontur věcných popisů událostí, ale z citlivě napsaných impresionistických náčrtů stmelujících fakta - co, kdy, kde a jak se odehrálo. Odkrývá podstatu vytrvalostního soutěžení i ne zcela přímočarý vývoj této disciplíny... i sebe.

Vlastně si příliš nepamatuji konkrétní závody, jména a výsledky, ale spíše obrazy a pocity. Asi na dvou místech jsem zavrtěla hlavou, protože mám trochu jiný názor - či pocit. Někde trochu mentoruje a vidí věci a lidi černobíle, což ale spíše knihu příjemně okoření, protože to prostě k mladší věkové kategorii (oproti mně) patří - a nechám si s dovolením pro sebe, kde jsem jemně nesouhlasila. Je to subjektivní a může se měnit s časem.

Šikovně posouvaná chronologie dokáže udržet zvědavost a pozornost. Závěr byl strhující, až mi to oči zamžilo.

Styl je místy úsporný, kde neplýtvá poetikou, ale popisuje, místy je nabitý emocemi vynořujícími se ze stránek jak Džin z lahve.

Je to droga. Nemusíte spát, jíst ani pít. Nezajímá vás nic jiného, jdete dál, i když to dokáže hodně bolet. I tak to chcete. Pohltí vás to. A jste v tom spolu. Vnímám to úplně stejně jako jezdci a koně plující nemilosrdnou krajinou Sierra Nevady.

Je to osobní? Je. Ale nikoliv sebepitvající. Jen ji víc poznáte a pochopíte. Ji i její klisnu Haydee, kterou dostala ve svých 15 letech. Znovu oceníte tvrdou pracantku Chositu a výkon této dvojice na juniorském světovém šampionátu v Bábolně roku 2012. Jméno Latenic si spojíte s osudy mnoha neprávem podceňovaných plnokrevníků. Otevřete knihu a čeká vás 160 kroků na cestě ke stošedesáti kilometrům. Věřte mi, je to jízda.

Kompetence autorky? Bezpochyby. V sedle Haydee 18 závodů, 18 dokončených, 4 ceny kondice, žádná eliminace. 18. místo na světovém šampionátu juniorů s Chositou. Latenic - důkaz, že i podceňovaný plnokrevník dostane na 80 km Cenu kondice. A v neposlední řadě - schopnost přenést sto šedesát kilometrů na papír, do knihy, ve které si budu ráda i nadále listovat. Vždycky v ní něco najdu, co mě ujistí, podpoří i inspiruje, nadzvedne i uklidní.

Kniha 160 je poutavým příběhem dvou bytostí, které dokázaly splynout v jedno tělo a jednu duši. Je vyprávěním, ve kterém se čtenář spolu s touto dvojicí může vydat na cestu plnou dobrodružství, náhod a emocí a být svědkem jejich růstu a postupné transformace. Na cestu za snem dokončit vytrvalostní závod na 160 kilometrů.

Byl to zas ten den, kdy by stačilo vstát v poledne, posnídat, poobědvat a povečeřet meloun a v mezidobí přečíst knihu a vyvenčit psa. Slunce opět nemilosrdně pálilo a to i v kolonách na D1.

Mezi vinohrady jsme se po zdolání panelové D1 ocitli včera kolem poledne, byť jsme se snažili vyjet s dostatečnou časovou rezervou. Příště budeme rezervu počítat na desítky hodin, ne jednotky. Při hledání vhodného místa na padock jsem tak naléhavě mávala rukama na Toma za volantem, že jsem vydráždila vosu z hnízda pode mnou, zalétla mi za triko a bodla žihadlo přímo do ňadra. Jeden z prvních úkonů po ubytování koně bylo shánění cibule na úlevu tak citlivého místa.

Do konce října je možné o knihu soutěžit na facebookových stránkách!

Sirhael běží poprvé 80 kilometrů. Na vstupní veterině považovala tentokrát za zbytečné zvedat nohy, takže nás mladý polský veterinář nechal celé vystoupení zopakovat už před zraky veterinární komise. Nakonec to dobře dopadlo a i z dusného parna se stal bouřlivý podvečer a celou noc déšť bubnoval o střechu auta, zatímco se šampionka ukrytá pod pláštěnkou nechala tím živlem masírovat.

Zatažená obloha a ochlazení mi udělalo radost. Přešla mě v polovině prvního kola, protože značné množství vody spadlé přes noc udělalo z jílovitých cestiček v okolí vinohradů nefalšované klouzačky. Diváci Drtivé porážky se mohli chlámat z pohodlí křesel při pohledu na koně, kteří se snažili s mazlavou hmotou poprat. Vedeni jezdci tak, aby stíhali limit 12 km/h na každou etapu, klouzali se krajinou jak na ledě. Dramatičnosti dodalo, že etapa označená jako dvacetišestikilometrová, měřila dle GPS několika jezdců včetně mě, bez pár metrů třicet. O malou časovou rezervu jsme tak rázem přišli a měli být spolu s mnoha ostatními vyloučeni za čas. Naštěstí funkcionáři po dostatku důkazů chybu uznali a celou trať přepočítali na správných 98 km. Mít o dva více, už se nejedná o soutěž S, ale ST. Na prvotinu tedy dobrá výzva.

Rudým peklem se stávalo okolí po průjezdu desítek koní. Poslední kopeček před cílem byl nejextrémnějším úsekem závodu, jaký jsem kdy zažila.

Ty úseky byly náročné pro člověka se dvěma nohama, natož pro koně se čtyřma. Někdo se snažil slézt a vyjít ty mazlavé skluzavky po svých, zachytávajíc se rukama o cokoli přítomného. Každým krokem se všichni svezli zpátky. V jednu chvíli se nás pod závěrečným kopcem sešlo více a v očích každého z nás bylo znát zoufalství a strach. Každý krok neuvěřitelně klouzal a každá snaha posunout se z místa vpřed znamenala sesunutí o pár centimetrů níž. Už docházely nápady.

Limit byl neúprosný a délka závodu na první „S" taktéž. Nebylo čas zoufat dlouho, takže jsme to po dlouhých kilometrech po hrázích Dyje, mezi vinohrady a po asfaltových cestách, riskly. V zimě se léčila s mezikostním svalem, což je vždy léčení s nejistou prognózou, vyžadující striktní a pravidelný režim. Tato šlacha se koním často poruší nadměrnou zátěží, ale stačí i špatné šlápnutí v nepravou chvíli, třeba ve výběhu, jako to bylo v jejím případě. Léčba spočívá nejprve v naprostém klidu, kdy kůň stojí zhruba dva měsíce zavřený v boxe nebo na malém stabilním prostoru a poté se řízeně na ruce provádí po tvrdém podkladu. Procházky se každý den a týden o něco prodlužují, nejprve o minuty, pak o hodiny, až se kůň vrací postupně pod sedlo. Tohle všechno s ní Tom vytrpěl, vydržel, vytrval. Jestli to přežije tuto zátěžovou zkoušku, pak už všechno. Horší zátěž pohybový aparát mohl stěží dostat.

Chytla jsem se hřívy, naklonila se co nejvíce nad krk, abych přenesla těžiště na předek, pobídla jsem do cvalu a dívala se upřeně na vrchol toho malého, přesto neuvěřitelně dlouhého kopečku. Přestože se několikrát sklouzla zpět jako ostatní, mohutnými skoky vytrvala a dostala nás na stabilní půdu. Následný sjezd do cíle už byl vysvobozením. Vyhrály jsme, jakmile jsme nechaly to rudé peklo pár metrů za námi. Vyhrály jsme, když nás večer jako jedinou dokončenou dvojici naší soutěže dekorovali.

Naučila mě uvědomit si úspěch a vnímat každý dílčí. Trochu odpoutat pozornost od toho, co všechno neumíme a v čem chceme být lepší, k tomu, co máme a co jsme schopné společně dokázat.
Naučila mě neskutečné trpělivosti ke zvířatům i obecně.
I ona totiž trpělivě snášela všechny moje nálady, nové pokusy, teorie, můj osobnostní rozvoj. Snesla občasnou nespravedlnost, které jsem se při svém vlastním učení nevyhnutelně dopustila.
Snesla nepřiměřený tlak, který jsem občas vyvinula, abych dosáhla svého, když jsem to neuměla říci jemněji. Snesla toho spoustu, nikdy to nevyčetla a pokaždé vše nové, každý nový den a kontakt přijala s úplnou samozřejmostí, jakoby říkala „No jasně, zkusíme všechno, co budeš chtít!".
Naučila mě žít v přítomnosti, jak už to tak koně mají. Nemyslí neustále na budoucnost, nedělají si starosti co bude, jestli, co by, kdyby. Neřeší minulost a neutápí se v myšlenkách co bylo, i když si moc dobře pamatují. Žijí teď a tady, přítomným okamžikem. Abychom se na ně plně napojili, vyžadují to samé od nás. Tady a teď.

Vydala: Tereza Kucharská, 2016
287 stran
Pevná vazba s přebalem, obálka Sabina Jelínková
K dostání: v e-shopech od 204-240,- Kč
Stránky knihy a ukázky: http://www.kniha160.cz/

Kniha je k dostání nejen v dobrých knihkupectvích, jezdeckých potřebách a jejich e-shopech, ale i na webu www.kniha160.cz přímo od autorky.