Pavel Jahoda: KDYŽ ZVONÍ PODKOVY KONÍ

Na rozdíl od předcházejících titulů je Jahodova kniha biografickým příspěvkem zkušeného a úspěšného jezdce, který zasvětil svůj život koním a v jejich blízkosti prožil vlastně vše, co může potkat každého, koho přitahují koňské stáje a práce s těmito ušlechtilými zvířaty. Čtenář v tomto díle nenajde ani tradiční odborný text, ani beletristicky zpracovanou zábavnou knihu. Jedná se totiž o obojí. V mnoha poutavých autobiografických příbězích a slangem lidí, kteří se kolem koní pohybují, se objeví mnohé z dosud poměrně dosti opomíjené psychologie koní, která je však při práci s nimi jedním z klíčů k úspěchu.

Pavel Jahoda zažil se svými koni od parkurového ježdění po western celou řadu úspěchů a mnohé ze svých zkušeností představuje právě ve své knize. Čtivý a srozumitelný text odhaluje mnoho z toho, co jiné knihy o koních nechávají stranou - důležitost vzájemného pochopení koně a člověka. Přitom vlastní příběhy toto vžité moudro dokumentují bez zbytečného užívání cizích slov, takže každý milovník koní se jimi jistě nechá rychle strhnout a přitom v nich nalezne spoustu podnětů, které jistě využije ve své vlastní praxi. A to nejen podněty následování hodné, ale také upozornění na nejrůznější chyby, kterých je dobré se vyvarovat.

Ukázka:
PRVNÍ ZÁVODY

Ještě mi ani neuschnul výuční list a už jsem se měl zúčastnit závodů v parkurovém skákání za jezdecký oddíl a mého budoucího zaměstnavatele - JZD Jílové u Prahy. Šlo vlastně o mé první závody na koni. Místem konání byly Doxy u Oken. Přivezli mne rodiče a hned mi začalo být ouvej: prostě jsem začal mít trému jak z toho množství lidí všude kolem, tak z budoucího šéfa a taky z našich a vůbec ze všeho.

Aby toho nebylo málo zapomněli mi vzít oddílové sako fialové barvy a já si ho měl půjčit od Honzy Vlka, až bude vyjíždět z kolbiště. Mimochodem, Honza pochází z téže vísky jako já. Totiž dříve to byla víska, ale dnes je Vrané nad Vltavou městečko. Honza Vlk byl starší a mohutnější postavy než já, takže bylo jasné, že v tom saku budu vypadat jako strašák do zelí. A pak jméno koně, na kterém jsme měl závodit, mě taky dorazilo. Poezie, klisna Poezie s Jahodou! No to je úžasný, pomyslel jsem si a poslední zbytek odvahy mě kvapem opustil.

Když jsem si však na Poezii sedl a provedl pár cvičných skoků, zmírnila se mi hladina adrenalinu v krvi. Snad nebude tak zle a jel jsem se podívat na informační tabuli, kde jsou napsaní jezdci a koně, jak jdou za sebou. Ale tam přišla další rána pod pás. Pročítám jména jezdců, jak jdou po sobě, a hned po Honzovi jsem já, takže jak si máme sakra vyměnit to sako! To bude chvíli trvat a vznikne nepříjemná pauza. Čtu dál jména jezdců jdoucích po mě a zkoprním. Čtu znovu, jestli jsem se nepřehlédl, ale bohužel ne. Jahoda, Malina, Meruňka… No to snad ne, to je zřejmě špatný fór. Ale bohužel nebyl.

Závody začaly a já si hlídal Honzu při výjezdu, abych získal fialové sako větších rozměrů. Honza to zvládl na jedničku a už ve výjezdu mi hodil sako. Celou tu dobu mého oblíkání jsem měl otěže volně pověšený na krku koně a milá Poezie udělala čelem vzad a šla směrem od závodiště. Pan Malina, zkušený a ostřílený jezdec, si proto asi myslel, že zaspal dobu či co a vjel do kolbiště. Proč by ne, když já ho opouštěl a ještě montoval kabát.

Nelenil, přicválal před tribunu, kde sundáním jezdecké přilby zdravil, jak se sluší a patří. Avšak z amplionu se ozvalo, že jezdec Jahoda je připraven k absolvování atd. Pan Malina se vzpamatoval a jal se protestovat o svém přejmenování. Sice zazvonil zvonec, aby odstartoval, ale pan Malina se nedal zviklat a začalo dohadování, kdo je Jahoda a kde je a co tady dělá Malina. To vše slyšeli všichni přítomní z amplionu.

Když se k všeobecnému veselí, kromě mého, pan Malina vypotácel, z ničeho nic kolem nás procválal nažhavený pan Meruňka a rovnou před tribunu. Opakovalo se to samé v bleděmodrém. Zazvonil i zvonec, který odděluje určitý limitovaný počet vteřin do odstartování pro onu dvojici. Ale i pan Meruňka musel opustit závodiště bez sportovního výkonu. Když konečně zahnali Malinu i Meruňku, přijel jsem já.

Spadl jsem tuším až na poslední překážce, kterou byl vodní příkop. Poezie mi to perfektně štycla (prudké zastavení) a já to neustál. Škoda, ostatní šla dobře. Stačilo však jedno pobídnutí na vodní příkop a měli jsme za sebou první čisté kolo. Moje nervozita mě však svázala ruce i nohy a ještě dodnes s ní mívám na rodeu občas problém. Ovšem už dávno ne v té maximální míře, ale úplně jinak, takže mě dostává do určité soustředěnosti a napětí, která se v polovině závodu mění do stavu čistě aktivního.

Začínající jezdci! Nedejte se srazit na kolena nervozitou ať už svou nebo koně. Sice vím, že důležitý závod umocněný atmosférou, prostředím a vypjatostí zrychluje váš tep, ale za pár let se tomu jen usmějete a budete hodně rádi, že kvůli svému já, jste nezkazili a nezmrzačili koně nebo sebe. Ten strach znám. Strach z toho, že před všemi těmi známými tvářemi to nezvládnete a pohoříte. Kudy potom chodíte, tudy se ve svém nitru užíráte. Většinou neúspěch a nervozita pramení z nepřipravenosti a je jedno jestli koně či jezdce, nebo obou dvou. Jasně, snažte se z koně dostat maximum, ale ne tvrdou a brutální jízdou. Na úspěch se prostě čeká a na nás na všechny se dostane. Takže klídek, rozvahu a všeobecné potěšení ze souladu jezdce a koně především. Za všechny koně světa, jejichž jezdci se tímto řídí, mnohokrát děkuji.

KRÁL MARTEN

Marten nebyl čistý plnokrevník, ale byl po Mohykánovi a byl s prominutím chytřejší než někteří dvounozí, které jsem v životě potkal. Kdo znal Mohykána ví, co je to za dělo. Marten se mu povedl, ale když se rozhodovalo o jeho dostihové kariéře, nedocenili ho, a tak se stal králem v parkurech a military. V hlavě to měl srovnaný naprosto geniálně a taky jeho kondice a kompaktnost byla dokonalá.

Po jedné neblahé zkušenosti se zloději jsme u nás začali na stájové dveře dávat petlici se zámkem. Jak jsme však byli překvapení, když jsme ráno otevřeli dveře do stáje a za dveřmi leželo napříč koště. Ve stáji bylo boží dopuštění. Některý boxy byly otevřený a po stáji se potulovaly tři přežrané koňské mátohy. Zkontrolovali jsme druhý dveře, ale byly v pořádku a zamčený. Oddechli jsme si a přijali myšlenku o špatně zavřených boxech a bedně s krmením.

Ve víru prací u koní nikdy nekončících, se na onu událost zapomnělo, ale jen na krátký čas, po kterém se situace opakovala a to do puntíku přesně! Ti samí koně z boxů venku. Otevřená bedna s krmením a přežranou kobylou Chválou. Pohozené koště za dveřmi a přitom normálně zamčeno.

"Ještě štěstí, že je Marten valach a jen tak s dámami koketuje," povídám. Pan Staněk na to, že tohle přesahuje všechno a kupodivu to přesahovalo během půl roku ještě několikrát.

Boxy se zavíraly na dvě zasouvající se kličky. Jedna byla uprostřed dveří a druhá u země. Takže aby tohle otevřel kůň, a ještě zevnitř boxu, bylo prakticky nemožný. Pak přišlo léto a s ním vonící noci s nenapodobitelným zvukem cvrčků. Nemohl jsem jednoho večera usnout, tak jsem se vydal do stáje poslouchat koně, jak dožírají seno a posléze odfrkávají a usínají. To je učiněný koncert.

Otevřel jsem si box u Chvály a sedl si u ní v boxu na zídku. Opřela si o mne hlavičku a já jí hladil, až začala usínat a já skoro také. Najednou mě vyrušil divný zvuk, který jsem ze stáje neznal. Takové vrznutí a písknutí v rychlém sledu. Co to je? Narovnal jsem záda, abych viděl skrz mříže na místo, odkud zvuky vycházejí. Bylo léto a horní křídla dveří zůstávala otevřená a právě těmi prostředními svítilo od hospody do stáje světlo.

Marten stál hned v boxu u těchto dveří a vidím, jak má nos zabořen do mříží a soustředěně působí střídavě tlakem nohy a nosu na dveře. Vlastně tím dveře nepatrně prohnul do luku a jak přenášel tlak nahoru a dolů, tak, světe div se, obě kličky milimetr po milimetru vyjížděly ven. Pak se dveře rozletěly a za chvíli bylo slyšet pomalé - klap, klap. Postavil se před box a přezíral jako král své panství a poddané.

Pak začalo jeho kouzlení. Otevřel zuby bednu s krmením a ještě jednou povečeřel, zatímco ostatním mohly skrze mříže oči vypadnout. Pak přišla na řadu jeho první dvorní dáma Poezie, kterou odsunutím kličky vypustil z boxu. Ta se okamžitě odebrala k bedně s krmením a futrovala, co to šlo. Marten čaroval dále a na řadě bylo vystoupení s koštětem, které podrtil v zubech a pohodil přede dveře, aby tím dal jasně na srozuměnou, kde začíná jeho teritorium. Dále se kroky nejvznešenějšího ubíraly k našemu boxu. Skrčen u dveří jsem čekal, co se bude dít a bylo mi jasné, že za tu dobu, co jsem zde, na mne docela zapomněl. Ani jsem nedutal a slyšel jeho pysky, jak ohmatávaly kličku. Pak jí s brilantní šikovností odstrčil a dveře se pootevřely. Ale ouha! Jakmile mne uviděl, přišlo jeho poslední kouzlo: hodně rychle se z krále Martena stal vykulený osel.

Na Martenovi jsem měl tu čest svést se několikrát v životě. Když jsem na něm jel potřetí, bylo to na mistrovství juniorů, tehdy Československé socialistické republiky v parkurovém skákání stupně "L". To, že jedu vynikajícího koně, mi bylo jasné, ale měl jsem pochybnosti v sebe samého. Taky jsem slyšel, co vše mám či nemám udělat, ale nakonec mi šéf řekl, ať to nechám na něm. Hlavně nezůstat za pohybem a nenechat ho moc rozeběhnout. Rád si někdy zapůloval (kůň zkousne udidlo a nechce zastavit), když na to dostal náladu.

Pan Staněk věděl, co říká. Na tuhle větu jsem si znovu vzpomněl, když se natáčel film Dostih s hercem Ladislavem Mrkvičkou na chuchelské dostihové dráze. Sedmkrát jsme odskočili v houfu koní a kamera nás brala jako při dostihu. Já měl za úkol blokovat zadní voj tak, aby někdo nepřešel přes padajícího Pavla Koláře na poslední proutěné překážce. Pavel, můj spolužák z Kladrub, dělal dublera. Ale ať jsem se snažil sebevíc, tvořili zadní voj oni všichni, neboť skvěle připravovaný Marten, i když ne na dostihy, ale na military, si prvenství nechtěl nechat ujít. Taky nemohl pochopit, proč ho pořád beru zpátky, místo abych ho pustil, a zlobil se na mne. Ze začátku se mi jezdci pochechtávali a musel jsem si od nich vyslechnout spoustu narážek v tom směru: co sem taháte parkuráka, vždyť nám nebude stačit, když to netrénuje apod.

Když jsem posedmé vletěl nechtěně do špice a všichni viděli jak skáče proutky plnými skoky a jak se zoufale snažím vzít ho zpět, nedalo jim to a zeptali se, cože je to za koně, tahle dělová koule.

"No, jeho taťka je Mohykán," povídám a víc jsme nemusel říkat. Pochopili, že narážky na outsidera byly nemístné. Ale zpátky k juniorskému mistrovství v Tursku. Musím přiznat, že mé nervozitě nepřispělo špatné počasí, déšť a bláto. Na Martenovi jsem předtím nikdy neskákal, takže jsem nevěděl, co od něho můžu očekávat. Jezdci přede mnou překážky dost shazovali a bláta přibývalo. Shodili jsme taky a hned dvakrát po sobě.

"Snad jen čas budu mít k dobru. Takového koně a já to takhle zpackám!" nadával jsme si a hned jsem slezl z koně a předal otěže jedné dívence, aby ho zatím vodila, otočil jsem se na podpatku a vyrazil do posekaného pole zpytovat svědomí. Vztek na sebe samého protrhl hráze a dostal volný průchod působnosti. Nadával jsem jako Ital a za prudké chůze kamsi do nikam jsem zahazoval části výstroje i oděvu. Nejprve letěl do pole bičík a hned za ním blembák (jezdecká čepice). Pak šli k zemi bílé rukavičky, které pořádný dupanec zarazil do blátíčka. Vyšiloval jsem takto asi padesát metrů, když k mým uším dorazila zpráva z amplionu, že na druhém místě se umístila dvojice Pavel Jahoda na koni Marten.

"To snad ne! Jsem druhý? A s osmi trestnými? No jo, vždyť oni taky shazovali. Takže to bude asi pravda! Ke všem čertům!" radoval jsem se najednou pěkně rychle jsem mazal zpátky na dekorování. Začal jsem lítat po tom poli jako magor a fofrem hledat svý věci. Rukavičky pochopitelně změnily barvu a tak jsem je už nenašel. Ještě by to ale chtělo koně, ale kde s ním sakra jsou. Už je vidím, běžím, nasedám a tryskám na dekorování. Zaflekoval jsem do řady a převzal cenu i pentli.

Lidičky na tribuně byli jaksi celý rozjařený a já myslel, že za to může grog. Ale kdepak. Oni mne z té tribuny viděli, jak lítám po poli a zahazuji věci, pak moje zkoprnění a ještě rychlejší hledání těch věcí, včetně toho hlavního, což byl skvělý král Marten. Byl to krásný kůň, dříč, inteligent a povedený taškář...
...(pokračování v knize :o)

Kniha formátu A5 má 96 stran, 8 stran barevné fotografické přílohy, bude stát 139 Kč a vyjde v listopadu 2003. Již nyní si ji můžete u vydavatele předobjednat prostřednictvím e-mailu knihy@equichannel.cz

O autorovi:
O tom, co znamená zasvětit svůj život koním, by Pavel Jahoda mohl vyučovat. Už od dětství tráví většinu času ve stájích a s koňmi má neskutečné množství zkušeností, jak je přináší každodenní shon. Nejenže je mistrem republiky v rodeu a vicemistrem v parkurovém skákání, ale absolvoval řadu soutěží v military, závodil na dostizích i v drezúře. Vedle celoživotních závodních aktivit se se svým koněm podílí na natáčení množství filmů, působí u kaskadérů a účinkuje v mnoha Wild West Show. Nejvíce mu totiž učaroval westernový styl, který pro něj není jen jednou z jezdeckých možností, ale skutečným způsobem života.

Protože bychom rádi měli představu, jak dalece se vy, naši čtenáři, zajímáte právě o knihy, vydávané v ediční řadě "Kůň v životě člověka", rozhodli jsme se umožnit vám objednávky knih přímo u vydavatele jednoduchou formou. V případě, že si chcete některou z vydaných knih (případně všechny najednou) objednat, stačí zaslat objednávku prostřednictvím e-mailu knihy@equichannel.cz. Z této adresy půjde následně k distributorům vydavatelství Montanex, které vám je poté zašle na dobírku. Uveďte své plné jméno, přesnou adresu, telefonický kontakt, název titulu a počet kusů.

Obchodní podmínky pro tento druh odběru knih:

• u koncového zákazníka odběr knih na dobírku - Montanex účtuje poštovné, neúčtuje žádné balné
  požadované osobní údaje: jméno, přesná adresa, PSČ, město, další kontakt na vás, uveďte též, zda chcete knihy zasílat postupně nebo všechny najednou
• objednávky firem: do částky 1000,- Kč dobírkou nebo proformafakturou, nad tuto čásku je možná dohoda
  požadováné firemní údaje: IČO, DIČ, přesný název organizace dle živ. listu, dodací/fakturační adresa (jsou-li rozdílné), PSČ, jméno objednávajícího, telefon
• chcete-li objednat knížky k další distribuci, např. do vašich prodejen, napište počty jednotlivých titulů na výše uvedený e-mail, obchodní podmínky vám zašleme
• máte-li zájem o plošnou reklamu v knihách či spolupodílení se na vydání dalších knih (odběr knih za zvýhodněnou cenu, spojený s poděkováním a uvedením loga v knize), kontaktujte nás na tel. 604678578
• knihy zasílá přímo spol. MONTANEX - distribuce, s.r.o. Výstavní 10, Ostrava 709 00
• poštovné se řídí ceníkem České pošty: např. u dobírky do 500,- Kč je poštovné 65,-Kč, poštovné u firem na fakturu 36,- Kč, u obou typů balíků záleží samozřejmě na váze (u dobírky pak i na její hodnotě); distribuce na Slovensko je možná
• u objednávek nad 2500,- Kč neúčtuje Montanex poštovné