Mark rashid dlouhá léta pracoval na rančích jako průvodce turistů, správce či trenér koní. Dosud si užívá práce na ranči poblíž svého domova v Estes Parku v Coloradu.

Je považován za autora pojmu pasivní vůdce, který používá v protikladu k tzv. alfa dominanci. Své poznatky a metodu pak shrnul do několika poutavě napsaných knih: Considering the Horse: Tales of Problems Solved and Lessons Learned; Good Horse Is Never a Bad Color a Horses Never Lie - The Heart of Passive Leadership. Mimo psaní se pak věnuje i hudbě; když hraje na kytaru v malé kapele The Elktones a na svém kontě má i solové CD Song of the Prairie.

Ve své poutavé knize vyvrací Mark Rashid tvrzení, že pokud chce člověk pracovat s koňmi, musí se chovat jako tzv. alfa kůň. Naopak přichází s pojmem pasivní vůdce, což je kůň, který ve stádu nedává najevo žádnou dominanci, ale přesto si ho ostatní členové vybrali za hodného následování.

Identifikace alfa koně je podle Rashida jednoduchá. Jedná se o zvíře, které svou dominancí vyvolává strach v ostatních a celé stádo tvrdými a občas i drastickými metodami kontroluje.

Pokud ovšem chce člověk s koněm spolupracovat, měl by se chovat spíš jako jedinec, jehož by si koně sami za vůdce vybrali, tedy jako pasivní vůdce.

V knize Koně nikdy nelžou vzpomíná Mark Rashid na své začátky a především na setkání se "staříkem", jenž výrazným způsobem ovlivnil jeho pohled na koně a především na práci s nimi. Definuje rozdíl mezi alfa koněm a pasivním vůdcem a na základě poutavých historek ze své praxe popisuje, jak se člověk může pro svého koně stát právě pasivním vůdcem, jehož kůň následuje s důvěrou a beze strachu...

Kniha je v prodeji v knihkupectvích a koňských potřebách.
Objednávka ke koncovému zákazníkovi, ale i k dalšímu prodeji je možná prostřednictvím našeho serveru na adrese knihy@equichannel.cz.

Kniha má formát: A5, 120 stran, vazba brožovaná, černobílá, cena 169 Kč.

Ukázka z knihy:

Hledání snahy

„Kruci,“ zavrčel jsem si pro sebe. „Co máš sakra za problém?“

Od mého nasednutí uplynulo skoro čtyřicet pět minut a věci se nevyvíjely dobře. Byl jsem na mladé klisně jménem Lacey a v klidu jsme pracovali v kruhové ohradě když mě napadlo, že ji naučím couvat. Začal jsem tím, že jsem ji zastavil z kroku, což ona ochotně provedla. Pak jsem udělal to, o čem každý ví, že se to při couvání s koněm musí – zatáhl jsem za otěže. Zkraje jsem podle mého názoru zabral velice mírně, ale ona necouvla. Použil jsem víc síly. Pořád nic.

Uplynulo pár minut a já se snažil zvyšovat tah natolik, že jsem už netáhl jen rukama, ale taky jsem se zakláněl, abych měl víc síly. Kdybych to měl odhadnout, tak jsem za udidlo táhl skoro celou svou vahou (plnými sedmdesáti librami) a ona jednasedmdesáti librami táhla do protisměru.

Tak to šlo nějakou dobu, až mě to začalo zmáhat a začaly mě bolet ruce. Musel jsem to nakonec vzdát a povolit jí. Hodil jsem otěže kolem hrušky a prohlížel jsem si rýhy, které mi do obou dlaní vytlačily otěže.

„Sakra,“ řekl jsem a třel si ruce o sebe, abych rýhy vyhladil, „ty seš přeci taková kr…“

„Jak to jde?“ ozval se přímo za mnou staříkův hlas.

Celý překvapený jsem si přestal třít ruce, vzal jsem otěže a otočil se s klisnou k němu.

„Fajn,“ vyhrkl jsem. „Je to dobrý.“

„Jak se pod tebou snaží?“

„Bez problémů,“ řekl jsem, zatímco jsem se snažil usmát a plácal jsem klisnu po krku.

„Aha,“ pokývl. „Na čem děláte?“

„Děláme?“ přistihl jsem se, že si nevědomky třu ruce o sebe ve snaze zbavit se toho stále výraznějšího pálení v dlaních. „Ále, my jsme jenom …Říkal jsem si, že zkusím a…“

„Zkusíš s ní stát?“

„Coo?“

„Zkusíš stát,“ řekl, zvedl nohu a opřel ji o spodní hrazení. „Všiml jsem si, že vy dva tady stojíte hezky dlouho na jednom místě. To ji učíš stát v klidu?“

„No, jo. Asi. Tak něco.“

Stařík maličko kývl hlavou a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Rukou si pomalu přejel po bradě a nakonec se opřel oběma lokty o horní břevno kruhového výběhu.

„Řek´ bych, že to zvládla.“

„Ech?“

„To stání,“ ledabyle ukázal na klisnu. „ Řek´ bych, že stojí dost dobře.“

„Á, jo,“ pokýval jsem zasvěceně. „Teď už jí to jde.“

„Možná je čas zkusit něco jinýho,“ řekl on. „když vidím jak dobře pod tebou stojí a tak.“

„Jo,“ kývl jsem. „Asi budem dělat nějaký změny chodů.“

„To by myslím šlo“. Znovu si přejel rukou po bradě. „Ale mnohem lepší by bylo, kdybys s ní pracoval na couvání.“

„Couvání?“

„Jo,“ přikývl. „Než začnete dělat na změnách chodů, možná bysme se měli přesvědčit, že umí couvat.“

„No nevím“. Cítil jsem, jak jsem při té myšlence nadskočil. „Nejsem si jistý, jestli je to ten typ na couvání.“

„Fakt?“ Po ošlehaném obličeji mu přelétl úsměv. „No, hádám, že když to nezkusíme, tak to nikdy nezjistíme, co?“

„No, já jsem to trochu zkoušel, ale nezdálo se, že by se jí to nějak líbilo.“

„Aha,“ znovu pokýval hlavou. „A co kdybychom to přeci jenom ještě zkusili?“

„Tak jo,“ souhlasil jsem s nádechem sarkasmu v hlase. „Ale já si nemyslím, že by se jí to líbilo.“

S tím jsem si naposledy promnul ruce, uchopil otěže a začal pomalu tahat za udidlo. Cítil jsem, jak se Lacey proti mně do udidla opírá a jak se zvedá hlavu. Vydržel jsem ten tlak ještě pár vteřin a rýhy, které jsem si už předtím udělal otěžemi začaly znovu bolet. Nato jsem povolil otěže a podíval se na staříka.

„Vidíte to,“ řekl jsem. „Nemyslím, že by se jí to moc líbilo.“

Stařík zvolna pokýval a přešel na opačný konec kruhovky. Otevřel branku, vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel. Přišel až k nám, pohladil Lacey jemně po krku a řekl mi, ať to zkusím znovu. Souhlasil jsem, i když jsem dal současně najevo svůj nedostatek nadšení.

Znovu jsem se natáhl a zabral za udidlo a Lacey znovu táhla proti mně tím, že vystrčila nos dopředu.

„Okej,“ řekl stařík. „Myslím, že už vím, v čem je problém.“

Fajn. Konečně viděl to, co jsem se mu celou dobu pokoušel říct. Ten mizerný kůň prostě nechce couvat. Bylo načase, a upřímně řečeno jsem byl trochu překvapený, že mu trvalo tak dlouho na to přijít. Obvykle mu to tak pomalu nemyslelo.

„Vadilo by ti, kdybych to zkusil já?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl jsem překvapeně, „vůbec ne.“

Zahodil jsem otěže a začal slézat ze sedla, ale on mi řekl, abych zůstal nahoře. Uhnízdil jsem se zpátky a založil ruce v bok, zatímco on stál vedle Lacey a jemně zvedl otěže. Začal je pomaloučku zkracovat, ale vtom přestal a zase je kousek povolil. Pár vteřin počkal a znovu začal zkracovat otěže. Zase nečekaně přestal a uvolnil tu trochu tlaku, kterým táhl za udidlo. Udělal to tak ještě třikrát, když jsem při čtvrtém pokusu ucítil, jak Lacey přenesla váhu dozadu. Stařík ještě jednou zatáhl a povolil a Lacey poslušně sklonila nos a stejně poslušně vykročila zpátky. Napřed jeden krok, pak druhý, za ním třetí – všechny hezky pomalu.

Stařík pustil otěže a Lacey couvat přestala. Dal otěže dolů a jemně poplácal klisnu po krku. Počkal pár minut, pak ještě jednou vzal otěže a nepatrným tlakem zatáhl za udidlo. Klisna pár vteřin váhala a když už jsem začal věřit, že to první couvání bylo jen náhoda, začala couvat znovu. Tentokrát byly kroky rychlejší a ještě plynulejší.

Když zacouvala dva nebo dva a půl metru, povolil stařík otěže a pohladil Lacey po krku.

„Řek´ bych, že jí to couvání až tak nevadí,“ prohlásil. „Proč s ní na tom nezkusíš trochu víc zapracovat? Jen zkus netahat tak silně a pamatuj si, že couvání neděláš udidlem. Udidlo je tam jen na to, aby cítila pobídku.“ S těmito slovy se otočil a mě nechal rozjímat o tom, co se právě seběhlo.

Díval jsem se jak mizí za stájí a v uších mi zněla jeho slova. Co tím myslel, že s ní nemám couvat za udidlo? To nedávalo smysl. Jasně, že potřebuju k couvání udidlo. Proto tam taky je. Nebo ne?

Obešel jsem s klisnou ještě několik koleček po výběhu, ale couvat už jsem s ní nezkoušel. Zamotal jsem se do staříkových slov jako do smyčky a nebylo mi úplně jasné, co jimi myslel. Jako by mě ochromila; bránila mi v tom, abych to chtěl zkoušet.

Když jsem později skončil práci s Lacey a pustil ji ven na pastvinu, vrátil jsem se do stáje a začal jsem ve velkém boxu vedle sedlovny přibíjet nová prkna. Už několik dní jsem vyměňoval všechna, která za ty roky shnila a říkal jsem si, že pokud stařík nepřijde s něčím jiným, mohl bych svou práci ten den dokončit,

Nezatloukl jsem snad víc než dva tři hřebíky, když se stařík objevil v uličce. Stál na jednom místě několik vteřin, jakoby kontroloval mou práci, a potom sáhl do kapsy a vytáhl cigarety. Zatloukl jsem do prkna další hřebík či dva než mi došlo, že tam asi nestojí v pouhém úžasu nad mými tesařskými schopnostmi. Dostal jsem pocit, že mi tak dává příležitost položit mu otázku, která se mi pořád honila v hlavě; tu o nepoužívání udidla při couvání s Lacey.

„Jak to jde?“ zeptal se, když si zapálil cigaretu.

„Jde to dobře,“ odpověděl jsem a zatloukl do prkna poslední hřebík.

Podíval jsem se po něm když jsem se otáčel a pokládal kladivo abych si vzal další prkno, ale nic jsem neříkal. Nacpal jsem další prkno na místo. Samozřejmě jsem si teprve potom uvědomil, že jsem si nevzal kladivo a hřebíky. Nebylo možné, aby prkno drželo samo na místě, zatímco se já budu natahovat pro nářadí dva metry daleko. Nezbývalo než prkno zase sundat.

Protože jsem nechtěl před staříkem vypadat kvůli zapomenutému nářadí jako naprostý idiot, zadíval jsem se přísně na desku, jako bych se ujišťoval, že přesně sedí na místě, které jsem pro ni vybral. Teprve když uplynul dost dlouhý čas na to abych vypadal zcela spokojeně s tím jak pasuje (byla předem uříznuta zvlášť pro tohle místo), vytáhl jsem ji z určeného místa a položil ji na podlahu. Jako by to bylo všechno součástí mého plánu, zašel jsem pro kladivo a hrst hřebíků. Hřebíky jsem si strčil do pusy, tak jak to dělají opravdovští truhláři, a kladívko jsem dal za opasek. Desku jsem zase nacpal zpátky do díry a začal ji přitloukat.

Stařík se nehnul z místa. Jen tam stál, jako kdyby bylo nejdůležitějším úkolem dne pozorovat mě při zatloukání hřebíků. Netrvalo dlouho, prkno jsem měl přibité a bylo jasné, že stařík neodejde, dokud mu nepoložím otázku, o níž věděl, že ji položit chci.

„Lacey dnes se mnou chodila celkem dobře,“ prohodil jsem, když jsem ustoupil a kontroloval své dílo.

„Vypadala, že si vede celkem dobře,“ souhlasil a vyfoukl obláček kouře. „Jak vám šlo couvání když jsem odešel?“

„No, vlastně,“ začal jsem, „vlastně jsem už neměl příležitost s ní znovu couvat.“

„Že ne?“

„Ne,“ řekl jsem rozpačitě. „Nejspíš jsem nevěděl, co jste myslel, když jste mi říkal, abych s ní necouval za udidlo.“

Konečně jsem se na staříka podíval. Jen tam stál a na tváři mu pohrával úsměv. Potáhl z cigarety, přikývl a pokynul mi, abych šel za ním do sedlovny.

Položil jsem kladivo na hromadu prken a šel za ním, abych ho našel jak zírá na řadu uzdeček na zdi. Napřáhl se a sundal starou uzdečku s lomeným kroužkovým udidlem. Kožené otěže byly trochu zamotané a k udidlu připevněné sedlářskými šroubky. Rozmotat otěže a udidlo mu chvíli trvalo, ale pak mi podal uzdečku s udidlem, zatímco on držel otěže.

„Vezmi udidlo do dlaně,“ řekl a kouř z cigarety mu stoupal od pusy tak, že ho donutil zamrkat, „a uzdečku si pověs na ruku.“

Natáhl jsem koženou uzdečku na nataženou pravou paži, takže jsem měl čelenku na rameni, a udidlo jsem sevřel do pěsti.

„Oukej, teď zavři oči a řekni mi až poprvé ucítíš, že otěžemi táhnu za udidlo.“

Zavřel jsem oči a čekal. Po pár vteřinách jsem ucítil, že se udidlo pohnulo, ale neříkal jsem nic, protože se mi nezdálo, že by „táhl“.

„Cítíš něco?“ zeptal se.

„No, ani ne. Ano. Trochu.“

„To znamená co?“

„Ehm, to je asi ano. Něco cítím.“

„Fajn.“ Cítil jsem, jak se udidlo vrátilo do původní polohy. „Teď po tobě chci, abys udělal krok po směru tahu hned jak nějaký pohyb udidla ucítíš. Rozumíš?“

Přikývl jsem a čekal, až se udidlo zase pohne. Ucítil jsem zase to lehké potáhnutí za udidlo, stěží postřehnutelné, ale byl jsem si jím jistý. Jakmile jsem ho ucítil (a protože jsem chtěl samozřejmě vypadat jako snaživý žák), udělal jsem krok dopředu, po směru tahu.

„Velmi dobře“. I se zavřenýma očima jsem slyšel ve staříkově hlase úsměv: „Zkusme to znova.“

Zase jsem se uvolnil a čekal, až se udidlo pohne. Tentokrát se pohnulo ještě míň než předtím, ale protože jsem chtěl být za vynikajícího žáka, znovu jsem se pohnul po směru tlaku hned jak jsem ho ucítil.

„Dobře,“ řekl znovu. „A teď mi něco pověz.“

Otevřel jsem oči a koukal na něj.

„Táhl jsem tě tím udidlem k sobě?“

„Táhl?“ byl jsem trochu popletený. „Ne, pane.“

„Měl jsi pocit, že musíš s tím tahem bojovat?“

„Ne.“

„Bylo snadné udělat to, co jsem po tobě chtěl?“

„Ano, pane,“ řekl jsem s náznakem překvapení. „Bylo tak fakt snadné.“

„Potom,“ prohlásil, když mi sundával uzdečku z ramene a vracel ji na zeď, „potom to bylo snadné i pro mě.“