Byla by rozhodně drzost tvrdit, že neexistují lidé obdaření mimořádnými schopnostmi. Lidé, kteří se dokáží vcítit do duše koně a komunikovat s ním někde na hranici našeho běžného chápání. Jistěže existují, tak jako existují léčitelé. Ale kolik šarlatánů připadne na jednoho Bohem nadaného - vyhněme se slovu "zázračného" - léčitele? Kolik pochybných trenérů připadne na jednoho skutečného zaříkávače koní?

Neotřesitelnou a celosvětově uznávanou osobností, která se podobným titulem může honosit právem, je Tom Dorrance, a často bývá stejně uveden i Ray Hunt. Stali se legendami, aniž o to jakkoli usilovali (nebo možná právě proto). Už zmíněný spisovatel Nicholas Evans se nikdy netajil tím, že právě Tom Dorrance byl hlavní předlohou jeho románového hrdiny Toma Bookera. Také mnohé metody práce s koňmi, jež se v knize a posléze i ve filmu objevily, pocházejí z Tomovy dílny. Lidé o něm často hovoří jako o zaříkávači koní, ale Tom Dorrynce z toho má pramalou radost a konstatuje: "Bylo lepší, dokud mě nikdo neznal."

Tohoto pozoruhodného muže nikdo neznal opravdu dost dlouho. Narodil se počátkem století v Oregonu a jeho život tam pomalu ubíhal v těžké dřině, kdy pomáhal stárnoucím rodičům na farmě. Po jejich smrti farmu prodal a jako padesátiletý starý mládenec začal novou kapitolu svého života. Věděl o své schopnosti vcítit se do myšlení koní a proto začal s přívěsem objíždět Kalifornii a Nevadu jako trenér. Brzy ovšem zjistil, jak ho deprimuje, když ostatní nejsou schopni vidět a cítit to, co on. O jeho až zarážejících metodách a především o výsledcích, jichž dosahoval, se ale brzy začalo mluvit, a každý se jim chtěl naučit.

Problém je ovšem v tom, že jeho metoda není v pravém slova smyslu metodou: u Toma Dorrance nenajdete seznam pouček a přesný návod k použití. Snad i proto mnozí z návštěvníků odcházejí zklamaní; očekávají totiž na každou otázku přesnou odpověď. Tu u Toma dostanou málokdy. Každý výklad začíná svým typickým: přijde na to...". Základní filozofie tohoto starého kovboje by se dala shrnout do věty: "Ať se člověk raději sám něco naučí, než ho něčemu učit". Princip práce pak zůstává vždy stejný: "Dělej tak, aby správná věc šla snadno a špatná věc ztěžka." Na Tomův způsob práce je těžké přistoupit a stejně těžké je ho pochopit. Tom Dorrance pracuje s koňmi s dokonalým soustředěním, s nekonečnou trpělivostí a s ohleduplnou jemností. Totéž vyžaduje od majitelů koní, a to bývá často náročnější než práce s koněm samotným.

Lidé, kteří někdy zakusili práci pod Tomovým vedením, to přirovnávají k pohledu na trojrozměrný obrázek: zatímco oni se ve změti prvků marně snaží odhalit nějakou perspektivu, Tom na první pohled vidí skrytý obrazec, ať už je oním tajemstvím nejistota či strach koně. Všem, kteří na neposlušnost, nepozornost či nepřesnost koně reagují násilím, by bylo dobré zarámovat základní větu koňského zaříkávání Toma Dorrance: "Jako advokát bych vždycky stál na straně koně - a devětadevadestát procent případů bych vyhrál." Ještě dnes, po devadesátce, pracuje Tom se svým bratrem Billem na ranči. Nepořádá žádná hromadná školení a ukázky, po nichž dnešní Amerika tolik prahne, ale pomalu pracuje s každým koněm zvlášť. Na rozdíl od mnoha více či méně úspěšných následovníků se TomDorrance ze svého daru nikdy nepokoušel vytřískat maximum. Vždy mu šlo o to, aby koni pomohl tím, že pomůže jeho jezdci. Věčné přirovnávání k hlavnímu hrdinovi "Zaříkávače koní" už ho zlobí, hlavně proto, že je nespokojen s romanickou zápletkou a krutým koncem knihy. Obojí prý stojí proti všemu, co celý život vyznával.

Ostatně, Tom Dorrance není jediným odborníkem, který má vůči "Zaříkávači" výhrady. Trenérská hvězda světového kalibru, John Lyons, hned po uvedení filmu do kon reagoval nebývale ostře. Lyons celkem správně vycítil nebezpečí, které v sobě skrývá celý fenomén zaříkávačů a zaručeným tajemných metod výcviku, a poukázal na některé scény, které mohou být pro nezkušeného pozorovatele zavádějící:
Za osmnáct let své praxe jsem vždy zdůrazňoval tři základní pravidla výcviku koně:
1/ použitá metoda musí být bezpečná pro trenéra,
2/ musí být bezpečná pro koně,
3/ po skončení výcvikové hodiny musí být kůň klidnější a důvěřivější než byl na jejím začátku.
Film "Zaříkávač koní" všechna tato pravidla porušil.
Za prvé, vstoupit do stání ke koni, jenž je vůči lidem agresivní, je nebezpečné. Totéž platí o pokleknutí před takovým zvířtem. Rozhodně to nedoporučuji.
Film věrně zobrazuje, jak se kůň brání a bojuje poté, co mu byla vyvázána noha. Bohužel už neukazuje, jakou škodu mohou podobné praktiky napáchat. Vyvázaný kůň se často vzepne a přepadne a často je škoda taková, že je nutné koně utratit. Filmový kůň ze všeho vyvázl bez zranění. V reálném životě se to ne každému podaří.
Položení koně neřeší žádný problém související s ježděním nebo se zvládnutím koně. Ve skutečnosti může způstobit pravý opak a kůň se bude bát lidí ještě víc než dřív, takže bude tím nebezpečnější. Kdykoli se snažíte koně podrobit, připravte se na boj. A pokud nasednete na vyděšeného koně ležícího na zemi a dovolíte mu vstát s vámi na hřbetě, koledujete si o potíže. Nikdy to prosím vás nedělejte.
Za další: koně patří majitelům, ne trenérům. Ve filmu matka i dcera v slzách prosí trenéra, aby koni nevyvazoval nohu, ale on neposlouchá a chová se, jakoby všechno věděl nejlíp. V praxi by se něco takového nikdy nemělo stát. Trenér by se měl chovat podle přání majitele, ať už s ním souhlasí či nikoli.
A nakonec: strach lze nejlépe překonat pozitivními zkušenostmi, což platí u koní i u lidí. Jezdec by měl dělat jen takové věci, při nichž se cítí příjemně a bezepčně. Věřím, že každý s trochou zdravého rozumu si uvědomí, že Robert Redford je herec a ne trenér.

To si pochopitelně většina Američanů uvědomovala, ale zároveň toužila mít svého zaříkávače koní, takového reálného, ne jen hrdinu na stránkách knih nebo starého kovboje na zapadlém ranči kdesi v horách. Dostala ho.

Tím mužem se stal Monty Roberts. Svou knihu nazval "Muž, jenž naslouchá koním" a každý výtisk hrdě označil nálepkou "Skutečný zaříkávač koní". Amerika, kde je všechno největší, nejlepší a nejskvělejší, tedy objevila svého hrdinu. Autobiografická práce byla označena za literaturu faktu, propracovala se do první desítky nejprodávanějších titulů a metody zaříkávačů koní přitáhly takovou pozornost veřejnosti, jaké se jezdecký průmysl těšil ve Státech naposledy v 50. letech při uvedení televizního seriálu o koních.

Další kapitoly z dění kolem Monty Robertse se ovšem odvíjely poněkud kostrbatě. Jakoby si koňařský Pánbůh řekl: "Chcete zaříkávače? Užijete si ho, až vám špatně bude!" Netrvalo totiž dlouho a kolem knihy o muži, jenž naslouchá koním, se začaly vynořovat závažné pochyby. Hlavně tedy o pravdivosti knihy.

Všechno začalo jednoduchou otázkou: byl Monty Roberts předlohou fiktivního hrdiny Toma Bookera z Evansovy knihy "Zaříkávač koní"? Monty hrdě potvrdil, že ano a zástupy uhánějící k pokladnám s jeho knihou v podpaží, se ještě rozhojnily. V jednom z rozhovorů dal dokonce k lepšímu, že Evans během práce na své knize navštěvoval jeho školení, sledoval jeho videa, konzultoval některé pasáže a dokonce mu dal přečíst rukopis. V tom případě se automaticky nabídla otázka, proč tedy není Robertsovo jméno uvedeno ani v knize ani ve filmu. Odpoveď? "Mé jméno tam není, protože jsem nechtěl. Nechci být spojován s takovou brutalitou."

Nicholas Evansovšem předložil jinou verzi: "Nic z toho není pravda. Montyho tvrzení, že odmítl Redfordovu nabídku na konzultanta při natáčení filmu, je rovněž nepravdivé. Zavalil Redfordovu kancelář tlefonáty, jenže oni ho nechtěli. Tím si vysvětluji jeho pozdější snahu celý projekt zkritizovat." V titulcích filmu jsou uvedeni Tom Dorrance, Ray Hunt a další trenér, Buck Brannaman. Monty Roberts nikoli. Časopis London Daily Telegraph se Evanse dotazoval po důvodu. "Když jsem se s Montym setkal, věděl jsem hned, že nebude předlohou Toma Bookera. Přesvědčily mě o tom jeho vychytralé oči obchodníka, rolexky na zápěstí a kašmírový svetr."

Zástupy fanoušků Monty Robertse se rozdělily jako moře před Mojžíšem. Jeho obhájci trvali na tom, že nejde o pravdivost příběhu, ale o funkčnost metod a získání pozornosti veřejnosti, odpůrci tvrdili, že pokud někdo lže v literatuře faktu, zaslouží být lynčován. Zatím se zdálo, že může jít o osobní neshody mezi Robertsem a Evansem, ale mělo dojít na závažnější "omyly". Monty Roberts totiž bystoupil na britském národním televizním okruhu, kde podrobněji rozebíral některé pasáže své knihy. Rozhovořil se o svém surovém otci, který ho bil a zavraždil člověka. Popisoval své tajné výlety do nevadské pouště, které podnikal jako třináctiletý kluk. Zmínil svou práci kaskadéra ve více jak stovce hollywoodských filmů, pěstounskou péči o 47 dětí, závodní kariéru a další události svého pozoruhodného života.

Pozoruhodnější ovšem bylo, že jeho příbuzní a nejbližší známí sledovali tentýž pořad s rostoucí hrůzou a neůvěrou. Monty Roberts hovořil o životě, který nikdo z nich neznal. Jedna z příbuzných to komentovala slovy: "Pokud tohle zažil, tak kde jsem v té době byla já?!"

Shrnuto a podtrženo: Z rozhovorů s členy rodiny, s kamarády, známými i oficiálními zástupci okresu vyplynulo, že podstatná část knižního života Monty Robertse patří spíš do kategorie bajek než do literatury faktu. Všichni zúčastnění byli velmi dotčeni tím, jak volně autor nakládal s fakty. Postupně byl vyvrácen jak jeho surový otec, tak údajná vražda, stejně jako tajné výlety do pouště, kde se naučil naslouchat koním. Neobstála kariéra kaskadéra, ani přátelství s Jamesem Deanem či dublování Elizabeth Taylorové či Charltona Hestona. U žádného z dětí, které měl v pěstounské péči, nebyl Roberts schopen určit jeho místo pobytu.

S čím ovšem musí souhlasit i Montyho nejzarytější odpůrci, je jeho závodní kariéra, protože o jeho talentu není sporu, což potvrdili i další trenéři, kteří Montyho znali. Jeden z nich, Bobby Ingersoll, trenér disciplíny reined cow horse, ovšem zároveň upozorňuje, že Robertsovy metody nebyly nijak vyjímečné a byly běžně používané. Ostře vystupuje proti Montyho tvrzení, že trenér Harry Rose doslova zruinoval pozdějšího Montyho koně Johnny Tivio: "Vím, že to prostě nebyla pravda. Ten kůň byl pod Harrym snad nejlép přiježděným koněm na hackamore a Harry to dokázal tím, že s ním vyhrával dávno předtím, než ho dostal Monty." Ne zrovna pravdivé je také tvrzení o koni jménem Dually, o němž Roberts píše, že si ho udělal od začátku do konce podle metod popsaných v knize. Místní rančeři dobře vědí, že Dually - jehož Monty popisuje jako odpad, který by si nikdo nekoupil - vyhrával na soutěžích reined cow horse dávno před Robertsem, a že jeho prodejní cena činila něco kolem dvaceti tisíc dolarů.

Monty Roberts se ve své knize často odvolává na své učitele a vyjadřuje jim své díky. Možná pro ilustraci postačí, když řekneme, že Bill Dorrance vyjádřil své přání, aby se jeho jméno v dalších vydáních knihy už neobjevovalo, a že Don Dodge se pro časopis Horse and Rider vyjádřil následovně: "Už nikdy nechci slyšet jméno Monty Roberts", načež zavěsil telefon.

 

Kde tedy leží pravda o zaříkávačích koní? Jsou jejich metody lepší než metody stávající nebo jsou prostě jen jiné? A lze to vůbec rozhodnout? Stejně se ptají lidé po celém světě a odpovědi se velmi různí. Následující tři z ankety uspořádáné časpisem Horse and Rider snad pro ilustraci postačí:

Jsem přesvědčena o tom, že někteří lidé dokáží zvládnout a trénovat koně lépe než druzí, a to díky svému klidnému a mírnému chování a díky znalosti psychologie koní. Přesto nevěřím, že by zázrační zaříkávači koní znali jazyk koní, jak o sobě tvrdí. Je hodně koní, jež jsou pro své majitele problémem jen proto, že majitelům chybí základní znalosti práce s koňmi. (Sharleen O´Grady)

S narůstající popularitou myšlenky "přirozeného pratnerství" narůstá i jisté nebezpečí. Mám za to, že jeden z trenérů prokázal nedávno bohulibou službu veřejnosti, když prohlásil, že tyto myšlenky jsou zneužívány lidmi, kteří se je snaží prodat bez hlubšího pochopení souvislosti ve vztahu koně a člověka. Komentoval to slovy: "Jestliže o sobě někdo prohlásí, že je zaříkávačem koní, seberte peněženku a utíkejte." (Rebecca Bentley)

Zatímco Tom Dorrance a Ray Hunt jsou nepochybně lidmi s citem pro koně a s citem pro práci s nimi, většina přilivu těch mladých imitátorů se jen dere do popředí a mluví, jen aby mluvila. Lidé jsou okouzleni romantickou představou, že tihle samozvaní divotvůrci jsou nějakým tajemným, nepostižitelným způsobem spojeni s koňmi. Holá pravda je ovšem taková, že k tomu, abyste se o koních něco naučili, potřebujete velice moc času. A další neoddiskutovatelná skutečnost: nelze nikoho naučit "cítit". Jako bývalá jezdkyně a rozhodčí AQHA považuji za jedno z nejmoudřejších naučení prohlášení Al Dunninga z jeho soustředění: "Existuje řada způsobů jak trénovat koně. Tohle je jen způsob, jak to dělám já." (Garylynn Olson)

Máte pocit, že chcete k nakousnutému problému něco dodat? Souhlasíte? Nesouhlasíte? Váš názor nás zajímá! Podělte se o něj s námi i ostatními návštěvníky Equichannelu.

Článek, který rozhodně leckomu píchnul do žeber :o) Nakonec vaše reakce ale byly i publikovatelné, takže zde jsou. A pokud se chcete vyjádřit i Vy, můžete samozřejmě stále. Budeme za vaše postřehy či názory vděčni. Pište na adresu info@equichannel.cz. Pozn. red.: Po několika převodech článků do nových systémů se nám u tohoto ztratil autor. Prosím, jste-li oprávněná osoba, ozvěte se, abychom vaše jméno doplnili! Děkujeme pěkně.

so 28.10.2000 19:04, V. Cermanová Zaříkávače jsem neviděla, ale Monty Robertse jsem četla. Je mi docela jedno, jestli autor lhal o svém životě, důležitá je každá informace, která pomůže člověku porozumět koni, porozumět řeči jeho těla, pochopit jeho psychiku. Nedávno jsem se bavila se známým, ten měl někde po svém prapředku knihu o koních. V ní se dočetl spoustu rad, jak zacházet i s problematickým koněm. Spoustu vyloženě jednoduchých fíglů. Jak jde spousta věcí řešit bez násilí. Všechno jsem zapomněla samozřejmě, utkvěla mi v hlavě jen jedna věc: jak naučit koně, který se bojí sáhnout na hlavu a na uši, aby se svého strachu - rád - zbavil. Naši prapředci takovému koni nedali den pít. Druhý den přišli s kbelíkem, když sehnul hlavu, aby se napil, hned ho začli po ní a po uších hladit. On samozřejmě vylítl, tak kbelík odnesli a a po určité době, třeba za půl dne to zopakovali. Až prostě svolil. Spojil si ruku na hlavě s příjemným uspokojením žízně a bez bití z něho byl beránek. Možná to vypadá drasticky - nedat koni napít. Možná by se mělo zvážit, zda nehrozí poškození zdraví. Ale je to metoda bez násilí, myslím i rychlá a pro člověka bezpečná. No, chtěla jsem říct, že pro spoustu poznatků nemusíme chodit až do Ameriky. A že jsou věci, které děláme i tady doma, jen jsme tomu neříkali "přirozené partnerství". Ale že je toho hodně, co se jako jezdci a chovatelé musíme učit a chytrý člověk ví, že se bude učit po celý život. Jen hlupák je přesvědčen o své neomylnosti, ať už ho k tomuto přesvědčení vede jeho věk nebo jeho zkušenosti. Zdravím všechny, V. Cermanová

12.10. 2000, MVDr. Jaroslav Dražan Jsem rád, že také u nás již probíhá diskuse na výše uvedené téma. V zahraničí se i renomovaní trenéřu shodují na tom, že jde hlavně o obchod. Spousta lidí hledá něco co je jiného, netradičního a hlavně si myslí, že se to rychle naučí, což povede k snadnému úspěchu. Opak je pravdou! Každý kůň je jiný a také treninkové metody jsou různé. Důležitá je zkušenost a mít bohem daný cit pro koně. Proto ještě jednou - jsem rád, že také u nás je vše uvedeno na pravou míru a píše se o tom, kde je pravda. J. Dražan

pá 15.9.2000 08:06, Milan Kovář Ahoj, jsem velice rád, že zveřejňujete publikace o tak skvělých lidech a metodách pro milovníky koní. Musím však přiznat, že se mi vůbec nelibila kritika na Montyho Robertse a naprosto souhlasím s panem Dr. Hollým (z 25.7.2000). Já sám jsem studentem Natural Horseman ship a strávil jsem několik let na rančích v U.S.A. jako wrangler (cowboy pracující s koňmi) a měl jsem tu možnost studovat Horseman ship u Montyho Robertse v Californii. Tento muž je opravdový horseman se skutečným srdcem pro to co říká a dělá. Rád bych se také zmínil o muži, který pro Montyho i pro mne znamená mnoho, je jím Crawford Hall - psycholog koní a lidí. I přesto, že se už nemůže pohybovat tak jako většina z nás, učí a rozdává své dovednosti a schopnosti všem studentům a milovníkům koní právě pomocí Montyho R. Ten, kdo měl tu možnost vidět Montyho na show, nebo se sním setkat osobně, nikdy nezapomene na tu nádheru Horseman shipu & partnerství. Samotné Montyho logo už říká hodně samo o sobě "Mým cílem je udělat a zanechat koním i lidem lepší svět". Nyní i já se snažím předvádět a učit v ČR Natural Horseman ship přírodní cestou, bez použití násilí (NO PAIN), ať už Montyho metodou Join-up, Follow-up, ale také dalšími možnými metodami, se kterými jsem měl tu možnost seznámit se. Dnes po několika desítkách odtrénovaných koní mohu říci, že je to nádhera, vztah mezi člověkem a koněm. Je stále se co učit, každý nový kůň je mým novým učitelem a učení nemá konce. Myslím, že jsem díky tomu všemu našel tu správnou cestu k harmonii s přírodou. Rád bych se zmínil o metodě Imprint training. Jako první tuto metodu začal užívat MVDr. Robert M. Miller. Celá metoda trvá přibližně 1-1,5 hod. v délce 14ti dnů. Začíná se s ní hned jednu hodinu po narození hříběte ve společnosti jeho matky. Základem jsou doteky po celém těle, zrakové, čichové a zvukové překážky. Hříbě se seznamuje s okolním světem a věcmi, které ho budou doprovázet celým životem. Tato metoda je již v U.S.A. používaná na některých známých farmách a výsledky jsou skvělé, věřtě mi. "Dramatické věci v tréninku nejsou Horseman ship & partnerství." "There are no problem horses, only problem riders." Nakonec bych se rád zmínil o několika slavných lidech v Horseman shipu: Gawani Pony Boy - indian, Linda Tellington-Johes, John Lyons, Pat Parelli, Monty Roberts, Crawford hall, VMDr. Robert M. Miller, Mike Kevil, Craid Cameron, Greg Ward, Al Dunning, Leon Harrel a další. Legendy Horsemans: Hank Weiscamp, Tom Dorrance & Bill Dorrance, Ray Hunt...... S pozdravem Milan Kovář, Liberec

po 31.7.2000 10:17, Dana Ahoj všichni koňáci, Chci Vám odpovědět na Váš článek. Viděla jsem film "Zaříkávač koní". Je možná pravda, to co se píše a říká, že není možné, aby člověk poklekl před takhle divokým koněm, nebo aby mu svazoval nohu a myslel si, že je to to správné. Já osobně uznávám práci ze země, jelikož vlastním A1/1 valacha, s kterým mám problémy. Hodně jsem si psala s jednou paní po internetu a ta mě dala dobrý základ všeho, co se týče chování, krmení, jěždění a zdraví. Hodně jsem začala komunikovat s mým koněm ze země. Jelikož je to A1/1 je náročný na zacházení. Myslím si, že lidé po přečtení těchto knih o zaříkávačích, nebo po shlédnutí filmech o nich, často reagují na toto pozitivně. Myslím, že něco na tom určitě bude, ale takové věci, co bylo možno vidět v některých záběrech ve filmu s Redfordem, to asi určitě ne. To je můj názor. Dana

25.7. 2000, Dr. Karol Hollý K zariekavčom koní: Asi nie je vôbec rozhodujúci komerčný úspech, neúspech. pravda, alebo lož. Dôležité je čo to urobí s koniarskou verejnosťou.Keď som pred asi 15 rokmi čítal prvý článok o Ray Hunt´s clinic - Ray and Barry, bol som nadšený a jeho zásada, ktorú na každej stráne dvadsaťkrát zopakova - uľahči koňovi správne veci a skomplikuj mu veci nežiadúce! sa mi vryla do pamäti a pomáhala mi pri štruktúrovaní svojho vlastného prístupu ku tréningu koní. Čo z toho keď o Ray Huntovi v tom čase nevedel nikdo. To isté platí o mnohých ďalších. Nespornou prednosťou Monty Robertsa je to, že spopularizoval humánne zachádzanie s koňom. Či bol plagiátorom, alebo nebol, z tohoto aspektu vôbec nie je rozhodujúe. Podobne ako Parelli. Ten síce na začiatku knihy ďakuje množstvu ľudí, ktorých názory skompiloval do systému, ktorý propaguje a z ktorého urobil výnosný obchod. Je však dôležité, že vďaka jeho obchodnému talentu sa dostala správna myšlienka medzi ľudí. Preto si myslím, že môže byť na svete množstvo ľudí, ktorí vedia viacej, pravdivejšie ale sú osamelí bežci a ako takí pre ostatnú koniarsku verejnosť nepotrební. S pozdravom Dr. Hollý

24.7. 2000, Soňa Kaloušková Dobrý den, reaguji na Váš článek o "zaříkávačích koní". I já jsem viděla film s Robertem Retfordem a neodvážila bych se jej doporučit nikomu, kdo se kolem koní "točí". Ale předcházelo tomu rychlé přečtení knihy Montyho Robertse, skutečně téměř "jedním dechem". Knihu jsem zhltla nejen proto, že je velmi čtivá, ale také proto, že jsem se za několik málo dní chtěla zúčastnit dvou seminářů s André Slavkovem a prostě jsem chtěla být v obraze. Škoda. Práci pana Robertse jsem neviděla a ani dalších zmiňovaných trenérů. Nemůžu tedy soudit. Jsem jen odkázána na to, co je v povědomí, co jiní řeknou nebo napíšou. Za to jsem viděla ve dvou dnech práci pana André Slavkova. I vy jste viděli jeho práci a slyšeli jeho vyprávění? Co vy na to?? ...tedy co pan André Slavkov a jeho metody inspirované Montym Robertsem? Zdraví Soňa Kaloušková

24.7. 2000, Dagmar Purkrábková Přeji hezký den, myslím si,že na jednu stranu je velice dobré,že se tyto metody do naší v tomto směru poněkud "zanedbané" země vůbec dostanou. Účastnila jsem se jednoho kursu pana André Slavkova o metodě obsedání koní a je pravda, že koník obsednutí snášel velice dobře. Po pravdě musím říci, že mě ani tak nezajímá, zda tuto metodu vymyslel Monty Roberts nebo někdo jiný, ale spíš to, že to funguje. Zajímám se také o práci s koněm podle Pata Parelliho, ale hlavně si myslím, že člověk si musí vzít z každé metody to, co se mu hodí na konkrétního koně (jak říká Parelli, důležité jsou zkušenosti). Mě se na těchto filosofiích líbí, že vysvětlují psychologii koně, tak jak se to člověk u nás jinde nedočte. Když že mi podaří pochopit, proč kůň něco dělá, pak už mám napůl vyhráno a řešení si zvolím podle svých zkušeností. Na druhou stranu všechny tyto kursy jsou jistě dobrým zdrojem příjmů pro jejich pořadatele (viz například jen ceny pomůcek prodávaných na těchto kurzech). Závěrem Vám chci poděkovat za pěkné stránky (jen tak dál...) Dagmar Purkrábková, Praha

24.7. 2000, Barbora Tesařová Souhlasím s příspěvkem o "nedůvěryhodnosti" některých rádoby zaříkávačů. Práce s koněm v sobě zahrnuje dvě oblasti, trénink a komunikaci. Je to stejné jako u lidí a je k tomu potřeba hromada znalostí, zkušeností a "citu". Trenéři se na speciálních školách učí anatomii, fyziologii tréninku, fyzikální podstatu pohybu atd., ke komunikaci jsou nutné znalosti z psychologie. Mnohému se dá naučit, ale "umění citu" moc ne, i když "vkus" lze cvičit. "Umělec" umí složit "akord", laik by alespoň mohl rozpoznat "falešný tón". Aby citlivost byla trénována správně, je nutno neustále vnímat "správné". Jsou-li podněty z okolí "falešné", u osob s nižší citlivostí dochází k "ničení vkusu". Dokladem jsou pak např. hromady vyházeného překrásného nábytku, do kterého bylo vloženo množství umělecké práce, a náhrada tohoto nábytku "sektorovým výliskem z umělé hmoty". Ničení "vkusu" u koní často vede k poškozování zdraví koní, a to je ,myslím, v dnešní době snad i trestné. Buhužel k tomu stále dochází prakticky denně. Znám spoustu lidí, kteří opovrhují vzděláním a domnívají se, že hlavní je "praxe", bohužel si neuvědomují, že "praxe" má smysl jen tehdy, je-li provozována pod dohledem a "se vzorem" skutečného "mistra". Pokud bude "mistrem hlupák" zplodí jen další stádo "hlupáků", podobné stádo "hlupáků" dokáže vyprodukovat i schopný "demagog". Trenér koní je "mistrem" a jeho žáci-koně jsou obrazem jeho "mistrovství". Učitel jízdy na koni je "mistrem" a jeho žáci-jezdci jsou obrazem jeho "mistrovství". Trenér koní nemusí být učitelem jízdy a naopak. Osobně si myslím, že to ani moc dohromady nejde a snad jen velký "umělec" zvládne obojí. Trenér koní musí "rozumět koním", učitel jízdy musí "rozumět lidem". Oba musí vědět o co kráčí při jízdě koňmo v oboru, kterému vyučují. Zde je právě široké pole působnosti sdělovacích prostředků, které mohou vkus výrazně ovlivňovat jak už v kladném, tak v záporném směru. Televizní seriály nejsou např. ve většině případů ničím jiným, než "vyplachováním mozků" s cílem odvádět pozornost lidí od skutečných problémů společnosti. Záleží jen na našem společenství koňáků jaké informace, v jaké formě a jakým způsobem budeme mezi sebou šířit a záleží na každém jednotlivci, jak získané informace zpracuje. Je všeobecně známou skutečností, že lépe, než vyučovat "konkrétní řešení" (např. když chceš zatočit koně doprava, přenes váhu doprava) je mnohem efektivnější vyučovat "umění myslet a cítit", je to těžší, ale umožňuje to dosáhnout mnohem lepších výsledků dle hesla "žák předčí svého učitele". Týká se to jak jezdců, tak koní. Barbora