Mnoho z toho, co Monty Roberts tvrdí, plně platí i dnes. Bohužel část jeho výcvikové filozofie ale stojí na chybné interpretaci chování koní a také toho, jak se koně učí. Na práci v kruhové ohradě a principy, které Monty Roberts přináší, bychom proto měli pohlížet s určitou rezervou – pro začínající totiž může být plná akceptace této metody riziková, a to přestože se vše, co je v této souvislosti napsáno, tak hezky čte. 

Napojení, následování, řeč těla – termíny plné otazníků

Na tom, že využívání vyšší míry násilí a zastrašování nemá v humánním a etickém výcviku koní své místo, se dnes asi shodne většina z nás, a proto se tak snadno nadchneme pro jakoukoli myšlenku, která s touto premisou pracuje. Právě Monty Roberts, jako jeden z mála ve své době, upozorňoval na to, že bolest je špatný učitel, že kůň by měl mít možnost volby a že odpor, bolest a strach brání efektivnímu učení.

Jenomže Monty Robert také tvrdil, že Join-Up je proces založený na komunikaci společným jazykem... A to už je poněkud tenký led. Společný jazyk – jazyk Equus – který je Robertsovým konstruktem – má být jazykem přirozené řeči těla, za pomoci kterého se spolu mohou kůň a cvičitel efektivně domlouvat. Přestože ale Roberts tvrdí, že jazyk Equus odpozoroval ve stádech volně žijících koní, mnoho z přirozeného chování koní si chybně vyložil, a proto i špatně interpretoval. 

Výcvik koní v kruhové ohradě podle metody Montyho Robertse proto může, a také nemusí, fungovat a ve světle nových poznatků o tom, jak se koně učí, se také zdá, že jeho metoda není tak humánní a nenásilná, jak se tradovalo a traduje. To doložila celá řada studií zaměřených na revizi předpokladů a tvrzení, které se v Robertsově metodě výcviku objevují, a velmi zajímavý je v této souvislosti i tak trochu pozapomenutý experiment, který proběhl na The University of Sydney v Austrálii.

K hlavním tezím Robertsovy teorie patří:

• Napojení a následování, které je výsledkem práce trenéra v kruhové ohradě, spočívá ve schopnosti člověka komunikovat s koněm za pomoci Robertsem definovaného „jazyka Equus“. 
• Trénink v kruhové ohradě je humánní a nenásilný a směřuje k rychlému dosažení plné důvěry, a tak i partnerství mezi člověkem a koněm.

Tyto teze ale lze relativně snadno postavit na hlavu. Tu první za pomoci jednoduchého experimentu. Již před nějakým časem výzkumný tým, vedený Cath Henshall z veterinární fakulty University of Sydney, doložil, že k tomu, aby se kůň vyslaný na kruh metodou MR v kruhové ohradě „napojil“ a pak i „následoval“, není nutná přítomnost trenéra, ani žádného jiného člověka. K tomu, aby se kůň začal chovat odpovídajícím způsobem, totiž stačí i autíčko na dálkové ovládání! 

Průběh experimentu

V rámci experimentu bylo k tréninku koní použito autíčko, které se díky dálkovému ovládání chovalo obdobným způsobem, jakým by se choval trenér, který by pracoval metodou Join-Up. Koně vyslaní na kruh za pomoci dálkově ovládaného autíčka v určité chvíli u autíčka, které požadovaným způsobem v jisté fázi vypustilo energii, zastavili a někteří koně se dokonce auta dotkli a následovali ho.

Koně v kruhové ohradě tedy ve výsledku reagovali obdobným způsobem na pohyb neživého předmětu, jako by reagovali na komplikovaný konstrukt Robertsovy metody aplikované člověkem. A to zcela degraduje myšlenku nezbytnosti využívání jazyka Equus a značně podlamuje tvrzení, že určité, Robertsem požadované, schopnosti a prvky chování člověka jsou podstatnou součástí úspěchu v rámci této výcvikové techniky. Jako podstatně pravděpodobnější se proto jeví, že výsledků – požadovaného chování koní – dosahuje Roberts (a samozřejmě také autíčko) v důsledku uvolňování a navyšování tlaku a nejedná se tedy o reakce, které jsou důsledkem určitých mimořádných komunikačních schopností trenéra. 

Řeč těla – smysl či nesmysl?

Něco takového jako jazyk Equus, tak jak ho Monty Roberts definoval, zřejmě neexistuje. Co ale existuje zcela bez pochyby, je řeč těla a my ji ve výcviku koní můžeme použít. Řeč těla – body language –, to jsou veškeré informace, které lze vyčíst z mimických projevů, gest a postojů jedince a jsou nedílnou součástí neverbálního chování. Řeč těla vyjadřuje i podvědomé emoce a je prokázáno, že je v mnoha aspektech srozumitelná nejen v rámci našeho živočišného druhu, ale i mimo něj.

Signálům, které prostřednictvím držení těla, gest a mimiky obličeje využíváme, totiž rozumí nejen nám tak blízcí psi a koně, ale i nám vzdálené a nedomestikované druhy. Ukazuje se dokonce, že informace o tom, v jakém jsme emociálním rozpoložení – a co tedy od nás lze s velkou pravděpodobností očekávat –, jsme schopni předávat napříč živočišnými druhy nejen svým držením těla, gesty a mimikou obličeje, ale i neviditelnými chemickými signály, které obsahuje náš tělesný pach, nebo verbálními a neverbálními zvukovými signály, které často i mimoděk vydáváme.

Koně jsou sociálně velmi sofistikovaní a dokážou proto řeči těla – a to i té naší – vcelku hravě porozumět. O tom, jak dobrými jsme trenéry, proto rozhoduje celá škála drobných detailů, které ve výsledku vizualizují nejen naše přání, ale i naše emociální naladění.

Jazyk Equus vše příliš zobecnil. Pro funkční komunikaci v kruhové ohradě nestačí jen zaujetí určitého postoje, sklonění zraku a kulatá ramena. Abychom byli úspěšní, je třeba mít pod kontrolou podstatně více aspektů, a proto je využívání této metody začátečníky tak moc problematické. Pro dosažení pozitivní reakce na straně koně, bez nutnosti navyšování tlaku, je aplikace souboru několika prvků chování daných zadáním ze strany učitele jednoznačně nedostačující. Myslet si, že stačí dodržet postup – pošleme koně pryč, stojíme v úhlu 45°, držíme ramena rovně, udržujeme oční kontakt a tak dále... – je postoj zjednodušující, postoj, který ve výsledku může vést i k závažným – a zbytečným! – konfliktům.

Učí se koně Montyho Robertse méně násilně než ti druzí?

Je důležité si uvědomit, že ačkoli metoda Montyho Robertse nevyužívá fyzický tlak vyvíjený přímo na tělo koně, vyvíjí formu tlaku emocionálního – kůň je cíleně vyděšen a následně pronásledován.

Přestože tedy zastánci napojení tvrdí, že jejich metoda je humánní, protože na koně cvičitel nepůsobí za pomoci biče a ani jiné výstroje, přesto i zde se pracuje s tlakem – strachem koně z podnětu a prvkem ohrožení. Ani koncepce možnosti svobodné volby není přesvědčivá. Kůň si samozřejmě uvědomuje, že kruhovou ohradu nemůže opustit. Může si tedy vybrat jen mezi tím, zda bude opakovaně vystaven nepříjemnému podnětu, nebo zůstane v blízkosti trenéra. A pokud se pracuje s tlakem, o svobodu, nenásilné nastolení důvěry a porozumění nejde a ani jít nemůže.

I tato metoda tréninku koní je tedy postavena na používání negativního posílení (na práci s tlakem a jeho uvolněním) – přičemž platí, že práce s tlakem (a je jedno, zda jde o klasické výcvikové metody nebo přirozenou komunikaci) funguje na principu negativního posílení a je výsledkem operantního podmiňování.

Musíme si uvědomit, že operantní podmiňování se účastní všech běžných forem vzdělávání koně a právě díky němu se koně učí reagovat na požadavky člověka – učí se díky němu jak přeskoky, tak i napojení. Platí tedy – moment odstranění tlaku je spojený s úlevou – a právě díky této úlevě od vlivu negativního podnětu se kůň v dané situaci učí novému repertoáru chování. 

Zastánci metody proto musí zapomenout na výjimečnost koncepce, protože i zde jde o standardní výsledek běžně užívaného negativního posílení. Přestože Monty Roberts tvrdí, že využívá pozitivní posílení, není tomu tak – pozitivní posílení totiž musí být spojeno s emociálním prožitkem radosti a potěšením, a to zde chybí. Pravdou je, že v kruhové ohradě se pracuje s pozitivním trestem (pronásledujeme koně a ohrožujeme ho vizuálními signály – v souvislosti s pozitivním trestem prožívá kůň strach) a negativním posílením (uvolnění tlaku se pojí s úlevou). Tedy o nic nového pod výcvikovým nebem se u Robertse v žádném případě nejedná! Jakkoli to možná mnohým uším vyznívá kacířsky! :)

Přestože tedy mezi širokou veřejností panuje obecná shoda v tom, že tento druh výcviku koní je výjimečně humánní, protože není založen na násilí, jeho podrobnější analýza a analýza obdobných výcvikových metod ukazuje, že kromě výcviku na principu pozitivního posílení (tzv. pozitivka – klikr metoda) všechny metody tréninku koní ve skutečnosti do jisté míry aktivně využívají psychické nebo fyzické tresty. A to zahrnuje jak metodu Montyho Robertse, tak i Pata Parelliho, Klause Ferdinanda Hempflinga nebo třeba i Lindy Tellington-Jonesové. 

Dominance? Ano nebo ne?

Na laických fórech se s prací v kruhové ohradě často setkáváme nejen jako s metodou výjimečně humánní, ale i jako s všelékem na všechny komunikační neduhy, s prostředkem, který je schopen nenásilnou formou vyřešit širokou škálu nežádoucího chování koní. Je ale těžké uvěřit, že by jeden tréninkový konstrukt, jehož obsahem je standardní negativní posílení, měl donutit koně, aby se podřídil přáním člověka a vyřešil všechny možné i nemožné nežádoucí reakce koní. 

Obvyklá interpretace této metody navíc spočívá v tom, že koně rozpoznávají člověka jako analoga dominantního koně – vůdce stáda a stávají se z toho důvodu poddajnými nebo submisivními ve všech následujících interakcích s člověkem. Tato interpretace je ale chybná již ve své úvodní premise, protože se opírá o zjednodušující analýzu sociálních interakcí, které ve stádě koní probíhají.

Monty Roberts, přestože dle svých slov svou metodu opírá o praktická pozorování sociálních vztahů koní ve stádě, pracoval s chybnou hypotézou. Hierarchie dominance koní ve stádě není lineární a neměnná – je totiž doloženo, že existují významné rozdíly v sociální organizaci jednotlivých stád a chování pozorované u jedné skupiny koní nemusí být nutně reprezentativní pro všechny koně obecně.

Tréninkové metody založené na pozorování několika stád koní proto mohou postrádat význam pro jiná stáda koní nebo jiné kontexty. Dnes víme, že koně mezi sebou komunikují především na bilaterální úrovni a ne podle pevně dané – a neměnné – společenské hierarchie, která zahrnuje všechny členy skupiny.

Další chybnou premisou je i výklad významu jednoho z požadovaných gest – olizování a přežvykování koní – toto chování je v rámci této metody interpretováno jako vnitrodruhová signalizace, která má vyjadřovat nově získaný respekt koně vůči statusu nejvyšší dominance. Tak tomu ale není. Kůň, který se olizuje nebo přežvykuje, nevyjadřuje submisivitu a ani se nepase, jak Monty Roberts tvrdí. Jde o důsledek sympatického útlumu, kdy kůň přechází z vyššího do nižšího stavu vzrušení anebo tísně, a toto chování se objevuje u koní v různých kontextech a to dokonce ve vyšší míře u zvířat, která právě projevila agresivitu vůči jinému členu stáda, než u jedinců napadených – tedy těch, u kterých se gesto submisivity dle Robertse očekává. Proto i tato součást tzv. Intelligent Horsemanshipu by nás měla utvrdit pouze v tom, že cokoliv pozorujeme a co jsme schopni popsat, není nezbytně realita, ale pouze naše představa o ní. Na všechna striktní tvrzení bychom měli být velmi opatrní! Mysl nesmíme uzavírat, ale otevírat! :) 

Ve výcviku koní a ani v našem životě by neměl být žádný prostor pro demagogie jakéhokoli druhu. Díky novým vědeckým poznatkům víme, že mnohé interpretace chování koní – rozhodně ne jen metoda Montyho Robertse – jsou nepřesné nebo i zcela chybné. Nesmíme ani zapomínat, že je více než možné, že i vědecké poznatky, kterým dnes věříme a které uznáváme, budou v brzké době revidovány a třeba i zásadně pozměněny.

K informacím, a to i těm předávaným z generace na generaci, bychom nikdy neměli přistupovat jako k nezvratným faktům – jen tak je totiž možné dosáhnout toho, že budeme s koňmi pracovat bezpečně, efektivně a také eticky! Trénink koní vždy bude tím lepší a efektivnější, čím více se přiblížíme ideálu přirozeného procesu učení koní. Proto jsou všechny vědecké poznatky o tom, jak se koně učí, tak moc důležité a cenné! A pak také – je jisté, že nejen věda a zaběhnuté metody, ale i získané nebo přirozené vlohy trenérů mohou mít významný vliv na výsledky tréninku. Jen málo co je tedy opravdu jednoduché a průzračně jasné! :)

Závěr

Robertsova filozofie napojení je založena na nepřesné interpretaci chování koní a teorie, s níž se pracuje, není dodnes doložena žádným relevantním výzkumem chování. Koně nevnímají člověka jako příslušníka svého druhu, proto nemá smysl předstírat, že jsme koně nebo hrát roli koně. Takové chování představuje spíše potenciál nebezpečí nežli funkční výhodu. Každý, kdo s koňmi začíná, by proto měl zvážit, jakým způsobem bude svého koně vzdělávat. Pokud totiž nemá dostatek zkušeností, může být Monty Roberts problém a důsledný trénink základů – k nimž patří standardní výcvik zastavení, stání a chůze na vodítku – by měl být přece jen prioritou. Metody Montyho Robertse zřejmě obsahují řadu nesrovnalostí a to bychom měli při svých rozhodnutích zvažovat.

K problematickým bodům patří:

1. Příliš zdůrazněný požadavek nenásilí. Názor, že by mělo být zcela eliminováno násilí, a tedy i nadvláda člověka nad koněm, může vést k antiautoritárnímu zacházení s koňmi, které postrádá smysl a může být i nebezpečné. Jistá míra autoritativního přístupu ve vztahu s koňmi by měla být obsažena. 

2. Svoboda volby. Kůň má svobodu volby, ale pouze v rámci podmínek, které stanovila metoda – nemůže opustit kruhovou ohradu. Rozdíl mezi kruhovou ohradou a lonží nebo vodítkem tedy není zas až tak zásadní. Ani absence biče není v zásadě synonymem svobody volby, jde pouze o omezení stresu, a to výhradně v kontextu, kdy kůň již má s působením biče negativní zkušenost.

3. Důvěra. Pokud se kůň po dvaceti minutách působení tlaku (pronásledování v kruhové ohradě) a následném uvolnění tlaku přiblíží ke cvičiteli, jedná se o důsledek odstranění tlaku a nikoli o důsledek navození pocitu bezpečí v blízkosti trenéra – vůdce stáda. Klid a důvěra v trenéra jsou při výcviku koní skutečně zásadní – budování důvěry mezi člověkem a koněm je ale časově náročné a zkrácení této doby je extrémně riskantní a může vést ke konfliktům. Každodenní práce s koněm by měla být základem pro budování a rozvoj důvěry! Docílit toho stavu za dvacet minut spíše nejde, nežli jde.

Problémem je, že díky enormní popularitě této metody čte knihy Montyho Robertse mnoho lidí, kteří nemají dostatek zkušeností a ani možnost si ověřit informace, s nimiž se v rámci metody pracuje. Fascinováni líbivými myšlenkami nenásilí a svobody pak tito začátečníci nevědomky ohrožují sebe i své koně. Pokud totiž koně aktivně honíme na relativně malém prostoru, hrozí ve zvýšené míře úrazy (zranění pohybového aparátu) – obzvláště pak, pokud nemáme dostatečnou praxi anebo koně nejsou před zahájením práce v kruhovce vhodným způsobem uvolnění. V nebezpečí se ocitá i člověk. I jinak hodní a nekonfliktní koně mohou v kruhové ohradě projevit agresivitu a zaútočit, pokud je tlak, který je na ně vyvíjen, příliš vysoký.

I v kruhové ohradě tedy mohou ne příliš zkušení trenéři zásadně chybovat – schopnost číst řeč těla totiž musí mít i oni a ne jen jejich koně! Pokud špatně vyhodnotíme signály, které k nám kůň vysílá, je problém na dosah. Proto je důležité upozornit, že Monty Roberts nemá patent na nejhumánnější a nejlepší způsob, jak trénovat koně, nejedná se o tu jedinou správnou metodu výcviku koní a je pravděpodobné, že díky značné míře zjednodušování nemá v mnohém pravdu.

Protože tato metoda obsahuje četné nesprávné interpretace, nejen, že není výjimečná, ale dokonce může být i zavádějící. Pokud tedy chcete s koňmi pracovat v kruhové ohradě, nepřijímejte vše od A do Z bez rozmyslu, nespoléhejte se výhradně na Robertsovy pracovní postupy a zapojte do výcviku koní i své vlastní kritické myšlení a vědomosti – především pak ty, které jsme získali o procesu učení, průběhu procesu učení a možnostech jeho předvídání a ovlivňování. 

Použité zdroje

• Rozempolska-Rucinska, I., Trojan, M., Kosik, E., Prochniak, T., & Gorecka-Bruzda, A. (2013). How “Natural” Training Methods Can Affect Equine Mental State? A Critical Approach—A Review. Animal Science Papers and Reports, 31, 185-194.
• Muller, P. , Chrzanowska, A. and Pisula, W. (2016) A Critical Comment on the Monty Roberts Interpretation of Equine Behavior. Psychology, 7, 480-487. doi: 10.4236/psych.2016.74049.
• University of Sydney, Researchers urge rethink of 'Monty Roberts' horse training method, 13 July 2012
• Krueger, K.: Behaviour of horses in the "round pen technique". In: Applied Animal Behaviour Science 104 (2007)