Nedávno jsme si na Oldových facebookových stránkách mohli přečíst tyto řádky:

Celá práce metodou Nekonfliktního výcviku vlastně stojí na pokládání otázek sám sobě ve správném pořadí a schopnosti najití těch správných odpovědí.

1) Co?

Co kůň vlastně v dané situaci říká. V jakém je rozpoložení a na jaké jede emoční vlně.

2) Proč?

Ptáme se, proč se vlastně kůň chová v daný moment právě tímto způsobem. Jaké předchozí zkušenosti ho dovedly právě k názoru, že toto chování je pro něj cesta. A zda je nakloněn věc změnit.

3) Jak?

Hledám způsob, jak postoj a chování koně změnit tak, aby měl pocit, že se jedná o něco, co sám chce… Vždycky je někde cesta.

4) Dělám to správně?

Poslední otázka se týká čistě mé osoby. Ptám se, zda mé ego nezvítězilo nad zájmem koně. Ptám se, zda se za sebe nemusím stydět. Tahle otázka je má záchranná brzda.

Zní vám to empaticky? Jemně ke koni? S nároky na vlastní osobu? Pojďme se Oldy trošičku vyptat, jak se dá takto přátelská výcviková teorie převádět do praxe.

Nekonfliktní výcvik koní – tak se, Oldo, prezentuješ na sociálních sítích. Na čem je tvoje metoda založena? Používáš vůbec tušírky a mrkvové hůlky, dlouhá lana nebo klikr?

Ahoj... :) Má metoda je založena na znalostech koňské psychiky. Na uvědomění si toho, kým kůň jako bytost skutečně je, kde je jeho přirozené místo v prostoru. A na to místo se ho také vždycky snažím dostat, přesto, že žije vedle lidí. Já mám, co se týká koní, poměrně barevnou minulost. Byl jsem jedno z mála dětí, které se za komunisty narodilo do baráku plného zvířat, takže ani koně nemohli chybět. U nás doma to byla taková docela divočina, takže jsem trávil hodně času venku u zvířat a naučil jsem se dívat. Navíc moje máma měla dar, uměla se do zvířat vcítit, a to mi také od plenek ukazovala. Řekl bych, že má metoda práce s koňmi začíná u ní.

Abych svou metodu pro lidi představil trošku uchopitelně. Nekonfliktní výcvik se zakládá na vytváření žádoucích vzorců chování bez strachu a stresu koně. Je to metoda, která pracuje v širším kontextu. Vytvářím situace, v kterých kůň uspěje, a zkušenost, kterou si odnese, použiji následně v jiné situaci, která zapadá do výcvikového plánu.

Co se týká pomůcek… Pro mě jsou to všechno jen věci a nepovažuji je vůbec za důležité. Jsou to jen nástroje. Bohužel na to lidé často zapomínají a nechávají se unést jejich mocí. Pro mě je nejdůležitější práce s vlastním tělem a energií, kterou do něj stvořitel vložil. Hůlky nepoužívám, ale ukazuji svým žákům v určité fázi výcviku, jak by se skutečně měly používat. Stejné je to i s klikrem. Ukazuji, jak ho použít pro označení žádoucího chování, a hned jim také říkám, jak ho nahradit. Pro mě jsou to krámy do ruky a já ruce potřebuji volné. Koní se hodně dotýkám konečky prstů. Je to způsob, jak si předávat energii i informace. Zkrátka to jde i bez hůlek, tušírek, klikrů, udidel i ostruh.

Provaz používám. Správné vodění koně je alfa omega výcviku, teprve správná technika vedení koně z nás dělá tým, v kterém máme předem dané své místo. I následování jednoho koně druhým má ve stádě svá pravidla. Ale v posledních letech, pokud mohu, tak vždy začínám práci ve volnosti. Hodně koní má opravdu špatné zkušenosti s působením člověka směrem na hlavu skrz ohlávku či uzdění. A taková věc pak koně mentálně otočí proti nám. Dovede ho do opozice dříve, než vůbec začneme… Hlava koně je zkrátka chrám. Takže práce ve volnosti je pro mě opravdu svatý grál. Je to moment, kdy koně poprvé přesvědčím, že ho neohrožuji a že se mnou spolupracovat chce. Obzvláště u problémových koní je důležité, aby si mohli zvolit odstup, který jim vyhovuje.

Každého výsledku jde vždy dosáhnout několika různými cestami.

Oldova úvaha:

Co já to vlastně dělám? Někteří lidé říkají, že jsem horseman… I já to někdy říkám, protože jsem pro to vlastně nenašel vhodné slovo.

Bohužel v povědomí lidí je ale zakořeněná velice omezená představa toho, co se za tímto slovem skrývá.

Horseman je vlastně doslova „koňský muž“ (v oblastech s naší kulturní tradicí se jednalo o zaříkávače). O způsobu práce v tom slově není ani zmínka. Pravdou je, že se toto slovo pojí s lidmi, kteří se vydávají nestandardní, vlastní cestou a jsou na ní úspěšní. Horseman je někdo, kdo dokáže najít řešení tam, kde klasičtí trenéři končí (a nemusí jít vždy o věci, s kterými kůň souhlasí). Představa o tom, co je horseman, je v očích západní veřejnosti velice zidealizovaná.

Práce těchto lidí má mnoho směrů, které se k sobě vlastně ani nedají přirovnávat, jelikož se za každými skrývá jiná filozofie.

Nicméně je jedna věc, která tyto směry pojí – a tím je „přirozená komunikace“.

Přirozená komunikace je soubor postupů a výrazových prostředků, které jsou při správném použití srozumitelné VŠEM koním.

Některé postupy veřejně činných horsemanů se dostávají do všeobecného povědomí lidí a stávají se jakýmsi veřejným vlastnictvím. Bohužel techniky vytržené z kontextu bez dalšího pokračování jsou vlastně jen prázdné věci. Bez hlubších znalostí a souvislostí se mění v pouhé cviky. Používání technik tímto způsobem z nikoho horsemana neudělá. :-)

Navíc používané techniky vypovídají pouze o daném směru nebo škole jejich propagátora. S ostatními horsemany a s jejich prací nemusí mít vůbec nic společného.

Práce každého skutečného horsemana by se měla stále vyvíjet, stejně jako v každé jiné profesi. Opravdový mistr své umění vybrušuje, ladí a také bez slitování odkládá překonané nebo nepotřebné věci.

Já jsem třeba před lety stvořil soubor videí o práci na kruhu. Netušil jsem, jaký budou mít tato videa dosah. Někomu pomohla, jiné naopak zmátla, jelikož je vzali jako neměnnou věc. Přitom mým záměrem bylo především ukázat rozdíly mezi jednotlivými typy koní. Videa bez interakcí a rozvíjení tvůrce mohou být velice zavádějící. Proto jsem tvorbu výukových videí opustil.

Dnes už práci na kruhu v podstatě nepoužívám a ani nepropaguji, i když se jedná o leckdy užitečný nástroj. Jeho nevýhodou je, že poznat, kdy je práce na kruhu užitečná a kdy se jedná jen o násilí vůči koni, je pro nezkušeného člověka v podstatě nemožné. Časem jsem došel k názoru, že techniky, které jsou postaveny pouze na používání nadměrného tlaku, sice koně dovedou k tomu, že udělá, co chceme, ale nečiní tak s radostí. Nepluje s námi na jedné vlně a to já z dlouhodobého hlediska ve výcviku vnímám jako hrubou chybu.

S léty jsem si našel pravidlo, kterého se snažím držet: „Pokud něco děláme společně s koněm, měl by to být příjemný zážitek pro oba.“

Jen to z nás dělá skutečné partnery. Jsem v situaci, kdy můj život nezávisí na tom, že musím koně mermomocí donutit k tomu, aby něco udělal tady a teď. Nejsem pastevec, honák ani bojovník, aby se stal dosažený výsledek prosazený i proti souhlasu koně nejdůležitější věcí na světě. Takže si mohu tento přístup dovolit a jsem tomu rád.

Vydal jsem se trošku jinou cestou. Mým hlavním nástrojem je pasivita, respektování názoru koně s důrazem na kladení otázek směrem ke koni, spojené s následným měněním situace, které povede k požadovanému cíli – ke spokojenosti obou zúčastněných stran… Při dlouhodobém výcviku dokážu koně přesvědčit, aby dělal to, co chci, i bez použití trestů nebo zastrašování či používání bezvýchodných tlaků.

Píšu to především proto, že jezdím k mnoha lidem a byl bych vlastně nerad, že jsou zklamáni, jelikož jim neukazuji to, co se naučili z mých videí a někdy to dokonce označím u daného koně za chybu…

Přeji vám, abyste neztratili schopnost se rozvíjet… Není nic smutnějšího než člověk, který je mnoho let u koní, uspokojen sám sebou, bez schopnosti nadhledu.

Jaké nejčastější chyby a nedorozumění vídáš při svých kurzech u dvojic člověk-kůň, které si k tobě přijdou pro radu?

Největší chybou je jednoznačně na prvním místě nejistota a strach člověka. Jakmile necháme strach usednout v našem srdci, tak s koněm končíme… a je na čase začít pracovat se sebou samými.

Druhou chybou člověka jsou jeho přehnané ambice. Pocit, že kůň něco musí, protože proto.

Koně chyby nemají… Jen naučené nežádoucí vzorce chování.

Takže pokud to mezi dvojicí kůň – člověk skřípe, tak je to proto, že člověk nerozumí tomu, co jeho kůň říká, a nebo nedokáže koně osvobodit z jeho nevhodných vzorců chování. A to je přesně místo, kdy přicházím já, abych je z tohoto bodu vyvedl a řekl jim, kudy vede cesta.

Nejsem na place od toho, abych někoho soudil.

Zajímá tě minulost koně, nebo je to pro tebe nepodstatná veličina, kterou ke své práci nepotřebuješ?

Já si vyslechnu to, co mi chce majitel říci, a pak se ptám koně. To, co říká kůň, je nejdůležitější, jelikož kůň nikdy nelže. Lidé rádi podléhají vlastním představám. Poté, co vyzpovídám koně, tak si informace doplním od majitele, ale většinu podstatných věcí vím. Není pro mě až tak důležité, zda má kůň nežádoucí návyky nebo strachy od Pepy nebo od Karla. Nejsem na place od toho, abych někoho soudil. Já si myslím, že většina majitelů se skutečně snaží dělat věci, jak nejlépe umí, i když jim to někdy úplně nejde. Jsem idealista a věřím v lidské dobro. Už fakt, že ten člověk přijede na kurz, protože se chce učit, uvědomuje si, že něco není tak, jak má být, chce se posunout dál, je úžasný. Toho není schopen každý. Je důležité, aby byl člověk schopný sebereflexe. Ale zoufat kvůli tomu, co člověk třeba dělal špatně a co s koněm pokazil, zabývat se jen minulostí, není cesta. Je potřeba dívat se dopředu, umět uchopit nabyté vědomosti a pokusit se dělat věci líp. Nikdy není pozdě.

Pokud to nejde z jedné strany, začnu úplně odjinud.

Tvá práce nezřídka vede k nutnosti říci majitelům koní do očí nepříjemnou pravdu – snažíš se být „psycholog“, nebo se nezdržuješ oklikami a rovnou vybalíš, jak se věci dle tebe mají? Dají si vůbec po ledové sprše lidi poradit?

Já s lidmi pracuji v několika rovinách.

Na takových těch jednodenních kurzech mám na jednoho koně tak hodinu a půl a za tu dobu se pro majitele snažím udělat s koněm maximum. Snažím se „vyjet koleje“ tím žádoucím směrem a také se snažím, aby majitel na toto dokázal navázat, aby měl alespoň mlhavou představu o tom, kudy jít dál. Ukazuji lidem, kde jsou dveře.

Ale toho času je fakt málo a já tam nejsem od toho, abych dělal majitelům nějaký psychologický rozbor. Takže jsem jako zrcadlo, nelžu a nepřikrášluji, ale také se snažím lidi povzbudit, aby neztráceli odvahu a neházeli flintu do žita. Nicméně jsem jenom člověk. Někomu můj projev sedne a někomu ne. Někdy to, co říkám, člověk vezme v pohodě a jiný to třeba nese nedobře. Každopádně na place nejsem proto, abych někoho soudil. Jsem tam proto, abych jim a jejich koním pomohl.

Snažím se vložit co nejvíc informací do opravdu krátkého časového úseku, takže to moc neokecávám a říkám věci, jak je vidím…

A pak mám žáky dlouhodobé. To je úplně jiná kapitola. Tam řešíme především človíčka majitele. Jelikož dobrá práce s koňmi je především o nás lidech. U svých dlouhodobých žáků se někdy až divím, jak hluboko do jejich osobnosti dokážeme jít. Vidím, jaká si neseme traumata a zážitky z minulosti, které přesně ovlivňují naše chování ke koni a vedle koně.

Koně pomáhají lidem v tom, aby si v sobě uklidili a srovnali ty polámané věcičky. Přesně nám ukazují, kde je chyba. Na to jsou fakt machři a já plním roli terapeuta na skupinové terapii. :-) Každopádně je o moc jednodušší porozumět koním nežli lidem. Jsme o moc složitější.

Nejdůležitější okolnost práce s koněm i našeho učení je pozitivní mysl. Nemám-li pozitivní přístup, tak jen mrhám časem.

Máš prý indiánskou minulost...? :-)

Já bych řekl, že mám i indiánskou přítomnost. Žiju v lese. Poslouchám vítr a čtu v letu ptáků. :-) Každý den se dotýkám Matky země a učím to i své děti. Jezdíme spolu tábořit pod týpí, takže v tom jedu pořád. Indiáni mě už jako kluka naučili o koních přemýšlet jinak.

A co mongolští koně, čím ti učarovali a kde ses s nimi a s životem mongolů setkal?

Hele, já mám obecně velkou lásku ke všem přírodním národům. Jsou pro mě celoživotní inspirací. Je mi vlastně jedno, zda jde o indiány, mongolské pastevce nebo australské domorodce. Fandím jim všem a žasnu nad jejich znalostmi. U mongolů jde o skutečně poslední koňskou kulturu a tu jsem prostě už před lety potřeboval zažít… Bohužel tento svět rychle mizí.

Nikdy jsem necítil takový pocit svobody jako v mongolské stepi.

A mongolští koně? To je zkrátka naprostý fenomén. Z mého pohledu je to něco naprosto fascinujícího. :-) Jejich svět a jejich potřeby se s našimi nedají srovnávat, proto je jejich přístup velice naturální.

Nenechám si od koně nic vnutit. Zacyklení v situaci nebo nějaký typ konfliktu.

Který kůň ti dal v životě nejvíc?

Myslím, že by bylo ode mě velice nespravedlivé mluvit pouze o jednom koni. Jak by k tomu přišli ti ostatní?

Před pár lety bych určitě mluvil o svém hřebci, kterého mám skoro třicet let. Jakože pan Velký učitel a takové ty věci, co lidé rádi říkají, ale já jsem se vedle něj naučil i spoustu špatností. Například mě sváděl k tomu řešit věci z pozice síly. Často mě dostával přesně tam, kde mě chtěl mít, a já si ve své bláhovosti myslel, že si držím vždy iniciativu. Jasně, vyškolil mě velice moc. :-) Už si užívá léta zasloužený odpočinek.

Jenže myslet si, že nás jeden kůň naučí rozumět koním, je strašně bláhové, i když líbivé. Nedokáže to ani pět koní… nedokáže to ani deset koní. Takže můj dík i vděčnost patří stejnou měrou všem koním, s kterými jsem se mohl setkat. Každý mi přidal malinký kousek do té ohromné skládačky a dělají to vlastně stále. Jsem na cestě, která nikdy nekončí… Takže díky moc všem.

Myslím, že celý výcvik koně není tak úplně o tom donutit zvíře, aby udělalo přesně to, co v daný moment chci, ale aby dlouhodobě dostávalo do hlavy správné a žádoucí informace, které se opakováním posilují.

Jak vidíš roli hřebce ve stádě?

Hřebec je hybatelem věcí. Je to strážce. Je to bytost, která neváhá, když se má položit do věcí, které jsou mu vlastní. Ale je nahraditelný. Svoji službu dělá, dokud mu k tomu stačí síly. Princip hřebce je protipól principu vůdčí kobyly a já, pokud chci plnohodnotně pomáhat koním, musím zvládat všechny pole šachovnice. Hřebci jsou zábavní a super. :-)

A jaká musí být vůdčí kobyla? Znamená to něco pro majitele takové klisny?

V přirozeném stádě je vůdčí kobyla především zárukou stability. Je to kůň, který „dává stádu jméno“. To ona je duchem stáda a její potomci, případně hříbata těchto potomků, jsou nezanedbatelná část rodinné tlupy. Vůdčí kobyla nemusí být ve stádě ta nejsilnější, ale ta nejdůvěryhodnější pro ostatní koně. Má zkušenosti a je hodna následování. Většinou nechodí první – má příliš velkou hodnotu. Ona kolem sebe koně sdružuje. Dobrý cvičitel dokáže pracovat s oběma principy ve stádě. S principem vůdčí kobyly (následuj mě, jsem toho hoden a převyšuji tě zkušenostmi). I s principem hřebce (ovládám svůj prostor, ovládám tvůj prostor a prostor obecně… ale především – za všech okolností tě budu bránit proti nebezpečí z vnějšku stáda). Snaha o silovou dominanci vůči koni je cesta do pekel. Trik je v tom naučit se dostat do hlavy koně přesně ty informace, které ze mě činí jedince oprávněného a kompetentního k vybírání společné cesty. A tím se nestanu zastrašováním. Pokud se o to snažím z pozice síly, tak zůstávám vně stáda a mám koně, který je připraven kdykoliv zdrhnout.

Pro mě práce s vůdčí kobylou nic na situaci nemění, jelikož pracuji s koněm z pozice, kdy vůdčí kobyla jsem já. :-) Takže kůň jako kůň. Pokud nějaký majitel takové zvíře vlastní a chová se správným způsobem, tak by to pro něj neměla být žádná překážka nebo výhoda, stejně jako pro mě. Zkrátka je to, jak to je.

Ještě prosím osvětli, jakému koni ve stádě říkáš tester…

Tester je kůň, který hledá cestu. Kůň, který najde brod nebo horský průsmyk. Většinou mladá, fyzicky zdatná a nadprůměrně inteligentní kobyla, bez hříběte… Nebo mladý tolerovaný hřebec.

Jsi přírodně založený člověk, žiješ obklopený zvířaty v nádherné krajině a ačkoli nejsi daleko od Prahy, působí to u tebe, jako bys bydlel v divočině... :-) Je to úmysl?

Rozhodně to úmysl byl, když jsem s tím začal. Za mlada jsem hledal místo mezi světy. Naučil jsem se venku vnímat věci. Dneska mám malé děti a chci, aby si mohly vybrat svou cestu sami. Ukazuji jim svůj prapodivný svět plný svobodných bytostí, ale vím, že své místo si nakonec musí každý najít sám, stejně, jako jsem to udělal já.

Neříkám, že dožiju stejně. Změna je život.

Stále s manželkou hrajete s kapelou? Jaký žánr a proč?

No popravdě, po osmnácti letech v „Malé bílé vráně“ tomu už moc nedáme. Všichni členové mají malé děti, takže si svůj čas šetříme více pro ně. Hraní je zábava, při které potkám lidi, co je s nimi sranda. Navíc na nás chodí bezva publikum a tak nějak si to všichni užíváme. A co hrajem? Těžko říci. Krabičkování se vlastně dost vyhýbáme. Naše muzika je dost naplněná etnem, rockem i punkem. Takže zapadneme na folkrockový fesťák stejně bez problému jako na punkový.

Ještě nedávno jsi i ustajoval. To skončilo?

Jasně. Mám u sebe koně několika svých žáků, ale ustájení jako podnikatelský záměr v podmínkách jaké mám já, je v současnosti mimo. Tento obor je naprosto pokřivený a vzdálený reálnému světu. Jsem rád, že jsem našel sílu vystoupit z vlaku, ve kterém jsem jel mnoho let. Pokud se trh někdy narovná, tak se k tomu možná vrátím, ale spíš ne. Hodně se mi ulevilo. :-) Ale díky ustajování jsem se spřátelil se spoustou milých lidí.

Co bylo špatně, čím se trh pokřivil?

Špatně je jenom otázka úhlu pohledu. To, co je špatně pro ustajovatele, není špatně pro majitele, kteří ustájení využívají, ale bohužel pouze z krátkodobého hlediska. Nízké náklady na ustájení zapříčiňují to, že si pořizují koně ve velkém lidé, kteří na to vlastně prostředky nemají. Co bude s těmi všemi koňmi, až takovým lidem jednou dojde dech? Budeme je odebírat? Komu je pak dáme? Každopádně cena ustájení dlouhodobě stagnuje. Nereaguje dostatečně na nárůst vstupních investic a tím se propadá do deficitu. Tím samozřejmě klesá kvalita služeb a nebo (a to většinou) dostává ustajovatele do finančního i lidského mínusu. Kdo není ohodnocen, ten dříve nebo později vyhoří.

Tato situace vznikla v důsledku obrovského nárůstu malých rodinných ustájení, kde jsou potřeby rodiny i koní dotovány z jiných zdrojů. Tím vzniká z dlouhodobého hlediska nezdravá situace. Nicméně já to svými názory a rozumy nezachráním. :-) Proto jsem se rozhodl z toho vystoupit a u sebe si nechávám jen koně lidí, s kterými pracuji, a to ještě v omezené míře.

Máš 3 děti. Jak se vychovává lidský potěr člověku, který je založen naprosto nestádově a má blíž k přírodě než k nákupním centrům?

Výchova dětí je u každého z nás otázkou vlastních priorit. Je to nakonec stejné jako s koňmi. Co vložíme do těch nádherných bytostí, tak to tam nakonec máme. Takže za mě se děti i v dnešním komerčním světě dají vychovávat v klidu a pohodě, pokud jsou pro nás děti skutečně součástí nás samých a ne překážkou, co nám krade čas.

Nakonec, co je důležitější? To, co prožijeme společně, nebo náš vlastní čas v momentě, kdy jsme děti odložili k tabletu nebo k telefonu? My se ženou nehledáme nejjednodušší cestu, ale tu, která je podle našeho svědomí nejlepší. Takže jsme udělali všechno pro to, aby děti chodily do školy, která je k nim laskavá a kde rodič není odstaven na vedlejší koleji… jezdíme na výlety, táboříme. Hrajeme si. Zkrátka si to společně užíváme. :-)

Lidé by od trenérů měli dostávat naději, že nepříznivá situace s jejich koněm se dá vyřešit a že to nakonec zvládnou.

Oldova úvaha na téma výcvik:

Narážím na jednu věc, a tou je nepochopení ze strany některých mých kamarádů, kteří s koňmi pracují dlouho. Mám pocit, že jsou často v zajetí stereotypů, jak se mají věci dělat. Tak se pokusím nastínit, jak k výsledku docházím já.

Myslím, že celý výcvik koně není tak úplně o tom donutit zvíře k tomu, aby udělalo přesně to, co v daný moment chci, ale aby dlouhodobě dostávalo do hlavy správné a žádoucí informace a ty opakováním posiluji. Těmi informacemi je „neohrožuji tě“ a „za všech okolností jsem já ten, kdo vede, jelikož jsem toho hoden, převyšuji tě a nabízím ti řešení v situacích, kdy máš strach“.

Použiji příklad s překročením řeky s koněm. Desetkrát dojdu k řece. Devětkrát ji kůň přejde a podesáté nejde zkrátka proto, že proto. To tak koně dělají. Prostě se ptají, jestli ještě vedu. Je to jejich životní nutnost. Musí, když do mých rukou vkládají zodpovědnost za svůj život. Tradiční jezdec (včetně mě v minulosti) v ten moment zatlačí bičem… Ale já koně cvičím a v rámci výcviku vkládám do koně informace dlouhodobě. Takže udělám pauzu a po chvilce se znovu zeptám, zda půjdeme, a kůň nic… A teď pozor! V tenhle moment už vůbec nejde o řeku. Potřebuji koni znovu posílit informaci, že vedu a že jsem hoden následování a že je to výhodné. Takže změním cíl a posílím informaci. Slezu a vložím do toho jiný cvik. Třeba „pojď ke mně“ ze vzdálenosti čtyř metrů (klidně směrem od řeky). Kůň ke mně dojde, já ho pochválím a vhodné chování si označím odměnou (pokud ji mám) a cvik třikrát zopakuji. Tím v koni zabiju informaci „jsem proti a budu s tebou válčit o postavení“ a nahradím ji informací „stále tě následuji, jsi ten, kdo vede a vyplatí se to“. Pak nasednu na koně a přejedu řeku. Je deset a jeden způsob, jak s koněm dosáhnout jedné věci. Takto postupuji, když koně cvičím… Dlouhodobě ukládám do koně žádoucí informace. Čím více kůň věří, že vedu, tím méně je řek, které nepřejde… Samozřejmě se ve výcviku vracím, je-li to nutné, jelikož je potřeba nahradit špatné informace, které kůň cestou posbírá. Také dělám chyby. :-) A až půjde skutečně o život a já budu muset na břehu řeky zatlačit, tak bude kůň tak překvapený, že ji skočí až na druhý břeh a jelikož má hluboko v hlavě uložené ty správné informace, tak mi mou zcela nečekanou hrubost snadno odpustí. :-)

P.S. : Luxus dlouhodobého výcviku, bez znásilnění vůle koně, je dar, který si můžeme dovolit teď a tady. V momentech, kdy nebojujeme o holé přežití. A já jsem za tu možnost rád. Olda

Oldo, moc děkuji za rozhovor!