Mýtus první: Mýtus o existenci společenského žebříčku

Výsledky mnoha studií uskutečněných v posledních několika letech jasně doložily, že vše, co se týká dominance ve stádě a jeho struktury z hlediska hierarchie – tedy všeho toho, co jsme si my všichni po celá desetiletí důsledně „zapisovali za uši“ –  jsou člověkem vytvořené koncepty, které by se neměly promítat do interakcí mezi člověkem a koněm. Zdá se totiž, že koně jsou zvířata, která se navzájem ovlivňují především na bilaterální úrovni – každý člen stáda má k sobě navzájem individuální vztah a prozatím nic nenaznačuje, že by hierarchie stáda zahrnovala všechny členy skupiny.

Je dokonce více než nepravděpodobné, že by koně disponovali tak rozvinutými kognitivními schopnostmi, aby byli schopni vytvořit tak komplikovaný konstrukt, jako je hierarchický žebříček zahrnující všechny členy stáda a byli schopni s ním následně v rámci svých sociálních vztahů „pracovat“. Na mýtus, že jednotliví koně stojí na vzestupně seřazených stupních společenského žebříčku, bychom tedy v tomto světle asi měli zapomenout…

Jak to ve skutečnosti funguje

Ano. Sociální skupina je pro koně nepostradatelná – životně důležitá. Jedinec má v přirozených podmínkách významně nižší pravděpodobnost, že přežije mimo skupinu, nežli uvnitř ní, a proto má pro koně jeho stádo skutečně velmi vysokou hodnotu. Postavení jedince ve stádě ale rozhodně není tak striktně dané a tak transparentní, jak jsme si ještě donedávna mysleli.

Konflikty a projevy agrese mezi členy stáda se v přirozených podmínkách objevují spíše výjimečně, a pokud už, pak především ve dvou konkrétních situacích – v době, kdy hřebci bojují o klisny, a v období, kdy klisny chrání své novorozené potomky. U plně domestikovaných koní naopak dochází – převážně díky nevhodně nastavenému managementu a častým změnám struktury stáda – ke konfliktům relativně často, a to především v souvislosti s přístupem ke zdrojům – v uzavřených chovech bývají zdroje, tedy krmivo, voda, přístřeší, dostupné omezeně a často chybí nejen zdroje, ale i prostor.

Tyto konflikty následně vedou k vyšší míře projevů agonistického chování (dominantní, submisivní) mezi členy skupiny, které lze i z pozice diváka zaznamenat. Závěry těchto pozorování ale ne vždy odpovídají naší představě o pozici koní účastnících se konfliktů, protože v uzavřených chovech mohou být nejvíce agresivní právě ta zvířata, která nejvíce strádají, a nikoli ta, která jsou reálně nejsilnějšími členy skupiny.

Z prostého pozorování tedy nelze odvodit, zda existuje korelace mezi mírou agresivních útoků a vysokým postavením koně v dané skupině. Koně se primárně konfliktům vyhýbají a uskutečněné výzkumy nenaznačují, že by koně vykazovali jasnou motivaci k tomu, aby ostatním členům stáda cíleně dominovali. V zavedených sociálních skupinách se jednotliví členové stáda znají a řídí a orientují se za pomoci naučených modelů chování, které získávají z uskutečněných vzájemných konfrontací. Díky svým zkušenostem tedy vědí, kterým koním se mají vyhnout a jak a kam se mají přemístit, pokud hrozí, že výhružky by mohly přerůst v agresi a konflikt.

Takže. Modely chování koně odvozují z bilaterálních vztahů, jichž se účastní, přičemž tyto modely zřejmě vůbec nejsou založeny na něčem takovém, jako je hierarchie stáda zahrnující všechny členy skupiny. Každá nová „smlouva či úmluva“ se v rámci skupiny sjednává zvlášť pro každého člena stáda, přičemž v různých situacích se tato „úmluva“ i diametrálně liší. Při setkání/konfliktu s jiným členem stáda tedy jedinec získává aktualizovanou informaci o své schopnosti získat anebo udržet potřebné zdroje.

Princip dominance tedy existuje, ale pouze na bilaterální úrovni. Přesvědčivé důkazy o tom, že by koně uplatňovali jakýkoliv koncept hierarchie založený na struktuře dominance a submisivity, do níž by byli zahrnuti všichni členi daného stáda, ale v současné době neexistují.

Hierarchie založená na dominanci?

Kde se ale tato myšlenka vlastně vzala? Dominanci definujeme jako prioritní přístup k preferovaným, omezeným zdrojům. Koncept sociální hierarchie představil jako první norský biolog Thorleif Schjelderup-Ebbe (* 12. prosince 1894; † 8. Juni 1976). Právě on tento jev pozoroval a popsal ve skupině kuřat a jako první vyslovil závěr, že v rámci skupiny se jako první krmí dominantní zvíře a až posléze přichází řada na zvířata níže postavená.

Od té doby vědecký i laický svět důsledně ovládala myšlenka, že sociální zvířata tvoří sociální strukturu založenou na pevně stanoveném postavení všech členů skupiny. Verifikace tohoto předpokladu nám ale schází. Mnoho studií se pokoušelo doložit existenci pevně stanoveného pořadí členů sociálních skupin, a to za pomoci mnoha metod, například pozorováním agonistických setkání mezi členy skupiny. Ve výsledku ale všechna tato pozorování vysledovala pouze existenci několika vysoko a několika nízko postavených jedinců a nebyla schopna určit pořadí členů skupiny na středních úrovních; jednoduše proto, že zvířata uprostřed vůči sobě neprojevují dostatek relevantních interakcí.

 

K odhalení sociálního postavení všech členů skupiny se standardně provádí tzv. párové testy. Členové skupiny jsou v rámci párového testu vystaveni konfliktní situaci (obvykle zdroj potravy) a testují se všechny kombinace členů skupiny (tj. zvíře A proti B, C, D atd.; zvíře B proti C, D atd.), což vede například k D> A> C> B. Může se také stát, že dva jednotlivci sdílejí zdroj, v takovém případě se má za to, že sdílejí stejnou hodnost.

Skutečnost, že jedno zvíře může v konkurenční situaci přemístit zvíře jiné, je samozřejmě nezpochybnitelná. Koně, který v daném konfliktu zvítězil, můžeme nazývat koněm „dominantním“ či „alfa zvířetem“, a koně, který v konfliktu neuspěl, pak koněm „submisivním“ či „podřízeným“. Vždy ale popisujeme situaci, která aktuálně proběhla mezi dvěma jedinci, tedy situaci, která nic nevypovídá o existenci trvale nastolené sociální struktury stáda. Koně, kteří se zapojí do konkrétního konfliktu, se z průběhu a výsledku konfliktu něco naučí a toto „něco“ si následně pamatují a dále využívají.

Výsledek konfrontace si tedy koně pamatují a v podobných kontextech pak výsledku „boje“ uzpůsobí své chování při všech dalších konfrontacích s daným jedincem, a to dokud se nezmění okolnosti (např. fyzický stav jednoho z koní). Není ale důvod se domnívat, že koně ve svých mozcích všechny tyto uskutečněné interakce ukládají a vytváří z nich detailní mapu sociální struktury stáda. Takzvaný společenský žebříček s pevně danými pozicemi pro všechny členy skupiny tedy existuje nejspíše jen a jen v našich hlavách, protože v chování koní nelze nalézt nic, co by implikovalo jejich schopnost abstrakce na takto vysoké úrovni.

Mýtus druhý: Vůdcovství… další mrtvý mýtus?

Vůdcovství a jeho atributy byly a jsou rozsáhle studovány u mnoha druhů savců. Tento termín v zásadě popisuje proces sociálního vlivu, při kterém se zdá, že konkrétní vůdce řídí akce členů skupiny (např. změna činnosti nebo umístění). 

Ještě nedávno bychom asi všichni kývli, když bychom slyšeli, že vůdcem stáda je dominantní hřebec anebo starší zkušená klisna. Potvrdili bychom, že právě oni určují, kam se stádo vydá, a také to, že tato jejich pozice je v rámci skupiny dlouhodobě konzistentní. Jak se ale ukazuje, i tuto zažitou představu budeme muset revidovat.

Výzkumy totiž ukazují, že jednotliví koně nikdy nevykazují jasné projevy vůdcovství – žádný člen stáda stabilně nezahajuje pohyb stáda a neovlivňuje jiné členy stáda. Žádná studie dosud kvantitativně neprokázala, že někteří jedinci trvale hrají vůdčí roli při vedení skupiny – ukazuje se, že tato rozhodnutí jsou rozhodnutí sdílená a podílí se na nich více členů stáda, a to na základě vzájemného konsenzu. Myšlenka, že existuje striktně daný vůdce stáda, který systematicky koordinuje dynamiku stáda, tedy zemřela a naše touha být alfa vůdcem by proto měla zemřít s ní! :) 

Výcvik a respekt vůči vůdci stáda – funkční model?

Přesto se mezi námi najdou tací, kteří pevně věří, že pro to, aby získali respekt svého koně a kůň je poslouchal, musí být v pozici alfa, v pozici vůdce. Myšlenka, že aby byl člověk respektován a kůň ho poslouchal, musí kůň ve vztahu s ním uznat svou submisivitu, je ale spíše slepá ulička nežli funkční výcvikový model.

I pokud bychom prokázali, že hierarchie stáda je tak pevná a neměnná, jak se tvrdilo, neexistují důkazy o tom, že by nás koně považovali za součást skupiny. Koně vědí, že jsou koně, a vědí také, že člověk není kůň. Je proto nanejvýš sporné, že v případě, že by vztahy koní skutečně vycházely z konceptu hierarchie a dominance, zahrnovala by tato hierarchická struktura i člověka. Všechny tyto naše myšlenky mají své kořeny spíše v antropomorfismu nežli v realitě, protože bez verifikace přenášíme lidské sociální aspekty, jako je respekt a autorita, na jiný živočišný druh. Tento přístup ovšem vždy působí více škody než užitku, a proto bychom na něj měli ve vztahu ke koním zapomenout. 

Trénink koní založený na submisivitě & dominanci a principu vůdcovství je ve světle nových poznatků tréninkem ne příliš efektivním. Předpoklad, že koně se nám chtějí zavděčit a chtějí nám – vůdcům a pánům – vyhovět a sloužit, je jen další antropomorfismus, který ve výsledku dává trenérům právo na to, aby koně potrestali, pokud je neposlechnou a tak ani nepotěší. Vše je ale samozřejmě daleko komplikovanější. Pokud nám koně nevyhoví, neudělají to, oč je požádáme, není to proto, že nás neuznávají jako alfa vůdce, ale proto, že vhodné reakce koně na naše povely nebyly výcvikem dostatečně posíleny. Kůň nás neposlouchá proto, že jsme velkým vůdcem, ale proto, že jsme vhodně vedeným výcvikem posílili (zafixovali, upevnili) určité námi požadované chování.

Pokud se nám tedy nedaří naložit koně na přívěs, není to proto, že kůň nás nedostatečně respektuje, ale proto, že jeho výcvik chůze na vodítku ještě nebyl natolik zobecněn, aby kůň vodiče bez problémů následoval i na pro něj nedůvěryhodná místa. Nejde tedy o respekt a dominanci. Jde o vhodně vedený trénink, trénink, který svým účinkem potlačí averzi koně k nastoupení do diskomfortu přívěsu. 

Koncept alfa vůdce nám také vnucuje myšlenku, že jakmile si u koně vysloužíme dostatečný respekt a jsme mu autoritou, vždy ochotně a nadšeně opustí svatyni svého stáda a bude nás následovat, kamkoli si jen přejeme – a to dokonce i na jemu nepříjemná místa. Doposud ale nikdy nebylo zdokumentováno, že by se koně takto chovali výhradně v návaznosti na vůdčí schopnosti konkrétního trenéra. Pokud nás koně dobrovolně a důvěřivě následují mimo stádo, je tomu tak proto, že se v dané situaci cítí / naučili se cítit komfortně (bezpečně, dobře), a nikoli proto, že jsou determinováni k tomu, aby slepě následovali svého vůdce.

Dominance a trest

Při výcviku koní jsou bohužel tyto koncepty – pokusy o ovládnutí z pozice dominance a síly – častou příčinou násilí a ospravedlňují uplatnění trestu. Kromě možného negativního vlivu na dobré životní podmínky koně ale tímto může utrpět i efektivita výcviku a výkonnost. Přirozenou reakcí koně na agresivního protivníka je snaha se vyhnout konfrontaci, tedy snaha se vzdálit, opustit prostor, kde by mohlo dojít ke konfliktu. Pokud kůň vnímá trenéra jako agresora, jeho hlavní motivací proto bude snaha se mu vyhnout. A to není nic, co by v jakékoli fázi výcviku mohlo být přínosem.

Proto je nesmírně důležité, aby trenéři, jezdci a ošetřovatelé maximálně omezili všechny agresivní projevy chování a snahy o dominanci. Projevy agrese a dominance mohou u koně vyvolat stres (nebo i strach), což vede při dalších interakcích s člověkem k tendencím k útěku, vyhýbání se kontaktu a odmítání kontaktu.

Trenéři, jezdci a ošetřovatelé by se naopak měli snažit navázat se svými koňmi vztah transparentní – jasný a dlouhodobě konzistentní, a měli by si být vědomi reálných dopadů všech svých interakcí s koněm na tréninkové procesy. Je potřeba jednou pro vždy zapomenout na myšlenku, že nežádoucí chování koní pramení ze vzdoru vůči lidské autoritě a souvisí se sociálním postavením koně a člověka. 

Pravděpodobnějším vysvětlením každé neposlušnosti je skutečnost:

• že kůň nerozumí otázce (požadavku)
• že kůň není schopen nalézt správnou odpověď či pro něj neexistuje správná odpověď
• že kůň není z psychických či fyzických důvodů schopen vyhovět 

Model tréninku založený na principech dominance má velmi málo společného se sociální organizací koňského stáda a ve výsledku vůbec nemusí podporovat harmonický vztah s koňmi, o který usilujeme!

Mýtus třetí: Olizování a žvýkání – výraz submisivity?

Ve svých postojích ke koním a obecně přijímaných výcvikových dogmatech se mimochodem pleteme docela často. Nejde jen o model pevně nastavené struktury stáda nebo neexistenci dominantního alfa vůdce. Chybné závěry, které se dobře zabydlely v praxi, nejsou nic výjimečného. Příkladem toho, jak snadno se ve svých závěrech můžeme mýlit,  je olizování a přežvykování, které se jako výraz submisivity stále ještě vysoce cení v klasickém horsemanshipu. Co na tom, že NHS toto chování koní chybně interpretoval. Nepravda může být opakováním verifikována a stát se faktem, obecně přijímanou pravdou.

Jak to tedy s oním opěvovaným a vyžadovaným olizováním a přežvykováním vlastně je? Jedná se o výraz podřízenosti a uznání člověka jako vůdce? Zdá se, že ne. Olizování se a žvýkání souvisí s nárůstem množství produkce slin v reakci na změnu, která proběhla v autonomním nervovém systému. U savců můžeme toto chování pozorovat ve chvíli, kdy se zvíře vrací ze sympatického nastavení do nastavení parasympatického. Tento proces se nazývá sympatický útlum a u koní ho můžeme pozorovat v nejrůznějších situacích.

Dnes již víme, že se nejedná o projev submisivního chování, tzv. uznání autority, které podle zastaralých koncepcí mělo cvičiteli sdělit „Přijímám tě, člověče, jako svého alfa vůdce“, ale je důsledkem sympatického útlumu, kdy kůň přechází z vyššího do nižšího stavu vzrušení anebo tísně.

Ba co víc. Je to podstatně složitější! Tým vědců z norské University of Life Sciences, který v rámci rozsáhlé studie sledoval sociální chování více než dvou set divoce žijících koní v Ekvádoru, postavil tento mýtus úplně na hlavu. Z údajů, které byly získány analýzou 202 sekvencí chování doprovázejících agresivní interakce, které vedly k olizování a přežvykování, totiž vyplynulo, že v rámci konfliktních setkání se olizovali a žvýkali jak agresor, tak i napadený kůň. Přičemž toto chování bylo možné sledovat u agresorů dokonce významně častěji než u koní, kteří v daném konfliktu neuspěli.

Výsledky analýzy všech behaviorálních sekvencí, které zahrnovaly agresivní interakce, tedy zcela vyvrátily předpoklad, že olizování a přežvykování je submisivním signálem. Na definici něčeho takového, jako je submisivní gesto, si tedy zřejmě budeme muset počkat. V tomto případě navíc ani není jisté, že „kdo si počká, ten se dočká“! Na nějaké submisivní gesto vlastně vůbec nečekejte, pro úspěšný výcvik totiž existence takového gesta není potřeba! :)

Proč bychom měli zapomenout na tréninkové metody založené na dominanci?

S dominantním přístupem lidí ke koním je spojena celá řada výcvikových postupů, které mohou být ve výsledku při nejlepším nespravedlivé, při nejhorším nehumánní a téměř vždy kontraproduktivní ve vztahu k celkové efektivitě výcviku.

• Interakce člověka s koňmi by měla být založena na porozumění přirozeného chování koní a pochopení jejich kognitivních schopností. Není třeba ovládat jazyk Equus, být zaříkávačem koní nebo aplikovat vyšší míru trestů, potřeba jsou vědomosti, empatie a systém.

• Výcvik by měl být veden klidným, jasným a konzistentním způsobem v souladu s welfare a využitím teorie učení a etologie.

• Pojmy hierarchie, dominance, alfa pozice a vůdcovství jsou výsledkem pokusů lidí popsat složitou a dynamickou sociální organizaci koní žijících v sociálních skupinách, ve výsledku jde ale spíše o projevy antropomorfizace než o aplikaci relevantních závěrů.

• Koně mezi sebou komunikují především na bilaterálních úrovních, nikoli podle pevně daných pravidel stanovených společenskou hierarchií, která zahrnuje všechny členy skupiny.

• V rámci soutěžení o zdroj může jeden kůň přemístit druhého, převládajícím projevem chování je ale vyhýbání se. Vzdálení se od místa konfliktu.

• Nesprávné přesvědčení, že osoba manipulující a trénující koně musí být dominantní a stát na nejvyšší pozici (tj. v pozici alfa) vůdce stáda, může mít na koně negativní vliv a může mít za následek vyhýbavé chování, které snižuje efektivitu výcviku, a proto je kontraproduktivní.

• Popisujeme-li proces tréninku a interakci kůň – člověk v kontextu hierarchie a dominance, ohrožujeme možnost vytvoření harmonického vztahu mezi člověkem a koněm a také efektivitu výcviku a welfare koně.

Použité zdroje:

• Bourjade, M., Thierry, B., Hausberger, M., Petit, O. (2015). Is leadership a reliable concept in animals? An empirical study in the horse. Plos One, 10:e0126344.
• Hartmann, E., Christensen, J.W., McGreevy, P.D., 2017. Dominance and leadership: Useful concepts in human–horse interactions? Journal of Equine Veterinary Science, (2017), doi: 10.1016/j.jevs.2017.01.015.
• McGreevy, P.D., Henshall, C., Starling, M.J., McLean, A.N., Boakes, R.A. (2014). The importance of safety signals in animal handling and training. Journal of Veterinary Behavior: Clinical Applications and Research, 6:382–387.
• Andrieu, J., Henry, S., Hausberger, M., Thierry, B. (2016). Informed horses are influential in group movements, but they may avoid leading. Animal Cognition,19:451–458.
• Léa Briard, Camille Dorn, Odile Petit., (2015). Personality and Affinities Play a Key Role in the Organisation of Collective Movements in a Group of Domestic Horses, Research Gate.
• Zpravodaj ISES - International Society for Equitation Science
• Marie Bourjade, Bernard Thierry, Martine Hausberger, Odile Petit, (2015). Is Leadership a Reliable Concept in Animals? An Empirical Study in The Horse, Plos One, Research Article