Tereza Třeštíková... obsedání a základní výcvik koní a jezdců, příprava koní do sportu, horsemanship, práce ze země, práce s koňmi ve volnosti... co z toho je několikanásobná mistryně České republiky v reiningu Tereza Třeštíková úplně nejvíc? :)

Těžko jednoznačně odpovědět. Asi polovina koní ke mně přijde na obsedání a základní výcvik. Je na nich krásné, že jsou nepopsaní a vše, co do nich vložím, dobře přijímají. Naučí se chápat principy tréninku a dělají neskutečně rychle pokroky. Se všemi začínám prací ze země, s každým pracuji individuálně a postupně se společně dopracujeme do sedla, kde mohu navázat na to, co již umí ze země. Obsednutí se základním výcvikem trvá obvykle 2-3 měsíce. Pro většinu majitelů tím ale spolupráce se mnou nekončí, dojíždějí za mnou na kurzy, tréninkové pobyty nebo individuální tréninky. Koně, které mám v tréninku dlouhodobě, obvykle společně s jejich jezdci připravuji do sportu. Společně pak vyrážíme jako celá parta na závody. V našem týmu nejde o výsledky, ale o dobrý pocit ze společné jízdy, a pokud se k tomu přidá i dobré umístění, je to krásný bonus.

Práce ve volnosti je pro mě další úroveň spolupráce s koněm, je to hlubší a niternější vztah mezi koněm a „jeho“ člověkem. Tento vztah se postupně utváří v čase dlouhodobou spoluprací. Kůň, který pracuje ve volnosti, nejde natrénovat pro někoho, v tomto případě vždy trénuji danou dvojici. Pro mě je to cíl, kam bych chtěla dotáhnout spolupráci s každým svým koněm. Pocit, když cválám se svým koněm ve volnosti krajinou, těžko něco předčí.

Jak ses vlastně, Terezo, potkala s koňmi? Kudy a kam vedla tvoje cesta a víš, kde a čím by ta cesta měla končit? :)

Budu vám vyprávět příběh :-D Bylo nebylo, na základní školu v malebné jihočeské vesničce přišla brožura s nabídkou letních táborů. Paní učitelka ji otevřela právě na stránce s nápisem „Léto s koňmi v Malenicích“ a tak šla za svojí 12letou dcerou a zeptala se jí, zda by nechtěla jet. O pár měsíců později již dcera hřebelcuje koně na ranči a zažívá své první jezdecké strasti, radosti a sní o tom, jak bude trenérka koní.

Paní učitelka je moje maminka, která sice od dětství milovala koně, ale dostala se k nim blíže až s koupí mého prvního koně. Tatínek si oblíbil koně později a dnes je mým dvorním fotografem a kameramanem.

Na ranči v Malenicích jsem dodnes, nejprve jsem tam jezdila na vyjížďky, pak jsem začala jezdit na vyjížďky jako doprovod. Rodiče mi odtud koupili koně, se kterým jsem jako juniorka úspěšně závodila v rychlostních disciplínách v rámci seriálu rodeí. Koně, klisnu Bosorku, mi bohužel ukradli, pachatel ani kůň se nikdy nenašli. Tím jsem ranč na nějakou dobu opustila a do života mi vstoupil další kůň, 2letá kříženka QH Kety. S tou jsem začala jezdit po kurzech a věnovat se přirozené komunikaci.

Mým učitelem byl zejména Honza Bláha, díky kterému jsme s Kety posunuli náš vztah až k vytoužené spolupráci ve volnosti. Uběhlo pár let a do života mi vstoupil další kůň, QH hřebec AP Royal Bar, kterému říkáme Šikula. Ve stejnou dobu se do Čech vrátil po dlouholetém pobytu v Americe Tomáš Martínek, trenér, který mě společně se Šikulou uvedl do světa reiningu a závodního westernového ježdění a ke kterému dosud jezdím pro rady.

Paralelně s těmito událostmi jsem odmaturovala, vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Učitelství biologie a chemie a následně udělala malý a velký doktorát z chemie.

Postupem času za mnou chodilo stále více a více lidí pro rady, jak vyjít se svými koňmi, až mě to přesvědčilo k rozhodnutí začít trénovat koně a jezdce. Koně, kteří mi přicházeli do tréninku, jsem nemohla mít „doma“ a tak jsem se vrátila na ranč v Malenicích k Mrázům, v jejichž areálu nyní působím. (pozn. pana Romana Mráze lidé znají jako zkušeného westernového sedláře)

A kde tato cesta bude končit? Myslím, že ten nahoře to má vymyšlené :-D

Proč právě svět westernu?

Vyrostla jsem na westernovém ranči, kde se každý rok konalo rodeo. Jezdilo se zde ve westernových sedlech na huculech na ohlávkách, přeháněly se krávy po pastvinách. Zkrátka, nebyla jsem typické dítě, které vyrostlo v jezdeckém oddíle, k anglickému stylu jsem přičichla až o mnoho let později.

Bez ohledu na jezdecký styl jsou principy učení a komunikace s koněm pořád stejné. Odlišnost tedy spatřuji spíše v tom, co koně chceme naučit. Pokud tedy ke mně přijde na obsedání a základní výcvik anglický nebo westernový kůň, trénuji je stejně. Až následně, když se začne kůň specializovat, nastávají rozdíly ve cvicích, které koně učím.

Preferuješ konkrétní plemeno?

Preferuji hodné koně. :-D :-D

Jsem ovlivněna tím, kteří koně mi prošli tréninkem, proto některá plemena nemohu příliš posoudit, ale myslím si, že v rámci každého plemene jsou charakterní, talentovaní a dobří koně. Současně každému člověku sedí jiný typ koně a na to by měl brát při výběru koně ohled. Pokud bych měla vybrat pro sebe jedno plemeno, pak quarter horse, proto asi všichni moji koně jsou příslušníky tohoto plemene. Mám ráda vyrovnané, vstřícné a přátelské koně s osobností. Radši pobídnu než brzdím. Spoustu vlastností lze tréninkem vypěstovat, ale když je kůň od přírody vyrovnaný, je to snazší.

A máš ráda úplně všechny koně bez rozdílu, anebo jsi vybíravá? :)

Jestli mám všechny koně ráda úplně stejně? Jsem učitelka, v každé třídě jsou vždy žáci, kteří mi jsou sympatičtí, jiní méně, k některým mám neutrální vztah... Ke všem se ovšem snažím chovat spravedlivě a vstřícně. Podobně to mám i u koní.

Máš "srdcové eso"?

Každý kůň, kterého mám, je osobnost, jsou to moji učitelé a miluji je.

Kety byla asi největší oříšek, vybrala jsem si ji a dostala jako dárek od babičky. Byl to divoký 2,5letý mustang odchycený na šumavských pastvinách. Neměla jsem ještě tolik zkušeností, hodně jsem se z ní napadala, ale naučila mě přemýšlet, být trpělivá a teď je z ní kůň, se kterým můžu jet bez sedla ve volnosti ven a vím, že se na ni mohu spolehnout a ona na mě. Ve volnosti pro mě udělá cokoliv, přeskáče parkur, odejde trail, je to neobyčejný kůň. Současně je to ten typ koně, který v sobě má pořád kousek divokosti, pokud ji nasedlám a pustím do cvalu, bude s největší pravděpodobností vyhazovat, jako když má sedlo poprvé :-)

Šikula ke mně měl více pohádkovou cestu. Byl zakoupen pro mého tehdejšího přítele, ale za pár měsíců bylo jasné, že společná cesta životem bude naše. Bylo mu 5,5 roku, působil jako plemeník v rodinné stáji a původní majitel byl od začátku přesvědčený, že to bude kůň pro mě. Moc toho neuměl, např. cválal jen na pravou nohu, ale od začátku to byl charakterní a charismatický kůň.

Můj třetí kůň je 6letá Šikulova dcera Cherry, kterou mám od hříbátka. Byla prodána ve třech letech do Německa, ale začala jim kulhat, a tak se mi po měsíci vrátila, od té doby nekulhá :-D Je to snad nejlaskavější kůň, kterého znám, začínáme jezdit ve volnosti a stejně jako Kety a Šikula má pevné místo po mém boku.

Mým posledním koněm je 4letá klisna Gunny. Vzhledem k mému trenérskému vytížení jsem na ni dosud neměla tolik času, kolik by bylo potřeba, a proto si svůj vzájemný vztah stále utváříme. Věřím však, že nás spolu brzy uvidíte na závodním kolbišti.

Kdy ses rozhodla, že chceš své koně jezdit bez udidla? A myslíš si, že je to cesta pro všechny a na všech úrovních? 

Od té doby, co jsem poprvé uviděla Honzu Bláhu a Gastona, byl to můj sen, mít s koněm takový vztah, že kůň nepotřebuje ohlávku ani udidlo, a přesto se nechá ochotně vést.

Jestli je to cesta pro všechny? Myslím, že každý, kdo toho chce doopravdy dosáhnout, toho dosáhnout může, a to bez ohledu na úroveň.

Co považuješ ve vztahu člověk & kůň za to nejdůležitější?

Je řada faktorů, které ovlivňují vztah mezi člověkem a koněm, proto hodně prostoru věnuji tomuto tématu na svých teoretických seminářích. Kůň dobře vnímá naše psychické i fyzické rozpoložení a reaguje na něj. Proto je dobré, než začnu se svým koněm něco dělat, zhodnotit, jak na tom ten daný den jsem. Jakou mám náladu, kolik mám času, jestli jsem unavená nebo plná energie a podle toho uzpůsobit svůj plán. U žen také může hrát roli jejich cykličnost, v určité fázi cyklu jsou např. více podrážděné, proto je dobré vybrat s koněm takovou činnost, kde předpokládáme, že budeme v pohodě. Za nejdůležitější považuji mít svého koně ze srdce rád, být emocionálně vyrovnaný a spravedlivý. A to za všech situací, tzv. „nevybouchnout“, když něco nejde nebo kůň někam nechce. Kůň těžko chápe, že když je dneska hezky a mám dobrou náladu, leccos mu prominu, zatímco jindy tutéž věc beru jako prohřešek.

Co je tedy podle tebe základ a nezbytnost?

Při tréninku koní považuji za velmi důležité rozpoznat, proč kůň nedělá to, oč ho žádám. Nerozumí? Nechce? Bojí se? Nemůže? Pokud např. nerozumí, snažím se uzpůsobit svoji pomůcku či signál tak, abych koně lépe navedla. Zamyslím se, jestli jsem nevynechala nějaký cvik, který předchází cviku, o který koně žádám, a pokud odpověď je ano, vrátím se ve výcviku zpět. Například: mým cílem je, aby kůň ustoupil v zastavení zádí od holeně. Posunu holeň dozadu a jemně zapůsobím. Pokud kůň nereaguje, tlak zesílím. Kůň reaguje dobře, ustoupí zádí požadovaným směrem, tlak povolím a koně pochválím. Kůň reaguje, ale jinak, např. jde dopředu, přitáhnu otěž a koně zacouvám, poté mu pomohu tím, že ohnu laterálně krk a znovu zapůsobím holení. Ohnutí krku koně obvykle dostatečně navede k tomu, že ustoupí zádí od holeně, pak povolím tlak a koně pochválím. Může se však stát, že při opravě cviku se kůň brání laterálnímu ohnutí nebo zacouvání. V tomto případě se musím vrátit o krok zpět, zopakovat popř. opravit cviky laterální ohnutí či zacouvání. Celý sled pomůcek opakuji, až se dostanu ke kýžené reakci, tedy že kůň, když posunu holeň dozadu, ustoupí na volné otěži zádí.

Další důležitá věc je praxe, praxí se člověk učí nejen správným pomůckám, ale také správnému načasování, odhadu, naučí se „číst“ koně. Praxi člověk získá jak samostatným ježděním, tak ježděním pod dohledem zkušeného trenéra. Výhodné je vyzkoušet nejprve pomůcky a cviky na zkušeném koni, tím snáze jezdec propojí svoji teoretickou znalost s praxí a začne věci tzv. „cítit“ a také si více věřit.

Sledovala jsem tvoje vystoupení na Americaně. Jaké to bylo? Proč to bylo? A bude to ještě? :)

Americana je moje srdeční záležitost. Je to svátek westernového jezdění, který se koná jednou za dva roky v německém Augsburgu. Jezdci z celé Evropy zde soutěží v mnoha westernových disciplínách na nejvyšší úrovni. Je zde bohatý doprovodný program, koná se řada seminářů s věhlasnými trenéry, veterináři či výživáři. Své zboží a výrobky prezentují uznávaní sedláři, prodejci jezdeckého vybavení, přívěsů a aut na přepravu koní a mnoho dalších.

Na Americanu jsem se dostala poprvé v roce 2011 v podstatě náhodou, a to díky kamarádům, kteří zde prezentovali hipoturistiku a nově vybudované hipostezky v Jihočeském kraji. (Tímto bych jim chtěla moc poděkovat.) Nabídli mi, jestli s nimi nechci jet, a když už tam jedu, ať vezmu koně. A tak se stalo. Do té doby jsem nikdy nestartovala v zahraničí, ani jsem neměla zkušenosti s takto velkými závody, ale vždycky je jednou poprvé.

Do karavanu jsme naložili stánek, do přívěsu koně, seno, slámu, granule a jeli. Koněm byl v tu dobu neznámý AP Royal Bar neboli Šikula, se kterým jsem se přihlásila do reiningových disciplín NRHA Limited Non Pro a NRHA Freestyle Non Pro. V tu dobu jsme se já i Šikula věnovali reiningu poměrně krátce, měli jsme za sebou jen pár závodů pod hlavičkou Western Riding Clubu ČR, ale jiné disciplíny v úvahu nepřipadaly. Nachystali jsme si freestyle v kostýmu včelky Máji, který mi ušila moje mamka, na českou i německou verzi známé písně Karla Gotta.

Již po příjezdu jsme tušili, že celá akce je opravdu něco obrovského, co nikdo z nás do té doby neviděl. Obrovské haly plné stánků s nejrůznějším zbožím a malými kolbišti určenými pro semináře, další haly boxů pro několik set koní, tréninková hala a veliká závodní hala s hledištěm pro několik tisíc diváků... prostě jedno velké WAU. V závodní hale se celý den konaly soutěže, takže trénovat se zde dalo jen v noci. Budíček jsem měla pravidelně na druhou hodinu, u karavanu nasedlala a šla jezdit. Na hale bylo asi třicet reinerů, část z nich jsem znala jen z videí na YouTube, ostatní byli viditelně zkušení ostřílení jezdci, a my se Šikulou. Dle světelné signalizace se mohly 30 minut jezdit kruhy a 30 minut se stopovalo, tak jsme se přidali k davu a jezdili jsme kruhy a pak stopovali. Šikula byl skvělý, nic neřešil, prostě dělal, o co jsem ho požádala.

Třetí den ráno nás čekal první start, startovní číslo 64 šlo páté v pořadí. V hlavě jsem si promítala celý předepsaný pattern a před startem si opakovala hlavně nepřetočit, hlavně nepřetočit. Kruhy... dobrý, spiny... snad jsem nepřetočila, stopy... no... mohlo to být lepší... Odcházím z kolbiště a hlásí: „The score is zero.“ Přetočila jsem, ach jo ... Ještě že ten freestyle se počítat nemusí. Freestyle byl na programu další den odpoledne, pro diváky je to velmi atraktivní disciplína, proto bylo hlediště již dost slušně zaplněné. Jdu na start, rozezněly se první tóny: „Učení páni zkušení, ...“. Zkušení? To je to poslední, co jsme :-D Kroužíme mezi malovanými květy rozházenými po kolbišti... diváci zatím ticho... pauza, teď německá verze: „In einem unbekannten Land, ...“. Hm, to sedí :-D Začínají fandit diváci, v to jsem doufala! Spiny... tleskají! Ještě tři stopy... první, druhý, třetí, zacouvat, ještě zbývá pár tónů, tak ještě jedny spiny. Uff, zvládli jsme to! A teď budeme čekat, jede poslední. Cože? Fakt! Já jsem první! To není možný! První mezinárodní závody, první NRHA money, trofejní přezka, socha... Celé to byla jedna velká pohádka a naprosto nezapomenutelný zážitek. V Čechách se proslýchalo, že nějaká Češka vyhrála Americanu :-)

Americana si mě získala, a proto jsem si přála, abych mohla jet znovu. V roce 2013 jsem však měsíc před startem přišla o část palce na ruce, takže jsem i přes zaplacené všechny poplatky startovat nemohla. Rok 2015... přesně si nevzpomínám, proč jsem nejela, ale zřejmě nebyla správná konstelace hvězd. Přišlo to až v roce 2017. V tu dobu jsme již se Šikulou byli známá dvojice, několikrát jsme vyhráli mistrovství republiky v reiningu, Šikula se stal koněm roku a na mezinárodní scéně NRHA jsme získali několik Bronze Trophies. Také jsem se stala trenérkou, a proto jsem musela přijít s něčím s velkým N. Zamilovala jsem si film Avatar a několik let ve mně zrál nápad, že pojedu freestyle jako Avatarka. Na Americanu jsem vyrazila společně s mojí dosud nejúspěšnější svěřenkyní a kamarádkou Terezou Rannou a jejími rodiči.

Freestyle není jen o předvedení předepsaných prvků, pro mě je to o tom, předat divákovi něco navíc, něco z nás dvou se Šikulou. Proto i výběr písně musí korespondovat s tím, co cítím(e). Píseň Leony Lewis – I See you (zřím tě (z hloubi duše, srdcem)) je právě jednou z nich. Se Šikulou jsme v tu dobu již nějakou dobu trénovali ježdění bez uzdečky, takže byl plán, že když vše půjde dobře, spiny a závěrečný stop bude bez uždění. Současně jsem měla plán, že hned na úvod si Šikulka lehne a já na něho nasednu. Byl to risk, protože jiné je trénovat doma a jiné předvést před halou naplněnou diváky. Také jsem potřebovala, aby si lehl se sedlem, což znamená, že musí tzv. „na ovečku“ a ne „na placato“, a to jsme tak jisté neměli, protože písek ho láká, rád se válí. Vstupuji na plac po Šikulově boku, zvedám ruku jako signál pro zvukaře na spuštění hudby. Vše bylo do detailu v mé hlavě od prvního pohlazení, lehnutí na ovečku, až po závěrečné sesednutí a pokleknutí před Šikulou jako výraz vděku, jemu, všem... Dosud je to můj nejemotivnější zážitek, který jsem s ním zažila a těžko ho něco předčí. Vyhráli jsme, ale i kdyby ne na papíře, pro nás ano.

Po tomto zážitku a úspěchu mi bylo jasné, že předvést další freestyle, stejně povedený a emotivní, bude velmi obtížné, ale chtěla jsem to do třetice zkusit. Zkusit celý freestyle bez uždění, to byl můj sen. Přišel rok 2019 a naše třetí Americana, Šikulkovi bylo v tu dobu 15 let, tak jsem v podvědomí tušila, že to bude nejspíš naše poslední Americana, náš první a současně poslední pokus ve volnosti. Za poslední dva roky jsme prakticky nezávodili, Šikula se věnoval roli plemeníka a společný čas jsme věnovali spíše vyjížďkám a práci ve volnosti ze země. Vybrala jsem píseň - I want to spend my lifetime loving you – tedy opět něco z nás, ze mě, co cítím, když tento freestyle vymýšlím, trénuji, jedu. Freestyle měl mít dvě části, první ze země, spiny, ustupování a cval na kruhu kolem mě, druhá část jezdecká, ve které splním všechny předepsané prvky, tedy spiny, přeskoky a tři stopy a navíc přidám ustupování a couvání. Tréninky se dařily, generálku ve volnosti ze země jsme měli před publikem na prezentaci hřebců na jaře 2019 a zdařila se.

Na Americaně při prezenci nás již přivítali jako známou dvojici a hned poznamenali, že se těší na náš freestyle (hned na to se ozval ten typický pocit v břiše spojující nervozitu a očekávání). V den freestylu jsem měla naplánovaný ještě jeden závod, a to v superhorsu, který byl vypsaný těsně před freestylem.

Superhorse je specifická westernová disciplína, která je kombinací trailu, western horsemanshipu, western ridingu a reiningu. Výhodou bylo, že jsme si mohli vyzkoušet před freestylem závodní kolbiště a atmosféru, nevýhodou, že to bylo hned po sobě. Superhorse se nám moc nepovedl, byla jsem nervozní, trochu popletla úlohu, Šikula na mě reagoval, byl dost horký a zbrklý, takže jsem ho musela vodit a přibržďovat otěží, což mi na klidu před freestylem moc nepřidalo. Nu což, jednou jsme se rozhodli, tak do toho jdeme. Zní první tóny naší písně, Šikula kluše po mém boku, hezky zaspinoval, jdeme na kruh, klus, nacválat a je pryč... Klušu tedy za ním (v dlouhých šatech až na zem, hlavně ať nezakopnu a nespadnu), hezky se napojil, klušeme zpátky, ale na opravu není čas, musíme stihnout jezdeckou část, v plánu byly kruhy, ale musíme trochu podpořit naše (mé) sebevědomí, takže začínáme naším nejsilnějším prvkem, tedy spiny. Krásné, diváci křičí, získali jsme je, od jednoho rozhodčího dostáváme dokonce +1 ½, což je nejvyšší možné hodnocení za předepsaný prvek. Teď přeskoky, pro nás nejrizikovější prvek, protože když je tlak, Šikula v nich nabírá rychlost. Dobrý, je v klidu a předvede dva korektní přeskoky. Podle hudby je čas jít na stopy, první stop, kruh, druhý stop, kruh, třetí, ten se povedl nejvíc :-) Hudba doznívá, tak ještě jedny spiny pro diváky... Dokázali jsme to, cítím úlevu, vděk a trochu lítost za tu chybu. Stála nás vítězství, ale vytoužený cíl jsme splnili, zajeli jsme freestyle bez uždění. Další den nás čekal ještě jeden start, NRHA Limited Open, oba jsme byli klidní a užili si ho, díky získaným NRHA money se mi splnilo ještě druhé přání, Šikula získá za životní výhry NRHA Gold Certificate.

V souvislosti s Americanou tedy momentálně další sen nemám, protože se mi už splnil. Ale kdo ví, v hlavě se mi něco tvoří :-)

Strach a trému tedy znáš... jak s tím bojuješ?

Jak bojuji s nervozitou při závodech? Nervózní jsem dost, snažím se najít si vždy před závodním dnem nebo startem chvíli klidu a o samotě si v hlavě projet závodní úlohy. Projíždím je tak dlouho, dokud je neprojedu bez chyb a tak, abych z toho měla dobrý pocit. Ne vždy se to povede :-) Dobrým pomocníkem je také meditace, abych se uvnitř uklidnila a připomněla si, že závodím především pro radost, a že dobrý výsledek může, ale nemusí přijít, a že důležitá je cesta, ne cíl.

Máš nějaký vzor?

Nemám konkrétní vzor, spíš sleduji práci s koňmi ostatních, a když se mi něco líbí, řeknu si ano, to bych chtěla umět nebo tento způsob se mi líbí. V minulosti mě nejvíce ovlivnil Honza Bláha, ke kterému jsem jezdila na kurzy v době, kdy jsem ještě netrénovala koně klientů a věnovala se pouze svým koním, teď se inspiruji spíše jeho videi. Od roku 2010 do současnosti aktivně spolupracuji s Tomášem Martínkem, zavolám mu pro radu nebo se za ním vydám do zahraničí, kde již řadu let působí. Účastnila jsem se mnoha kurzů i s jinými trenéry a od každého si něco vzala. Např. v době, kdy jsem měla v tréninku drezurní koně, jsem více spolupracovala s trenéry drezury. Pokud jsem na závodech, ráda se chodím dívat na opracoviště, kde mohu sledovat přípravu koní jiných trenérů. Velkými učiteli jsou pro mě samotní koně.

Informace, které mám dostat, se ke mně vždy dostanou ve správnou chvíli, ať už v psané formě, jako video nebo jinak. Průběžně s tím, jak získávám zkušenosti při práci s koňmi, procházím také osobnostním vývojem, který má na moji práci s koňmi nemalý vliv.

A cíl?

Co je můj cíl? Abych se s koňmi propojila natolik, že nebudu potřebovat dlouhé hodiny tréninku, abych na nich mohla jezdit bez uzdy a sedla :-)

Pořádáš hodně vzdělávacích seminářů... Nabízíš něco víc, něco jiného, nějak jinak? 

Pravidelně pořádám v průběhu roku řadu kurzů. V Malenicích, kde stabilně působím, ale i v jiných lokalitách. Většinou je to tak, že některý z klientů, který je z větší dálky, uspořádá kurz někde v jeho blízkosti. Kurzy jsou obvykle jednodenní nebo dvoudenní pro maximálně 10 účastníků s koňmi a diváky. Dále nabízím individuální tréninkové pobyty v Malenicích, které využívají zejména klienti z větších dálek. Přijedou se svým koněm na týden nebo prodloužený víkend, mají se mnou jednu či více tréninkových lekcí denně, k tomu mohou sledovat trénink koní, které mám ve výcviku nebo jiné tréninkové lekce s klienty. Také si mohou půjčit školního koně a trénovat s ním.

Novinkou letošní zimy byly dva čistě teoretické semináře, které se konaly na základě poptávky mých klientů. Natočila jsem pro tuto příležitost velké množství videoukázek, nad kterými jsme společně diskutovali a také jsme se mohli věnovat věcem v obecnější rovině. Ohlasy byly velmi pozitivní, a proto jsem otevřená tomuto typu semináře i v dalším, zejména zimním období.

V letošním roce bych chtěla nabídnout novinku, a to kurz, jehož součástí bude seminář s renomovaným kovářem. Jsem přesvědčená o tom, že právě péče o kopyta, správná úprava kopyt a vůbec pochopení vlivu kopyta na celkový pohyb koně pomůže jezdcům svého koně lépe pochopit, pochopit jeho možnosti a limity.

V Čechách se koná velké množství seminářů a kurzů nejrůznějšího zaměření, a proto je těžké posoudit, zda nabízím něco víc, něco jiného, nějak jinak, ale pokud bych měla vypíchnout věc, kterou moji klienti oceňují, pak jsou to moje pedagogické schopnosti. Jsem povoláním učitelka, a proto prý mám kromě velké trpělivosti také schopnost věci dobře vysvětlit a přiblížit tak, aby byly srozumitelné.

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"?

Asi mám, ale neuvědomuji si ho :-) Spíš neduhem než zlozvykem bych nazvala své časté zapomínání a neustálé hledání věcí. Nebojuji s tím, snažím se s tím počítat, předcházet tomu a zůstávat klidná, protože nakonec vždycky všechno dobře dopadne :-D Moji kamarádi o tom vědí, takže jsou v tomto ohledu shovívaví a často velmi nápomocní, protože věci různě nacházejí a vrací mi je.

Existuje koňský ráj? Máš v této souvislosti nějakou vizi?

Věřím tomu, co píše ve své knize Zázrační jednorožci Diana Cooper. Koně jsou vysoce rozvinuté bytosti, které se rodí na Zemi pro to, aby získávali stejně jako lidé zkušenosti a učili se. Jakmile na Zemi zvládnou všechny úkoly, vstoupí do duchovního světa. Poté se z nich stávají jednorožci nebo pegasové. Když si koně poprvé vybrali Zemi jako planetu vývoje a růstu, věřili, že budou svobodní. Poskytli se lidem, aby jim usnadnili cestování. Původní obyvatelé Ameriky na koních jezdili bez sedla a uzdy a tak by tomu ve vztahu mezi koňmi a lidmi mělo být. Avšak lidé je využili, mnozí z těchto koní proto zůstávají hněvivými, tvrdohlavými a zahořklými. Je důležité, abychom byli ke koním milí a vstřícní, pomáháme jim tím, aby nám lidem odpustili a stali se z nich jednorožci a pegasové.

A otázka úplně poslední... co ti koně dali a vzali?  

Díky koním rostu, práce s nimi mi přináší radost a obohacuje můj život. Díky koním jsem získala mnoho přátel, naučila jsem se díky nim být vyrovnaná, trpělivá. Koně často zrcadlí některý aspekt svého majitele, přichází do života, aby nás učili a my učili je.

Nevím o ničem, co by mi vzali. Snad jen poslední článek palce pravé ruky, ale to jim těžko mohu dávat za vinu.