Pandemie mnohým z nás otočila život vzhůru nohama nejen ve věcech, které se dotýkají koní. Jak se v těchto lehce truchlivých a neveselých časech žije Václavu Bořánkovi? Daří se Vám zůstat „mimo“ anebo i na Vás důsledky pandemie citelně doléhají? 

Nevím, jestli se to smí říkat nahlas, ale žije se mi dobře. Nedotýká se mě vlastně skoro nic. Už za totality bylo pro mne vždy tím nejdůležitějším, abych navzdory okolnostem zůstal vnitřně svobodný. To ostatní jsou jen kulisy, mulisy a dobové tance. Dělám si celý život co chci bez ohledu na to, co pánové v kravatách vymyslí. Cíleně nesleduji televizi, nečtu noviny. Jen s babičkou jsme domluveni, že kdyby byla válka, tak nám zavolá. Sousedy zdravím, třídím odpad a v případě jakékoli vyhlášky, která se mi jeví jako pitomá, vyhlašuji občanskou neposlušnost. Říkali jsme tomu kdysi nenechat se zpitomět a utlapit. Jsem vycvičený z dob minulých. Navíc už z podstaty věci jako Jihočech, venkovan, a ještě k tomu sedlák, jsem nepřítel státu. Stále jezdím na koni, učím lidi, píšu knihy, stýkám se s kamarády, peču chleba, včelařím, v noci cvičím na kytaru, učím se svařovat, kutím na ranči, ošetřuji pastviny, spravuji ohrady, každý den běhám na Maškův kopec, obsedám hříbata, jezdím na kole po kraji, chovám slepice a občas si jen tak piji kafe a čtu si. Tohle jsem na přeskáčku dělal předtím a dělám to i dnes. Takže u mne dobrý. Na světě je fajn.

Takže virové lapálie svět kolem koní nezmění...

Ne. Myslím si, že kolem koní se nic moc nezmění. Proč taky. A pokud ano, tak k lepšímu. Hodně našich kamarádů v poslední době víc jezdí a zjišťují, že sedět v sedle koně je jedna z báječných možností, jak si zachovat čistou hlavu a veselou mysl i v časech podivných. 

Na Ranchi28 tedy nic nového?

Na otázku kamarádů „Co je u vás nového?“ odpovídám nejraději „Vše při starém. Bára vaří, já jím.“ To je hláška z filmu Velká země s Gregorym Peckem. Vlastně jsme rádi, že nic nového není. Náš ranč se během těch let stal krásným místem a útočištěm pro lidi, kteří se chtějí učit čistému obecnému jezdectví a potkávat se spolu navzájem. Snažili jsme se vybudovat milý azyl pro všechny ty, kteří se chtějí skutečně učit, bez ohledu na jezdecký systém či sport, nebo si jen v klidu zatrénovat. Myslím, že tohle se nám povedlo. Lidé se vrací, jsou spokojeni a v poslední době vidím, jak moc se jejich koně mění. Zde nic nového neplánujeme, byla by škoda to měnit, když to funguje. 

Náš vlastní chov koní je velmi maličký, udržujeme ho na čtyřech špičkových skvělých klisnách a jednom hřebci. Rozšiřovat ho nechceme. 

Energie Vám neschází? :)

Jestli někde cítím místo, kde bych chtěl napřít víc energie, tak určitě bych zase rád trochu rozhýbal dlouho rozdělané projekty v našem Nakladatelství Harmony, na které jsem neměl v posledních letech čas. Dokončuji další knihu, některé nové mám v hlavě. Doufám, že se mi zase podaří vydat nějaká další čísla časopisu Horseman. Psaní mě baví čím dál tím víc. Chtěl bych také vydat nějaké překlady, ale zatím mi chybí překladatelé. Vymyslel jsem ještě nějaké další projekty, které nechci prozrazovat, tak snad se mi je podaří dokončit. 

Václave, díky letité a různorodé praxi jste se stal mimořádně hlubokou studnicí informací. Zkusila bych tedy... Kobyla, nebo hřebec?

Já jsem o tom vlastně nikdy moc nepřemýšlel. Jako pracovní jezdec a později trenér jsem dostal koně do péče a nemohl si vybírat. Kdysi jsem toužil jezdit tmavé hnědáky – hřebce nebo valachy a dostával v práci samé zrzavé klisny, co se mě pokoušely zabít. Po čase jsem ale zjistil, že je mám rád. Když se ohlédnu zpět, tak vidím několik koní, na které se nezapomíná, a já s nimi zažil velké věci. Byli to hřebci i klisny. Chápu ale, že pro běžného spotřebitele je tato otázka důležitá. Kdybych mohl radit, tak na prvním místě valacha nebo klisnu s dobrým charakterem. Hřebce raději ne. Chce to jiný přístup a tomu se musí člověk dlouho učit. Stejně je nakonec důležitější charakter zvířete než jeho pohlaví. Osobně mám zvláštní slabost pro outsidery a ošklivé koně. 

Před pár dny jsme na EQUICHANNELu publikovali výsledky studie, která se pokoušela zjistit, zda existují rozdíly v chování koní, s nimiž manipulují převážně ženy, nebo muži. Když jsem o tomto tématu přemýšlela já, zjistila jsem, že pokud by šlo o mého koně, preferovala bych v obecné rovině ženu ošetřovatelku a muže v pozici jezdce. Bez ohledu na výsledky výzkumů, mé osobní preference a nepopiratelnou různorodost lidské rasy - je podle Vás kůň, který je v péči muže, jiný než kůň, který je v péči ženy? 

Stoprocentně jiný. Tohle je horké téma a na seminářích se o tom bavíme často. Vzhledem k tomu, že většina účastníků mých kurzů jsou ženy, tak když říkám, co si myslím, občas čekám, z které strany přiletí pohlavek. Dříve mě nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet. Pracoval jsem v profi stájích vedle úžasných lidí a stejně dobří byli kluci i holky. Nebyl vidět rozdíl. Jenže pak jsem začal učit a zjistil jsem, že v hobby světě mají ženy veliké problémy. Snaží se to všelijak maskovat, neustále mluví o citu, o zachraňování koní, ale skutečnost je jiná. 

Když se ohlédnu zpět přes všechny ty roky, kdy učím, vidím vždy u začátečníků podobný vývoj. Když začínají chlapi, tak jsou strašná dřeva. Nejde jim to. Navíc ta jejich ega jsou pro ně obrovskou přítěží. Dámy bývají šikovnější, pokornější, trpělivější a nestydí se dělat chyby. Jenže pokud ti chlapi vydrží, tak časem se začnou zlepšovat. Téměř všichni. Za čas jsou z nich slušní jezdci. Ženy se v určitém místě zadrhnou a tak nějak ustrnou na jednom místě. Nevyvíjí se to, nebo jen velmi pomalu. Dokonce se někdy i hodně zhoršují. Třeba ženy po mateřské, to je fakt oříšek. Navíc, což pro mne bylo zpočátku velmi, velmi překvapujícím zjištěním, ženy mají daleko méně empatie ke koním než muži. Ženy umí daleko sofistikovanějším způsobem utýrat své zvíře. Vím, že čtenářky se v téhle chvíli naježí, ale většina žen, které učím, vůbec netuší, co se s jejich koněm vlastně děje. Jak se cítí, v jakém je momentálně stavu. Tenhle poznatek byl pro mne před lety dost omračující. Dnes už se tomu tolik nedivím. Například slyším snad každý měsíc větu: „Václave, dávej pozor. Ten kůň nemá rád chlapy!“ Když se ten samý kůň snaží po hodině odejít se mnou a paničku nevnímá, je to jen potvrzením toho, že koním je úplně jedno, zda s ním dělá muž, nebo žena. Jen když je ten dotyčný pro něj čitelný. Malá poznámka na okraj. Slyšeli jste někdy větu: „Dávej si pozor, ten kůň nemá rád ženy!“? Cítíte hloupost obou těchto proklamací?  

Dlouho jsem nad tím přemýšlel a hledal cestu, jak ženám či dívkám smysluplně pomáhat při výcviku koně. Když přijede muž, kluk či kamarád, je to jednoduché. Vysvětlím podrobně jednu věc a pokud dotyčný chápe, tak říkám, aby jel domů a až to bude mít hotové, ať se vrátí a zkusíme věc jinou. Tohle funguje, krůček za krůčkem se ti chlapi zlepšují. Přijíždějící dámy chtějí vědět nejlépe všechno a hned. Učí koně pět věcí najednou. Když si vysvětlujeme složitý jezdecký manévr, který je obtížný nejen na provedení, ale i pro pochopení, vždy se najde nějaká žena, která se uprostřed výkladu zeptá na něco úplně jiného. Tohle zkrátka nikdy nebude fungovat. Kůň se nenaučí dvě věci najednou. Natož pět. Jedna z mých nejčastějších vět na jízdárně zní asi tak nějak: „Marie, nezapomeň. Jedna věc. Jedna myšlenka.“ 

Myslím si, že tohle je podstata věci. Muži, kteří umí řešit jen jednu věc, jsou pro koně čitelnější. Pokud jste čitelnější, kůň se cítí ve větším bezpečí a lépe a rychleji se učí. Ženy umí zpracovávat několik myšlenek najednou. Závidím jim to v jiných oborech. Na koni to ale překáží.  

Koně mužů, kteří k nám přijíždějí, jsou jednoznačnější, nesypou se u každé žluté kytky. Také bývají někdy pokažení, ale vždy vidím proč. Neschovávají to. Dobře se s tím pracuje. Koně ve výcviku žen bývají více zmatení, afektovaní, rozmazlení a skoro si i troufám říct, že i více nemocní. Daleko více se sypou nebo rezignují na svět. Vím, že za tahle slova to zase schytám. Ale není to nějaká má hloupá teorie, ani to nechci nijak komentovat. Jde jen o stav, který vidím kolem sebe u velkého počtu jedinců. Navíc nechci tvrdit, že to platí absolutně. Je mnoho výjimek na obou stranách. Tedy ano, abych odpověděl na otázku. Kůň ve výcviku muže a ženy je vždy odlišný. 

Zrzavý kůň... je to, nebo není diagnóza?

Máme doma plný výběh zrzavých holek. Samozřejmě jsou poťouchlé, jsou občas problematické, ale máme je i přesto moc rádi. Určitá barva má k sobě vždy přilepené v určitém plemeni nějaké vlastnosti, může za to nejspíš jeden jediný předek někde hluboko v minulosti, jehož genetická směska se stále prosazuje dál a dál. Jezdím na těch zrzavých rád. Moc nemusím žluté koně – většinou se jedná o nafrněné princezny a s těmi si moc nerozumím. Flekatí koně jsou krásní, ale vykazují známky špatné trénovatelnosti. Když vám vletí do stáje nějaká choroba, tak první, koho to sejme, bude zase černý kůň. Takže ano. Věřím, že k určitým barvám v určitém plemeni se vážou nějaké vlastnosti. Přenos některých vlastností v genetice je velmi hezky zpracován v Typologii plnokrevníka, kterou napsal Ital Franco Varola. 

Srdcové eso jako plemeno?

Navždy anglický plnokrevník. Jsou pracovití a moudří. To, co vydrží plnokrevník, by žádné jiné plemeno nedalo. I přes to, v jak tvrdých podmínkách občas žijí a pracují, si umí zachovat svoji hrdost, eleganci, důstojnost a moudrost. Na druhém místě mám asi v srdci plemeno quarter horse, a nejraději koně z cuttingových rodin. To jsou takové malé děti, ale když přijde čas, umí být pěkné rakety. 

Existují problémoví koně? Je to o genetice, nebo především o nás, o lidech?

Problémoví koně nejsou. Vždy jde jen o problémového majitele. Můžou být koně tvrdí, charakterově pokřivení, s neochotou být trénováni, to ano, ale vždy a za všech okolností vyrobí všechny problémy koní člověk. Jsem o tom hluboce přesvědčen.

Co si představujete pod pojmy „důvěra“ a „harmonie“? A skutečně právě tohle máme hledat? A pokud ano, jak? 

Když se řekne důvěra a harmonie mezi jezdcem a koněm, vždy se mi vybaví ty chvíle, kdy absolutně soustředěný kůň dobrovolně komunikuje s jinou bytostí sedící mu na hřbetě. Jste oba naladěni na stejnou frekvenci. A společně něco tvoříte. Tohle je zázrak pro každého, kdo to někdy zažil. Občas v takových chvílích slyším hudbu a myslím, že můj kůň také. Tohle máme hledat, protože každý, kdo bude mít vlastní prožitek této věci, už nemůže zpět. A jak to hledat? V první fázi jde o to naučit se řemeslo. 

Přeceňují jezdci mentální schopnosti svých koní a antropomorfizují je více, než je zdrávo? Může - nemůže to být problém? 

To je zajímavá otázka, kterou bych rozdělil na dvě půlky. Z mého pohledu běžní majitelé vůbec netuší, jak daleko za hranice našich schopností sahají schopnosti koní. Koně jsou obecně strašně podceňováni. Lidé stále zapomínají, že tyhle bytosti jsou zde na planetě více jak třicet milionů let. My lidi sotva milion. Koně jsou v mnoha směrech dokonalí. Umí rozlišit věci, o kterých se nám nezdá. Jejich citlivost sahá až za hranice našeho poznání. To, jak si koně neustále čtou v našem podvědomí, je za hranicí uvěřitelnosti. 

Na druhou stranu se kůň „polidštit“ nedá. Ani trochu. Vše má ve světě koní úplně jinou logiku, jiný způsob myšlení, jiné řešení problémů. Každý člověk, kterému se povedlo dostat se se svým koněm na určitou úroveň, se to musel naučit dělat v jejich světě, jejich logikou. Slyším to každý den na jízdárně, jak lidi říkají věty typu: „Dělá mi to schválně...“ nebo „Musím ho k tomu donutit, aby si nemyslel že vyhrál...“ nebo „On to pro mne udělá, protože mě má rád...“. To je jen lidská logika. Koně to ale mají jinak. Právě tady začíná prvotní konflikt koní a lidí. Pokud něco nefunguje, vina je vždy na straně člověka. Kůň pro vás udělá vždy vše, co po něm chcete, a to až do výše svých psychických nebo fyzických možností. Má to však jednu podmínku. Musí vám rozumět. A rozumět bude, když se člověk bude chovat jako kůň, což je ve většině případů úplně obráceně, než velí lidská logika či váš instinkt. 

Existuje podle Vás něco takového jako „kůň – přítel člověka“? 

Možné to je, ale málokomu se to podaří. Navíc - i když strávíte tolik času jako já snahou porozumět tomu všemu, tak musíte najít typ koně, se kterým si sednete. Je to jako ve světě lidí. I když se budeme strašně snažit, tak si přítele nevyrobíte z každého, kdo jde okolo. Musíte být kompatibilní. Musíte si sednout. Pak jde o to naučit se s ním komunikovat, zacházet, pracovat s ním. Jak jsem o tom mluvil výše. Pokud použijete jen své instinkty a řešíte situaci podle svého pocitu, bez hlubších znalostí jejich světa, je to téměř vždy špatně. Musíme si uvědomit, že jsme jako lidé na úplně opačném konci zvířecího spektra. Jsme daleko více podobní psům než koním. 

Tom Dorrance tomu říkával harmonie. Já jsem si to pro své studenty kdysi nazval "pocitem bezpečí koně". Tohle vás posune do úplně jiných sfér. A i když jsem na některých koních jezdil dlouho a dosáhli jsme společně velkých úspěchů, tak si na ně pamatuji „jen“ jako na skvělé parťáky. I když jsem měl určitě přes tisíc koní ve výcviku, koně – „přítele“ jsem měl dvakrát možná třikrát v životě. Je to chemie a nelze si to vynutit. Přál bych lidem to zažít. Ale i dobrý parťák je věc, bez které nemůžete později být. Znám asi dvacet lidí, kterým se to opravdu povedlo. Někde hluboko v pozadí je ještě jedna zásadní věc, o které se mi jako chlapovi špatně mluví. Musíte ty koně hluboce milovat za všech okolností. Ať se děje, co se děje. Pokud tohle kůň necítí, máte smůlu. V obecnějším nadhledu by se člověk měl pro koně stát spíše raději jakýmsi rodičem než přítelem. Kůň bude spokojený a pro obě strany je to určitě bezpečnější. 

Tři nejběžnější chyby, které se nejčastěji opakují v přístupu lidí ke koním? 

Nevím, zda umím vyjmenovat jen tři chyby. Většinou lidé mají všechno špatně. Vím, zní to trochu arogantně, ale pokud u nás před domem zastaví auto a já vidím člověka, který vykládá koně, tak během dvou vteřin poznám toho, kdo se pohybuje kolem svého zvířete správně a mně se uleví, neb vím, že je to profík – v tom skutečném slova smyslu – nebo vidím člověka, který dělá jednu chybu za druhou a mně běhá mráz po zádech. Tam je opravdu většinou špatně všechno. Asi jako když vezmu do ruky šroubovák a každý elektrikář okamžitě vidí, že jsem elektrikářské trdlo a nejsem z oboru. 

Když o to lidé stojí, učím je všechno, co umím. Jednu věc za druhou, vysvětluji, vyprávím příběhy, ukazuji, předělávám jim návyky, šťourám do nich, upozorňuji a znovu vysvětluji. Když jsme pak spolu dlouho a stanou se z nás kamarádi, tak většina z nich mi časem říká: „To byla krásná doba Václave, když jsme tě neznali...“

Tři nejběžnější chyby, které se nejčastěji objevují u jezdců v sedle?

Je to podobné jako u předešlé otázky. Lidé, které vídám v sedle, mají opět většinou špatně všechno. Co je horší, nemají vůbec ponětí, jak mají základní věci vypadat. Jezdí a trénují své koně a vůbec netuší, co dělají. Neznalost základních principů. Nemluvím ještě o nějakém jezdeckém umění. Mluvím o obyčejném řemesle. Nedostatek vzdělání. Nedostatek informací. Nechuť se něco učit. Vidím malé děti, které běží přes minové pole. Většina nikdy nedoběhne. 

Jen věty na českých jízdárnách od renomovaných trenérů: "Vpředu to drž a vzadu pobízej. V každé ruce dvacet kilo. Protahuj, protahuj, protahuj. Zabal koně. Nakopni si ty zadní nohy pod sebe. Kůň musí být na kolmici. Dej mu botu!" A další a další zhůvěřilosti popírající nejen celý jezdecký vývoj, ale i fyzikální zákony našeho vesmíru. 

Stále mám v hlavě obrázek, jak jsem před časem učil na jedné malé jízdárně nedaleko Prahy a maminka s kočárkem – místní uznávaná trenérka – která z principu odmítala celý den přijít si poslechnout, co učím, volá na své desetileté dítě jezdící na poníkovi: „Sakra Verčo, musíš ho pořádně nakopnout, víš, že se jinak nerozjede.“ Paní "trenérka" na lepší české jízdárně. To, že se paní šéfová za celý život nic nenaučila, je jedna věc, ale co si odnese to dítě do života? Že se kope do koní? Že se kope do živých tvorů? Že je normální kopat třeba i do ležícího člověka? Tohle je momentální obraz na českých jízdárnách. Takže hledat jen tři chyby je pro mne velmi, velmi těžké. 

Před lety jsem se pokusil definovat pro své studenty ty základní body, které by si měl každý jezdec se svým koněm domluvit. Říkám jim mateřská školka. Je jich jen šest. Pocit bezpečí, pauza, rytmus, reakce koně na otěž, reakce na holeň a couvání. Psal jsem mnoho let články na toto téma, nakonec vše nastrkal do mé poslední knihy "Strašidlo zvané Horsemanship". Z hlediska jezdeckého umění je to trochu zjednodušené, to uznávám, ale z hlediska běžného jezdce jde o celkem srozumitelné definice. Pokud se tím člověk prokouše a jeho kůň chápe, tak si troufám tvrdit, že bude patřit asi k pěti procentům jezdců v této zemi, kteří mohou vykročit úspěšně po cestě k jezdectví. Myslím tím ke skutečnému jezdectví, tak jak bylo definováno a popsáno. Ti ostatní to buď předstírají, nebo nevědí, co činí.

 

Jak by vypadal ráj Václava Bořánka a ráj koní Václava Bořánka?

Vím, že to bude znít divně, ale já už v ráji jsem a moje koně také. Žiji na nejkrásnějším místě na světě, dělám si, co mě baví, mám hodnou a milou ženu, jsem zdravý a veselé mysli. Co víc si přát. Navíc představa našeho křesťanského ráje mě dost děsí. Andělé v bílých prostěradlech hrající na šalmaje a vznášející se nehlučně v časoprostoru? Brr. Možná že to peklo, které si představuji jako přetopený motorkářský bar, holky nahoře bez, u poplivaných stolů se hrají karty, kamarádi na mne již čekají a na podiu pořádná rocková kapela trhá struny, by stálo za zvážení. 

A naši koně? Naši koně žijí na velkých a různorodých pastvinách, jsou optimálně živeni, netrápíme je, mají postaráno i o nějaký kulturní program, žijí uprostřed stáda, kde vše funguje přirozeným způsobem, nikdo do nich nepíchá žádnou chemii a žádný veterinář k nim nesmí. Je jim fajn, jsou zdraví a psychicky vyrovnaní. Až už jdou kamkoli, myslím, že vždy půjdou do horšího. Takže ti už v koňském ráji také jsou. 

Co Vám koně dali a co vzali? 

Koně mi dali úplně všechno v mém životě. Narodil jsem se s pocitem, že jim něco dlužím a od dětství jsem byl s nimi. V dobách, kdy jsem váhal, zda mám raději zvolit dráhu profesionálního jezdce nebo muzikanta, jsem si nebyl jistý, zda jsem se rozhodl správně, když jsem zvolil koně. Obojí se dobře dělat nedalo. Když ale dnes vidím kamarády muzikanty z těch časů, v jakém jsou stavu a jakou muzikou se živí, vím, že ti koně byla ta nejlepší možná volba a nelituji. 

Nevzali mi vůbec nic. Naopak stále cítím vůči nim velký dluh a snažím se ho splatit tím, co dělám. Doufám jen, že mi jednou u nebeské brány všichni moji koně, které jsem v životě potkal, nenakopou prdel.