Adame, kudy vedla tvá cesta od obyčejného kluka k uznávanému horsemanovi? 

K horsemanovi mám ještě dlouhou cestu. Začínal jsem u rytířské-kaskadérské skupiny na koních. Potom jsem měl štěstí a dostal se k úžasnému cuttingovému trenérovi v Kanadě. Tam jsem poznal, že sport má cesta není. Později jsem se setkal s Joe Wolterem, který mi pomohl a seznámil mě s rančerskou rodinou Goddardových v Montaně. Pracoval jsem tehdy jako předák na Silver Stone ranči a měl jsem možnost realizovat tam vše, co jsem se v USA učil.

A co je podle tebe při práci s koňmi důležité? Co by nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat?

Při práci s koňmi považuji za nejdůležitější vzájemný respekt a důvěru. Respekt je pro mne číslo jedna. Protože kde není respekt, důvěra se nemůže budovat. Já také nevěřím někomu, koho nerespektuji. Proto jsem přesvědčený, že vzájemný respekt je začátek budování vztahu. Chybět by dle mého názoru neměla také schopnost empatie. A rozhodně by nemělo přebývat ego.

S jakými typy koní tedy nejraději pracuješ? Které „respektuješ“?

Je mi asi jedno, s jakým plemenem pracuji. Není to tak, že bych si s každým rozuměl. K některým si musím najít cestu. Je to jako s lidmi. Někdo vám sedne hned, s jiným to chce nějaký čas a s někým to fungovat nebude nikdy.

Nejraději mám koně, kteří jsou až přecitlivělí a reaktivní. Když dokážu dostat pod kontrolu citlivost, tak ta reaktivita tam bude stále. Vnímám to jako oheň. Oheň, který když dostanu pod kontrolu, tak ho mohu probudit do plamenů, a nebo ho nechat jen tak doutnat. Takové koně preferuji.

Často jsou k tobě směřováni majitelé problematických koní. Co to vlastně je problematický kůň a kde se takoví koně berou? Mají problém koně anebo spíše lidé kolem nich? 

Myslím si, že problémový kůň vzniká tím, že lidé koním nerozumí a mají tendence je polidšťovat. Nemají stanovené vzájemné hranice a kůň potom neví, kde je jeho místo. Je z toho zmatený a nervózní. Což v krajním případě může vyústit i v agresi... a tam si myslím, že to začíná.

Každý vnímá problémového koně trošku jinak. Často se mi stává, že to, co lidé vidí jako problém, mi jako problém nepřipadá, a obráceně.

Kdybys měl definovat „koňský ráj“... jak by vypadal ráj Adama Punčocháře? :)

Koňský ráj si představuji jako velké pastviny, dostatek vody, trávy a svobodu. Myslím, že lidi do jejich koňského ráje určitě nepatří. Koně nepotřebují člověka k životu. Nepotřebují se s nimi mazlit, otlapkávat se. To je lidská potřeba.

Ráj Adama Punčocháře jsem zažil, když jsem před lety pracoval v Montaně. Celé dny jsme seděli a pracovali na koních. Přeháněli jsme stáda krav, stáda koní, lasovali a značkovali dobytek. Jen pár správných lidí. V přírodě, která byla krásná jako samo nebe.

Máš světonázor, podle kterého s koňmi pracuješ?

Moje filozofie je taková, že bych rád měl pod sebou ochotného koně, který chce spolupracovat s člověkem. Který měkne pokaždé, když si jezdec o něco řekne. Mám rád, když kůň sám přemýšlí a má svůj názor. A také když to myšlení není koňské a lidské, ale když se spojí... Jedou spolu, je v tom harmonie. Vše plyne jako řeka. Nikde nic nedrhne.

Vzor... někdo nebo něco, co zásadním způsobem ovlivnilo tvoji práci?

Jsem hodně ovlivněn Amerikou. Líbí se mi, jak se tam lidi nezabývají zbytečnostmi, neřeší kraviny. Dokážou se na věci dívat s odstupem, jsou součástí krajiny. Jdou v odkazu předků. Jsou pyšní na to, že tráví život v sedle, a jsou hrdí na to, co dělají a kdo jsou.

Můj největší hrdina a vzor je Monte Walsh, hlavní hrdina z knihy Muž se srdcem kovboje, kterou si pročítám již od dětství.

Vzorů kolem koní mám hodně. Někoho na obsedání, jiného na práci s dobytkem, další je skvělý s prací na hackamore, jiný na udidle, jiný jako lasař... Ale nemám jednoho člověka, že bych si řekl – chtěl bych být jako on.

Je nějaký rozdíl v tom, jak se „dělají“ koně tady a tam? 

Pro mne je to veliký rozdíl. Jinak bych tam asi nejezdil. Nejzásadnější rozdíl vidím v tom, že tam koně opravdu potřebují. Nemají je jen na „hraní“ jako u nás. A koně tam také pracují s jiným elánem a jiskrou v oku. Mají nějaký úkol. Nejsou jen „udyndaní“ pilováním cviků na jízdárně. Přijde mi, že ti lidé, od kterých se rád učím, umí koně namotivovat. Vysvětlit mu, co je jeho práce a proč. To proč mě zajímá neustále. Proč by to kůň měl dělat.

Jak ses vlastně dostal k lasování? V současné době nic, s čím bychom se u nás mohli běžně setkat...

Lasování se mi vždy líbilo. Začínali jsme s několika kamarády ze země. Líbilo se nám to, pilovali jsme neustále nějaké hody. Ale jen na dřevěnou krávu. Tenkrát o tom nikdo nic moc nevěděl. A mě to chytlo, tak jsem odletěl, abych se o tom dozvěděl více.

A za mne – když do ruky vezmete laso, tak teprve zjistíte, jak na tom se svým koněm opravdu jste. Přesvědčíte se, co vám s koněm jde a kde máte mezery. Jak přesní jste. Když chytíte krávu do lasa, není tam moc prostoru pro chyby.

Pokud se s vámi kůň neotočí, spálíte si ruku nebo ztratíte laso. Každý krok navíc nebo naopak když bude krok chybět, se promítne do vaší práce. Proto preferuji práci s lasem a s dobytkem. A to jsou důvody, proč pracuji s koňmi asi trošku jinak, než je to u nás běžné.

Myslíš si, že by se jezdci měli vydávat určitým směrem dle pravidel a ukazatelů, nebo je nejlepším rádcem hlava a srdce?

Myslím si, že nejdůležitější je, aby lidi věděli, co chtějí a proč to chtějí. Pokud to člověk nebude vědět sám, tak jak má namotivovat svého koně? A jak má svého koně vést, když neví kam a proč jdou?

Trénuješ rád? 

Preferuji trénování koní. Lidi trénuji, abych jim něco ze sebe předal. Trénuji rád, pokud o to lidé stojí.

Nerad učím někoho, kdo o to nestojí, zaplatí si hodinu jen tak pro pobavení a mrhá tak mým časem a energií.

Úspěchy? Sny? Přání? 

Každý kůň, který se mnou začne pracovat a začne být naladěn na stejnou „vlnu“, je pro mne úspěch. A můj sen a přání je být stále lepší a lepší, abych lépe rozuměl jejich pocitům a potřebám.

Velkým snem je dostat se s koněm do fáze straight up in the bridle... to je všestranný kůň, který se sám již umí nosit na pákovém udidle. Ne jen na jízdárně, ale také v práci, kde se situace mění, podle toho, co je potřeba. Tento výcvik začíná na hackamore, následuje fáze "two rein", až je kůň ježděný pouze na spade bit páce (bridle). Celá tato cesta ale trvá osm i více let.

Jakou otázku si často klade Adam Punčochář? 

Vždy, když mi něco nejde, tak si pokládám otázku proč... Co jsem přehlédl, co špatně vyhodnotil, co nepřipravil tak, jak měl. Jak na to, abych mezi mě a koně dostal tu harmonii...

Pokud se nějaké dítě zasní v pokojíčku nad obrázkem kovboje... co bys mu poradil? Dál snít, anebo?

Musí to mít v srdci. Musí to opravdu chtít. A pokud to v sobě má, ať za tím jde. Nejlepší je zažít to v reálném světě. Odletět do USA, zkusit pracovat na rančích.

Není to jen ta romantika, co známe z filmů. Je to tvrdý život. Tam zjistíte, jestli to v sobě máte, a nebo ne.

 

O něco málo víc se o Adamovi můžete dozvědět i z jeho webových stránek!