První moje koňská destinace, do které se již léta pravidelně vracím, je Ashburn ve státě Virginie v samé blízkosti Washingtonu DC. Zde jsem po několika týdnech hledání koňského zázemí našla spásu u malé americké rodiny, která chová několik koní. Veškeré příručky, které jsem horlivě pročetla před odjezdem, varovaly před velkým kulturním šokem. Připravena na tuto skutečnost jsem stále čekala, kdy se daný stav dostaví, ale že se tak stane u koní, jsem si ani ve snu nepředstavovala. Již při prvním telefonátu rodině Larockovic (jak jsem si překřtila family LaRocque) bylo jasné, že zde panují mnohem přátelštější poměry než v Čechách. Rozhovor se odvíjel asi takto:

Dobrý den, já jsem holka z Čech a hledám nějaké koně. Váš známý mi řekl, že jste kovář a možná byste mi mohl poradit? (tuto větu, kterou jsem si celý den procvičovala ve škole, ze sebe soukám asi minutu svojí lámanou angličtinou, dávám si pozor, abych alespoň správně vyslovila HORSE a doufám, že zbytek si člověk na druhém konci telefonu snad domyslí) Následuje asi dvacetiminutový nadšený monolog, z čehož nakonec zjistím, že nějaké koně mají vlastně doma a že v pátek v 16 hodin mohu dorazit.

Vzhledem k tomu, že vesnické MHD v Americe není moc v módě, nezbývá než nakopnout kolo hostitelské rodiny, které se už léta válí zaprášené v garáži, a vyrazit směr Ashburn. Ještě velké štěstí, že prostory majitelů stáje jsou hned vedle cyklostezky, takže cílovou destinaci nelze přehlédnout. Velice nervózní vjíždím do areálu a již na příjezdové cestě mě vítá mírně obézní holohlavý John, který neváhá a hned se se mnou jde objímat, tak jako většina Američanů. Po srdečném přivítání je mi rychlou američtinou vysvětleno, že mě čeká zkušební jízda na koni jménem Decker. Bez toho, aniž by se kdo zeptal, jak jezdím, jsem posazena na koně a nastává chvíle hlubokého ticha. Poté, co zjistí, že i lidé ze země, kterou znají pouze pod jménem Czechoslovakia, se na koni udrží ve cvalu i při skákání, pokračuje družná konverzace ...já samozřejmě chytám každé desáté slovíčko... na téma budoucí spolupráce. Zde však pro mne přichází ten pravý kulturní šok, a to otevřenost mnoha Američanů. Známe se asi hodinu a milý John je ochotný si mě nastěhovat domů a nechat jezdit, jak se mi zachce. S touto mentalitou jsem se setkala ve všech mých koňských destinacích po celých Spojených státech, vždy vřelé přivítání spojené s okamžitou důvěrou, svobodou manipulovat s koňmi jak chci a hlavně navázáním hlubokého přátelství, které ve všech případech trvá až dodnes.

Koňští profíci a ponycluby

Při tomto prvním setkání, které proběhlo před více než deseti lety, jsem byla velmi překvapena koňským managementem. Většina stájí v tomto regionu i přes nedostatek půdy (Ashburn se nachází v okrese, kde nové baráčky rostou jak houby po dešti) chová koně venku. Vždy je k dispozici pár boxů pro případ onemocnění, ale jinak koně žijí v menších výbězích (nejedná se však o klasické pastviny), kde dostávají také seno, jádro skoro neznají. Nikde není samozřejmě vědecky dokázáno, jaký má tento typ ustájení vliv na zdraví koní, ale je zde celkem běžné, že na závodech vídáte koně ve věku 25-30 let. Jejich věk je samozřejmě znát co se týče exteriéru, ale většině koní tohoto věku nechybí správné nadšení pro věc, jiskra v oku a ochota k práci. Výše zmíněný Decker se dnes dožívá krásných 28 let a stále se tváří, že do důchodu má daleko. Při každé mé návštěvě není problém ho vytáhnout na krosovou dráhu a přejít si pár skoků.

Díky těmto starším koním mají americká děcka úžasnou možnost se naučit správnému ježdění od spolehlivých profíků, kteří jsou ochotni díky vyššímu věku tolerovat dětské nerozvážnosti. Zajímavým počinem jsou americké ponycluby. Zde se již od útlého věku scházejí zpravidla jednou týdně jezdci různých jezdeckých úrovní právě na starších koních (to samozřejmě není žádné oficiální pravidlo) a ve společných hodinách probíhá výcvik, jak drezurní, tak skokový (parkur i kros). Konceptem ponyclubu je vychovávat jezdce všestranně jak jezdecky, tak znalostně. Během zimy, kdy počasí nedovoluje ježdění, se členové scházejí u někoho doma a probírají se veškeré oblasti kolem koní. Vše je přizpůsobeno věku zúčastněných a pojato zábavnou formou.

Samotná výuka ježdění probíhá většinou ve státních jezdeckých střediscích (public parks), která jsou otevřena široké veřejnosti. Nejsem si jistá, zda toto platí ve většině amerických států, ale alespoň na východním pobřeží a v okolí Velkých jezer vlády jednotlivých států podporují výstavbu velkých jezdeckých středisek, často s několika jízdárnami a krosovou dráhou. Vzhledem k tomu, že naše stáj disponovala jen drezurním obdélníkem 20x40 a skromným skokovým materiálem, využívali jsme tuto možnost i několikrát týdně. Tyto rozlehlé areály jsou také ideálním útočištěm čistě rekreačních jezdců pro možnosti vyjížděk. V Americe je velmi přísně dodržován koncept soukromých pozemků, takže v zásadě neexistuje možnost vyjížděk ve vašem blízkém okolí. Pokud si chcete udělat pěknou vyjížďku, je nutné koně naložit a buďto popojet do těchto veřejných parků a nebo do oblasti jezdeckých stezek.

Právě nedostupnost vyjížděk a obecně velké vzdálenosti v Americe vyústily v to, že většina majitelů koní má také svůj přívěs. Díky polovičním cenám benzínu v porovnání s Evropou většina amíků nikdy neřešila velikost auta a obsah motoru. Vlastnictví SUV či nějakého trucku je celkem běžnou záležitostí a díky tomu, že koňskou soupravu můžete řídit s řidičským oprávněním na skupinu B, není problém, aby 16leté děvče po získání řidičského oprávnění vesele brázdilo americké dálnice s velkým přívěsem.

Velikost amerických přívěsů pro mne byla jedním z mnoha dalších překvapení této země. Z Česka (rok 2002) jsem byla zvyklá na malé přívěsy, kde i malá sedlovna byla považována za velký luxus. Americké přívěsy jsou mnohem prostornější, tak aby měli pohodlí nejenom koně, ale také jejich většinou mírně obézní jezdci. Ve většině přívěsů naleznete obrovský úložný prostor, který je možno využít také k přespání. Nejvíce jsem však byla fascinována kapacitou některých přívěsů, lze do nich nacpat i osm koní. Nespornou výhodou je fakt, že můžete vyrazit ať už na závody či jen trénink s větší skupinou jezdců, tím si užijete trošku týmového ducha a spousty legrace.

"Take it easy"

Dopravní dostupnost a dobré zázemí většiny jezdeckých středisek vede také k tomu, že se v Americe pořádají soutěže od velmi nízké jezdecké úrovně, kterých se účastní velké množství jezdců na koních různých plemen. Můžete zde velmi často spatřit amerického saddlebreda při drezuře, quartera či fríského koně při military a další zajímavé kombinace. V drezuře najdete úlohy, které obsahují pouze krok a klus a do úrovně české L drezury můžete úlohy jezdit v lehkém klusu. Nejnižší parkury se skáčou na výšce 40 cm a to samé platí také pro výšku terénních skoků v military.

Pro Američany je účast na těchto závodech také společenskou událostí, rozkládací židličky a hamburger na osobním grilu je velmi častá záležitost. Jezdectví je však také bráno na poměrně lehkou váhu. Málokdy se v USA na této nižší úrovni setkáte s jezdci, kteří aktivně trénují či by lpěli na své bezpečnosti či bezpečnosti svého koně. Pokud jste v ČR zvyklí závodit na základní úrovni do stupně L, tak v USA budete v běžných stájích dost zklamáni. 95 % jezdců totiž spadá do výše uvedené kategorie a najít zde někoho, kdo dokáže slušně přeskákat parkur 110 cm či kvalitně zajet úlohu i jen stupně Z, je dosti náročné. Samozřejmě zde existuje spousta jezdců, kteří se jezdectví věnují se vší důsledností, ale jezdecká úroveň průměrného Američana je o poznání nižší než v ČR. Na druhou stranu jednoduchost nižších soutěží se mi velmi líbila ve vztahu k mladým koním, popřípadě koním/jezdcům, kteří mají nějaký zdravotní či věkový handicap. Pokud nechcete pospíchat na čtyřletého koně, aby hned chodil ZM, Z, máte široké pole možností pro závodění, které si váš kůň i vy dokážete krásně užít bez stresu a tlaku z překonávaných výšek.

Americká zkušenost velmi změnila můj pohled na jezdectví. Z Čech jsem byla zvyklá především na jízdárenský dril a hojnou účast na závodech, které brali všichni velmi vážně, panovala zde mnohdy závist, když náhodou váš kůň přešel čistě parkur nebo se umístil. V USA jsem po měsíci koňského absťáku vzala za vděk osmnáctiletým koněm s prosedlým hřbetem a chody jako šicí stroj. První pocity byly velmi rozpačité, na jednu stranu jsem konečně seděla na koni. Ale co proboha dělat se starým koněm, který na sobě nemá jediný sval? Závislost na koních však zvítězila nad určitou hrdostí a pustila jsem se ze zapálením do ježdění. Hned při druhé návštěvě této stáje se ukázalo, že koní na ježdění bude daleko více, takže nakonec jsem měla na starosti stabilně i mladou kobylu Star (kříženec morgana, quatera a plnokrevníka) a valacha Ais plemene americký saddlebred.

Měla jsem neomezenou volnost si s koňmi dělat co jsem chtěla, za což jsem byla velmi ráda. Bylo jasné, že na velké trénování a závodění zde můžu zapomenout, takže bylo nutné si najít jiné aspekty ježdění, které mi přinesou radost. V této změně náhledu mi velmi pomohla právě rodina Larockovic. Velmi často jsme vyráželi na tréninky do různých jezdeckých areálů. Poprvé v životě jsem okusila krosové skoky, zúčastnila se pravého amerického foxhuntingu a měla jsem možnost vyzkoušet dvacetimílovou vytrvalostní trať v Apalačském pohoří. Zážitků bylo doopravdy velmi mnoho, ale právě rozmanitost i na „nízké úrovni", mi otevřela jiný pohled na věc a to především, že je potřeba jezdit „for great fun".

Jezdecké zázemí naší stáje bylo velmi jednoduché, pár boxů, 2 paddocky pro koně (koně zde ale trávili veškerý čas) a jízdárna o rozměrech drezurního obdélníku. Stáj ani dům, ve kterém rodina bydlela, se nezamykal, takže přístup do stáje jsem měla kdykoliv. To jsem velmi ocenila hlavně proto, že díky časové náročnosti studia (obecně je úroveň školství v USA nižší, ale pokud si zvolíte nejvyšší úroveň obtížnosti jednotlivých předmětů, tak se během školního roku moc nezastavíte) a trávení času s mojí hostitelskou rodinou zbýval čas na ježdění jen před a těsně po škole.

Ze začátku jsem k ježdění přistupovala s českou důsledností, každý kůň musí pracovat pravidelně každý den nejlépe alespoň hodinu. Pětkrát týdně jsem tedy vyrážela v pět hodin ráno na kole cca 15 km do stáje, tam vše nakrmit, odjezdit alespoň jednoho koně, pak honem zpátky na kole do školy (škola byla naštěstí jen pár kilometrů od stáje) nejlépe ještě s otevřeným sešitem biologie na řídítkách. Po skončení školy v 16 hodin hurá znova na kole do stáje, odjezdit zbývající koně, vše nakrmit a pak zpět domů k hostitelské rodině. Následovala vždy asi šestihodinová příprava na další den do školy a také zdvořilostní konverzace u večeře s hostitelskou rodinou. Z počátku obě strany (koňská i hostitelská rodina) očekávaly, že tento režim po několika dnech vzdám, ale nakonec zvítězila americká ochota a v případě špatného počasí mi byl poskytnut odvoz autem. Já jsem zároveň přestala řešit, zda daný kůň splnil přesně svůj tréninkový plán či jestli tento měsíc je již kůň připraven na určitou obtížnost.

Po tomto uvolnění se mi podařilo s rodinou Larockovic navázat velmi blízký vztah a celý můj roční pobyt v USA na střední škole byl nezapomenutelným zážitkem. Díky společným zájmům jsem měla také možnost hojně cestovat. S Virginií jsme se podívaly do jejího rodného Texasu a vyzkoušely si nahánění dobytka ve westernovém sedle a také jsme zamířili do Las Vegas na finále světového skokového poháru v roce 2003, kde mimo jiné startoval A. Opatrný, P. Doležal a R. Chelberg.

Pro většinu zahraničních studentů na středních školách je roční výměnný pobyt zajímavým zážitkem, ale většinou končí spokojeným odjezdem do rodné vlasti. To byl z mé strany také prvotní záměr. Ale po seznámení s rodinou Larockovic a nepřebernými možnostmi USA jsem začala horlivě přemýšlet nad tím, jak se sem opět vrátit. Zde se ukázalo opět americké nadšení pro věc, tj. „let's make things happen" a po ročním zkoušení všech možných i nemožných cest (typu West Point, Annapolis apod.) se mi podařilo se vrátit zpět a to již na vysokou školu. S tím vznikla samozřejmě celá řada dalších koňských zážitků, ale o tom třeba někdy příště...