Protože jsem do Švédska jezdila jako malá holka s rodiči, kteří tam měli přátele, zalíbilo se mi tam a po maturitě jsem se rozhodla pro studium švédštiny na vysoké škole. Měla jsem výhodu, že jsem tam během studia získala hned dvakrát stipendium na semestrální studijní pobyt a později jsem tam i rok pracovala. A protože bych to samozřejmě bez koní nevydržela, vždycky jsem se hned po příjezdu začala poohlížet po nějakém ježdění. Naštěstí se ukázalo, že to vzhledem k počtu koní opravdu není žádný problém.

Švédsko si většina lidí spojuje hlavně s vysokou životní úrovní, čistým životním prostředím a nekonečnými lesy, ale v mezinárodních žebříčcích zaujímá tato země v Evropě ještě jedno prvenství, a sice v počtu koní na počet obyvatel. V této zemi s pouhými 9 milióny obyvatel totiž žije 360 000 koní. Jen pro srovnání: v o něco lidnatější České republice se počet koní odhaduje na pouhých asi 74 000.

Není proto divu, že ve Švédsku koně potkáte úplně všude. Nejobvyklejším výjevem jsou dva nebo tři koně popásající se u baráčku na venkově. Hodně lidí má prostě koně doma pro radost. Jezdectví je také hned po fotbalu druhým nejrozšířenějším sportem mezi dětmi a mládeží. I když fotbal ve Švédsku už dávno není jen klučičí sport, jezdectví se stejně jako u nás věnuje hlavně něžné pohlaví.

Velmi rozšířené a oblíbené jsou ve Švédsku vedle rekreačního ježdění i klusácké dostihy. Klasické rovinové ani překážkové dostihy tam vůbec nemají tradici, zato klusáky uvidíte v televizi každý večer a hodně lidí na ně také sází. Není výjimkou, že klusáky mají lidé i doma a na vyjížďky ve volném čase jezdí v sulce.

Oddíl pro všechny

První semestr v roce 2005 jsem trávila v jednom maloměstě v severním Švédsku. Nejdřív jsem se ohlížela po koni na spolujízdu, ale jelikož jsem neměla auto, musela jsem hledat něco, kam by se dalo dopravit veřejnou dopravou, což nebylo úplně snadné. Nakonec jsem se tedy vydala na obhlídku do místního jezdeckého oddílu a byla jsem příjemně překvapená tím, že do oddílu nedocházejí jen děti, ale často i dospělí. Od členů se nepožadovaly žádné odpracované hodiny, při jejich počtu převyšujícím stovku to asi ani nebylo prakticky možné. Na práci tu byl stájník. Členové prostě jednou za týden docházeli na pravidelné tréninky, které probíhaly v lotu pěti až deseti koní.

Bylo to neuvěřitelné, ale i takto velká skupina koní se vešla najednou do haly, kde jezdila pod vedením jednoho (!) trenéra, který musel mít oči všude. Hala byla mimochodem gigantická (odhadem asi 100x40 metrů), s kvalitním povrchem, pohodlnou tribunou pro diváky, zrcadly, zvukovou aparaturou, apod. Až později jsem zjistila, že to je ve Švédsku v podstatě standard, ale na naše poměry to byl opravdu luxus. Jezdili jsme v rozdělení, koně byli na tento způsob práce zvyklí, nepamatuji si, že by byl někdy problém. Jezdci byli rozdělováni do skupin podle pokročilosti. Hodiny probíhaly vesměs podobně jako u nás, koně se vykrokovali, opohybovali a pak se přikročilo k další práci. Pracovalo se převážně na přiježdění, ale fungovaly i speciální skokové skupiny. Před každou hodinou byli vypsáni koně, kteří do ní měli nastoupit a my jezdci jsme si mezi nimi mohli vybrat. Kdo dřív přišel, dřív vybíral, pokud tedy člověk měl nějakého oblíbence, hodilo se přijít co nejdříve.

Hodiny byly placené, ale oddíl vycházel vstříc i těm, kteří si tréninky místo placení chtěli raději odpracovat. Zároveň se tím vyřešil problém víkendů, kdy měl stájník volno. Vzhledem k mizivé výši stipendia jsem tuto možnost brala všemi deseti. Jednou měsíčně jsem tedy měla celodenní službu ve stáji, která spočívala v kydání, vodění koní do výběhu a z výběhu a krmení, a tudíž jsem jezdila zadarmo. Další výhodou víkendových služeb bylo, že o víkendu bylo možné vzít si koně a vyrazit na vyjížďku. Jinak chodili jen na jízdárnu a v zimě na halu.

Koní byla v oddíle opravdu všehochuť. Při jejich výběru se evidentně nehledělo na plemeno - bylo tu všechno od poníků a fjorda, přes anglického plnokrevníka a araba až po fríze a teplokrevníky. Vzhledem k rozmanitosti jezdců co do úrovně, věku a konstituce se hodilo mít i rozmanité koně. Důležitý byl hlavně charakter. Většinou byli koně samozřejmě starší, aby byli shovívavější k chybám jezdců. Co se týče managementu koní, chodili na dopoledne po malých skupinkách do výběhů, odpoledne se pak zavírali a probíhaly tréninky. Jeden kůň obvykle za den absolvoval dva až tři, ovšem minimálně jeden den v týdnu měl volno.

Byla jsem překvapená, že ve Švédsku se nekrmí 2-3krát denně, jak je zvykem u nás, ale hned čtyřikrát. Krmení se jednoduše rozdělí do více menších dávek. Z jádra se používal převážně ječmen a kukuřice, ale viděla jsem i oves a řepné řízky. Do menších dávek se dělilo i seno, polední dávka se dokonce nosila koním do výběhu. Nevím, jestli to bylo dané vysokou cenou sena nebo jen snahou o přesnou krmnou dávku, ale seno se koním vážilo! Celkem dostávali kolem 10 kilogramů denně, poníci samozřejmě méně. Občas mi to připadalo trochu absurdní, protože když máte na starosti 20 koní a krmí se čtyřikrát denně, zabere to dost času. Zajímalo by mě, jestli přesné dávky opravdu dodržoval i stájník, nebo jestli to bylo jen blbuvzdorné opatření pro víkendovou službu.

Když už jsme u managementu, ve Švédsku se v podstatě nestele slámou, která je obecně nedostatkovým zbožím. Univerzálním stelivem jsou hobliny, které se prodávají už balené, což značně usnadňuje manipulaci a snižuje prašnost. Automatické je zimní dekování, které je vzhledem k dlouhé a tuhé zimě pochopitelné. Přes léto měl oddíl prázdniny a koně také. Sympatické bylo, že koně se posílali na dva měsíce do jiné stáje na pastviny, nebo existovala možnost si svého oblíbence přes léto pronajmout a ustájit jinde (podmínkou ale zase bylo zajištění pastvy).

Ve Švédsku jsem také za celou dobu svých pobytů nepotkala jediného nekovaného koně! Kovali se dokonce i oddíloví poníci, což jsem moc nechápala, když chodili jen do haly a do výběhu. Je to paradox vzhledem k tomu, že u nás si mnoho lidí spojuje Švédsko s úpravou bosých kopyt metodou bílé čáry a postavou Ivy Andersson, která u nás pořádala semináře a vyškolila několik kopytářů. V samotném Švédsku se ale zřejmě nejedná o nijak rozšířenou metodu.

Vyjížďky s chladnokrevným klusákem

O dva roky později jsem se do Švédska vrátila na další studijní pobyt, tentokrát do studentského města Uppsala. I tady jsem se hned začala shánět po ježdění a objevila jsem nabídku na spolujízdu. Jednalo se o pětiletého chladnokrevného valacha, kterého majitelka v inzerátu celkem trefně popsala jako „chladnokrevného klusáka". Koník byl totiž přes svůj původ dost temperamentní a ze začátku mě hodně pozlobil. Zejména první vyjížďka, na které odmítal jít jen metr krokem, mi dala hodně zabrat. Další zhruba dva měsíce jsem tedy s koněm trénovala slušné chování, zejména zastavování a klidné stání. Nejprve na jízdárně, později kolem stáje a nakonec jsme zvládli jít i na krokovou vyjížďku na volné otěži.

Další věc, kterou obecně koně ve Švédsku často postrádali, bylo slušné vychování při ošetřování a manipulaci ze země. Jezdilo se, to ano, ale práci ze země zjevně moc času nevěnovali. Na čištění se koně vyvazovali do stájové uličky ze dvou stran, takže byli dobře „zpacifikovaní", ale udržet je v klidu na normálním jednobodovém úvazu už byl problém.

Zajímavé je, že i kolem větších měst, jako je Uppsala, je většina nájemních stájí bez plného servisu, pronajímatel v podstatě jen poskytuje prostory a o zbytek, tedy nákup sena, jádra i podestýlky, kydání a krmení se stará sám majitel koně. V praxi to obvykle vypadá tak, že majitel jezdí každý den alespoň vykydat box, o krmení se obvykle střídá formou služeb s ostatními.

V rodinné stáji

Můj poslední zážitek s koňmi byl z roku 2010, kdy jsem do Švédska odjela na rok pracovně. Opět jsem hledala ježdění na inzerát a objevila jsem malou rodinnou stáj s osmi koňmi. Čtyři koně byli drezurní, od čerstvě obsednutého valacha po klisnu, která závodila na úrovni S, dále měli dva klusáky a dva poníky pro děti. Majitelka stáje nepracovala a v podstatě se jen starala o koně. Ježdění zastaly její dvě dcery. Starší se úspěšně věnovala drezuře a jezdila opravdu hezky, mladší se svým velšským poníkem závodila v parkuru. Manžel majitelky ke koním nakonec také přičichl, i když jezdit neuměl, ale pořídil si alespoň dva klusáky, s kterými ve volném čase trénoval. Dokonce vyklestil kus lesa a postavil si svou menší klusáckou dráhu! Majitelce tak přibyla další práce, a sice vozit klusáky na tréninky na pořádnou dráhu a o víkendu na závody.

Na statku byla malá jízdárna, která ale v zimě pochopitelně zapadla sněhem, takže se chodilo do asi kilometr vzdálené haly. Cesta do haly pro mě byla zážitek, protože farma sídlila hned vedle dálnice a cesta vedla těsně podél ní. Sice tam bylo pletivo, ale stejně byl zvláštní pocit chodit s koněm jen dva metry od aut svištících stokilometrovou rychlostí, navíc v zimě za tmy. Koně ale byli na provoz zvyklí a v tomto ohledu naprosto spolehliví. Jezdilo se i na vyjížďky, ale okolní příroda moc rozmanitosti neskýtala.

Všechny cesty byly zpevněné, a tudíž hodně tvrdé, na to se ale nedbalo a klidně se po nich i cválalo. Jinde to vlastně ani nebylo možné, lesní a polní cesty tu v podstatě neexistovaly. To je další švédský paradox, protože většina z nás má skandinávské země spojené především s nádhernou přírodou a hlubokými lesy. Ty sice opravdu hluboké jsou, ale cest v nich bohužel moc nenajdete. A málokdo si také uvědomí, že Švédsko je hodně placaté, nejsou tam kopce ani hory jako v sousedním Norsku. Tady u nás jediný kopeček široko daleko měl převýšení asi deset metrů.

Na vyjížďkách je tu příjemná ještě jedna věc, a tou je ohleduplnost řidičů. Opravdu se vám nestane, že by někdo nezpomalil, najížděl na vás nebo troubil. Vzhledem k množství koní jsou řidiči na koně zvyklí, berou je jakou běžné účastníky provozu a vědí, jak se chovat. Dokonce i za tmy můžete bezpečně jezdit po silnici (samozřejmě s reflexní vestou nebo dekou).

Rodina byla velmi přátelská a ve všem mi vyšli vstříc. Mohla jsem si sama určit, kterého koně chci jezdit, a přijet jsem také mohla, kdy jsem chtěla. Jednou za měsíc ode mě požadovali kromě měsíčního finančního příspěvku ještě službu na kydání a krmení, aby si majitelka občas mohla vzít volno. O Švédech a Skandinávcích se obecně říká, že jsou to spíše uzavřenější, rezervovaní lidé. Do určité míry to pravda je, ale spíš co se týká navazování prvního kontaktu. Málokdy se vám stane, že se s vámi dá někdo jen tak do řeči na ulici nebo v autobuse. Když už je ale první kontakt navázán, nejsou Švédové o mnoho rezervovanější než Češi. Většinou jsou to moc milí a vstřícní lidé, kteří se vyhýbají konfliktům a znám mezi nimi i dost vysloveně extravertních a „ukecaných" lidí.

Z koní v této stáji mi nejvíc utkvěl v paměti jeden shetlandský poník, a to svou inteligencí, kterou, jak jinak, využíval ve svůj prospěch. Vzhledem ke svému sklonu k obezitě a bohaté pastvě ve většině výběhů chodil do malé vypasené ohrady oplocené klasicky dvěma elektrickými páskami. Záhy jsem ale zjistila, že si ohradník umí otevřít. Jednoduše vzal do huby plastovou rukojeť a hurá ven na trávu. Že ho ani nenapadlo nechat se chytit ani nemusím dodávat. Ptala jsem se majitelky, proč mu nekoupí pastevní náhubek, ale ta se jen trpce zasmála. Vyzkoušeli prý už všechny typy, včetně nějakého, který výrobce označoval za nezničitelný. Tenhle šikula ale zničil všechny náhubky během pár vteřin. Jednoduše dal hlavu na zem, přišlápl si náhubek oběma kopýtky a páčil tak dlouho, dokud se ho nezbavil.

Co se týče švédského podnebí, není to také tak dramatické, jak si někdy lidé myslí. Švédsko je velmi rozlehlá země, takže se situace samozřejmě liší místo od místa, ale pokud nejste úplně na severu, což se vám ale vzhledem k nízké obydlenosti této části země tak často nestane, nemusíte se bát, že zmrznete. Zimy jsou sice tuhé a teploty kolem mínus deseti a méně nejsou neobvyklé, ale zato je tu sušší vzduch, takže člověk tolik nemrzne. Když máte pořádné oblečení, je zima příjemná - krásně mrazivá a bílá, jako u nás na horách. Nevýhodou ale je, že je hodně dlouhá. Není výjimkou, že ještě v dubnu sněží. Se tmou to také není nijak tragické (pokud zrovna nebydlíte až za polárním kruhem). Přes den se rozednívá kolem deváté a stmívá po třetí odpoledne, ale díky sněhu není nikdy úplně černo. Zato v létě se můžete těšit na opravdu dlouhé dny. V červnu se stmívá až před půlnocí a kolem druhé, třetí hodiny v noci už je zase světlo. Je to opravdu krásná země a pokud by někoho z vás možnost odjet na zkušenou ke koním do Švédska lákala, ráda poradím.