Ovšem abych začala od začátku. Už cesta tam byla dobrodružná, cestovala jsem totiž okny naloženou avií, řidiče jsem dopředu neznala - jelikož se ale jednalo o mladého, vcelku sympatického kluka, seznámili jsme se rychle. Jeli jsme dva dny, s okny se muselo pomalu a ono by to asi rychleji ani nejelo, a díky tvrdé kožené sedačce moje pozadí na tehdejší nekonečnou panelovou dálnici asi nikdy nezapomene. V batůžku jsem měla krom pracovního odění i maminčiny vyřazené kozačky na ježdění (v létě v nich nic moc, ale fakt vypadaly skoro jako jezdecké!) a své jediné rajtky - už notně obnošené, nějaký dobrák si je po revoluci přivezl z německého sekáče a nevešel se do nich, tak mi je za draho odprodal. Doma jsem v nich samozřejmě nejezdila, ale tady jsem chtěla být za „dámu".

Zámková dlažba a vozíčky na sedla

Po příjezdu jsem jen zírala, areál se sice teprve budoval, ale ve velkém stylu. Původní budovy statku byly dost vybydlené a vypadaly podobně jako statky u nás - rekonstruovaly se, ale jen pomalu, protože měly historickou hodnotu a ta měla být zachována. Za nimi „na zelené louce" vyrostl areál, kde ve dvou stájích stálo kolem čtyřiceti koní (já jich do té doby viděla pohromadě nejvýš patnáct), od „provozáků" až po sportovce na vyšší úrovni. Dvě pískové jízdárny, veliké kolbiště se skoky, paddocky a dvě pastviny, táhnoucí se do „nevidím". A spousta dalších vymožeností, dnes známých i tady, tehdy ovšem nepředstavitelných. Zámková dlažba, vozíčky na sedla a čištění, mycí boxy, v sedlovnách vyskládaná naleštěná nová sedla s barevnými podsedlovými dečkami, žádné plstěnky a vojenské boky. V jedné stáji stáli soukromí koně, ve druhé koníci do provozu (dnes píší na webu, že stáje jsou již tři a koníků je přes 80). Jak jsem se později dozvěděla, všichni provozní koně byli dovezeni z Polska - přijeli na kamiónu za pakatel, mladí zdraví se nechali do provozu, někteří byli darováni a ostatní pokračovali na jatka. Když jsem viděla tamější koně „za pakatel" a srovnala je s tím, na co jsem byla zvyklá u nás, nechápala jsem. Až když jsem potom viděla, čemu říkají opravdu kvalitní koně, začala jsem trochu chápat. Přesto mi to mozek nebral.

Ubytovali mě v apartmánu v areálu stájí, mým úkolem bylo dopoledne pomáhat s místováním, odpoledne být po ruce dle potřeby - zkrátka motat se ve stáji a pomáhat s nastrojováním koní a krokováním. Většinou se našel nějaký školní kůň, na kterém jsem mohla jezdit. Nikdo se mi příliš nevěnoval, trenéři měli dost práce s ustájenými koňmi a platícími klienty, takže jsem si spíš sama zkoušela, co jsem okoukala, a většinou to byli majitelé ustájených koní, kteří si našli chvíli a semtam mi něco řekli. Asi jsem ale nebyla nejsnaživější žáček, uměla jsem příliš málo, než abych chápala, oč jde a samozřejmě jsem si svou omezenost ani v nejmenším nepřipouštěla. :-)

Anglická snídaně po německu

Práce mi tehdy připadala lehčí než doma - žádné tlačení koleček rozbahněným dvorem, vyjíždění na valník po úzkém prkně, tahání balíků sena a slámy, zametání kočičích hlav, které vůbec nešly ... tady byly vozíky, které po dlažbě jezdily prakticky samy, balíky sena a slámy přibližovala mechanizace. Na mě zbylo prakticky jen to čištění boxů. Jediné, čím jsem trpěla, bylo společné stravování - tedy, netrpěla jsem stravováním, jídla bylo dost a na Německo ani nebylo zlé, ale společná (byť velmi bohatá) snídaně byla až poté, co se všichni koně nakrmili. Do stáje se přišlo v půl sedmé, rozdělilo se seno, pak jádro a až kolem půl deváté byla snídaně. Protože jsem člověk, který je zvyklý, jen co otevře oči letět k snídani a dokud se nenasnídám, není se mnou řeč, tohle jsem nesla hodně špatně. Jen co jsem našla cestu do města, zakoupila jsem pár balení sušenek a ledového čaje a vstávala jsem vždy dřív a něco zhltla.

Pak už to bylo dobré a mohla jsem si užívat rituál ranního krmení, který jsem milovala. Po rozdání sena, tedy asi půl hodiny po nás ošetřovatelích, dorazil hlavní trenér a šlo se na jádro. Jeden ošetřovatel vezl uličkou vozík s připraveným jádrem, granulemi a vitamíny, my ostatní jsme šli v zástupu za ním. Trenér s odměrkou v ruce nabíral každému koni jeho krmení a rozdával do žlabů na jedné a druhé straně uličky. Hlava mi šla kolem z těch druhů krmení a množství minerálek, které tam byly. Občas trenér něco prohodil, ale většinou bylo ticho, rušené jen chroupáním koní a občasným zařehtáním. Po rozdání jádra následoval neméně příjemný rituál krmení našeho - do klubovny bylo zvenčí přivezeno čerstvé pečivo, něco na něj a většinou i něco teplého, párky nebo vajíčka. A samozřejmě čaj a káva. Snídaně byly rozmanité, veliké a člověk z nich žil víc než půlku dne. Nejdřív jsme jedli my, co jsme se starali o koně, potom ostatní zaměstnanci statku a řemeslníci (areál se budoval).

Následovala běžná rutina odvedení soukromých koní do paddocků, čištění boxů a místování. Dvě nádherné pastviny byly (na rozdíl od paddocků) velmi málo využité - to jsem nechápala. Bylo mi vysvětleno, že do nich chodí provozní koně, když mají volno, u soukromých se většina majitelů obává zranění. A provozáci měli volno jen jeden den v týdnu, pondělí - tehdy byli celý den ve výběhu. Ve dnech, kdy chodili pod klienty, nebyl čas je tam vodit a pak zase odchytávat a přivádět. Asi i díky tomu byly výběhy v perfektním stavu a plné trávy. Místovali a seno dávali samozřejmě jen ošetřovatelé. Trenér nedělal nic z tohoto vyjma krmení jádrem, jeho pracovní náplní bylo pouze vést hodiny a pracovat s koňmi - vesměs se sportovními koňmi soukromníků, na přípravu provozních koní jen dohlížel. Většinou si nechával koně i sedlat, často mě nechával krokovat. Já jsem to brala jako velkou čest, často jsem po tréninku obcházela kolbiště a vzadu, kam nebylo tolik vidět, jsem zkoušela, jak ti úžasní drezurní a skokoví koně budou reagovat na moji holeň nebo snahu o ohnutí. Většinou na mě zvysoka kašlali. :-)

Střet světů

Pak tam byla ještě slečna, která se pouze starala o koně - čistila koně soukromníkům, bandážovala, ošetřovala, stříkala nohy, před závody zaplétala, pečovala o výstroj... Za ta léta jsem už bohužel zapomněla její jméno, ale byla asi mého věku a moc príma, od ní jsem se dozvěděla nejvíce. Na koních prý jezdila jen asi půl roku, ale na rozdíl ode mě uměla sedět, s koněm dokázala chodit ve všech chodech na otěži, ohýbal se... zkrátka po půl roce ježdění jezdila lépe než každý, koho jsem dosud u nás viděla, včetně mnoha závodních jezdců. V našem pohraničí to tehdy nebyla velká sláva a drezurního jezdce jsem nikdy neviděla, zato o to více rádobykovbojů. Já ji obdivovala za to, jak jezdí (ovšem ten půlrok ježdění jsem jí nevěřila), že umí zaplétat a bandážovat, ona mě zase za to, že jezdím sama s koněm do terénu (ona v terénu nikdy nebyla), že se nebojím jezdit tryskem po strništích a skákat v lese přes kmeny... a pro změnu mi nevěřila, že u nás si můžeme vzít koně a vyrazit ven prakticky kamkoli. Zkrátka naprostý střet civilizací. A jak jsme se hádaly :-). Nedokázala jsem pochopit, proč říkají, že ten a ten kůň ještě není dost přiježděný (nebo jezdec dost neumí), aby mohl skákat - u nás skákalo všechno, i to, co občas nešlo zastavit. Nechápala jsem, proč toho tolik nadělají s nějakým projížděním rohů („na skok se přeci trefím a na poli to nepotřebuju") a hlavně jsem nechápala, proč na těch koních pořád něco dělají - pobízejí, zádržují, určují každý krok - a proč ty koně někdy nenechají jen tak klusat a cválat. A vyvazovalo se - provozní koně pod méně zkušené jezdce chodili vyvázaní a koně do terénu na průvlečkách.

Každý krok koně byl přísně kontrolovaný, každá akce jezdce pod dohledem, neexistovalo zkusit si něco bez všudypřítomného dohledu, pro mě coby svobodomyslného a omezování nesnášejícího tvora, zvyklého prohánět se volně v šumavských lesích, bylo překvapivé, že i takto se dá jezdit na koni.

Ale mládí je přizpůsobivé a čím déle jsem tam byla, tím víc mi docházelo, že asi vědí co dělají a tím méně jsem se hádala. Dokázala jsem prosedět celá odpoledne u jízdárny, sledovat, jak trenér jezdí a dělat si poznámky do sešitu. Sešit mám dodnes, nad poznámkami se místy usmívám, místy si říkám, že jsou ty postřehy zajímavé. Snažila jsem se třeba zjistit, kdy a proč trenér přestává vysedávat a přechází do pracovního klusu - na toto téma jsem si zapsala „když je kůň uvolněný a 'krátký', začíná být tak pohodlný, vysedávání se stává zbytečné, proto zůstane sedět." Nebo jsem učinila úžasný „objev", že když jsou koně uvolnění, překusují a pění. Fascinovalo mě, že jezdec dokáže způsobit, že předek a záď koně se pohybuje na jiné stopě a snažila jsem se vypozorovat, jak to dělá. Jakkoli to dnes vypadá úsměvně, tehdy to pro mě byly neuvěřitelné objevy, když vezmeme v úvahu, že jediným zdrojem informací do té doby pro mě bylo občasné nahlížení do kamarádčina „Jezdectví a dostihového sportu" od Dobeše. Práce na dvou stopách, přeskoky, zádrže, to pro mě byly jen nepředstavitelné termíny z knížky, nikdy jsem neviděla žádného koně, který by je prováděl. Doslova s otevřenou pusou jsem zírala na poloviční překroky, počítané přeskoky a dodnes si dokážu ten pohled před sebou vyvolat včetně sluníčka, které mi přitom pálilo na spálená ramena. A když trenér trénoval ostatní, snažila jsem se rozumět, co říká a strašně moc jsem se snažila přijít na kloub tomu, proč u individuálních hodin pokročilých pořád říká „halbe Parade.... halbe Parade..." a co to znamená. Proč koni dávat pomůcku ke zpomalení, když nechci, aby zpomalil?

Sen o krásném černém koni

Mým oblíbeným koněm byl krásný černý, prý trakénský, valach Renoir. O něm jsem snila, po něm jsem toužila a žehrala na nespravedlnost osudu s vědomím, že takového koně nikdy v životě mít nebudu. Asi od té doby se datovala moje mnohaletá touha po černém trakénovi (předtím to byl Vinnetouův Ilčí :-)) Renoir byl čtyřletý, hodný a nesmírně mazlivý. Protože nechodil do výběhu, byl vděčný za každou špetku pozornosti. Byl soukromý, takže na ježdění jsem nemohla ani pomyslet, ale tetelila jsem se štěstím pokaždé, když majitelka nepřišla, jezdil ho trenér a já jsem tudíž směla krokovat. K mé smůle ale majitelka chodila do stáje skoro pořád. Nejimpozantnějším koněm stáje byla taktéž černá klisna, nejspíše hannoverská, která musela mít v kohoutku ke 180 cm. Byla drezurně přiježděná nejméně do S (jak vím dnes podle cviků, které dělali) a když se skákalo, překonávala překážky vysoké skoro jako já (takže dobrých 160 cm). Pamatuji se na nadšení trenéra nad potenciálem té klisny. Provozní (polští) koně tak zajímaví nebyli, byli to většinou menší (kolem 150 cm v kohoutku), hnědí nebo tmavozrzaví kulatí koníci, klidní, ochotní a velmi tolerantní.

Velkým překvapením pro mě bylo, když mě vzali na vyjížďku. Na vyjížďky se nejezdilo často, byla jsem snad dvakrát nebo třikrát a vždy to byla událost, které se směli zúčastnit jen vybraní jezdci na spolehlivých koních, zpravidla ještě pojištěných průvlečkami. Krajina tam byla krásná, pro ježdění nesmírně příjemná, ale zároveň maličko nudná - úplná rovina s rozlehlými borovými lesy, střídaná poli, s upravenými širokými pískovými cestami - ten písek tam nikdo nenavážel, bylo tam pískové podloží, ale vypadalo to efektně, jako v nějakém parku. Na rozdíl od Čech se tam ale na koních nesmělo všude, pouze na označené cesty. Neexistovalo, že člověk vyrazil ven a jel, kam se mu zachtělo. Na pole se smělo jen na jediné, na němž vedla uvláčená dráha, kde se cválalo. Líbilo se mi, že člověk nemusel nic řešit - kam pojede, jaký bude povrch, kde může číhat nerudný zemědělec, ale velice rychle mě to začalo nudit. A navíc koně i na tom cválacím poli byli nechutně hodní :-).

A ještě k jedné věci se musím přiznat - chodila jsem koním ujídat. Nikomu to samozřejmě nevadilo, jen se na mě dívali trochu divně. :-) Rozhodně nemůžu říct, že bych strádala hladem, naopak hotových jídel, čerstvého pečiva a uzenin bylo dostatek. Jenže klienti, kteří chodili do stáje, nosili koním spousty lahůdek - takové spousty, že se shromažďovaly v jednom prázdném boxu a krmily postupně. Nádherná jablíčka a mrkev mi připadaly celkem normální, ale oni nosili také vyzrálé slaďoučké banány, melouny, exotické ovoce a podobné pamlsky. Umíte si představit, jak na to koukalo dítě, které do té doby znalo maximálně kyselé zelené kubánské pomeranče? První žlutý meloun, který jsem v životě ochutnala, byl právě tady, ukradený koním. A i když dodnes nezapomínám na luxusní stáj a první setkání s dobře přiježděnými koňmi, moje nejživější vzpomínka je právě na to ovoce.

PS: Omluvte prosím kvalitu fotografií, byly foceny „klasickým" fotoaparátem a scanovány, ale pro retroatmosféru článku jsem se je i přes bídnou kvalitu rozhodla uveřejnit.