Po dvou letech jazykově zaměřeného studia na vysoké škole jsem pátrala po možnosti strávit léto u koní v Portugalsku. Brzy se na mě usmálo štěstí a ve francouzském časopise Cheval Magazine jsem objevila inzerát na „jezdeckou stáž" v soukromém hřebčíně nedaleko Lisabonu. Výměnou za práci nabízel lekce pod vedením drezurního jezdce úrovně Grand Prix a žáka Nuna Oliveiry, ubytování a stravu.

Psal se rok 2004 a v Portugalsku se zrovna odehrávalo fotbalové mistrovství Evropy. Letenky byly tudíž buď vyprodané, nebo strašně drahé. Odletěla jsem tedy až den po finále. Přílet do portugalské metropole byl úžasný. Letiště je přímo ve městě a přistávající letadla letí až na pobřeží, tam se otočí a teprve pak zamíří na letiště, přičemž přelétají přímo nad historickým centrem města. Vyplatí se tedy přílet naplánovat na dobu, kdy je ještě denní světlo.

Soukromý hřebčín Coudelaria M. Heleno - Haras Biarritz (www.coudelaria-mh.com) se nachází asi 30 km severně od Lisabonu a asi 15 km od moře. Sídlí v prostorách nádherné staré usedlosti. Je to opravdu honosné sídlo s dlouhou historií. Mimo jiné v ní nějakou dobu bydleli i Napoleonovi vojáci, když se pokoušeli dobýt Lisabon. Ze začátku jsem si tam připadala jako na zámku a párkrát jsem i zabloudila. Hřebčín Biarritz zde sídlí od roku 1982.

Hned odpoledne po příjezdu jsem se zapojila do pracovního a jezdeckého procesu. Zjistila jsem, že sám majitel stáje (chovatel a trenér v jedné osobě), pan Heleno, už ze zdravotních důvodů nejezdí. Na ježdění tam byla jen jedna Francouzka, taky stážistka, takže koně, kteří chodili pod sedlo (samí hřebci), pracovali jen obden. Jeden z hřebců mě neváhal ihned otestovat sérií kozlů, a kdyby mi nebylo hrozně trapné spadnout hned, co jsem vylezla na prvního koně, rychle bych se poroučela k zemi. K tomu jsem ale dostala dost příležitostí i později.

Ježdění a lahve s plynem

V jezdecké stáji jsme měly na starosti 6 hřebců, časem přibyl ještě jeden dovezený z Polska. Všichni byli mladí, 3 byli obsednutí asi před rokem a ostatní jsme měly obsednout my. Vzhledem k našemu jezdeckému umění (ona Francouzka na tom byla jezdecky ještě o dost hůř než já) to nebyla úplně ideální kombinace. Koně byli zlatí, ale přece jen mladí hřebci, pracovali málo, do výběhu prakticky nechodili a dostávali hodně jádra - protože sena je v Portugalsku nedostatek a je hodně drahé. Navíc se na již obsednutých koních podepsalo ježdění našich předchůdkyň a potřebovali by nejdřív trochu srovnat dobrým jezdcem. Ale bojovaly jsme statečně.:-) Já nejdřív se zlozvyky koní, ale postupem času stále víc vycházely na světlo moje vlastní zlozvyky a výrazně mě omezovaly v dalším jezdeckém rozvoji, až jsem se v podstatě dostala do slepé uličky. Ani Grand Prix trenér mi moc nepomohl - nedá se říct, že by mě učil něco špatného nebo na mě nebo na koně příliš tlačil, ale taky mě nedokázal posunout o moc dál. Překonat zlozvyky a odpíchnout se dál se mi podařilo až o pár let později s trenérkou, která měla sice mnohem méně zkušeností, ale o to větší pedagogické vlohy a empatii, a starším klidným koněm, který mi umožňoval soustředit se na sebe (díky Katko a Violo!). Bohužel ne vždy je trenér s vlastní výkonností Grand Prix tou nejlepší volbou a ne každému jezdci Grand Prix je dáno být i dobrým trenérem.

Za dobu mého působení ve stáji pan Heleno na koně vylezl jen dvakrát, když už se na mě nevydržel dívat, a vždy to stálo za to. Sice pracoval jen chvilku a v podstatě jen v kroku, ale koně pod ním reagovali úžasně. Častěji jsem ho vídala při práci na ruce a na lonži a i to bylo velmi inspirativní. Bylo vidět, že koně ho mají opravdu rádi, plně se na něj soustředili a ze všech sil se mu snažili vyhovět. Jeho přístup se mi moc líbil - s koňmi komunikoval klidně, tiše a jemně a hodně je chválil. Když občas zapomněli na slušné vychování, dal výrazně najevo svou nelibost, ale uvnitř zůstal klidný a hned se zase vrátil k laskavému tónu. Co se týče jeho jezdeckého umění, měl by jistě co předávat. O to víc mě mrzelo, že se to v mém případě moc nedařilo.

Pan Heleno od dětství jezdil u Nuna Oliveiry a rád se chlubí tím, že s ním měl velmi přátelský vztah. Na rozdíl od svého učitele se věnoval i sportu, od klusáckých dostihů přes parkur až po drezuru, ve které dosáhl největších úspěchů. S koněm z vlastního chovu (mimochodem plnokrevným arabem!) se dokonce měl zúčastnit olympiády v Barceloně, ale tento kůň mu bohužel uhynul. Přitom jezdectví nikdy nebyla jeho profese, vždy ho provozoval jen pro radost.

Koně pod sedlo chodili většinou obden. Vzhledem k tomu, že byli mladí, pracovali jen krátce a lehce, většinou i s opracováním maximálně 45 minut. Někdy jsme jezdily po jedné, jindy ve dvou. Společnost u jízdárny nám dělaly klisny ve vedlejším výběhu, které se rády chodily podívat, co se na jízdárně děje zajímavého. Občas kvůli nim vznikaly trochu adrenalinové situace, ale i krátce obsednutí hřebci si na ně docela rychle zvykli a většinou si jen zařehtali. Vzhledem k tomu, že jízdárna byla hned vedle příjezdové cesty, byla dalším vítaným rozptýlením pro koně (pro jezdce už tolik ne) přijíždějící auta. Obzvlášť ráda jsem měla nákladní auto, které přiváželo kovové lahve s plynem (používaly se na ohřev teplé vody, usedlost neměla přípojku na plyn). Lahve na korbě dělaly neskutečný randál a několikrát jsem kvůli němu nedobrovolně opustila sedlo.

Jak už jsem nastínila, lekce se většinou zaměřovaly na moje zlozvyky. S trochou nadsázky lze říci, že trenér i já jsme byli spokojení, když koně chodili určeným chodem, kam jsem chtěla. Asi tak třetinu až polovinu času jsem jezdila sama. Kvůli zlepšení sedu jsme se s druhou stážistkou také lonžovaly navolno v malé hale. Koně na to byli naučeni, ve dnech, kdy nechodili pod sedlo, se buď pohybovali takto, nebo na venkovní jízdárně na lonži. Hala byla opravdu malá, asi 10x15 metrů, takže to bylo docela praktické. Poté, co má kolegyně odjela, jsem takto jezdila i sama. Vyndala jsem si nohy ze třmenů, zauzlovala otěže, koně si naklusala a snažila se pracovat na sedu. Koně byli zvyklí sami klusat po obvodu haly. Pan Heleno mě naučil výborný cvik na rovnováhu: spočívá v tom, že jezdec v klusu zvedá kolena, ideálně až nad úroveň přední rozsochy, a udržuje s koněm kontakt pouze hýžděmi. Samozřejmě je potřeba se přitom docela zaklonit, takže je to dobré i na odnaučení předklánění. A v neposlední řadě se pěkně posilují břišní svaly.
Nějakou dobu jsem měla možnost jezdit i pod vedením syna pana Helena. Posledních cca 10 let žije převážně v Anglii, kde se profesionálně věnuje všestrannosti, ale v době, kdy jsem působila u jeho otce, dal na pár měsíců svým koním volno a přijel k rodičům. Koním, které jsem jezdila, velmi prospělo, že si je na chvíli vzal do práce dobrý jezdec, a i já jsem se od něj leccos přiučila. Také jsem uvítala, že jsme jezdili i do terénu, i když jen na vykrokování, a občas si něco skočili.

Skladba koní v hřebčíně byla pro Portugalsko poněkud netypická. Z cca 40 koní, o které jsem měla tu čest se starat, tvořili jednu polovinu plnokrevní arabi a druhou francouzští jezdečtí koně. Chovné stádo arabů koupil majitel v 70. letech, po pádu autoritativního režimu v Portugalsku, a převezl ho do francouzského města Biarritz, kde působil jako konzul. Postupně začal arabskou krev využívat i ke zlepšování vlastností francouzského jezdeckého koně a pokračoval v tom i po návratu do Portugalska. Nutno říci, že chovatelské i sportovní úspěchy jeho koní jsou opravdu úctyhodné a hlavně rozmanité - koně z jeho chovu vedle drezurních a parkurových soutěží vyhrávají i ve všestrannosti a vytrvalosti.

Schody, psi a dřina ve stáji

Musím říct, že koně s tak úžasným charakterem jsem nikde jinde nepotkala (a to se naštěstí od dob, kdy jsem přestala jezdit v klasickém jezdeckém oddílu, se zkaženými koňmi moc nepotkávám). Povaha je v tomto chovu zkrátka na prvním místě. Sice jsem z hřebců padala jako hruška, ale vzhledem k tomu, jak málo pracovali a co se na nich střídalo za jezdce, je skoro zázrak, že si nevypěstovali žádné vážnější jezdecké nectnosti. I na ošetřování byli skvělí. Do stáje často chodila i šestiletá dcera zaměstnanců a přes všechny zákazy lezla do boxů k hřebcům. Když jsem občas viděla, co jim provádí (pošťuchovala je, šimrala a tahala za chlupy na nose apod.), bála jsem se, aby se nenechali svést ke hře a neštípli ji. Ale hřebci k ní naštěstí přistupovali velmi shovívavě. Nikde jinde bych si také netroufla chodit do výběhu se 30 koňmi s prázdnýma rukama, tady jsem to dělala běžně.

Práce kolem koní bylo víc než dost. Den před mým odjezdem totiž odešel stájník, takže jsme zůstaly dvě holky na 40 koní. Podmínky k práci nebyly moc dobře promyšlené, vlastně spíš vůbec... S kolečky s hnojem se muselo jezdit po schodech, jádro se nosilo ručně v kyblících - do stájí by se s velkým kolečkem nebo vozíkem kvůli schodům nedalo projet, do volného ustájení byl zase přístup jen přes rozdupaný a často rozbahněný dvůr. Nakrmit 40 koní jádrem, z něhož velkou část tvořily otruby a tudíž i spousta vody, byla tedy docela fuška. Sláma a seno se kupovalo ve velkých balících a ty se skladovaly ve stodole asi 300 metrů od stájí, mezitím byla nezpevněná cesta a několik vrat a dveří, které se musely neustále zavírat kvůli psům. Na to, aby se velké balíky skladovaly ve stáji, nebyl prostor ani mechanizace. Musely se tedy rozdělávat ve stodole a pak vozit po částech ve lžíci traktoru, což bylo hodně nepraktické. Ale aspoň jsem se naučila řídit traktor :-)

Léto rychle uteklo, nastoupil nový stájník, francouzská stážistka odjela domů a já jsem se rozhodla si pobyt v Portugalsku prodloužit do Vánoc. Podzim a zima v Portugalsku s sebou ale nesou i nevýhodu v podobě chybějícího topení. Naštěstí pršelo jen asi 3 týdny v kuse a pak bylo pěkně, často jsme i v prosinci při poledním sluníčku jezdili v tričku a koně po práci sprchovali. Horší to bylo večer v mém vlhkém pokoji v polosuterénu, ale tam jsem stejně chodila jen spát. Těsně před Vánoci jsem odletěla zpět do ČR, ale za necelé dva měsíce jsem se do Portugalska vrátila - díky studiu na univerzitě a výměnnému programu Erasmus. Celý další semestr jsem ke koním jezdila zhruba jednou za dva týdny na prodloužený víkend a strávila jsem tam i následující léto.

Některé věci mi ale hodně vadily. V Portugalsku se welfare koní moc neřeší, možná proto, že zde nebyla přerušena tradice pracovního jezdectví a kůň je stále považován za užitkové zvíře. I v takto významné stáji bylo běžné, že se slámou v boxech hodně šetřilo a ve volném ustájení se nekydalo vůbec (klisny přes noc stály na několik let staré vrstvě hnoje, měnícího se v létě na prach a v zimě na bahno (přes den byly na pastvině), ohradníky z drátů byly v tak špatném stavu, že jedna z nejlepších klisen málem přišla o život, když si rozřízla krk tak, že jen zázrakem minula tepnu. Jezdecky nevyužívaným koním - a to ani mladým - se neupravovala kopyta, a podobně. Dále mě rozčilovali nevychovaní psi - asi nikdy nepochopím, proč člověk, který je schopen najezdit koně do Grand Prix drezury, nepovažuje za nutné naučit psa alespoň základním povelům a navíc mu připadá roztomilé, že ho jeho pes hlídá pomalu i před členy vlastní rodiny. Osobně jsem se psy problém neměla, ale když na dvůr přijel někdo cizí a vyřítila se na něj smečka nevychovaných německých ovčáků plus jeden ridgeback, vznikaly docela nepříjemné situace.

Taky jsem dost špatně snášela pohled na koně zavřené v boxu. Hřebci se sice pouštěli do minivýběhu na dvoře nebo do malé tmavé haly, ale většinou jen na velmi krátkou dobu, a pracovali málo. Většinu dne se nudili v boxu, jelikož sena se krmilo málo a byla i období, kdy prostě nebylo vůbec - to uždibovali slámu z podestýlky, které bylo taky poskrovnu, a prostě dostávali víc jádra.

Na druhou stranu bylo velmi příjemné stát se v podstatě členem nové rodiny. S majitelem stáje i jeho ženou jsem dodnes v kontaktu a kdykoli mám cestu do Portugalska, na pár dnů je navštívím. Od té doby, co jsem definitivně odjela, se mi to poštěstilo už třikrát. Naposledy jsem se u nich zastavila letos v létě. Potěšilo mě, že klisny, které jsem znala jako několikaměsíční hříbata a učila je základům slušného chování, úspěšně sportují. Každý den je dojíždí odjezdit profesionální jezdec a soutěží s nimi hlavně v parkurových soutěžích. Jedna moje oblíbenkyně před pár lety vyhrála kritérium mladých koní.

Celkově mi pobyt v této stáji hodně dal, i když převážně jinak, než jsem si představovala. Původně jsem si chtěla hlavně zlepšit portugalštinu, ale vzhledem k tomu, že rodina komunikovala převážně francouzsky a i já jsem tento jazyk ovládala lépe, brzy se ustálil jako jediný používaný. Portugalštinu jsem pak procvičovala jen s kovářem, novým stájníkem (takže jsem po pár měsících v Portugalsku chytala brazilský přízvuk) a ve svém volnu, když jsem se vypravila do města. Jak už jsem psala, jezdecké pokroky také nenaplnily moje očekávání. Měla jsem ale možnost nahlédnout pod pokličku výbornému jezdci (škoda, že se nešlo přenést v čase o pár desítek let dřív, když ještě jezdil) a chovateli v jedné osobě a starat se o stádo úžasných 40 koní. Jelikož mě moc baví pracovat s malými hříbaty, užívala jsem si možnost mít jich najednou na starosti hned 10 v jednom ročníku. Bylo zajímavé sledovat rozdíly mezi nimi. Všimla jsem si, že ve srovnání s francouzskými jezdeckými koňmi byla arabská hříbata méně plachá, do nových věcí šla více po hlavě a učila se rychleji. Také si dřív přestala hlídat maminku a zvědavě chodila za lidmi, co se přišli podívat do výběhu - a to v životě nedostala žádný pamlsek. Z tak malého vzorku samozřejmě nejde vyvozovat žádné obecné závěry, ale byla to úžasná zkušenost.

Během svého pobytu v Portugalsku jsem také měla možnost vidět několik zajímavých jezdeckých událostí, počínaje společným vystoupením tří vysokých jezdeckých škol (portugalské, španělské a francouzského Cadre Noir) přes portugalskou koridu až po známou jezdeckou slavnost ve městě Golegão.
Snad jsem příliš nezklamala ty čtenáře, kteří čekali, že tento článek bude o lusitánech a tradičním portugalském jezdectví; moje zkušenost z Portugalska je asi trochu netypická. Pokud zvažujete cestu do Portugalska, neváhejte. Je to nádherná země a má co nabídnout jak „obyčejným" turistům, tak těm, co se zajímají o koně a jezdectví.