Táňo, trochu opožděně gratulujeme k zisku dalšího vytrvaleckého titulu! Je Joy Ramone výjimečný kůň nebo máte kouzelnou formuli, která vás vynese až na vrchol? :)

Obojí. Ramon je určitě výjimečný. Co se ale týče přípravy a managementu, rozhodně nepatří mezi jednoduché koně, kteří vás na ten pomyslný vrchol vynesou zadarmo. Bez nějaké té kouzelné formulky by se to s ním určitě neobešlo. Mám ale štěstí, že jsem obklopená profíky a pracanty, bez nichž bychom s Ramáčkem nebyli ani na půli cesty. Jejich pomoc je jak přímá - zlaté ruce naší chiropraktičky a podkováře, obětavost veterinářky, sebezapření týmů, které nás doprovází na závodech, tak i nepřímá. Do té řadím všechny uskutečněné související konzultace, rady i moje pobyty v zahraničních stájích. Kouzlo vidím v tom, že tahle spousta malých ozubených koleček (a Ramon je jedním z nich) do sebe dokázala zapadnout a vytvořit funkční mašinu. Bez kteréhokoli z těchto koleček by se mašina nejspíš rozpadla a nedojeli bychom nikam. :)

Joy Ramone. Proč jste se rozhodla právě pro něj?

Ramona mám v péči od roku 2016. Výběr a rozhodování se mě ovšem moc netýkalo. Výměnou za chovnou kobylu jsme si tehdy od Petra Hájka (a ten by asi k původu řekl víc, já na původy nejsem) přivezly s maminkou dva mladé valachy. Oba nadproporční, silné, trošku hromotluky. Trh tehdy hledal právě takové koně. S oběma jsme měly odběhat nižší kvalifikace, a pokud by nás nechytili za srdíčko, poslat je do světa. Koní bylo dost. Mezitím se ale změnila situace doma i na trhu, a tak mi tohle zvířátko nakonec zůstalo.

Ramáček byl vždycky ťunťa. Co mu přebývalo na těle, to chybělo na intelektu. Vždy byl ale ochotný, vstřícný a člověka by následoval kamkoli a udělal pro něj cokoli. Neměl moc vlastní hlavu, dal by na sobě dříví štípat. To se ale s věkem, a snad i se zkušenostmi, dost změnilo a narostl mu hřebínek. Najednou ví nejlíp, co a jak se má a nemá, na všechno má vlastní názor a dokáže si ho někdy i dost urputně prosazovat. Na závodech je to s ním teď občas pěkné trápení. Ale je to fajn, však je to mistr. To by bylo, aby se nevyjadřoval! :)

Jak dlouhá a náročná je příprava koně na vytrvalost této úrovně?

Co se týče přípravy, u každého koně je to jiné. Ramon měl proti soupeřům velikou výhodu v absolvovaných 160, což dle mého názoru rozhodlo. Na této úrovni koně začínají soutěžit ve věku kolem devíti let a příprava probíhá v podstatě od obsednutí, potažmo od narození, a to prostřednictvím podmínek vhodných k vývoji mladého sportovce. Dostat koně na takovou úroveň je tedy (alegoricky) běh na dlouhou trať.

Jaký je jeho management? Přináší režim 24/7 nějaké tréninkové problémy?

Dnes je pastva 24/7 u vrcholových sportovců brána většinou za překážku. Já sice rozumím argumentům (absence kontroly nad množstvím krmiva, pohybu, vyšší pravděpodobnost zranění...), ale boxování koně a výraznější omezování objemového krmiva se zase úplně neshoduje s mou koňáckou filozofií. Ani zdaleka nejsem příznivcem hromadného nahrazování objemu jádrem. Takže máme takový kompromis. Všichni mí koně jsou dohromady venkovně ustájení s nonstop přístupem k pastvě či senu. Pokud dojdu k závěru, že je třeba ubrat v rámci tréninku na objemu, řešíme to operativně omezením času stráveného na pastvě. Nikdy ale čas strávený na pastvě neeliminuji úplně.

Má hvězda jeho úrovně nějaký speciální servis? :)

Speciální servis má oproti mým rekreačním koním, to ano. Nadstandardní je například i kování. To jsme, po komplikacích a konzultacích s veterinářkou a podkovářem, upravili, ale to zkrátka ke sportu patří. Jinak má 3-4x do roka seanci s chiropraktičkou a ideálně alespoň 2x bonharenovou kúru. Ale to není zas až tak speciální. Mít na to prostředky, stejnou péči bych s radostí dopřávala i těm rekreačním.

Po mistrovství jste mluvila o tom, že Joy Ramone možná už ve vysokém sportu skončí. Jaké jsou tedy vaše nejbližší společné plány?

Právě, že plány nejsou. Ráda opakuji, že Ramon už dokázal víc, než by od něj kdy kdo mohl chtít. A za tím si stojím. Myslím, že stejně jako je třeba pokoušet se posouvat vlastní hranice, je taky třeba je do určité míry respektovat. A není nejlepší v nejlepším skončit? :)

Jaké jsou tedy vaše nejbližší společné plány?

Jak jsem zmínila, Ramon je vysoce specifický. Umí podat luxusní výkony, aby jich ale dosáhl, musí pracovat násobně víc než jiní koně, kteří mají shůry dáno. A výsledek je často nejistý. Součástí té kouzelné formulky, kterou jsem již zmiňovala, je i schopnost vybrat mu vhodný závod. A v tomto směru nám štěstí bohužel moc nepřeje. Mezinárodní šampionáty v letech, v nichž by Ramon hypoteticky mohl dobře reprezentovat, byly v lokacích, které by nám rozhodně do karet nehrály. Ještě s ohledem na to, jak moc vysoký sport v posledních letech podražil, mi zkrátka investice do něj (a to ve všech rovinách), přijdou nesmyslné. Nenaplňovalo by to asi ani mě, ani koně. A ten sport přece děláme pro radost.

Je Joy Ramone stále aktuálně jediným koněm, kterého připravujete do vysokých soutěží?

Je. V péči mám ještě jednoho koníka s juniorkou. Ti v Nebanicích úspěšně vstoupili na mezinárodní scénu hezkým výsledkem v jejich první 100km soutěži. Co se týče mé kariéry, je ale Ramon aktuálně jediný a jiného neplánuji.

Co je, kromě hromady štěstí, potřeba k tomu, aby jezdec a kůň uspěli ve vytrvalosti?

Tým. Bez toho se to neobejde. Na nižších soutěžích můžete být trenér, jezdec, vlastní chladič, doprava atd. V těch vysokých to sice jde taky, ale už to stojí mnohokrát více sil. Je třeba mít se o koho opřít a na koho se spolehnout. Je náročné takové lidi najít, protože na celý víkend, ne-li déle, musí zcela upozadit sami sebe a své potřeby a věnovat se jen vám a vašemu koni. A nakonec jim za to většinou nemůžete nic nabídnout. To chce zkrátka velkou dávku sebezapření. Do toho musí být z jejich strany všechno perfektní, protože dobrý management je často důležitější než celý trénink. Tak dobrých chladičů je opravdu jak šafránu a přitom na nich to často celé stojí.

No a pak vzdělávání a poznání vlastního koně. Je třeba se toho učit co nejvíc, poznávat různé tréninkové strategie, a pak si uvědomit, že žádnou z nich stejně nepůjde do posledního aplikovat na vašeho koně. Příprava vytrvalostního koně by měla být dynamická a šitá na míru.

Od roku 2020 působíte i v roli rozhodčí. Jak vás to baví? Má tato funkce potenciál vás obohatit?

Určitě. Není nikdy na škodu si zopakovat pravidla a především jejich výklad. Ráda taky pomáhám lidem, kteří s vytrvalostí začínají a nemají to štěstí, že by se měli na koho obrátit. Pravidla mohou být zmatečná, dokud si je člověk neosahá v praxi. Myslím, že to je poslání nás jako funkcionářů. Nebýt na druhé straně, ale využít vlastní zkušenosti k tomu, abychom pomohli a poradili těm, kdo je teprve sbírají. A povětšinou se setkávám s lidmi, kteří třeba udělají chybu, ale velmi rádi se poučí, radu přijmou a příště si už dají pozor. To je fajn. To člověka pozitivně nabije.

Kromě toho se s tříhvězdovým koněm na národní závody už běžně nepodívám. Funkce rozhodčí mi tak pomáhá zůstat v kontaktu s domácí jezdeckou základnou, poznávat lidi a podporovat je snad na cestě k vyššímu sportu.

Na pomyslném vytrvaleckém vrcholu jste už dlouho. Máte dojem, že se česká vytrvalost posouvá dostatečně rychle kupředu nebo by tato disciplína potřebovala pomoct? 

Vytrvalost hodně zakulhala asi 7-10 let zpět a od té doby se jí zatím nepodařilo nabrat původní směr. Je to ale pochopitelné. Finančně je vyšší sport opravdu jen těžko únosný a ať se nám to líbí nebo ne, na popularitě zrovna nenabírá. Myslím, že v Česku je teď základna docela silná, ale motivace dělat vysoký sport je nízká. Nakonec i já jsem po dlouhém zvažování letos volila schůdnější a finančně i kapacitně únosnější variantu národního mistrovství před tím světovým.

Věřím, že (vyjma finanční injekce, ideálně pravidelné :)) by české vytrvalosti pomohlo mít víc mezinárodních závodů na dosah. Pokud chce dnes člověk kvalifikovat koně na nejvyšší soutěže, je to otázka neustálého dojíždění do Šamorína jako jediného Česku blízkého závodu, anebo tisíců kilometrů v autě. To se pak promítne do ceny, časové i personální náročnosti.

Celkově teď ale nevnímám českou scénu špatně. Asi si v nejbližších letech nebudeme vybírat z dvojic do reprezentačního týmu, ale ta kultura na domácích soutěžích je dle mého lepší. Před pár lety aby se člověk bál startovat v Z s mladým koněm, rychlosti tam překračovaly 20 km/h. Dnes i v ploché Hoštce lidé v nižších soutěžích postupují s klidem, opatrností, ohleduplně a s ambicí posunout se jednou i někam dál. V tom vidím výraznou změnu k lepšímu. Tak třeba tyhle ročníky za pár let zaplní i ta reprezentační místa. :)