Obávám se, že standard tohle všechno už dávno není, přesto ale i taková jezdecká centra stále ještě jsou k nalezení. Příkladem je Pastevko dětem, o kterém je slyšet i daleko za hranicemi okresu. Musím se přiznat, že uskutečnit rozhovor se ženou, kterou jsem já sama vzdělávala, jsem tu čest ještě neměla. Dítě, které jsem kdysi vedla já, dnes samo vede jiné? Je v tom závan nostalgie i satisfakce.  Ale dost vzpomínání...

Klárko, jsi jedním ze srdcí, které pohání úspěšný projekt Pastevko dětem Šestajovice. Nezačneme ale u Pastevka, ale u tebe. Odkud se vzal tvůj vztah ke koním? 

Moje láska ke koním propukla v osmi letech, když naše rodina kempovala u jezera Rozkoš. Tenkrát jsem dostala  od rodičů jízdu na koni v kempu za umyté nádobí. Vůni haflinga Maxe si pamatuji dodnes. Svezla jsem se za ten týden dvakrát a od té doby jsem už víc řehtala a cválala, než mluvila a chodila. 

                                                                                         Klára a Maruška

Byla jsi několik let členkou jezdeckého klubu Statek Řehtačka, a tak i mojí milovanou žačkou. Propsaly se do tebe nějak zkušenosti, které jsi v tomto prostředí nasbírala? 

Po návratu z dovolené jsem na autobusovém nádraží narazila na inzerát Filipa Minaříka a zařídila si u něj první lekce. Od Filipa už vedla krátká cesta na Řehtačku. Troufám si říct, že právě ty jsi mi vštípila pevné základy v chovu koní a jezdectví. Díky intenzivní lásce ke koním jsem si od kydání a vožení koleček proťapkala cestičku až k několika lekcím v sedle denně. Právě to dnes beru jako to nejdůležitější v období mého dospívání a snažím se tak nyní vést i své svěřence. Pokud vidím, že dítěti není nic překážkou, aby mohlo trávit čas po boku našich koní, není důležité, jak nabitá je peněženka jeho rodičů. U nás v Pastevku má možnost trávit čas kolem koní a v sedle každý, kdo má opravdový zájem se o koních něco naučit. Dnes je cesta k vlastnictví koně pro děti velmi krátká a snadná. 

Záměrně proto o Pastevku nemluvíme jako o jezdeckém klubu. Naše sportovní a chovatelské zkušenosti nejsou tak obsáhlé jako v jiných jezdeckých areálech. Stavíme Klubík (tak se u náš kroužek jmenuje) na tom, že jsme parta pohodových lidí. Máme rádi zvířata, péči o ně a ježdění je ta sladká třešnička, která by měla chutnat jak jezdci, tak i koni. Nemáme závodní ambice. Jsme si vědomi toho, že pokud má dítě velký zájem a talent, u nás jeho cesta nekončí a je dobře, pokud se posune dál na perspektivnější místo. 

Hlavní myšlenka tohoto společenství tedy je? 

Přes překážky ke hvězdám. To je motto, kterým se řídíme. Pastevko dětem to jsem já a Ája. Ani jedna z nás, neměla cestu k vlastnímu koni snadnou. Obě jsme si ji vydřely. A ne, nedostaly jsme koníka pod vánoční stromeček od rodičů. 

Děti k nám docházejí na tři hodiny po škole. To je úžasně dlouhá doba na to vytvořit rodinnou atmosféru. Děti v první hodince pomáhají s obstaráním koní a dalších zvířat. Když máme všichni hotovo, rozdělíme si koně. Snažíme se, aby byl kroužek pestrý. Na lonž se u nás děti dostanou úplně minimálně. Jezdí pospolu na jízdárně, na pastvině, hodně chodíme ven. Na děti netlačíme. Když někdo v sedle víc lelkuje, než jezdí, nevadí. Hlavně když mu to dělá radost. Z dosavadních zkušeností vidíme, že děti samy dostanou chuť posouvat svoje hranice. Chtějí jezdit jako ti zkušenější. Najednou máte ze začátečníka v sedle empatického pokročilého, který samostatně přemýšlí a komunikuje s  koněm. Tyhle momenty mám nejraději. Říkám si, kdy a kde se to stalo? Chodí snad děti jezdit ještě někam jinam než k nám? Jsme na ně obrovsky pyšné. A je jedno, jestli jejich cesta trvá měsíce nebo roky.

Jak Pastevko dětem Šestajovice vzniklo a jaké možnosti má?

Zkusím to zkrátit. Byla jednou jedna Kája (já) a ta našla svojí důležitou polovičku Áju (anděla našeho Pastevka). Společně se nám podařilo najít úžasný pozemek v srdci Prahy-východ, kde jsme posléze společně pečovaly o naše čtyři koně. A otěhotněly. Na mateřské dovolené  –  tenhle výraz milujeme – jsme začaly individuálně učit děti jezdit na koni. Po čase nás oslovila parta místních maminek s tím, že nás finančně podpoří. Zasedly jsme a sepsaly, co a jak bude potřeba do začátku. Pastevko Šestajovice jsme přejmenovaly na Pastevko dětem a bylo odstartováno. Holkám velikánské díky! Kroužek pro děti jsme pojmenovaly Klubík. Zpočátku chodilo asi dvanáct dětí. Peníze jsme investovaly do zázemí pro děti – koupily mobilheim, vybavení pro koně. Pro velký zájem jsme přikoupily další poníky. Zázemí Pastevka tvoří nyní cca 1,5 hektaru a spásáme další plochy v obci. Děti mají k dispozici mobilheim a týpí, ohrádku plnou domácích zvířat a jízdárnu 20×40 metrů. Koně mají na pastvině velký přístřešek, kde se komfortně schová a nažere šest koní a pět poníků, plus venkovní příkrmiště. 

Jste klub, kde to vážně žije a který prosperuje. Čím to je? 

Asi tím, že i my jsme stále tak trochu děti. Já jsem ten, kdo vymýšlí koniny, učí, organizuje a určuje směr Pastevka. Ája běhá kolem zvířat a dětí a zajišťuje jim pohodu. To pro nás znamená zdravé, nakrmené a spokojené zvíře a dostatečná zásoba kapesníků na dětské nudle. Navíc Ája je učitelka z mateřské školky, takže ji děti opravdu milují. Každá máme svoji úlohu, která nás naplňuje. Dobře se doplňujeme a mimo to, že jsme kolegyně, jsme také nejlepší kamarádky. Podporujeme se navzájem, když je smutno a plácáme se po lopatkách, když je nad Pastevkem duha. 

Bylo budování legrace? Jak na vznik kousku koňského ráje reagovali místní? Přece jen sídlíte v katastru hlavního města.

Podařilo se nám strhnout velkou partu fantastických lidí, kteří do toho šli po hlavě, stejně jako my. Od prvopočátku jsme velmi důsledné ve vztahu k okolí. Chováme se slušně a vedeme k tomu i děti. Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Máme čtyři základní pravidla – pozdrav, poděkuj, popros a ukliď po sobě. Dokonce máme vlastní vynález: hovnosběrku. Batůžek na záda, ve kterém je smetáček a lopatka. A děti se nám o ni perou. Výhra! 

Donekonečna, neúnavně a slušně vysvětlujeme, proč se nemají koně v ohradě krmit a každý má možnost k nám přijít a se zvířaty se potkat. V sousedství Pastevka máme úžasné vztahy a moc si jich vážíme. Loni na Silvestra jsme například roznesly letáčky do schránek v okolí pastviny a opravdu to zabralo. Koně měli nad hlavami letos poprvé relativně klidno.

 

Jak moc vlastně můžete Pastevko rozvíjet? Jste na pronajatém pozemku...

Pastevko rozvíjíme z vlastních vydělaných zdrojů, nevyužíváme žádné dotace. Nikdy jsme neměly nějaké velké cíle, dostaly jsme možnost pečovat o krásný kus pozemku a budujeme ho, jak to jde. Zatím nám stále dobře funguje výměnný obchod. Máme kolem sebe tolik šikovných lidí! My vytváříme milé prostředí pro děti a rodiče pomůžou, když je potřeba.

Rády bychom Pastevko udržely takové jaké je. Na jaře zase otevřeme kroužek Pidilidi (kroužek pro děti s rodiči od 3 do 6ti let) a exkurze pro školky a školy. Určitě se chceme dál vzdělávat. Byl na nás za poslední rok a půl vyvíjen tlak, abychom Pastevko posunuly více individuálně – závodním směrem. Chvilku jsme s touto myšlenkou koketovaly, ale nakonec ji zavrhly. Paradoxně i nemít plány a touhu po závodění může být těžké si obhájit. My jsme ale opravdu pyšné na to, jak zdravé máme u nás prostředí, mezilidské vztahy a koně a nemáme touhu to měnit. Když nás něco napadne a jsou na to peníze, zrealizujeme to. Žije se nám dobře tak, jak to máme teď a tady a uvidíme co budoucnost přinese. 

Koně a poníci, vhodní pro děti, se dají vyvažovat zlatem. Kolik jich máte k dispozici? Jak si je vybíráte a připravujete? 

Výběr koní a poníků? Ha! To jsem se, troufám si říct, naučila od tebe. Možná záleží i na tom, jaké prostředí pro koně vytvoříte. Jsme důsledné, ale spravedlivé jak ke koním, tak k dětem. Koně u nás mají 22,5 hodin denně svého koňského života, na pastvině s kamarády. Mají se kam schovat, mají neustále přísun kvalitního sena a vitamínů. Na hodinku a půl denně chodí do práce. Režim je tak naučený, že v období volna jsou až nesnesitelní a většinou dojde ke zranění alespoň jednoho z nich. Lekce na jízdárně chodí pospolu. Když děti učíme, musejí být spokojení koně. To pro nás znamená, že do určité fáze výcviku chodí děti pouze s vodičem. Až ve chvíli, kdy má dítě vnímavou samostatnou ruku a sed, chodí ve skupině na volné otěži. To stejné platí o procházkách ven. Naši koně se minimálně lekají, vyhazují nebo zlobí. Máme výhodu, že pokud se výuka zasekne, můžeme do sedla my. Obě jsme totiž stále i postavou tak trochu děti. S výcvikem nám samozřejmě velmi pomáhají i zkušení odchovanci Pastevka. Jezdeckých koní máme osm, zbytek jsou starší koně a hříbata. 

Jaké jsou děti, které k vám na Pastevko chodí? Máš také pocit, že dnešní děti jsou jiné, než generace dětí, do které jsi patřila ty? Je o koně zájem?

Kromě toho, že bezmezně milujeme koně, jsme také velmi otevřené, hned při první návštěvě rodičům vysvětlíme, jak to u nás chodí. Pokud přihlásí děti k nám do klubíku, mají karty odkryté. Vedeme děti jen ke zdravé soutěživosti, hlavní je láska ke zvířatům a přátelství. Některé děti pod tíhou koleček odpadnou, a i to je v pořádku. Tím, že jsme si samy prošly celým procesem, víme, co děti zvládnou a co už by bylo moc. Dnešní děti asi jsou trochu jiné. Rodiče jim někdy šlapou cestičku a pečují o ně jako o drahokamy. To se jim snažíme rozmluvit. Je dobré nechat děti samostatně doskákat přes překážky ke hvězdám! A ono se nám to většinou opravdu podaří. Pokud se nám, dětem nebo rodičům něco nelíbí, řekneme si to na rovinu. Nesnášíme domněnky a pomluvy. 

Sice ještě nejsi žádná pamětnice, ale možná i proto se tě ale zeptám. Závidíš dnešním dětem možnosti, které mají?

Dětem dnešní možnosti přeji, ale nezávidím. Jsem ráda za dobu, ve které jsem vyrůstala a možná díky ní mě teď živí to, co mě celý život obrovsky baví. Nikdy jsme nic neměli zadarmo, první rajtky jsem dostala ve dvaceti. Dnes už děti rovnou naskakují k výcviku v kompletním vybavení. I to se snažíme rodičům rozmlouvat. U nás děti dostanou helmu a vestu, to do začátku úplně stačí.

Kůň, který je tvé srdcové eso?

Každý kůň, který je součástí Pastevka je pro mě eso. Srdcovkou je pro mě kobylka Maruška. Ano, ta Maruška, kterou jsi ty na lahvi odchovala. Díky ní je celý můj příběh kolem koní napsaný. A pak také welsh pony Toffi, kterého jsme kupovali v den termínu porodu mé první dcery. Ten mě naučil, že všechno má svůj čas. Je to fantastický kůň. 

Myslím, že je to jako mezi lidmi. Buď vztah funguje nebo ne, máte si co dát nebo nemáte. Jsem přesvědčená o tom, že naši koně jsou nejraději s námi. Cítí tu vzájemnost, že to myslíme dobře, i když zrovna tropí nějaké průšvihy. Dětské lekce z velké části odvodím já svým rozpoložením. Koně poznají podle hlasu, nastavení, vysílání energie, jak moc je potřeba se hýbat. Umím je stejně dobře rozpumprdlíkovat jako uklidnit, když zrovna nemají dobrý den. A to platí i u dětí.

Máš to tak, že s některými koňmi je to láska na první pohled a k jiným si musíš cestu hledat?

Ano. Opět si myslím, že je to jako s lidmi. Například náš nejlepší poník Taur. Moje dcera ho naprosto miluje, já ho obdivuji, je to skvělý učitel. Hrozně rád skáče, moc ráda s ním pracuji, pozoruji ho. Ale není to moje srdcovka. A pak mám koně, u kterých vím, že jsou po mém boku dobrovolně a opravdu rádi. Těžko se ten pocit popisuje, ale věřím, že ho většina lidí, co koně chová, ten pocit zná. 

Kdo tě ve vztahu ke koním a jezdectví nejvíce ovlivnil? 

Vztah ke koním jako takový mám od dětství, prostě naskočil a nešlo se ho zbavit. Ve vztahu k jezdectví jsi mě určitě nejvíc ovlivnila ty. Naučila jsi mě dívat se, pozorovat ostatní a učit se. To je dnes u dětí docela problém. Nezajímají se do hloubky. V dospělosti mě hodně ovlivnila i kamarádka Adriana Klápová, která se nám dlouhou dobu věnovala a byla nedílnou součástí celého procesu vzdělávání dětí v sedle na Pastevku.

Jaký je tvůj sen?

My ten sen už pár let žijeme! Možná je tedy tím snem to, aby tenhle sen nikdy neskončil. Aby u nás pořád vládla pohoda. Aby se co nejvíce koním a dětem žilo tak, jako se žije na Pastevku nám.  Když se něčemu věnujete od mala a ono vás to v dospělosti začne živit a dělá vám to pořád stejnou radost, je to výhra. Když je práce koníček, je to životní klika. A přála bych to všem! 

Co ti koně dali a co vzali?

Každý, kdo vlastní a miluje koně, bude vědět co tím myslím. Dali i vzali mi svobodu.

Klárko, moc děkuji za rozhovor! I kdybys byla zlatou olympioničkou, nezahřálo by mě to u srdce víc než to, jak báječně jsi převzala štafetový kolík. Pro učitele jízdy nemůže být větší radost, než když ho jeho svěřenec nejen doroste, ale i přeroste! A dvojnásob to platí, když nejde jen a jen o sportovní výkonnost. Mám z tebe a vašeho Pastevka upřímnou a hlubokou radost!