Václav Bořánek, horseman tělem i duší

14. 9. 2009 Drahomíra Tattermuschová Autor fotek: archiv V. Bořánka

Naše páteční rozhovory se zatím "týkaly" osobností westernového ježdění. Dnes je tomu jinak; Drahomíra Tattermuschová tentokrát zpovídala muže mnoha tváří: Václava Bořánka.

Učit se, učit se, učit se...
Václav BořánekTuhle u školáků tak nepopulární větu známe všichni. Víme také, jak moc je v ní životního moudra. A pro opravdové koňáky to platí dvojnásob. Ti se totiž neustále pachtí po vědění, po nových informacích a postupech, jen aby zlepšili komunikaci mezi sebou a svým koněm. A je jim jedno, jestli jsou prázdniny, nebo třeskutá zima, jestli pojedou na kurs do sousedního města nebo několik set kilometrů. Jen by rádi, aby ten jejich svěřenec, jehož osud si vzali na svědomí, tím životem prošel v pohodě a bez velkých stresů, aby jejich radost ze spolupráce nebyla jen jejich pocitem, ale i pocitem jejich koně. Ale není to bohužel jen o tom přečíst si knížku nebo článek o nějakém moderním výukovém stylu, a myslet, že to půjde samo. Navíc, kůň není učebnice, kterou, když se z ní neumíme naučit, hodíme do kouta a pořídíme si jinou, lepší, s více obrázky. Je to samozřejmě také řešení, ale ne, když se chcete zlepšit a na vašem vztahu pracovat. To pak musíte zapracovat především na sobě a ono se to časem projeví i na vašem koni. Důležité přitom je nechat si poradit. Umět si připustit, že nevíte všechno nejlíp.

Dnes vám přináším rozhovor s Václavem Bořánkem. I on se neustále učí od zkušenějších, nabírá nové a nové poznatky. A k tomu se snaží pomoci všem, kdo o to stojí. Těm, kteří chtějí vylepšit nejen svého koně, ale hlavně sebe. Václav Bořánek měl tu čest se jako, jeden z mála lidí v Evropě, sejít a vyměnit si názory a zkušenosti s těmi největšími horsemany současnosti. Porovnat jejich umění se svým, aby následně zjistil, že to všechno zásadní vlastně dělá stejně. Přesto se snaží neustále zdokonalovat a dál se pachtí po nových poznatcích, aby je mohl předat dál - nám všem.

Jméno: Václav Bořánek
Věk: 46
Působiště: RANCH28, Oldřiš 28 Jindřichův Hradec
Webové stránky: www.horsemanship.cz

Jeho cílem je vnést co nejvíce z těchto těžko získaných informací do českého povědomí - mezi české koňaře. Nově by k tomuto vzdělávání našeho „koňařského" národa mělo pomoci nejen vydávání dalších knih a DVD, na kterých již Václav pracuje, ale také časopis, který již pečlivě připravuje se svým týmem. Ten by měl zaplnit mezeru koňařské informovanosti v našich končinách. Pokud vás to zajímá více, pak čtěte...

Na základě čeho jste se rozhodl pro práci - nebo spíše poslání - trenéra, aneb proč to vlastně děláte a jak to všechno začalo?
Trénovat koně jsem chtěl už asi v době, kdy jsem se učil chodit. Maminka mi vždy vyprávěla historku, jak jsem asi v pěti letech uviděl plakát s koňmi na dostihy do Karlových Varů a žadonil jsem týden, že tam musíme vyrazit. Jeli jsme vlakem z Chebu, což byla asi hodina, a já po cestě dostal horečku. Maminka se chtěla na nádraží otočit a jet domů, ale jelo to až za hodinu, závodiště bylo pět minut chůze od nádraží a tak jsme se vydali pěšky i s mojí horečkou. Když jsme dorazili k padoku a já viděl prvně v životě koně před dostihem, tak jsem jen prohlásil s pevným přesvědčením: „Tohle chci dělat", a horečka byla pryč. Od té doby se snažím něco se v tomhle oboru naučit.
To, že učím lidi, je zase úplně jiná kapitola. Učit jezdit lidi na koních jsem začal asi kolem roku 1985, kdy jsem již chápal, co všechno ti lidé kolem mě páchají za škody. Byli to ale většinou jen spolupracovníci, podřízení, kamarádi, kamarádi kamarádů atd. Do svých 40 let jsem si pořád říkal, že ten obor je tak složitý, že na to, abych někoho učil, nemám dost zkušeností. I dnes se směju, když vidím nadšené dvacetileté holčičky, jak po dvou kurzech začnou učit lidi. Tam je vše špatně.
Jsem pyšný na hodně jezdců a na hodně koní, kterým jsme pomohli. Vypsaný seznam, by vypadal dosti přehnaně, ale vzhledem k tomu, že odučím za rok přes tisícovku lidí, tak v takové malé zemičce to po několika letech už musí být znát.

Váš trénink se opírá hlavně o přirozené metody komunikace, neboli natural horsemanship, což je pro koně lépe „stravitelný" způsob učení a vůbec spolupráce s nimi. Co myslíte, že je hlavním důvodem, že se tolik jezdců i majitelů koní stále drží „běžných" zažitých postupů za pomoci různých, více či měně donucovacích prostředků?
Nemám tyhle škatulky moc rád. Nedá se říci, že na mém tréninku je něco více přirozeného a slůvko horsemanship znamená vlastně pouze JEZDECTVÍ.
Jinak je to jednoduché. Jde pouze o nedostatek informací na jedné straně a na druhé straně obava přihlásit se k holčičkám pobíhajících s mrkvovou hůlkou po loukách. (Chápu).

V čem vidíte největší problém nebo chybu v komunikaci mezi koněm a člověkem?
Většina lidí trpí naprostým nedostatkem empatie ke svým koním. Dokonce i lidé, kteří se kolem nich pohybují celý život, nechápou, že je to živý tvor, že má své obavy, strachy i démony a že mají nějaké životní potřeby a požadavky.

Kdybyste měl říci něco, co by mělo některé jezdce „probudit" - motivovat, ke spravedlivějšímu jednání s jejich koňmi, co vás napadá?
Na svých kurzech vždy říkám, že když budete chtít ze svého koně udělat opravdového parťáka, musíte se k němu tak chovat. Očekávat od zvířete, kterého neustále psychicky a fyzicky týrám, nějakou ochotu ke spolupráci, je naivní.

Děláte pravidelné kursy pro jezdce a jejich koně. Kdo se vám zdá chápavější při učení nových věcí - kůň nebo jezdec?
Úplně jednoznačně stoprocentně kůň. Je to obrovsky chytré zvíře a naučí se mnohdy věci za pár dní, které budou lidem trvat několik let.

Máte někdy pocit marnosti že „on" se to snad nikdy nenaučí?
Pokud „on" znamená kůň, tak nikdy, pokud „on" znamená člověk, tak vždy.

Václav BořánekPamatujete si na svého nejlepšího koně v tréninku a můžete o něm něco bližšího napsat?
Můj nej, nej nej kůň je vždy ten, na kterém právě jezdím. Ti ostatní se postupně stávají už jen kulisou. Za tohle se omlouvám, ale je to má práce, takže se snažím nepouštět si moc ty velké koňské osobnosti do svého srdce. Vadí to i v tréninku. Obsedal jsem v životě asi 800 hříbat - což z pohledu amatérů je velké číslo, ale z pohledu profesionálů téměř nic. O některých z nich už vůbec nevím, nepamatuji si je.
Velká jména mého života: Syncardon - zavrženec, prcek, kůň odepsaný předem a nakonec největší favorit Českého derby, nevyhrál, ale později porazil v dostizích všechny nejlepší koně svého ročníku. Měl mě rád a já jeho. Makjet - arabský plnokrevník. Kůň, kterého nikdo z trenérů nechtěl, nakonec mi zbyl a vyhrál stylem start cíl největší německý dostih v Hamburku pro arabské koně při Derby mítingu a v sezóně 2001 se stal nejlepším německým tříletkem.(Nikdy mě neměl rád). Normativ - kůň šejka Hamdana Al-Maktouma - v první desítce na světě v Paříži. Jahoda - apa klisna, kterou jsme obsedali pět měsíců a která mě sejmula ze sedla, kdykoli se jí něco nelíbilo, ale stala se v mezinárodním hodnocení třetí apa klisnou na světě - má mě ráda a já jí.
Když nad tím tak přemýšlím, našel bych jich hodně ze svého života, ale ve skutečnosti pokud myslím na nějaké své koně, tak jsou to opravdu většinou ti, které mám momentálně doma.

A něco o zvláštním, nebo zajímavém koni - případu v tréninku?
Pro mne je každý kůň něčím zajímavý. Mám mnoho případů, na které vzpomínám, koní, které už nikdo nechtěl a mě bavilo je vracet zpět do provozu. Mám slabost pro outsidery a hodně jich prošlo mým životem. Mám v hlavě mnoho koní, ke kterým jsem si vytvořil nějaký vztah a často na ně vzpomínám. Všechny ty koně, kdy lidi volají: Buď ty, nebo jatka, s sebou často nesou mnoho zajímavých situací. Měl jsem v „opravě" koně slavných jmen a slavných trenérů, ale také naprosté bezejmenné „voříšky", kteří potřebovali pomoct. Všem vděčím za určitou formu přátelství. Pokud bych se měl více rozepisovat, narazím vždy na výčet toho, co všechno dokážou lidi udělat těm zvířatům, a to nechci.

S jakými koňmi nejčastěji pracujete - jsou to koně s problémy nebo mladí koně, kteří potřebují takovou tu základní práci a obsednutí?
To je různé. Někdy je období, kdy lidi přivážejí jednoho příšerku za druhým, někdy se roztrhne pytel a my obsedáme každý týden mlaďochy. Obojí mě v poslední době trochu přestává bavit, protože pokud něco do těch koní vložíme a oni začnou fungovat a nepodaří se přesvědčit majitele, aby změnil svůj vlastní přístup nebo techniku tréninku, je to většinou po čase vše zpět. Když pak vidím nějakého nadějného koníka, kterého jsme obsedali, jak v nové stáji rezignuje a otupí a majitelé kolem nic nevnímají, nechce se mi v tom moc pokračovat.

Co vás víc baví, trénink mladého koně a obsedání, nebo řešit ty, bohužel často běžné, koňské problémy?
Baví mě v poslední době dlouhodobý trénink koní s nějakou perspektivou. Máme doma teď několik špičkových koní od osvícených majitelů a tam si opravdu chrochtám.

Byl nějaký kůň, u kterého jste měl pochybnosti, zda s ním trénink zvládnete, a jak to vypadá teď?
Pochybnosti moc nemívám. Je to vždy jen otázka času.

Jaké odvětví koňského sportu je vám nejbližší a proč?
V životě jsem byl vždy nějakou zvláštní souhrou okolností nucen dělat různé druhy sportů. Snad vše kromě vozatajství. Každý sport má své kouzlo. Bavilo mě odhalovat taje akademické drezury, bavilo mě nacházet řešení problematiky parkurových koní, bavili mě hodně dostihoví koně. Dnes mě nejvíce baví vše kolem vaquero horsemanshipu. Tedy westernové ježdění ve své ryzí formě. Jedná se o nepropracovanější tréninkový systém na světě. Také nejsložitější, a to mě moc láká.

Byl jste několikrát v zahraničí na „zkušené" u známých trenérů, horsemanů. Jak se to vůbec stane, že se dostanete k těmhle lidem tak blízko? Já vůbec netuším, jak to chodí, ale předpokládám, že jste jen tak nepřijel za vybraným horsemanem, nezaklepal a neřekl: „Ahoj, jsem koňák z Čech a budu u vás bydlet." :-)
Václav Bořánek, Bára a Buck BrannamanJe to úplně stejné, jako tady u nás. Tady také nelze přijet za nějakým trenérem a říci: „Tak mě tady máte a chci se učit". Pokud máte štěstí, zaplatíte si hodinu výuky a to je vše. Stejné je to tam. Potřebujete osobní kontakty. Měli jsme velké štěstí, že jsme byli na správném místě ve správný čas. Pár lidí, se kterými jsme první dny v Kalifornii trávili nějaké jezdecké dny, zjistilo, že jsme takoví veselí trpaslíci nadšení za jakoukoli informaci, začali si volat navzájem a doporučovat nás od jednoho k druhému. Například Destrey Cambell - dnes jeden z nejlepších amerických trenérů pro mladé koně (obsedá 10-15 koní v jednom cyklu) - nás začal vozit od jednoho horsemana k druhému. Ukázal nám kousek té horsemanshipské historie, ukázal nám ty správné ranče a lidi. Pak jsme si s některými z nich, například s Buckem Brannamanem nebo Richardem Caldwellem, začali budovat osobní vztahy. Ti chlapi zjistili, že jsme normální, že je s námi prča, že víme, o čem mluvíme, a občas jsme pomohli v nějakých situacích, kde to bylo možné. Například letos v dubnu na setkání horsemanů v kalifornském Red Bluffu CALIFORNIOS 2009 nás už všichni znali. Pokud strávíte s těmi lidmi tři dny na jednom místě, trošku se zaveselíte, vyměníte si své životní příběhy, tak už to frčí. Z většinou z nich jsme opravdu přátelé, zvou nás neustále na další akce a jsou ochotni se nám i nadále věnovat. Teď už je to o něčem jiném.

Nedávno jste se vrátil z Kalifornie. S kým jste se na cestě setkal a co byl pro vás nejsilnější zážitek? A dá se vůbec napsat v krátkosti, co vám tahle cesta dala nebo naopak vzala?
Kalifornie je místo (hlavně její severní část), kde dnes žije většina velkých světových horsemanů. Dokonce je najdete v okruhu asi 800 kilometrů všechny, a pokud tam některý z nich nebydlí tak se tam určitě během roku stále vrací. Takže jsme vyrazili tam a letos už na přímé pozvání všech našich přátel. Podařilo se nám pracovat s lidmi jako je Buck Brannaman a jeho žena, Destrey Cambell, Bryan Neubert, Pat Pucket, Martin Black, Richard Caldwell a jeho žena Nancy a jiní. Začali se dít věci... Většina z těchto lidí se stala našimi přáteli. Někteří postupně přijíždějí do Evropy, nebo se chystají v příštím roce a pro nás je to velká čest, že většina z nich míří rovnou k nám.
Největší přínos pro mne osobně, kromě všech těch zážitků kolem a všech těch informací, které bych doma nezískal ani za sto let, bylo zjištění, že všichni pracují s koňmi úplně stejným stylem jako my. Zjištění, že se za svou práci nemusím vedle nich vůbec stydět, bylo hodně příjemné.
Navíc k tomu se dostavil pocit lehce ironického nadhledu nad tím, co se kolem koní tvoří v Česku, a to bylo také fajn.

Která z vašich cest ve vás zanechala nejvýraznější vzpomínky, a od koho jste si odnesl nejvíce poznatků, jestli se to dá vůbec takhle jednoznačně říct?
Každá cesta je jiná. Každé setkání je jiné a ti lidé jsou opravdu neskuteční. Pokud s velkou úctou oslovíte jednoho z nejlepších jezdců světa v tomto oboru s malou nepatrnou otázkou a on se vám pak sám věnuje několik hodin, to jsou věci, o kterých si zprvu myslíte, že se vám zdají, a na to už se nikdy nedá zapomenout.
Nejvíc nás všechny asi oslovili Richard Caldwell a Martin Black. Richard a jeho žena Nancy jsou dnes naši opravdoví přátelé. Martin Black a jeho přítelkyně Jeniffer si nás zase vzali pod křídla a neustále se snaží vymýšlet pro nás tréninkový program. Barunka navíc v Nebrasce přičichla u rodiny Vanců k opravdovému velkému světu cuttingu, což má pro nás také cenu zlata.

Snažíte se k některému z těch horsemanů svými postupy výrazněji přiblížit, nebo čerpáte od každého něco?
V těch vodách, ve kterých lovíme, už je celkem jasno. O zásadních věcech nikdo nepochybuje. Dělají je všichni úplně stejně. Pak jsou takové ty „zásadní" drobnosti a ty má každý z nich zase trochu jiné. Tak potom nezbývá každého z nich se zeptat a doma si vyzkoušet, která z těch variant je pro mě nejpřijatelnější. Je to trochu náročné, ale když se ohlednu zpět, tak vidím, jak moc mi tihle lidé pomohli.

Je nějaké motto nebo zásadní věc, kterou aplikujete ve svých postupech v tréninku?
Zásadní pro mne je vždy na prvním místě koňský pocit. Vím, že jakmile se můj kůň cítí se mnou dobře, jsem pro něj čitelný, klidný za všech okolností a spravedlivý, tak se pro mne rozkrájí. Oni ti koně jakmile zjistí, že vám na nich záleží, tak se dějí velké věci.
To hlavní motto možná: Pokud ti to nejde, jdi domů na kafe a přijď zítra. To mě vždy zachraňuje.

Máte svého koně a můžete o něm něco bližšího napsat?
Svého koně nemám, celý život trénuji koně někoho jiného. Naopak však, všechny koně, které u nás doma nějaký čas stojí, považujeme za své. Pracuji teď na tom, abych přivedl některého z těch koní, na kterých jezdíme, až k „straight up in bridle". Což je pro Evropana dlouhá a trnitá cesta. Většina těch koní u nás doma jsou apíci nebo QH.

Užíváte si také vyjížďky přírodou a jak často se dostanete ven, nebo věnujete čas především tréninku na jízdárně a pomáháte ostatním s jejich koňmi?
Jsem uprostřed jihočeské přírody stále, s koňmi jezdím ven několikrát v týdnu. Tedy v rámci tréninku. Jinak pomáhám každému, kdo o to stojí.

Jaká je vaše první reakce, když se koník při nějakém vašem pokynu ze sedla začne vztekat (mrská ocasem, zvedá hlavu a podobně)?
Vůbec žádná, to není můj problém, ale jeho.

Václav BořánekZúčastnil jste se někdy westernových nebo jiných soutěží spojených s koňmi?
Soutěžím v různých sportech celý život. Mám za sebou i hezké mezinárodní úspěchy. Závodit na českých kolbištích mě poslední dobou moc nelákalo. Jednak jsem každý víkend na cestách a pokud začnu závodit (k čemuž se chystám), tak budu nucen silně omezit všechny své kurzy, a na druhou stranu nemám dobrý pocit z toho, jak se k sobě v Česku lid jezdecký chová. Přesto mám v poslední době několik pěkných nadějných koní doma a byla by škoda tyto koně neukázat. Takže jsem požádal nějaké naše české trenéry a rozhodčí o doučování věcí, které neumím, nebo kterým v tom českém závodnickém světě nerozumím. Až budeme mít pocit, že je na to čas, tak nás určitě někde objevíte na soupisce.

Proč si myslíte, že hodně sportovních jezdců jezdí jen s ostruhami i v tréninku, až nám všem připadá, že to je vlastně uplně normální a že bez nich to vlastně ani nejde? (A jde to vlastně vůbec bez nich?)
Jezdím také s ostruhami. I když se někdy musím hodně hlídat a pokud sám sebe občas potřebuji opravit, tak jezdím na svém koni tři dny s a tři dny bez. Ostruha je daleko jemnější nástroj, než hrubá holeň. Kůň ani jezdec se však na ní nesmí stát závislý. Richard Caldwell například vždy říká: Nejdůležitější na samém počátku tréninku v sedle je správný výběr ostruhy, ale jedním dechem dále dodává, že ostruha se nikdy nesmí použít u koně pro pohyb vpřed. Možná zvláštní zjištění, ale má velkou logiku pokud se tím začnete skutečně zabývat.

Vaše největší úspěchy, nejen ty pracovní, ale i životní, čeho si nejvíce ceníte?
Můj největší životní zázrak je moje žena Barborka a naše společné děti Karolínka, Jakub a Šimon. Vše ostatní vedle toho bledne.

Na vašem blogu jsem se dočetla, že připravujete vlastní časopis. Jak jsou přípravy daleko?
Na přípravě časopisu se dělá už třetí rok a příští rok v lednu snad vše spustíme. Pracovní název tohoto našeho dítka je HORSEMAN, což není až tak důležité. Důležité jsou informace uvnitř. Už na tom pracuje víc lidí, trochu problém je, že pracují zatím zadarmo a pravděpodobně ještě nějaký čas budou, a tak to není pro ně až tak snadné. Bohužel rozjet takový projekt by chtělo dva až tři milióny a to nikdo z nás nemá, takže musíme začít zlehka.
Existující jezdecké časopisy jsou hrozné. Pokud začnete shánět informace v „odborných" časopisech, tak objevíte jen přehnanou publicitu šoumenů a blábolení teoretiků. Chybí skromnost, úcta a pokora. Najdete jen lidi, kteří se potřebují na něco upnout, věnovat se jakékoli krásně znějící myšlence - koně za každou cenu bez podkov, bez stájí, jezdectví bez udidla, sedla bez koster, ježdění bez sedla a možná časem i bez koní. Blbost, která vyhřezává až za hranice našich představ. V časopise, kde nejdůležitější zpráva v čísle je o tom, kdo jaké šaty měl na plese na Žofíně, si těžko najdete něco, co vás posune v tréninku kousek dál, že?

Co bylo hlavní motivací pro vznik tohoto časopisu? Myslíte si, že informovanost o celé problematice výcviku koní, horsemanshipu atd. je u nás nedostatečná?
Hlavní motivací bylo, že české jezdecké časopisy píší hrozné kraviny. Lidi, kteří neumějí jezdit, píší o ježdění, ti další od nich opisují a ten zbytek opisuje od těch, co opisují. Odbornost nikde. Nezajímá mě věčné čtení o tom, jak vypadá ryzák, ale potřebuji studovat věci, které neumím, a pokud mám číst o lidech, tak o těch skutečných, kteří se denně perou se svým osudem kolem koní a ne si jen na něco hrají. Pokud se jedná o fotky, tak už jsem několik let neviděl fotku zabláceného koně v listopadovém počasí. Myslím, že by to byla úleva. Nebaví mě výsledky ze soutěží a nebaví mě neustále pozitivní přístup u věcí, kde je potřeba napsat, že stojíme po kolena v h... Nebaví mě neustálé opakování módních věcí, tam, kde by měl nastoupit zdravý selský rozum, začíná vždy nějaká divná ideologie nebo partičkaření. K tomu všemu potřebuji pocit, že když napíšu svůj názor, tak se mi to nebude neustále vracet domů s poznámkou, že je to neotisknutelné.

Václav a BáraCo by mělo být hlavní náplní časopisu a jaké cílové skupině lidí bude určený?
Nechceme se cpát do prostoru, kde už operují jiní. Tedy cílová skupina dvanáctiletých holčiček je hustě obsazena. Chceme psát pro lidi, kteří čtou, hledají informace a jezdí dvacet let na koni.

Máte na svědomí již výukové DVD i knihy pro lidi se zájmem o horsemanship. Plánujete nějaké další počiny v tomto směru?
Máme momentálně rozjeto mnoho věcí. K našemu dalšímu DVD se již dělá scénář. Dostali jsme práva na nějaká americká DVD právě od lidí, se kterými jsme se setkali ve Státech (ty se překládají). Píšeme asi tři knihy najednou a co je nejkomičtější, byli jsme požádáni, abychom udělali knihy a DVD pro některé americké horsemany a trenéry. Takže světový unikát. Vše vyjde napřed v češtině a poté teprve v angličtině. Z toho mám velkou radost.
V poslední době čtu hodně kritických článků o horsemanshipu, kruhovce a práci ze země. Ti lidé věnují neskutečný čas a energii tomu, aby dokázali všem okolojdoucím, jak se to všechno dělá špatně. Já se prostě jen snažím ukázat, jak se to dá dělat dobře.

Na závěr otázka: Co děláte právě v těchto dnech?
Učíme se jezdit, padáme z našich koní, bláznivě poletujeme po ranči. Prostě se lišíme od všech, co mají pocit, že už vše vědí a umí v tom chodit.

Podobné články
Michaela Pavlisová a její Franklin

Diamond Czech Pony a Jezdecká stáj U ryzáčka… Co je spojuje? A jak se člověk dostane od vrcholového sportu k chovu connemara pony? Cesta je to velmi…

Slatiňany

Pětadvacetiletá kočí Lucie Maryšková s valachem Szogunem už nasbírala řadu národních i mezinárodních úspěchů. To i přesto, že letošní sezona byla…