Tereza Polesná: Věřím každému koni, kterého jezdím

17. 3. 2024 Jana Šejnohová Autor fotek: Zenon Kisza, Bohumil Křižan a archiv Terezy Polesné

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru Pavlu Tůmovi, její kariéra nabrala úplně jiné obrátky. S rostoucím počtem odjetých dostihů přibyla i vítězství, díky nimž se sympatická rodačka z Brna mohla vloni už podruhé radovat z titulu nejúspěšnější české ženy nad překážkami.

Terezko, v dostihovém sportu se vaše jméno objevuje už nějaký ten pátek, kde jste s koňmi začínala?  

Protože pocházím z Brna, začínala jsem u pana Vymazala a pak v Kovalovicích u Vládi Filipa a Katky Berthier. Ze začátku jsem měla vlastního koně na rekreaci a dostiháky jsem v práci začala jezdit až později. Zkusila jsem pár rovinových dostihů, ale že chci opravdu odstartovat dostihovou kariéru, jsem zjistila až u trenéra Standy Kováře.

Co vás na tento nápad přivedlo? 

K ježdění oficiálních dostihů mě dovedly dostihy neregistrovaných koní, které se tehdy na několika závodištích běhaly jako součást dostihového dne. Jednou jsem si řekla, že bychom to mohly s mojí klisnou zkusit. Jezdila jsem je potom pravidelně, pár jich i vyhrála a bavilo mě to. Potom jsme koupili ryzáka Please Baby Please s tím, že si ho budu jezdit v oficiálních dostizích.

Jak na svůj první regulérní start vzpomínáte? 

Byla jsem trochu zmatená. Odskočili jsme pozdě, poslední a poslední jsme i dojeli. Ve finiši jsem vlastně ani nevěděla, co dělat, jak se hýbat, až po pár startech jsem se do toho nějak dostala. Začínala jsem jako amatér, ale když za sebou nemáte žádnou velkou stáj, moc toho nenajezdíte, což byl i můj případ. Odjela jsem pár rovin, bavilo mě to, ale na každý dostih jsem musela strašně moc shazovat, to se nedalo dlouhodobě udržet.

200829_pc_0471.jpg

Při vaší výšce se tomu vůbec nedivím. Svou energii jste vložila do překážek.

Překážky mě baví o něco víc než roviny. Kdybych si měla vybrat, mám je určitě radši. Co mi daly předchozí dostihy? Začala jsem na sobě víc pracovat a pro dostihy žít, protože mě naplňují a jezdit je, mě hrozně baví. A když se v dostihu něco nepovede, mám motivaci, aby to příště bylo lepší. Také mi daly klid, protože zpočátku jsem byla dost nervózní. 

Moment, na který každý jezdec vzpomíná kromě prvního startu, je zcela určitě první vítězství. Jaké bylo to vaše? 

Hodně dlouho jsem na něj čekala a získala jsem ho vlastně až předloni. Začátkem roku 2022 sháněl jezdce do crossu v Miláně jeden italský majitel a můj kamarád, Nathan Rahman, mu doporučil mě. Spolupráce se podařila a z Milána jsme pokračovali do Merana, kde mi nechal ze svých dvou koní toho lepšího a tím byl Schwarzwald. Všechno se vyvíjelo moc dobře, koník byl dobře připravený, chtěl vyhrát a najednou jsme se připletli do karambolu, kdy nás jiný kůň vyvezl mimo dráhu. Naštěstí v Itálii platí, že se můžete do kursu vrátit zpět a tak jsme ještě mohli dojet třetí. Nebýt tohoto incidentu, mohli jsme vyhrát. Po dostihu jsem z toho už docela špatná majiteli říkala, že asi když jedu koně já, tak nemůže vyhrát. On mi řekl, ať si nedělám hlavu, že to za tři týdny zkusíme znovu. Konkurence už byla těžší a ještě jsem z něj za zkušebním skokem spadla…Pak jsme ale porazili největšího favorita a vyhráli.

Až donedávna jste jezdila s amatérskou licencí, jaké to je jezdit mezi amatéry v ČR a za hranicemi? 

Jediný dostih pro amatérské jezdce u nás jsou vlastně proutěnky v říjnu v Pardubicích. Ty mají mezinárodní účast a kluci, kteří je jezdí, jsou docela vyježdění, takže uspět mezi nimi není jednoduché. V Itálii se jezdí amatérské dostihy častěji a účastní se jich často i hodně jezdců, kteří jedou jen pár dostihů za rok pro zábavu. Je to tedy trochu jiné než u nás. 

IMG-20230812-WA0004.jpg

Po letech jako amatérka jste se nyní vydala na profi dráhu, co vás k tomu přimělo? 

V průběhu loňské sezony jsem se už definitivně rozhodla, že dostihy jezdit chci a že to chci dělat profesionálně. Než dostuduji dálkově Chuchli, alespoň mi u nás zůstává stejná úleva jako amatérovi.

Když člověk začíná, má před sebou většinou vzory, k nimž vzhlíží. Koho vy, ať už z domácích či zahraničních jezdců, obdivujete? 

Z domácích překážkových jezdců je to určitě Pepa Bartoš. Hodně ho sleduji a myslím, že je bezkonkurenční. Má skvělý rovinový finiš a i když jeho kůň už sbírá poslední dech, dokáže z něj bez nějakého násilí vymáčknout maximum. Z rovinových jezdců se mi líbí Martin Srnec, který je hodně stylový, sladí se s koněm, nepřekáží mu a umí ho v koncovce skvěle podpořit a z těch zahraničních samozřejmě Frankie Dettori, mimořádný žokej, který občas s koňmi dokáže zázraky.

Jako jezdec jste už měla možnost vyzkoušet celkem dvacítku různých závodišť. Které z nich je váš favorit? 

Hodně se mi líbí v Polsku, kde jsem vloni začala víc jezdit, a to jak ve Wrocławi, tak ve Varšavě. Mají tam velké dráhy, pěkné skoky a lidi jsou tam fajn. Krásné je Merano. A naše Pardubice? Ty jsou hodně těžké, musíte si je najezdit. Člověk je musí dobře znát, aby věděl, kde má být v jaký moment, kde se dají ušetřit metry a naopak kde je třeba dobré vzít zpátky. To vám dají jen zkušenosti. Kursy jsou totiž vesměs stejné, i když zabloudit se samozřejmě dá, ostatně to znají i profíci. 

220917_2_ (53).jpg

Když jsem před časem mluvila s vaší kolegyní Lenkou Neprašovou, svěřila se mi, že uspět v Itálii není až tak těžké. Sdílíte její názor? 

Jak se to vezme, v Itálii jsou prakticky jen dva velcí trenéři – Raffaele Romano a Paolo Favero – a pak pár menších, kteří mají méně koní. Ti všichni už své jezdce mají (jezdí tam vesměs pořád ti stejní) a kdo se jim hodí navíc je někdo s úlevou, což já díky zvláštnímu systému italských úlev už úplně nejsem. Potom také záleží, jaké tam má člověk kontakty a jak se navzájem prosazují. Byla jsem dva měsíce u Raffaele Romana a pár dostihů pro něj odjela, ale ráda jsem se vrátila. 

Ráda jste se vrátila pod křídla trenéra Pavla Tůmy, který ač poměrně mladý, má už za sebou celou plejádu rovinových i překážkových úspěchů. Hraje v tom roli i pohoda ve stáji daná jeho pověstným humorem? 

Pavla znám jako kliďase, který hází vtípky, ale znám ho i z jiného pohledu. Jsme oba narozeni ve stejném znamení, ve Štíru, takže máme stejnou povahu. Dlouho je klid a pak bouchneme, ale to pak stojí za to. Pavel pro koně dělá všechno, ví jak s nimi pracovat, tak aby to bylo efektivní. Vždycky se snaží vymyslet, co by danému koni nejlépe sedělo a každého individuálně řeší. Hlavně je nedrží zavřené v boxech a nechává je stádově žít, takže koně jsou nejen skvěle připravení, ale jsou v pohodě a spokojení, což pak vrací v dostizích.

Jezdit pro trenéra, který má na kontě mimo jiné i vítězství v Českém derby a Velké Pardubické a majitele, který aktuálně opět prezidentuje JC ČR, může být občas svým způsobem svazující. 

Ze začátku jsem cítila velkou zodpovědnost, ale vždycky jsem koně znala z práce, což je velká výhoda. Ono je jedno pro koho člověk jezdí, vždycky musí chtít podat co nejlepší výkon. Při každém skoku do toho jdu naplno, nic si nepřipouštím, vím, že chci být někde vepředu a věřím každému koni, kterého jezdím, ať je to top favorit nebo největší outsider. 

230902_pc_0094.jpg

S touto strategií slavíte úspěchy. Jaký je váš profesní sen? 

Ráda bych jela Crystal cup ve Wrocławi a po loňském nevydařeném pokusu bych si přála vyhrát Wielkou Sluzewieckou ve Varšavě. Jinak samozřejmě nechci nějak předbíhat, ale v italských crossech jezdím jednu hodně nadějnou kobylku, která se za poslední sezonu neskutečně zvedla a myslím, že sen můj i majitele je dobojovat to do největšího crossu v Meranu, kde se skáče i trojskok. Je to dostih, který se běhá v rámci mítinku Gran Premio, což je vlastně můj další velký sen…. Doufám, že jednou by to možná mohlo vyjít. 

Podobné články
Ida a Incredible Boy - CDI Achleiten, 5yo test

Ida Vavříková je sice v drezurním obdélníku jako doma, její doménou ovšem není jen vrcholový drezurní sport. Zaměřuje se i na přípravu a trénink…

S hnědákem Farid Jan plemene WPBr, Šamorín, soutěž CEN 80km

Zuzana Beranová v disciplíně vytrvalost stoupá výkonnostně stále vzhůru. Loni na podzim na mezinárodních závodech ve slovenském Šamoríně dojela s…