V říjnu jste vystupovala v noční show, která se konala v rámci festivalu As San Lucas de Mondoñedo, jednoho z nejvýznamnějších tradičních veletrhů ve španělské Galicii. Jaký to byl pocit?

Když se mě můj trenér Javier Simon asi tři měsíce před show zeptal, zda bych s ním nejela do Španělska, popravdě jsem nevěděla co na to říct. Byla jsem tak zaskočená! A zároveň plná radosti, protože by byla čest tam vystupovat.

Mondoñedo byla moje první show v zahraničí a o to jsem samozřejmě měla větší stres a nervy. Přála jsem si, aby bylo vše perfektní a dokonalé. Můj parťák Romeo mě v tom naštěstí nenechal, jako kdyby věděl, jak velké z toho mám obavy. Zajel to doslova na jedničku. Osvětlení, davy lidí ani hlasitá hudba mu nedělala problém. Nedá se ani slovy vyjádřit, jak jsem na něj byla hrdá a pyšná.

Španělsko není úplně za rohem. Jaká byla cesta?

Narychlo jsme museli změnit plány a vyrazit o den dřív, abychom stihli interview a zahájení programu veletrhu v As San Lusac de Mondoñedo. Dorazili jsme doslova za minutu dvanáct…Neuvěřitelné díky patří rodičům, kteří jeli se mnou a vezli Romea a Jeronyho (Javierova poníka). Pokaždé mě podporují a ve všem mi pomáhají…Jak říká můj táta, abys na to nebyla sama, musíš mít vždycky tým. A můj tým tvoří rodina, na kterou se můžu vždy spolehnout.

Byla jste na jednom place s takovými hvězdami jako je Kevin Ferreira nebo Miron Bococi... Koukala jste jim „pod ruce“?

Být na jednom místě společně s velkými hvězdami byla velká zkušenost. Musím říct, že jsem jim pod ruce koukala. A čím víc jsem toho viděla, tím víc jsem byla schopna porozumět tomuto typu práce do samého jejího nitra, jak to vzniká. Samozřejmě jsem z účinkování v show měla obavy, přece jen jiná země, jiní lidé, jazyková bariéra. Ale když měli Miron s Kevinem chvilku, diskutovali se mnou o tom, co mi s koňmi nejde a co potřebuji doladit. Dokonce mi nabídli, že když budu mít cestu do Španělska či Francie, mohu je i s koňmi navštívit, za což jsem nesmírně vděčná. Jela jsem do Mondoñeda s velkým očekáváním, ale domů jsem si nakonec vezla očekávání ještě větší.

Věnujete se práci ve volnosti i bezudidlovému ježdění. Je to srdeční záležitost?

Tento poslední rok se věnuji práci ze země a liberty. Vždy jsem toužila se to naučit, ale nikdy jsem k tomu neměla příležitost. Až teď, když jsem potkala Javiera, který mi ukázal jak na to. Nemám přesně daný cíl, ale mé srdce mě nejvíce táhne k liberty.

S kolika koňmi pracujete?

Největší počet koní, s kterými jsem pracovala dohromady, byli čtyři. Ale vlastním tři koně. Můj je andaluský Romeo, mamka má „pražského mustanga“ Tanga a táta má nového člena rodiny Faraona (PRE). Pracuji se všemi našimi koňmi dohromady.

Plemeno jako srdcové eso?

Romea jsem dostala k mým patnáctým narozeninám, a vůbec jsem v tu dobu neměla parametry na koně, kterého chci. Ale čím více pracuji se španělskými koňmi, tím je mám raději. Mají užasnou povahu, charakter i nadšením do práce.

Nic z toho, co s koňmi předvádíte, nebylo zadarmo. Jak často a jak intenzivně trénujete?

Samozřejmě zadarmo to nebylo, spousty hodin tréninku. Ale zas to nebylo každý den…měla jsem školu a práci, takže jsem se musela snažit vše optimálně zkombinovat.

Kdo vás v práci s koňmi nejvíce ovlivnil a posunul?

Když jsem dostala Romea, začala jsem trénovat s Jirkou Bůžkem. Trénovala jsem s ním dvakrát až třikrát týdně tři měsíce. Znala jsem v tu dobu Romea jen krátce a potřebovala jsem ho nejdřív trochu víc poznat. A v tom mi velice pomohl Jirka. On u mě také odstartoval zájem o přirozenou komunikaci. Za ty tři měsíce mi dal Jirka neskutečně moc. Myslím, že nebýt jeho, nebyla bych tam, kde teď jsem.

V současné době trénuji s Javierem Simonem. S Javierem jsem se poznala na jeho klinice. Na první klinice jsme naučili Romea poklonu a začali pomalu s leháním. Do termínu druhé kliniky jsem měla necelých čtrnáct dní na to, abych s Romeem lehání natrénovala…a podařilo se mi to. Den co den jsme to zkoušeli a když jsme na druhou Javiho kliniku dorazili, řekl: „Klobouk dolů!“ Javi mi dal návod, jak s Romeem trénovat, a já už pouze v těch stopách šla. Na druhé klinice jsem přišla za Javim s tím, že bych ráda uměla i lehání ze sedla. Řekl, že není problém, ať si na Romea sednu a zkusíme něco nového. Na této klinice se odstartovalo i to, jak jezdím teď – bez uzdečky, jen se sedlem. A takhle se zrodila liberty s červeným šálem a červenou sukní.

Vaším životním snem je tedy? Světová horse show?

Já nikdy neměla sen jezdit s Romeem show…co jsem ale vždy říkala je, že se chci s Romeem někam dostat. Ukázat, že nám to spolu jde, něco dokázat. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bych si s ním zajela do zahraničí na noční show. To předčilo všechna má očekávání. Když jsem s Romeem stála před katedrálou v Mondoñedo a zbývalo nám pár minut do zahájení show, teprve mi došlo kam a jak daleko jsme se spolu dostali. Můj sen, moje cesta, je tedy jasná…posouvat se s Romeem dál a dál.

Jak by vypadal ráj Terezy Čermákové?

Hlavně aby byl bez závisti. Když jsem začala s Romeem jezdit show a začalo se mi dařit, tak mě ostatní začali brát jako konkurenci. A to já nechci. Nikdy jsem s nikým nesoupeřila, neřešila komu se daří víc a komu méně. Kamarádka Marta mi řekla…myslím že je tu místo pro nás všechny. Učit se od druhých a inspirovat se navzájem je důkaz pokory a správné míry sebevědomí.