Před pár týdny jste absolvovala mezinárodní závody CEI3* v nizozemském Ermelu. Na trati dlouhé 160 kilometrů jste s Joy Ramonem obsadila sedmé místo. Jaký byl průběh závodu?

Náročný. Ramone je totiž takové malé slonisko. Nějak se vytáhl do všech stran a navzdory dnešním požadavkům po vzrostlejších koních všechny parametry vytrvalostního koně přerostl. Přesto si ale v mezinárodních soutěžích vede nadmíru dobře. Je ale pravda, že zatím nikdy nevyběhl proti opravdové evropské konkurenci. Do Ermela jsem jela s tím, že chci vidět, jak si povede v porovnání se západoevropskými vytrvalci a kam to mezi nimi dotáhne.

Zpočátku šlo všechno podle plánu. S oteplením ve třetím kole ale přišly první komplikace a poprvé jsem u Ramona trochu bojovala s metabolikou. Znejistily mě obavy vyjádřené veterinářkou, která si zároveň vyžádala opakovanou kontrolu před startem. Tou jsme sice prošli bez problémů, ale Ramone se mně ani týmu nezdál. Přestože start do čtvrtého kola nám už dávno odzvonil, zůstali jsme v prostoru pro odpočinek a přemlouvali ho, aby se vyčůral. Když se to konečně podařilo, s opatrností jsme vyrazili. Následující kolo mělo mít jen dvacet kilometrů, padlo proto rozhodnutí pokračovat v klidu a krátké vzdálenosti využít k otestování Ramonova stavu a toho, jestli mu vymočení pomohlo. 

Po návratu se zdálo, že se mu opravdu ulevilo, že je opět fit a že navyšující se kilometry nejdou proti jeho zdraví. Pokračování tak nic nebránilo a po konzultaci s přítomnými veterináři jsme s radostí nastoupili do pátého kola. Další průběh byl opět bezproblémový, do posledních kilometrů mi stačilo požádat slůvkem a Ramon si spokojeně zaskočil. Zároveň jsem ale vnímala vysoké množství eliminací, ke kterým v mezidobí došlo, a uvědomovala si ztrátu, kterou jsme zpomalením oproti předním jezdcům nabrali. Nemělo proto smysl nikam pospíchat, takže jsme utíkali, jak nás nohy nesly, ale také si užívali klidu a komfortu na crewpointech a waterpointech a nespěchali při osvěžování se a nabírání sil do dalších kilometrů. Sedmé místo, které jsme si neúnavným postupem v posledním kole nakonec vybojovali, bylo jen třešničkou na dortu a zaslouženým oceněním toho, že mezi všemi těmi profíky si ten můj malý velikán udržel jiskru v oku až do cíle.

Jak náročná/dlouhá je příprava koně na vytrvalost této úrovně?

Připravit koně na nejvyšší úroveň je otázka devíti, deseti let. Pokud se pak bavíme o samotné soutěži, odvíjí se délka a náročnost tréninku od mnoha faktorů, jako jsou konstituce koně, jeho předchozí zkušenost a kondice, podmínky samotného závodu a požadavky na výsledek. Osobně ale vnímám intenzivní cílenou přípravu po dobu tří měsíců jako nejkratší možnou, ačkoliv každý kůň a každý trenér je jiný.

Daly by se shrnout principy, na kterých stavíte trénink?

Určitě. Základním kamenem je pro mě odpočinek, a to jak v průběhu tréninku, kdy v jeho nejtěžších fázích musí mít kůň alespoň jeden den v týdnu úplné volno, tak po soutěžích, kdy počítám minimálně jeden den na deset kilometrů. To se bavíme o úplném volnu bez práce pod sedlem, bez lonže, kruhovky a podobně (koně mám ale pastevní, pro boxované se toto ve stejné formě samozřejmě aplikovat nedá). Kůň není stroj a jsem přesvědčená, že musí mít prostor vydechnout, zapomenout na nás alespoň na chvíli a žít si svůj koňský život.

Zároveň je podle mého nutné být v tréninku flexibilní a umět ho přizpůsobit koni, počasí a dalším faktorům. Lidi ze mě bývají nešťastní, když chtějí trénink naplánovat, byť jen na týdny dopředu. Nikdy přece nevíte, jestli vám oblíbený kopec nezmokne a nebude sjízdný, kůň neztratí podkovu nebo se neuzavře nějaká cesta. I kondice koně se průběžně mění a je nutné ji sledovat a trénink stavět podle ní.

Podobně se snažím o flexibilitu i v rámci jednotlivých prací, kdy se často z náročného tréninku stane klidná procházka, když se na to kůň necítí, a naopak, když má sílu na rozdávání. Snažím se své koně nelámat přes koleno a podporovat jejich vlastní chuť do práce. Na koni, který nerad běhá, se ve vytrvalostní soutěži budete jen trápit, stejně jako se on bude trápit pod vámi.

Je ale podstatné si uvědomit, že trénink není vše. Především začátečníci často dělají tu chybu, že nahánějí kilometry a kilometry, ale zapomínají na péči, která je půlkou úspěchu. A to jak doma, tak v závodě samotném. Kvalitním managementem uděláte více dobra než zběsilým tréninkem na dráze.

Jezdecký svět mimo vytrvalost může mít dojem, že uspět ve vytrvalosti není tak náročné, jako je tomu v jiných disciplínách. Je tomu tak? Nepotřebujete koně za stovky tisíc eur, nepotřebujete exkluzivní tréninkové podmínky? Anebo?

To já asi nedokážu posoudit. Jinému jezdeckému odvětví jsem se nikdy nevěnovala, mým vrcholem byly všeobecné ZZVJ a to má do skokového nebo drezurního umění daleko. Nicméně do určité úrovně je to pravda. Na dobrého vytrvalostního koně opravdu nepotřebujete plavat v penězích jako strýček Skrblík, potřebujete ale štěstí, dobré oko a kousek víry a odhodlání. V českém prostředí se dá poměrně dobrý vytrvalec vychovat téměř z čehokoliv. S mnoha z nich to ale bude náročnější než s jinými. Dobrý kůň s původem a odpovídající cenou není nezbytnost, ale ulehčí vám tu už dost komplikovanou cestu do nejvyšších soutěží.

Zároveň je třeba si uvědomit, že česká vytrvalost je s tou evropskou, potažmo světovou, nesrovnatelná. Dosáhnout dobrých výsledků v mezinárodním měřítku je dneska s „jakýmkoliv koněm“ už téměř nemožné. Nějaký základ tam být musí a za základ se musí platit. I tak jsou ale ceny určitě nižší než v jiných disciplínách.

Co se týče zázemí, na to opravdu máme mnohem nižší požadavky než jiné disciplíny. Základní přiježdění natrénujeme v lese mezi stromy, tréninky splníme běháním po okolí a mnozí z nás mají koně 24/7 venku. Každý by si samozřejmě přál krytou jízdárnu, kruhovku, kolotoč, cvalovou dráhu, gumovou podlážku a bazén, ale nezbytné to není a lítání po lesích se stejně nakonec nic nevyrovná.

Co je tedy podle vás potřeba, aby jezdec a kůň uspěli ve vytrvalosti? Může o kariéře podobné té vaší snít každý? Bez čeho se lze a nelze obejít?

Jednoznačně se nelze obejít bez lidí kolem. Bez přátel, rodiny, podpůrného týmu. Byly doby, kdy jsem kolem sebe podpůrný tým neměla a všechno se najednou zdálo nemožné. A ono asi i bylo. I kdybyste se připravili o všechen volný čas a koně si připravili na výbornou, vysoké soutěže se bez týmu těch, kteří vám svým úsilím pomohou dorazit do cíle, dnes absolvovat nedají. Já mám odjakživa obrovské zázemí v rodině a bez něj si to neumím představit. I když už vytrvalost není tolik rodinnou záležitostí, jako byla dříve, na podporu svých blízkých se spoléhám často. Postupně se k nim přidali i přátelé a bez nich by to nešlo.

Začínala jsem tak s obrovskou výhodou, a nepřísluší mi proto soudit, jestli by mou cestou mohl jít každý. Je ale pravda, že mé zahraniční cesty byly tak trochu na vlastní pěst a věřím, že i člověk, který nemá zázemí podobné tomu mému, může svou kariéru výborně nastartovat něčím podobným. To už chce jen trochu odhodlání a leckdy peníze na letenku.

Určitě se ale lze obejít bez drahého specializovaného vybavení. Nejde o to, že není dobré. Především na nižší soutěže ale rozhodně není nezbytné. Dnes mají lidé pocit, že se stávají vytrvalcem, když si koupí vytrvalostní sedlo. Tak tomu ale není. Vytrvalost se dá běhat s čímkoliv, co koni (a ideálně ani jezdci) nevadí. A to stačí.

Právě v Ermelu jste v roce 2014 získala zlato na trati dlouhé 120 kilometrů, ještě jako juniorka. Přemýšlela jste, když jste zde znovu sedlala koně, o tom, kam jste se za tu dobu posunula? Změnil se váš úhel pohledu?

Přiznám se, že na podobné myšlenky nebyl na místě vůbec čas. Často ale takhle uvažuju nad Ramonem. Není to tak dávno, co jsem ho tlačila přes první Z a říkala si, že z něj nic nemůže být, co jsem ho táhla do Itálie a slibovala mu (i sobě), že jestli teď nezabojuje, už se na to vykašleme. V Itálii vyhrál a vytřel mi zrak.

Ten obrovský posun si ale uvědomuji často. Kdysi jsem sledovala sestry z pozice chladiče a těšila se na své první závody. Seděla jsem na svém prvním sportovním koni a myslela, že porazím svět. Nevěřila jsem, že se projedu v sedle po poušti, záviděla (v dobrém) komukoliv, kdo vyrazil do Španělska, jednoho z center nejvyšší vytrvalosti a toužila jednou jedinkrát se tam podívat. Sledovala jsem výsledky významných jezdců a chtěla být jedním z nich. A najednou jsou to všechno věci zcela normální. Španělsko je můj druhý domov, pouště kolem Dubaje mám proježděné křížem krážem, i ti nejlepší jezdci mě leckdy vnímají jako konkurenci nebo mě považují za součást týmu. Taky jsem se ale naučila větší pokoře, pochopila, jak moc je úspěch závislý na lidech kolem a jejich podpoře a že když protnete cílovou pásku, sotva je to jen vaše vítězství.

Když už jsme u tak velké rekapitulace, posunula se za tu dobu vytrvalost celkově?

Určitě. Trendy se mění ve všem a jinak tomu není ani u vytrvalosti. Zvýšila se rychlost a s ní se změnila představa ideálního koně. Vytrvalost se pro mnohé stala výdělečnou činností, profesionalizovala se a přizpůsobovala poptávce. Zároveň se tím pádem stala méně přístupná běžným smrtelníkům, vykrystalizovaly v ní hlavní ikony a celkově se změnila její podoba.

Domácí vytrvalost také prošla transformací. Donedávna jsem měla pocit, že upadá, teď ale vnímám několik zajímavých figur, které baví se vzdělávat, zlepšovat a tím posouvat úroveň celé disciplíny na domácí scéně. Na druhou stranu mě trápí, že jsme rezignovali na jednu z nejkrásnějších věcí, kterou se vytrvalost může pochlubit. Když se vrátím ze zahraničí, trkne mě, jak nás baví honit se na jedné trase nesčetněkrát dokola a mrzí mě to. Dřív byly dvě různé trasy minimem i pro nižší soutěže, dnes už tomu tak není a opakování stejné dvacetikilometrové trasy pořád dokola se stalo běžnou záležitostí. Pro pořadatele je to úsporné řešení, mě to ale mrzí. Vytrácí se pak to kouzlo, ta radost, to napětí. Nutnost věnovat trase pozornost, přizpůsobovat rychlost, pracovat se svým koněm. Mění se to v mechanické odčítání kilometrů a to je škoda.

Narodila jste se do rodiny „kompletně posedlé" koňmi. Jak velká je to výhoda, vyjma té, o které jste se už zmínila, když se člověk narodí do takového prostředí? 

Výhoda je to velká, dokonce obrovská. Se sestrami jsme si dřív vzájemně trénovaly koně, když některá nemohla, půjčovaly si je, abychom stihly kvalifikace, dělaly si společnost v závodech.

Dnes je situace jiná, dvě ze sester jezdí jen občas pro radost, v závodění se podporujeme především už jen s tou nejstarší, Ketkou (Markétou). I tak pro mě ale moc znamená, že se třeba Natálka nechá uprosit, aby mi vyvenčila koně, když to nezvládám, nebo že na mě všechny myslí a drží mi palce, když jsem někde na startu.

Od táty, který je tříhvězdový mezinárodní rozhodčí a technický delegát, mám zase spoustu skvělých kontaktů v zahraničí. Seznámení často probíhají stylem „Terberova? Ah! Your father is Antonin!“ a hned je všechno veselejší. Lidé si mě pak často lépe pamatují, to taky není na škodu. Zároveň mám v tátovi velkou oporu v oblasti pravidel, o kterých se často radíme a diskutujeme, všelijakých žádostech a papírování, protože to já nerada a u něj si můžu být jistá, že se v tom vyzná a že to zařídí.

No a maminka, to je můj největší fanda, sponzor a posluchač všech mých dilemat, otázek a problémů. Sice vždycky říká, že už vím o vytrvalosti dávno víc než ona, ale nedám dopustit na její radu a názor. Je to právě ona, kdo mi opravdu dává nehynoucí podporu ve všem, řeší to, na co já zapomenu, zašívá roztržené přepravní bandáže několik hodin před odjezdem a jako první se se mnou raduje, když jí v slzách volám z cílových veterin.

Jaké byly vaše jezdecké začátky? Vybavíte si ještě co vás pohánělo, udrželo v sedle i když přišly pády a temnější dny?

Asi jen síla vůle. Moje maminka je bojovník, opravdový vytrvalec tělem i duší a já jsem jí malou troškou podobná. Stačí to, abych se nerada vzdávala, vytrvávala, i když se věci zdají nemožné a šlapala dál, i když už nemůžu.

Často mě také vraceli do sedla moji koně. Oni neví, že vám se všechno hroutí. Makají, dělají svou práci, protože tak jste je to naučili a vy přece nemůžete zastavit a zkazit jim to. A tak se zakousnete a pokračujete dál, i kdybyste třeba sami nevěděli proč a kam.

A co vás pohání dnes? Vytrvalost této úrovně musí být časově i fyzicky nesmírně náročná. Jde vůbec ještě skloubit sportovní, profesionální a soukromý život?

Musím přiznat, že dnes mám často slabší motivaci než dřív. Vytrvalosti jsem obětovala mnohé a dneska si už uvědomuji, že jsou i důležitější věci na světě. Občas mám až dojem, že ji dělám už jen ze zvyku. Jenže pak na chvíli nemůžu do sedla nebo mi utečou závody a já už jsem celá nervózní a hledám kdy a kam vyjedu. Nakonec to mám asi v krvi, i když se to těžko přiznává.

Kloubí se to jen těžko a jde to jen do určité úrovně. Vrcholoví vytrvalci mají koně buď místo partnera, místo práce, nebo místo obojího. Speciálně jste-li na ni sami, vysoká vytrvalost je zkrátka na plný úvazek a je třeba s tím počítat. Na střední škole u mě měli koně přednost před studiem, ale tak tomu nemohlo být navěky. V kombinaci s univerzitou mám teď jednoho sporťáka na nejvyšší úrovni a víc bych při zachování alespoň nějaké rovnováhy v životě nezvládla. Další by pak vždycky musel jít na úkor jiných věcí v životě, a to se pak udržuje těžko. Pohání mě ale důvěra skvělých známých, kteří rádi sledují mé výsledky, fandí mi, i když jsou třeba sami držitelé všelijakých titulů. Vidí ve mně potenciál, podporují ho a mně je líto to zahodit.

Měla jste sportovní vzor v rodině, nebo jste hledala motivaci i mimo ni?

První a nejsilnější vzor byla rozhodně moje maminka. Dokázala vzít třeba toho nejnanicovatějšího koně odkudkoliv a udělat z něj stošedesátkaře na úrovni. Jak? To do dneška nevím. Ale snažím se tím inspirovat. Dosáhnout hezkého výsledku s podprůměrným koněm je pro mě vlastně větší vítězství než nadprůměrný výsledek s koněm perfektním. Baví mě dokazovat, že vytrvalost do jisté úrovně opravdu nemusí být o čistých rentgenech a nejušlechtilejších rodokmenech. Jen o víře, píli a odhodlání.

Jinak se ale každodenně a ráda inspiruji u spousty a spousty lidí, i kdyby třeba jen v drobných věcech. Je to moje skvělá kamarádka Lucie Sedláková nebo Zuzka Beranová, které obdivuji pro jejich samostatnost a nezdolnost navzdory nepřízním osudu, mí zahraniční trenéři a kolegové jezdci, mezi nimi Lluis Rufat, který z pár koní, které má doma a zcela sám je připravuje, udělá hned několik šampionů, Daniele Serioli, který s respektem ke koním dosahuje neuvěřitelných výsledků a vybudoval menší, ale funkční a výdělečnou stáj, kde se na pohodlí koně bere ohled, Catalina Bastons, které přes veškeré úspěchy nemizí z tváře úsměv a ze srdce přívětivost a vřelost. Jsou to spousty jedinečných příběhů, které si v hlavě často opakuji a které mi pomáhají najít správný směr, když ho občas ztrácím.

Kdybyste znovu stála na začátku jezdecké kariéry zvítězila by zase vytrvalost? V čem je tato disciplína jedinečná?

Přiznám se, že často říkám, že nenarodit se, jak jsem se narodila, vytrvalost nedělám. Asi by mě to nenapadlo. Nevybrala jsem si ji, narodila jsem se do ní. Jinak to neumím. Neumím si představit, jak by vypadal můj život bez ní a nevím, co bych si počala, kdybych nemusela každý den ke koním. Jestli bych sportovala, stala se přeborníkem v šachách nebo jen seděla doma a sledovala seriály, to opravdu nevím a nedokážu říct.

Jedinečná ale jistě je. Se svým koněm trávíte spousty a spousty hodin, musíte vybrousit k dokonalosti nejen způsob jízdy, ale i péči o něj. Musíte ho dopodrobna poznat, porozumět mu, musíte rozumět alespoň základům jeho fyziologie. Zároveň ale můžete mít tohle všechno, obětovat hodiny a dny přípravám a mít všechno dokonale nalinkované, a pak vyrazit na závody, zakopnout a jet domů s nepořízenou. Vytrvalost je jedinečná svou krutostí ve chvíli, kdy uděláte všechno správně, ale nazpátek nedostanete nic. Se svým koněm se zúčastníte třeba jen tří závodů ročně, připravujete se na ně dlouho a intenzivně, můžete doběhnout do cíle a stejně se domů vrátit s absolutně ničím. Ne špatným umístěním, ale s ničím. A není to ničí chyba. Jenže to si nevysvětlíte. Ta zoufalost je někdy bezbřehá a stojí to obrovské úsilí vstřebat ji, překousnout a pokračovat dál. Vytrvalost je pak opravdu o umění vytrvat, často ale v jiném smyslu, než se na první pohled může zdát.

Čtyřikrát v řadě jste byla vyhodnocena jako junior roku, dominovala jste opakovaně i v seniorském žebříčku. Jste držitelkou zlatého výkonnostního odznaku ČJF v disciplíně vytrvalost. Máte ještě nějaký cíl, sen, který byste si chtěla splnit?

Samozřejmě každý sní o velkých výsledcích z mezinárodních šampionátů, tomu se asi vyhnout nedá a člověk k tomu, byť třeba podvědomě, tíhne. Jenže na mé vlastní kariéře je znát, že to je často otázka štěstí, drobných nehod, prodaných koní atd. Proto si pokládám i jiné splnitelnější cíle, a do jisté míry snad i krásnější, na které můžu mít větší vliv. Chtěla bych mít tu možnost podívat se do co nejvíce stájí na co nejvíce místech, startovat v nejrůznějších soutěžích ve všelijakých destinacích. Baví mě poznávat svět, baví mě jezdit cizí koně a baví mě vzpomínat, kde všude jsem byla a vyprávět zážitky. Jak jsem mrzla v prosincovém Estonsku, cválala po pláži v Galicii, učila děti jezdit v Emirátech, šplhala skoro do třítisícových výšin v Itálii, naháněla krávy v Portugalsku nebo závodila se světovými špičkami v Katalánsku. Zúčastnit se mistrovství můžete jednou ročně, tyhle sny si jde plnit třeba každý den.

Na který svůj úspěch vzpomínáte nejraději a na který závod byste raději zapomněla?

Vybrat jeden od každého je hrozný oříšek. Špatně ale určitě vzpomínám na dostih se svou kobylkou Kaité, která vždycky byla všechno, jen ne vytrvalec. I tak jsme ale spolu dosáhly obdivuhodných výsledků. V tom roce šlo všechno nějak z kopce a já ji připravila na mistrovství ČR v naději, že si spravím chuť. Byla ve skvělé kondici a přes všechny svoje fyzické nedostatky a nevýhody jsem věřila, že jsme mohly dosáhnout na zlato. Složila jsem úžasný tým, doladila vše do posledního detailu a upínala k tomu závodu všechny svoje naděje. Po osmdesátém kilometru jsem nebyla schopná srazit jí puls pod požadovanou hodnotu. Nechápala jsem, co se děje, dělali jsme všechno správně, kobyla se mnou na trase bojovala a tlačila se dopředu. Tým fungoval výborně. Jenže něco nehrálo. Neuchladili jsme a ani později se kobylce stav nezlepšoval. Začala jsem mít obavy. Postupně se kobylka začala metabolicky hroutit a měla náběh na koliku. Ošetřující veterináři se o ni naštěstí postarali, zajistili potřebnou péči a to tak, že neutrpěla žádnou další újmu. Jenže já si lámala hlavu s tím, co jsem udělala špatně. Bolelo mě vidět, že jsem jí ublížila, a ještě víc, že jsem nedokázala porozumět tomu, jak se to stalo. Nakonec jsem si uvědomila, že při přípravě na závody jsem tehdy plně pastevního koně sice poctivě zavírala na část dne jen na seno, aby si před boxovým ustájením na závodech na něj zvykl. Co jsem ale vypustila bylo, že kobylka to seno nejedla. Jen se v něm dva týdny přehrabovala, neujídala ho a čekala, až ji zase pustím na pastvu. A problém byl na světě. Náhlý přechod z trávy na seno den před závodem, osmdesát kilometrů navrch a můžete mít dokonalý tým, dokonalou přípravu a strategii, ale netušíte, že závod jste už dávno prohráli. Člověk se může připravovat sebevíc a stejně mu pak občas jedna drobnost uteče a celé to vybouchne. Nakonec je ale nejdůležitější, že na místě byli pohotoví a skvělí veterináři a kobylka odjela zdravá a v pořádku.

Za jeden z nejhezčích úspěchů považuji andaluskou Carmonu s Dahessem del Falot. Všechno se to sešlo tak nějak omylem, poprvé jsem startovala pod novým trenérem, moc jsme se neznali. O koni jsem nic nevěděla, jen že umí bláznit, a výsledky o něm moc nevypovídaly. Souběžně startovalo španělské mistrovství, takže nás na každém kroku sledovala místní vytrvalostní smetánka. 115 kilometrů ze 120 uplynulo a my se nějakou záhadou drželi v čelní skupině. Nějaká Terberová z… odkudže? Co je to za vlajku? Česko? A to je kde? Na posledním chladícím ta Terberová neváhala. Zbývaly tři klikaté kilometry do cíle, jenže ty jsem měla projeté o den dříve autem. Věděla jsem taky, že mám pod sebou mašinu, která nohy jen tak někde nenechá. A tak jsem neváhala. Ve čtyřech jsme vystřelili z chladícího bodu, po prvních dvou zatáčkách jsme zbývali jen tři. Na hodinkách jsem měla 35 km/h a čekala nás ještě dlouhá rovinka, otočka do protisměru a další rovina až do cíle. Plnou rychlostí jsme vlítli do otočky a já se jen modlila, aby to dal. A dal. Zbyly jsme jen dvě a letěly jako o život. A cílem jsme první proletěli my. Chvíle, kdy se Španělé rozpomněli, jak vypadá česká vlajka a zapamatovali si, že té holky s helmou s bílým pruhem, co jezdí na koních „del Falot“, je třeba si na startkách povšimnout. Jednoznačně průlomový závod mojí kariéry a nezapomenutelný moment, který mě s tímhle koníčkem svázal dohromady.

Kůň srdcové eso?

Je to právě Dahess del Falot. Sama si přijdu nespravedlivá, protože jsem sedlala tolik skvělých koní a nejeden z nich by si zde zasloužil zmínit, můj Joy Ramone je určitě mezi nimi, Kánon, můj první opravdový sporťák, který mě pronesl všemi úrovněmi od 20 do 160 kilometrů, Lepanto de Guadarranque (dnes už Al Tantawy), který bojoval s důvěrou v lidi a stejně mi dokázal dát první poslední. Jenže já a Dahess jsme byli dvojka, jaká se jen tak nepotká. A to viděli všichni kolem. Naše společná cesta nebyla dlouhá, ale neuvěřitelně intenzivní a zcela neopakovatelná. Dahess je jednoznačně nejlepší kůň, jakého jsem kdy sedlala, k srdci mi přirostl ohromnou rychlostí a představil moje jméno v nejvyšších vytrvalostních kruzích. Jeden od druhého jsme se učili a dokázali spolu překonat spoustu překážek. A tu naši společnou chvíli nám nikdy nikdo nevezme.

Co vám koně dali a co vzali?

Vzali mi strašně moc. Šanci normálního vztahu, přátelství, čas téměř na cokoliv, hromadu peněz, společné chvíle s nejbližšími, spoustu plánů s maminkou, které se už nikdy neuskuteční.

Jenže mi dali můj život, takový jaký je. Jinak žít neumím a nedokážu uvažovat, jestli bych to umět chtěla. Koně jsou se mnou nerozlučně spjati a z obrovské části formovali tu osobu, jakou jsem dnes. Procestovala jsem díky nim spoustu míst a kousků světa zcela netradičním způsobem, kdy místo hotelu máte chatku ve stáji, místo ranní procházky kydání boxu, místo exkurze projížďku po okolí. Naučili mě pokoře, zodpovědnosti, vytrvalosti. Naučili mě sledovat své cíle a někdy z nich muset slevit, i když se to člověku dělá strašně těžko. Dali mi tohle všechno a já nevím, co bych byla, kdyby jich nebylo.

Táňa Terberová...

Od absolvování ZZVJ v roce 2011 jsem se zúčastnila více než stovky závodů, 44 z nich bylo na mezinárodní úrovni, z těchto 33 dokončených, 14 vítězných. V roce 2013 jsem získala titul juniorské mistryně ČR v Borotíně, v seniorské kategorii jsem se pak titulu přiblížila druhým místem v roce 2022 na MČR na Slavošově. V roce 2016 jsem začala spolupracovat se zahraniční stájí v SAE, později následovaly spolupráce a získávání zkušeností v Evropě, kde se mi podařilo dosáhnout několika významných výsledků. Konkrétně např. 3. místo v juniorské 120 v Travagliatu (ITA) v roce 2018 či se španělským týmem dvě vítězství ve 120 v Andaluzii a 160 v Katalánsku ve špičkové konkurenci. Zkušenosti získané ze zahraničí se snažím aplikovat při přípravě svého koně Joy Ramona, který je aktuálně jediným koněm, kterého připravuji do vysokých soutěží. Vždy se snažím vycházet vstříc novým generacím vytrvalostních jezdců, a pokud o to stojí, pomáhat a poradit v jejich začátcích. Od roku 2020 také na některých závodech působím v roli rozhodčí.