Sestry Julie (2003) a Kateřina (2007) Sekaninovy startují za jezdecký klub Panská lícha, jejich rodina tento brněnský areál vlastní. Druhým rokem trénují se svou tetou Šárkou Charvátovou. Obě jsou součástí drezurní reprezentace a sbírají zkušenosti jak na závodech doma, tak v zahraničí.

• Julie byla úspěšná i v sedle poníků, s béčkovým vraníkem Don Johnsonem na mistrovství ČR pony ve Zduchovicích obsadila v roce 2015 v kategorii 8–12 let třetí místo a o rok později v kategorii 13–16 let stála ještě o stupínek výš. Se stejným poníkem se v roce 2017 zúčastnila mistrovství Evropy v maďarském Kaposváru. V sedle velkých koní má na svém kontě ještě více úspěchů. S  klisnou Parádis braly bronz v kategorii dětí na mistrovství ČR ve Zduchovicích v roce 2016, o dva roky později v Královicích si v kategorii mladších juniorů s hřebcem Red Fernetem také dojeli pro třetí místo a rok nato se ve stejném areálu i stejné kategorii stali vicemistry. V roce 2019 se zúčastnila mistrovství Evropy juniorů v italském San Giovanni. V roce 2020 proběhla další účast s Red Fernetem na mistrovství Evropy, tentokrát v maďarském Pilisjászfalu. V témže roce se mistrovství ČR konalo v Olomouci, kde se Julie s Rock For Hit umístili na třetím místě.
• Kateřina na rozdíl od své starší sestry nestartovala na ponících až tak moc a ačkoli má licenci od roku 2015, více začala závodit až od roku 2020 s velkými koňmi. I tak má na svém kontě mnoho národních i mezinárodních úspěchů, mezi ty největší patří loňská účast na mistrovství Evropy ve španělské Olivě s klisnou Handiness a třetí místo v kategorii dětí na mistrovství ČR, pro které si společně dojely ve Zduchovicích.

Obě letos přestoupily do starších kategorií, Kateřina věkem patří mezi mladší juniory a Julie už spadá do mladých jezdců, proto podle svých slov budou tuto sezonu hlavně sbírat zkušenosti.

Nyní už máte zkušeností docela dost, ale pamatujete si na své jezdecké začátky?

Na první posazení si nepamatujeme, to jsme byly hodně malé, ale pravděpodobně nás poprvé na koně posadila teta Šárka, která v tu dobu měla koně ještě u nás na Panské líše. Obě jsme začaly aktivně jezdit zhruba v osmi letech v naší jezdecké škole, kde jsme měly pět až šest poníků, které jsme si střídaly.

Jaký byl váš první poník?

Jako prvního oficiálního poníka jsme měly k dispozici Baka od Ivety Běhalové. Není to typický poník, který by si vymýšlel, ale právě naopak, je hrozně hodný, snaží se jezdci vyhovět, a i když na něj posadíte malé dítě, které ani nedosáhne, aby pobízelo, tak on dělá vše na slovo, takže do začátků pro nás byl skvělým učitelem. S ním jsme sbíraly také první závodní zkušenosti.

A vzpomenete si na své první závody?

Julie: Díky fotoknize, kterou mám schovanou, si vybavuji mé první hobby závody. Bylo mi osm let a odjela jsem je v sedle poníka Pacyfika. Byly to sice jen naše stájové závody, takže jsme soupeřili pouze s kamarády mezi sebou, ale všichni jsme si to užili. Na první oficiální závody si nevzpomínám, protože mi hodně splývají starty z hobby a oficiálních závodů, protože v té době se jezdily podobné úlohy, takže tam nebyl tak výrazný rozdíl. Každopádně kromě pár startů s Pacyfikem mě závodními začátky provázel právě Bak, se kterým jsem si poté dělala i licenci na velké koně.

Kateřina: Myslím si, že v rámci mých prvních hobby závodů jsem jela s Bakem jízdu zručnosti a křížkový parkur. Také mi v tu dobu bylo osm let, takže si z toho víc nepamatuji. Nedlouho poté jsem si s Bakem udělala licenci na pony, tu jsem ale moc nevyužila, startovala jsem pouze na několika závodech, a víc jsem začala se závoděním až s velkými koňmi v mých třinácti letech. Tyto první závody si už pamatuji lépe. V březnu 2020 jsme jeli na závody do slovenských Motěšic, kterých jsme se zúčastnili s hřebcem Red Fernetem (majitelka Katarína Žiaková). První kolo bylo fajn, měla jsem z něj dobrý pocit, Ferda byl hodný a úlohu DD jsme zajeli za 64 % a obsadili jsme tak třetí místo. Následující den byl zajímavější, protože pár metrů od obdélníku je opracoviště, kde v tu dobu byly i klisny, Ferda se trochu rozdivočel, a když jsem měla najet do prodlouženého cvalu, tak mě vysypal na zem.

Obě jste si zajely i pár parkurů. Co vás k tomu vedlo a co způsobilo konec této jezdecké etapy?

Julie: Když jsem si dělala licenci na pony, tak jsem si nikdy nemyslela, že budu jezdit něco jiného než drezuru, ale Bak s bývalými jezdci měl zkušenosti jak z parkurů, tak ze všestrannosti. Na Panské líše máme podmínky pro obojí, takže jsem nejprve začala skákat na jízdárně, poté jsem zkoušela i terénní skoky. Chytlo mě to a v jednu chvíli mě to dokonce bavilo více než drezura. Když jsem se připravovala na první všestrannost, tak jsem si při posledním krosovém tréninku zlomila obě ruce. To mě odradilo a od té doby jsem se bála skákat. Překonala jsem to až vloni, když jsem se připravovala na zkoušky instruktora.

Kateřina: Protože Bak byl hodně všestranný, tak jsem s ním získávala zkušenosti jak drezurní, tak skokové. Parkurových startů nebylo moc, protože jsem rychle vyrostla a pak už jsem měla k dispozici jen drezurní koně, takže ke skákání se už nenaskytla možnost.

Co vás na drezuře nejvíce baví?

Julie: Baví mě zvyšovat úroveň, postupně se rozvíjet s koněm a učit se nové cviky. Vždycky je přede mnou nějaký cíl, kterého chci dosáhnout.

Kateřina: Hlavní věc v drezuře je soulad mezi koněm a jezdcem, takže mě baví celkově práce s koněm.

Účastníte se i poměrně velkých závodů. Býváte nervózní?

Julie: Díky mentálnímu koučinku ne, dřív jsem bývala nervózní hlavně na domácích závodech a paradoxně na nějakých větších mezinárodních vůbec.

Kateřina: Naštěstí také nejsem stresový typ člověka, ale zhruba pět minut před startem, když jsem v tom největším zápalu, všichni mi pomáhají doladit maličkosti, sundat kamaše a podobně, a já už jsem nastartovaná vjet do obdélníku, tak to je pro mě ten nejhorší čas, kdy jsem možná trochu nervózní, protože už to chci mít rychle za sebou.

Jaké v sobě vidíte silné a jaké naopak slabé stránky?

Julie: Dřív jsem hodně bojovala se strachem, protože Rock For Hit občas zlobil, ale i díky tomu jsem se dostala k mentálnímu koučinku, který mi strach pomáhá odbourávat. Mou silnou stránkou je, že v úloze ze sebe vydám všechno a dokážu bojovat, i když den před tím se mi něco úplně nepovedlo.

Kateřina: I přesto, že se mi v úloze něco nepovede nebo není podle mých představ, tak mám chladnou hlavu a nerozhodí mě to. Ale když mi například při tréninku něco nejde delší dobu, tak si ráda zanadávám (smích).

Vás jsme už trochu poznali. Představíte nám své koně?

Máme každá jednoho svého koně a dohromady máme na ježdění Prince. To je letos šestnáctiletý hřebec moravského teplokrevníka. Na to, že je hřebec, tak vůbec nemá povahu hřebce, nemáme problémy při ježdění, nehřebčí, ale není tak kontaktní a drží si trochu odstup od lidí.

Julie: Já mám svého Rock For Hita, je to patnáctiletý oldenburský valach, přezdívaný Honzík. Jsme spolu od roku 2020, ale v trénincích jsem ho jezdila už od roku 2019. Je sice dost komplikované ho pochopit, avšak když si k němu člověk najde cestu, tak je strašně kontaktní a milý. Prince jezdím od Vánoc 2017, vloni jsme zajeli poprvé soutěž stupně T a dělala jsem s ním také zkoušky na instruktora.

Kateřina: Handiness alias Hanička je sedmnáctiletá trakénská klisna původem z Německa. Ačkoliv je občas náladová, je strašně přítulná a miluje lidskou pozornost. Přišla k nám spolu s Honzíkem v květnu 2019, ale jezdit jsem na ní začala až vloni. Na Princovi jsem začala jezdit koncem roku 2019 a aktivněji jsem s ním začala pracovat na začátku roku 2020. Dělala jsem s ním ZZVJ na velké koně a naučil mě základy, jak pracovat s velkým koněm, protože oproti poníkům je to trochu rozdíl. Tuto zimu mi předával zkušenosti, aby pro mě přechod do juniorů byl jednodušší.

Čeho si nejvíce ceníte?

Julie: Za svůj úspěch mimo závodění považuji, že jsme se s Rock For Hitem dokázali pochopit a najít společnou řeč, protože to ze začátku moc slibně nevypadalo. Je hodně svůj a dost náladový, proto je potřeba umět předvídat a vědět, co ve které situaci dělat. Dřív jsem jezdila docela jednoduché koně, hodné, a přestože to byli hřebci, tak byli oba spolehliví, nikdy mě nepotopili v soutěži. Na druhou stranu mám ráda Honzíčka, protože ten mě posouvá dál a získávám s ním víc zkušeností, například už vím, jak se zachovat v nějaké krizové situaci. Ze sportovního pohledu si nejvíce vážím trojnásobné účasti na mistrovství Evropy. Jsem moc ráda, že i přes to, že to jsou velké závody, mě to nikdy nerozhodilo a podávala jsem dobré výkony.

Kateřina: Já považuji za největší úspěch loňský start na mistrovství Evropy ve španělské Olivě, kde jsme soutěžily s klisnou Handiness. Další úspěchy, kterých si cením, jsou například vítězství v prvním kole na CDI v Šamoríně, třetí místa na mistrovství ČR v kategorii dětí a dále účast na úplně prvních společných závodech s Haničkou, CDI v polském Zakrzowě. Všechna tři kola jsme zajely za dobrá procenta a po všechny tři dny braly druhá místa.

Úspěchů máte celou řadu. Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Julie: Od osmi let, co jsem začala aktivně jezdit, jsem měla tři domácí trenéry (Danielu Diringerovou, Markétu Vášovou a Šárku Charvátovou) a jednoho zahraničního (Remy Bastingse). Každý z nich mi dal vše, co mohl. Daniela mě trénovala od roku 2010 do roku 2019, na to navázala roční spolupráce s Markétou a od začátku roku 2021 mě trénuje Šárka. S Remym jsem začala spolupracovat v roce 2018 a naše spolupráce trvá dodnes. U Remyho ve stájích v Holandsku jsem dokonce v létě 2020 byla měsíc o prázdninách, pracovala jsem tam a on mě trénoval a připravoval na mistrovství Evropy, které se ten rok konalo v Maďarsku.

Kateřina: Já jsem na rozdíl od Julky netrénovala s Danielou, ale naopak navíc s Kamilou Kociánovou, která má u nás koně. Ta mě od roku 2016 trénovala na ponících. Poté od roku 2020 jsem už spolupracovala se stejnými trenéry jako Julča, tedy s Markétou, Šárkou a Remym.

Co jedna na té druhé obdivujete?

Julie: Já na Kačce obdivuji to, že ať jí půjčím jakéhokoli koně, tak se s ním dokáže hrozně rychle sžít a popasuje se s ním. Na Handiness jezdila jen pár týdnů a hned s ní mohla jet na mezinárodní závody, a ještě se takhle dobře umístily.

Kateřina: Julka má trpělivost a odhodlání. Když k nám Rock For Hit přišel, nikdo nevěděl, jak je složitý. Julka se ale nevzdala a zvládla se s ním porovnat i přesto, že je to na uježdění opravdu hodně složitý kůň. Myslím, že už ho opravdu hodně dobře zvládá, udělali společně velký pokrok a na to může být rozhodně pyšná.

Co se vám v roce 2021 povedlo, a co naopak tolik ne?

Julie: Vloni jsem poprvé s Princem startovala na mezinárodních závodech v kategorii mladých jezdců, což ještě byla kategorie o stupeň vyšší, než jsem věkem odpovídala. Rock For Hit občas na závodech zazlobil, což se projevilo na výsledku, ale získala jsem tím zase nové zkušenosti a naučilo mě to předpovídat, co se mu honí v hlavě a pomohlo mi to ho lépe pochopit.

Kateřina: Loňskou sezonu hodnotím dobře, myslím si, že byla celkem úspěšná, první, kdy jsem pravidelně jezdila na CDI a první s Handiness, a za ten společný krátký čas jsme se společně zvládly probojovat až na mistrovství Evropy. Jinak bych řekla, že národní závody jsou pro mě větší problém než mezinárodní. Nevím, proč to tak je, ale přijde mi, že na národních občas nepodám takový výkon, jaký bych chtěla. Jinak celkově jsem se za minulý rok hodně vyjezdila a získala jsem spoustu nových zkušeností.

Jaké máte plány na letošní sezonu?

Obě dvě letos přecházíme do nové kategorie, takže je pro nás v této sezoně zásadní, abychom nasbíraly co nejvíce zkušeností v nových úlohách. I proto letos budeme zůstávat spíše v České republice. Druhý víkend v červnu nás čeká mistrovství jihomoravské oblasti, které se pořádá u nás v areálu, poté zde o dva týdny později bude CDI Brno, toho se také zúčastníme a budeme pravděpodobně obě bojovat i v týmech, které se budou konat poprvé. Během prázdnin si zajedeme jen nějaké národní závody a v půlce srpna je mistrovství ČR, které se tento rok koná také na Panské líše.

Jaký je váš sen spojený s jezdectvím?

Julie: Nemám konkrétní sen jako třeba se dostat na olympijské hry, ale zatím mě baví se s koňmi dál posouvat a nějakým způsobem s nimi pracovat, v tom bych chtěla pokračovat a být co nejlepší.

Kateřina: Já také nemám daný žádný konkrétní cíl, kterého bych chtěla dosáhnout, spíš se chci zlepšovat v tom, co zrovna dělám a užívat si to.