Pane doktore, nemohu se nezeptat... jak dlouho už vás vlastně koně provázejí životem? 

Prakticky od narození. Narodil jsem se v době, kdy význam koní jako nezanedbatelné složky společnosti, ať už v podobě pracovní síly, dopravního prostředku nebo součásti armády, začínal upadat. Můj otec – venkovský praktický lékař – ještě jezdil za pacienty kočárem a moje první vzpomínky jsou na stáj s koňmi a na kočího, který se se mnou dělil o svojí svačinku. Vídal jsem kavaleristy, jak si dávali u naší zahrady přestávku a ze sedel trhali třešně z větví přečnívajících přes plot do ulice. 

Uhlí a dřevo vozívaly vozy s koňmi i ve městě. Později v družstvu, ještě dokud skupináři (vedoucí pracovních čet, pozn. red.) neměli motorky, jezdili na pole v sedle. Koně mě vždy fascinovali. Moje povědomí o nich bylo v dětství pochopitelně formováno dobrodružnou literaturou, hlavně knihami Karla Maye, později už jsem si sháněl i odbornější literaturu. Pamatuji si jak jsem se snažil, možná jako dvanáctiletý nebo třináctiletý, přelouskat vojenské předpisy o jízdě koňmo.

Mezitím koním odzvonil umíráček a během několika let se vytratili nejen ze zemědělství a hospodářství, ale i ze společenského života vůbec. Kůň se stal symbolem zahnívající buržoazní společnosti a v zářivé socialistické budoucnosti neměl místo. Přesto jsem se do sedla dostal už jako žák základní školy, právě u skupináře na družstvu. Pak ale vyfasoval motorku a já jsem s koňmi skončil. Než jsem šel na vysokou školu, věnoval jsem se sportovní kynologii ve Svazarmu (Svazu pro spolupráci s armádou, československé branné organizaci, pozn. red.).

S kým a jak jste začínal? Na koho v této souvislosti nejraději vzpomínáte? Měl jste ve světě koní nějaké vzory? Měnily se tyto vzory s dekádami nebo staletími?

Jezdit s trenérem jsem začal v roce 1963 během studia na vysoké škole. Bylo to v TJ Žižka jazdec v Bratislavě, v té době tento jezdecký oddíl sídlil ještě v bratislavském Prievoze. Tam jsem prošel – dá se říci – klasickým základním výcvikem, který byl zaměřený hlavně na skákání. Trénovali nás bývalí důstojníci kavalerie, bohužel jejich jména jsem už zapomněl, spíš si pamatuji jména koní – Tečka, Gordon, Gustav a jiná. Po dvou letech jsem ale s ježděním skončil, protože mě odveleli z bratislavské lékařské fakulty do Martina a tam jezdecký oddíl nebyl. Přesto se mi párkrát podařilo přemluvit místního soukromníka, aby vypřáhl koně z vozu a na půjčeném sedle jsem se trochu povozil.

Po skončení vysoké školy nastala delší pauza a od roku 1969 jsem se deset let věnoval rodině a práci. Udělal jsem si psychiatrickou specializaci a s výjimkou nějakých dovolených v Rumunsku jsem se do sedla nedostal. Znovu jsem začal jezdit koncem sedmdesátých let, kdy jsem se dostal neblahým-blahým řízením normalizačního osudu do Hronoviec. (Neblahým = vnímal jsem ztrátu původního zaměstnání velmi těžko, blahým = nedostal bych se ke koním a nepodařilo by se mi změnit jednu špeluňku v moderní psychiatrické zařízení). Nejprve jsem začal v nedalekém JZD, kde chovali koně a ty jsem obsedal, později v parkurovém jezdeckém oddílu ŠM Želiezovce-Rozina. Tam jsem spoustu koňařských fint odkoukal od Janka Kucharíka. Jezdil jsem 2–3krát týdně, jezdili jsme na třídenní skokové závody a tehdy jsem se začal věnovat i výchově omladiny. Udělal jsem si v Šaľe trenérský kurs (pánové Goščík a Hanulay st.). Soukromě jsem absolvoval dvě dvoutýdenní tréninkové dovolené u pana Gála v Bratislavě, kde jsem drtil klasickou drezuru. Nadále jsem obsedal koně v družstvu a v té době jsem si pořídil i svého prvního koně, kterého jsem si také obsedl. 

Vždy jsem byl dost kritický vůči dění v jezdeckém sportu. V té době existoval v Československu jediný jezdecký měsíčník – Jazdectvo. Jeho šéfredaktorka mi umožnila číst zahraniční koňské časopisy, které dostávala jako protihodnotu svých výtisků. Tak se mi dostaly do rukou výtisky Reiter Revue, Schweitzer kavalerist, Horse & hound, st. Georg, Western horseman a čeho všeho ještě. To hodně formovalo můj kritický pohled na dění v jezdeckém sportu u nás, což se odráželo i v mé publikační činnosti – v Jazdectvu jsem uveřejňoval články převážně polemické povahy. Začalo mi vadit silové ježdění a obrovský odpad koní, který ho v té době provázel. Dvanáctiletý kůň už byl starý. Mnoho dobrých koní končilo takzvaně u Itala – prodávali se na maso do Itálie.

I začal jsem hledět jiným směrem a objevil jezdeckou turistiku. Někdy v roce 1985 jsem ve spolupráci s MVDr. Hanulayem st. (tehdy dělal ředitele ZOO Bratislava) založil oddíl jezdecké turistiky a protože dorostly moje děti, chodíval jsem s nimi i s ostatními členy našeho oddílu ven na koňské toulky. Doba – osmdesátá léta minulého století – byla těhotná změnou. Takových jako já bylo stále víc. Protože v socialismu muselo být všechno regulováno, potřebovali jsme i tuto formu organizačně etablovat.

V Čechách to byl Bohuš Oslík, kdo zavedl soutěže v jezdecké turistice a distanční ježdění. Na Moravě to byl western, který se stále více prosazoval. Mně se na Slovensku podařilo organizačně etablovat Oddíly jezdecké turistiky pod oborem turistiky ČSTV a pár let jsme dostávali i nějaké dotace. Bylo třeba vypracovat metodiku, tak jsme se do toho s Bohušem pustili. Detaily si také už nepamatuji, ale bylo jasné, že touto cestou jsem se dostal jak k westernu, tak k vytrvalosti. Naším společným úsilím jsme vypracovali metodiku kombinovaného závodu, který se skládal ze zkoušky přiježděnosti – v podobě trail parkuru vytrvalostního závodu a rychlostní zkoušky v podobě barrel racingu nebo dostihu na 400 metrů. Tenkrát jsme tomu říkali turistické military. Beskydská stezka byla první neoficiální setkání podle tohoto vzorce a zúčastnili se ho hlavně westernoví jezdci z Moravy a Čech, Slovensko jsme tehdy reprezentovali my. Seznámil jsem se tam s Karlem Mročkou, bohužel už nežijícím bezpečnostním technikem JZD, který byl také skaut, filosof, disident a studnice znalostí o westernu. Půjčoval jsem si od něho knihy a časopisy s touto tématikou a on ovlivnil můj další vývoj na několik desetiletí.

Pokud bych měl jmenovat lidi, kteří moji jezdeckou filosofii ovlivnili, tak vedle zmiňovaného Karla Mročky to byl bývalý důstojník kavalerie, učitel kreslení a drezurní trenér Karol Gál – ten mi otevřel dveře do klasické i sportovní drezury a umožnil mi pak vstřebávat články psané dr. Zálišem. Ty mě totiž výrazně ovlivnily. Nikdy jsem se s dr. Zálišem osobně nepotkal, ale seriál článků v Jazdectvu, které později zahrnul do svých dvou známých publikací (Hovory o drezuře a Jezdectví pro vzdělance), mi dal moc a bez Gálovy palebné přípravy bych jim nerozuměl. Gál inicioval i mé návštěvy tréninků ve Vídeňské španělské škole. Gál, Mročka a já jsme se dali dohromady a napsali jsme seriál článků do Jazdectva o jezdecké turistice a distančním ježdění. Juraj Hanulay st. mi zase ukázal v rámci trenérských kursů, jaké zlozvyky jsem si při skákání osvojil. Později, kdy jsem se s ním setkával jako s rozhodčím, jsem se od něj hodně (při nekonečných debatách) naučil.

Existuje kůň, který vás vzal za srdce? Nebo pro vás mají všichni hodnotu stejnou?

Inu ani jedno, ani druhé. Určitě jsem neměl ke všem koním stejný vztah. I když jsem měl rád všechny své, i ty cizí, se kterými jsem pracoval, láska to nebyla. Když jsem se s nějakým koněm musel rozloučit, byl jsem vždy smutný. Neprošlo mi rukama tolik koní jako nějakému profesionálovi, ale bylo jich několik desítek a možná bych napočítal přes stovku. Někteří se stali místními legendami, například Jim Star – potomek fjordsko-huculské klisny a shagya araba, kterého jsem odchoval, obsedl a používal jsem ho jako provozního a hipoterapeutického koně. Vyhrávali na něm moji žáci všechny možné závody – počínaje westernovými a konče vytrvalostními. Byl i koněm roku ve vytrvalosti, už jen nevím, ve kterém roce. Pomohl stovkám pacientů, protože celý život pracoval jako hipoterapeutický kůň, naučil jezdit desítky mladých lidí. Nikdy jsem ho nevlastnil, byl v majetku psychiatrické nemocnice, jako většina koní, se kterými jsem pracoval. 

Vzpomínám na plnokrevnou Tintu – ta byla moje a odchovala krásné angloaraby. Dvě kobylky od ní stále mám – Tinu a Taru. Vzpomínám na shagya araba Bagdáda a hřebce mé manželky Tajára stejného plemene, kamarádova El-Kora... Těch, kteří mi v paměti zůstali, je hodně. Mé soužití s koňmi mě naučilo, že neexistuje špatný kůň, jen kůň na nesprávném místě nebo v nesprávných rukou. Opakovaně jsem získal do nemocnice vyřazené koně, koně označované jako nevyužitelné, nebezpečné. Když se jim našlo správné využití, ve správném prostředí a se správným přístupem, stali se dobrými a bezpečnými. Zkažený kůň byl pro mě vždy výzva a studijní materiál. Musím ale popravdě říct, že jsem v životě viděl několik natolik zkažených koní, že jsem se o jejich nápravu ani nepokoušel.

V době, kdy jste začínal s jezdeckým sportem, neexistovaly přepravníky na koně, auta s pohonem všech čtyř kol, výběr ze značek sedel, ohlávek, rajtek...seznam by byl jistě dlouhý. Je ale něco, co tenkrát existovalo a dnes už neexistuje?

Těžká otázka. Postoj společnosti ke koním se změnil. Z pomocníka člověka se stal pet animal. Koně, kteří byli staletí vybíráni k nějakému využití, o něj přišli. Jejich metabolismus, nastavený na vysoký kalorický výdej při práci, se najednou stal zbytečný. Jejich dokonalá přeměna potravy na energii se stala přítěží. Koně stojí ve výběhu a nic nedělají. Podobně jako člověk, který tisíce let chodil od rána do večera teď sedí za volantem a počítačem. Evolučně etablované fyziologické mechanismy jsou najednou zbytečné. Lidé i domácí zvířata najednou začali trpět civilizačními chorobami. Koně se týrají pastevními náhubky (lidé dietami), jsou strkáni do bezduchých pohybových zařízení (lidé na to mají fitko a solárko) místo toho, aby něco smysluplného dělali. Je třeba dát za pravdu Parellimu, který říká, že na rozdíl od minulosti jsou v současnosti koně podtrénovaní a překrmovaní. Spolu s omezením pracovního využití koní se vytrácejí i profesionálové, kteří je využívali.

 

Je vůbec něco cenného na tom, co přinesla moderní doba?

To nejcennější je asi humanizace vztahu ke zvířatům, která se ovšem místy přehání a inklinuje až k jakési pseudohumanizaci, kdy se zapřáhnutí koně nebo jeho osedlaní považuje za jeho týrání. Je dobře, že se postoj veřejnosti ke zvířatům zlepšil. Časy viktoriánské Anglie, kdy, jak píše John Florio, byl svět rájem pro ženy, očistcem pro muže a peklem pro koně, jsou chválabohu za námi. Má to ovšem i své stinné stránky. Kůň tráví stále více času sám nebo s různou technikou než s člověkem, což je na škodu. Jako předmět volnočasové zábavy se dostává k aktivnímu koňskému životu, ke kterému má své biologické danosti, pouze tehdy, když má jeho majitel volný čas, a to nemusí být denně.

Jsou to zřejmé protiklady. Na jedné straně humánní zacházení s koněm v rámci jeho potřeb a na druhé požadavek po jeho pracovním využití, čímž se samozřejmě v dnešní době rozumí i sport. V mém chápání jedno druhé nevylučuje a jak říkám, ne bič nebo ostruha je problém, ale morálka člověka, který těmito nástroji disponuje. 

Díky technice může člověk trávit s koňmi méně času a na druhé straně více. Nejsem součástí dnešního jezdeckého světa. Svět koňského průmyslu – ať už v dostihové oblasti nebo sportovní, není mým světem. Přitom považuji jak dostihy, tak i vysoký sport za nevyhnutelné a dobré pro koně. K humánnímu zacházení s koněm patří i využívání jeho fyziologických i etologických a nebojím se říci i psychologických daností, ke kterým byl staletí chován. Pro mě je stále kůň určený k tomu, aby pracoval, aby byly využívány jeho danosti, není jen mazlíček. Moje koně stále pracují a já vím, že pokud budou každý den v pohybu nebudou mít z jarní trávy laminitidu.

Další pozitivum je, že feminizace vnesla do koňské komunity i jin, ženský princip, který je asi nejzřetelnější v hipoterapii, v psychoterapeutickém ježdění. Tam kůň může prostřednictvím mezidruhové komunikace člověku pomáhat rozvíjet se a růst, může fungovat jako životní kouč. Není to nic nového, dělo se tak i v historii, jen to v dnešním moderním světě získává širší a výraznější uplatnění. Kdysi byla terapeutická funkce koně přehlušena jeho pracovním využitím. Dnes získává na popularitě a určitě bude, vedle sportu a rekreačního ježdění, jedním z faktorů, které pomohou tento živočišný druh udržet pro příští generace.

Stál jste u zrodu westernového a vytrvalostního ježdění v bývalém Československu. Mohl byste na toto období zavzpomínat? Začátky těchto disciplín v našem prostředí si už jen málokdo umí představit...

Něco málo už jsem zmínil. Byli jsme v bývalé ČSSR první i v pořádání jezdeckých táborů. Začalo to, když jsem ve slabší chvilce a z recese dal do Mladého Světa inzerát, že dělám dálkový korespondenční kurs ježdění na koni a ke svému velkému překvapení jsem dostal během měsíce přes dvě stě ohlasů. To mě v podstatě přinutilo zorganizovat první výcvikový tábor podle Széchényho, myslím že v roce 1990, Tyto kursy ježdění nám pomohly organizačně etablovat i jiné pobyty u koní, protože jsme k tomu měli dobré podmínky. Na břehu Hronu, v nemocniční loděnici se tak zrodila i akce Prázdniny v sedle, kde jsem vedle jezdeckých využil i své skautské dovednosti a ty jsme pak pořádali každoročně. Podle naší metodiky (samozřejmě nejen podle ní), se objevovaly podobné akce po celé republice. Tehdy jsme v psychiatrické nemocnici mívali k dispozici od desíti do pětadvaceti koní, fungoval Spolek westernového a turistického ježdění, provozovala se hipoterapie, V rámci Československé hipoterapeutické asociace (později Slovenské hippoterapeutické asociácie) jsem každoročně organizoval kurzy s vyhlášenými lektory a odborníky – zmíním dr. Hanulaye, dr. Hornáčka, Mgr. Páleníkovou, Mgr. Kafkovou, z Čech Ing. Duruttyu, Mgr. Hermanovou, z Francie paní Weith, bylo jich mnoho a vyškolili jsme stovky lidí, bohužel podmínky dovolily, že se jich uplatnilo v praxi jen málo.

Myslíte si, že to mají mladí jezdci dnes snazší? Chtěl byste vyrůstat právě tady a teď?

Snazší to asi mají ti, kteří mají prostředky, ti co jim chybí, jsou handicapovaní. Kdybych vyrůstal dnes, nevím jestli bych se stal jezdcem a koňákem, protože jako dítě a mladý člověk jsem měl dost hluboko do kapsy.

Celý život se věnuje výchově mládeže. Měli by dostávat koně v životech dětí a mládeže zelenou? A měly by děti být vedeny spíš ke sportu s koňmi nebo lásce k nim?

Pracoval jsem s mládeží celý život. Nebyli to jen koně, Byl to i skauting. Je důležité, aby měl mladý člověk co dělat, aby ho něco zaujalo, pokud možno v přírodě, na vzduchu a v pohybu. Je to důležité pro jeho zdravý vývoj, psychický i fyzický. Takže ano, Koně by měli mít zelenou. Jako starý děda však mám tendenci vidět i ty špatné stránky věcí, vidím jak děcka plní nesplněné sny svých rodičů, kteří investují do jejich jezdeckého výcviku, což samo o sobě není špatné. Často to ale dítě vůbec nebaví, i když se tváří, že je to všechno v pohodě aby se rodičům zavděčilo. Vidím, jak ambiciózní maminka, od které utekl tatínek, koupí své dcerce jako náhradu drahého koně, kterého slečinka samozřejmě pokazí. Schéma typu ambiciózní třináctka dostane hotového šampiona se kterým první sezonu vyhraje co se dá, druhou už jen sem tam něco a třetí sezonu se kůň prodává a kupuje se nový, případně mezitím dáma doroste a najde si místo koně přítele s motorkou se opakuje v mém okolí dost často. Vidím mnohá další negativa, ale na druhé straně mám oči i pro pozitivní stránku věci. Vidím i to, jaké mají dnes děti možnosti, pokud jsou rozumně rodiči vychovávány, dobře vedeny trenérem, pak kůň jako takový, ale i jezdecký sport, může velmi přispět k všestrannému rozvoji jejich osobnosti.

Pokud se ohlédnete zpět, dělal byste dnes něco jinak? S erudicí a zkušenostmi, které jste na své životní cestě posbíral?

Každý člověk dělá chyby, Ten, kdo se bojí chybovat, nikdy ničeho nedosáhne, chybami se člověk učí. Takže i já jsem udělal mnoho chyb, ale kdybych žil nový život se současnými zkušenostmi, dělal bych jiné chyby.

Říká se, že práce s koněm je skvělá příležitost stát se lepším člověkem. Co si vy, profesí psychiatr, o takovém tvrzení myslíte?

Není na to jednoduchá odpověď, ostatně jako vlastně na nic. Když vidím, kdo všechno se kolem koní pohybuje a jaké všelijaké kreatury se mezi koňáky vyskytují, tak mám chuť říci, že ne. Mezi touto komunitou je neskutečné množství sebestředných lidí, kteří potřebují někoho ovládat, pro které je kůň pouze moderní status, kteří mohou legálně uplatňovat své agresivní až sadistické sklony, kteří dokáží velmi rychle amortizovat svůj sportovní nástroj a naproti tomu množství pseudomilovníků koní, kteří je antropomorfizují a ztrpčují jim život, včetně prodlužování jejich utrpení a umírání. Oproti nim mám však vynikající zkušenosti s dětmi i dospělými z dobře vedených sportovních oddílů, s lidmi, kteří jezdí rekreačně, s účinky hipoterapie a psychoterapeutického ježdění, všude tam mohou koně výrazně pomoci jedinci, aby se stal lepším člověkem.

Děkuji za rozhovor a přeji ještě mnoho let prožitých ve zdraví a po boku vašich koní!

Seriál věnovaný výcviku mladých koní, který pan MVDr. Karol Hollý pro Equichannel napsal, naleznete zde.