Jano, na rozjezd naprosto neočekávaná otázka, jo? Jak jsi potkala pozitivku a kudy všudy se vinula cesta k učení druhých? :-)

Principy pozitivního posilování jsem víc začala zkoumat asi v roce 2014, kdy jsme s mužem utekli z Prahy na Šumavu. A rozhodli jsme se, že ke dvěma koním potřebujeme psa. Přišel k nám cca pětiletý asi-borderák, který na zvýšení hlasu reagoval zamrznutím: lehnul si na zem a čekal, až ho něco zabije. Takže mi bylo jasné, že jakékoli vyhrožování ničemu nepomůže a je potřeba dopodrobna zjistit, jaké mám jiné možnosti. S odměnami jsem pracovala už v minulosti, ale pořád jsem si pomáhala různými korekcemi, omezeními a tresty.

Učení druhých – lidí i koní – se mi přihodilo už dřív. Měla jsem koně ustájené u Prahy, a když ostatní viděli, že fungují, ptali se, jak to dělám. Tak jsem jim to řekla. Dostávala jsem také koně na obsedání a nápravu různých problémů.

Učení „pozitivky“ bylo na začátku skoro proti mé vůli, protože z mojí strany se jednalo o experiment a neměla jsem ani trochu pocit, že to umím. Takže každý dostal přednášku, že to určitě špatně dopadne, že je to na jeho zodpovědnost a že vlastně nevím, co dělám.

A dopadlo to dobře? Jak velký zájem o výuku pozitivky je?

Myslím, že dopadlo. Já tehdy jezdila v podstatě jen ke kamarádům, u kterých jsem věděla, že umějí kriticky myslet a jsou si vědomi vlastní zodpovědnosti za své zvíře… S některými jsem dokonce už předtím trénovala „odmlouvání trenérovi“, kdy jsem je předem informovala, že jim během lekce dám jednu nesmyslnou nebo úplně blbou radu a jejich úkol je odmítnout. Protože důvěra v trenéry (přepravce, kováře, …) je sice potřeba, ale musí to mít meze. Jaký je zájem, nedokážu úplně posoudit, vždycky jsem měla učení jen jako „vedlejšák“ – ale myslím, že pozitivkujících lidí zatím moc není, pořád je to menšinová záležitost. Ono není divu, informací a výsledků v češtině (nebo slovenštině) je poměrně málo.

Je správný můj pocit, že budeš mít prvního čistě pozitivkového jezdeckého koně v republice?

To se těžko posuzuje. Definuj jezdeckého koně ;) … A definuj pozitivkového koně. :D Máme v republice dost koní, kteří chtějí vozit lidi. Obsednutých koní na principech pozitivního posilování taky několik je. Takže… potřebujeme tu definici.

Jezdecký kůň připravený pomocí čisté „pozitivky“ tak, aby byl jezdecky alespoň základně (a bezpečně) využitelný. Tedy krok-klus-cval. Vše navíc je plus. :-D

No, my jsme na začátku, zatím mě vozí v kroku, maximálně pár kroků v klusu a jen chvilku. Možná bude nějaký jiný „hotový“ dřív.

Ale zatím máš náskok!

Nemám. Vím o pár koních, co už vozí člověka ve všech chodech. Ale není to zatím tak, že by mohli každý den v klidu nacválat samostatně v lese nebo na jízdárně, je to v procesu.

Jak rychle ti příprava koně oproti dřívějšímu klasickému obsedání a počátečnímu výcviku jde? Umíš si představit takto chystat více koní v sezóně? Nebo je to spíš pro fajnšmekry, majitele-rozmazlovače, kteří mají čas a chuť si hrát? 

Těžko říct. Já byla dost pomalá i dřív, obsedala jsem ve čtyřech letech a první rok koně většinou v podstatě procházkovali a občas člověka popovezli. Ve spoustě věcí je pozitivka jako taková rychlejší, ale brzda jsem já – je potřeba se to naučit a to chce samozřejmě čas. Kdybych za sebou měla deset „pozitivních“ mlaďochů, šlo by mi to rychleji, takhle je to trochu pokus s občasnou slepou uličkou.

Hlavně je potřeba ochota učit se a zahodit ego, protože zvíře má právo říct „ne“. A to člověk občas těžce nese. Obecně si myslím, že je pozitivka pro všechny, co mají zvíře pro radost – protože jde o práci s respektem k emocím zvířete. A podle mě nejde mít z práce radost, když ji nemáme oba, já i kůň. K čemuž ale zase není nutně potřeba pracovat „jen pozitivně“, spousta lidí koně jen tak má a šťastně spolu vychází, aniž by se zaobírali tím proč a jak co funguje. A spousta lidí pracuje negativním posilováním („tlakem“) a koně jim taky spokojeně fungují. Na skutečné lámání chleba a potřebu umět trénovat (ve smyslu behaviorální analýzy – upravovat chování) dojde v případě problémového jedince, u koně s velkým traumatem nebo nestandardními reakcemi. Takže… pozitivka je pro kohokoli. :-)

Bereš si na učení koní k označení správného chování striktně klikr, nebo pracuješ častěji bez něj?

Střídá se to. Když dělám něco složitějšího (pro mě), beru si klikr, protože pak na videu přesně slyším, co jsem klikla, chápu, co a proč kůň dělá a můžu si líp udělat plán, co dál. Nebo pokud natáčím za účelem ukázání někomu, co jak učím. Moment označení správného chování je důležitý. Používám ale i specifické kliknutí jazykem (výhoda je ta, že je vždycky k dispozici, nevýhoda, že je tišší) nebo slovo „výborně“. Sama na sobě jsem teď vypozorovala, že klikr je opravdu rychlejší, prostě rychleji zmáčknu tlačítko, než aktivuju jazyk. To ale bude platit až po zažití obojího.

Používáš ještě učení tlakem? U zbytku koní?

Používám. Tedy, ono je těžké přesně odlišit, kdy se kde pohybujeme – i mladá se s nějakou formou „tlaku“, tedy negativního posílení, občas setká. Třeba když ošetřuju bolavé zranění – tak klidné stání odměním kouskem mrkve, ale je zároveň posílené i tím, že nepříjemnost skončila. Ostatní koně to mají různě, třeba IR (insulinrezistentní) fjord se hýbat musí, takže občas má pohyb prostě nařízený – nicméně odměňuju co nejvíc, takže se do práce hrne. Ale není to „pozitivka“, je to prostě jen krmení při práci. Co se u mě ale hodně změnilo, je používání trestů. Ty se snažím používat co nejméně a jen v situacích, kdy už jsem vyčerpala všechny ostatní možnosti (a i tak mi potom většinou dojde, že to šlo řešit líp). Do kategorie trestu spadá i většina tzv. „korekcí“ nebo stupňování tlaku.

Jak ti mladá (tedy klikůň), reaguje na tlak? Teď myslím situaci, kdy by ji chtěl někdo odsunout pár kroků bokem například tlakem dlaně… nebo lopatou. :-D Chápe to? Jak se na to tváří?

Chápe to. Ona je naučená normálně uhýbat, takže když na ni někam přiložíš nějaký předmět a budeš vyprávět něco jako „uhni, prosíme“, tak se pokusí vyhovět nejlíp, jak umí. Naučila jsem ji v podstatě na běžné tlakové signály, takže na ukázání na hlezno uhne zadkem, na dotek na pleci uhne předkem. Jediný rozdíl je v tom, že jsem to učila s targetem, klikrem a pamlskovníkem. Testovala jsem to s různými lidmi a výsledky jsou dobré.

(Druhý den od Jany došla zpráva: Otestováno. Zelinda jde odsunout libovolnou částí místovaček, jak zadek, tak předek, tak i celý kůň. Jen jsem je něžně přiložila, nevím, co by se stalo, kdybych ji praštila, to zkoušet nebudu. :-D Tváří se u toho spokojeně, spokojeněji než koně bývalí tlakoví.)

A jak funguje cizím celkově? Kdybys ji třeba odložila do komerční stáje a odskočila si umřít do nemocnice? :-D

Dobře. Ale pravda je, že zatím se potkala se samými skvělými lidmi. Má velkou snahu se s člověkem domluvit, což připisuju jak plemeni, tak způsobu výcviku.

Kontrola prostředí úzce souvisí, i u lidí, s pocitem úspěchu. Připadáme si úspěšnější, pokud můžeme o svém životě aktivně rozhodovat.

Jano, tvoje oblíbené téma je kontrola prostředí – co si pod tím má laik představit?

Kontrola prostředí je pocit. V podstatě pocit bezpečí. Je to nejdůležitější „posilovač“, tedy odměna. Je tak důležitá, že ji mezi odměny většinou ani nezahrnujeme (měl by to být samozřejmý výchozí stav), ale pro lepší představu to udělám. Jde totiž o to, že zvíře (nebo člověk) udělá skoro cokoli, aby si kontrolu prostředí zajistilo. A až pokud mu ji umíme poskytnout, můžeme začít pracovat s odměnou jídlem. Všichni asi známe koně, který „ani tu mrkev nechce!“ – protože je v takovém stresu, že nemá pocit kontroly. Takže řeší jediné – jak přežít. Když se ocitnu v domě plném jedovatých hadů, budu řešit jen to, jak se dostat pryč. I když jindy bych si ráda dala kafíčko a dortík, co leží na stole, teď na to nemám ani pomyšlení.

Prakticky to znamená třeba to, že když se mnou kůň nechce chodit sám bez koní do terénu, nemusí mi stačit dávat mu spoustu mrkve a cestou ho popásat. Mnohem silnější nástroj je umožnit mu říct „stop, chci už zpět domů“ – a vyhovět mu. Zjistí, že venku být nemusí, že je to jeho rozhodnutí a pak nastupuje část o mrkvi a zábavě, kterou mu můžu nabídnout. Což možná zní jako sci-fi, ale není, koně jsou zvířata zvědavá a pracovitá, takže „stačí“ vytvořit dobrý tréninkový plán…

Mám téma kontroly prostředí ráda i u lidí, úzce souvisí s pocitem úspěchu. Člověk si připadá úspěšný, pokud může svůj život ovlivnit – může se rozhodnout, co bude dělat, kdy to bude dělat, kde bude žít a s kým. Pokud dítě zažije zkušenost, že ať dělá cokoli, není to nic platné, je pro něj v budoucnu mnohem těžší dosáhnout osobní spokojenosti a pocitu „jsem úspěšný“. A to ovlivnění není jen v dobrém slova smyslu, často stačí, že dítě dokáže situaci zhoršit, i to mu dá pocit „můžu něco udělat“ – a je to lepší než nic. Protože pocit „ať dělám cokoli, stejně se nic nezmění“ je sakra nepříjemný a vede k rezignaci. Takže se snažím podporovat rozhodovací kompetence lidí i koní, jsou pak vyrovnanější, sebevědomější a spokojenější.

Je důležité, aby měl také člověk pocit kontroly prostředí. Často se konflikty s koňmi zbytečně hrotí proto, že člověk tenhle pocit ztrácí a neumí si ho konstruktivně zajistit. Když si to uvědomím, vím, co se děje a dokážu se s tím vypořádat. Pokud mám během práce pocit, že se situace vyvíjí nepříznivě a necítím se dobře, rozhodně není řešení začít koně trestat, tahat za vodítko a bojovat. Mnohem užitečnější je zkusit dostat koně do pohody, zamyslet se, kde a proč vznikl problém a začít znovu. Můžu si zajistit kontrolu i tím, že prostor opustím a budu pracovat v chráněném kontaktu. Z mého pohledu totiž trochu zneužíváme toho, že kůň je zvíře hodné a spolupracující. Obecný postoj koňáků vyjadřují věty „Nesmíš si to nechat líbit“ a „Přece se ho nebojíš, jednu mu vlepíš a je pořešeno!“. Ovšem jak víme, určité procento koní funguje jako kosatka – člověku to bez skrupulí vrátí. A někdy se jim vůbec nedivím. Přijde mi lepší pracovat s koňmi jako s kosatkou a dosáhnout toho, že mě nekoušou a nekopou, protože nechtějí, ne proto, že se mě bojí. Nápad pracovat s kosatkou na principu „boj se mě!“ asi nikdo soudný nemá – proč tak na koně tedy běžně jdeme?

Vysvětlíš čtenářům princip chráněného kontaktu? Myslím, že mnoho jich nebude mít představu, o čem mluvíš­…

Chráněný kontakt je geniální vynález! Jde o to, že se zvířetem nejsem v přímém kontaktu, ale mezi námi je nějaká bariéra, přes kterou ani jeden nechodíme. Třeba pevná ohrada. Umožňuje mi to vysvětlit koni, jaké je žádoucí chování a nedostat se do nebezpečí (tedy neztratit pocit kontroly a nehrotit zbytečně situaci). Zároveň to dává pocit bezpečí tomu koni, což může být obrovský přínos. Většina „agresivních“ koní byli k agresi dohnáni člověkem, kdy už prostě neviděli jiné východisko, jak si zachránit život, než toho dvounohého idiota sejmout. A pokud se jim párkrát potvrdilo, že je to správná strategie a od lidí nejde čekat nic dobrého, budou projevovat agresivní sklony prostě proto, že chtějí předejít přepadení ze strany člověka. Když budou vědět, že stačí udělat půlkrok od ohrady a jsou v bezpečí, umožní jim to v klidu se s trenérem spřátelit a domluvit si pravidla hry, která pak celkem snadno přenesou do přímého kontaktu. Takže pracovat s koněm přes ohradu není známka zbabělosti a divnosti, ale často jen a pouze zdravého rozumu a ohleduplnosti ke zvířeti. Jde takhle řešit třeba odběr krve, kdy zvíře příchodem dává jasně najevo, že můžeme začít a má jistotu, že ho neznehybníme na vodítku a nepřepereme. Doporučuju najít si videa ze ZOO, kde takhle odebírají krev opicím, je to ohromně inspirativní.

Hodně dotazů padá na frekvenci odměňování a na emoce. Co je z tvých zkušeností stěžejní, pokud si lidé nemají začátečnickými chybami vyrobit loudícího nebo permanentně na lekce „nadrženého“ koně? Osobně na tvé mladé shagyačce obdivuji naprostý klid, s jakým čeká po kliknutí na odměnu.

Zásadní je od začátku myslet víc na emoce než na chování. Je poměrně snadné rychle vytvořit chování, které chci, ale pokud u toho nevnímám, jak se kůň cítí, dostanu se do problému. Ideál je kůň, který v klidu čeká, až mu pamlsek doručím – co všechno se v tom skrývá?

Klid koně – odměna je sice dobrá, ale ne tak dobrá, aby stálo za to stát na zadních. Hodnota odměny je celkově zajímavé téma, pro každého koně mají různé odměny různou hodnotu a to se ještě mění třeba s ohledem na roční dobu, krmnou dávku a zátěž. Takže na začátku zjistím, jak to má můj kůň a co je „tak akorát“. Hodnota odměny se dá „uměle“ zvyšovat její nedostupností, pokud budu mít koně na trávě s malým příkrmem dobrého sena, může mít seno paradoxně vyšší hodnotu než tráva… Já tedy na začátku potřebuju dost nízkou hodnotu odměny. Kromě toho kůň musí mít jasno, jak odměnu získat. A to tak, že stojí v klidu, žvýká a „nedělá nic“. Ale on toho vlastně dělá hodně: má všechny nohy na zemi, čeká, má někde hlavu… I z toho důvodu vypadá začátek často jako „nesmyslné krmení koně za nic“. No, když o tohle „nic“ dokážu kdykoli a kdekoli koně požádat a on to splní, už mám koně dost bezpečného (a na české poměry i dost vychovaného :-)).

Silný nástroj je také dávání odměn na zem, což koně naladí do režimu „tak se tady v klidu pasu a nic moc neřeším“. To používám docela často, právě když se nám vytrácí klid a začínáme se hemžit a necítíme se úplně komfortně. I nám se to děje, jen se to vždycky snažím podchytit včas.

Loudění není nic jiného než naučené chování. Kůň dostal něco dobrého a dal by si ještě, snaží se přijít na to, jak to získat, a protože člověk netrénuje, ale krmí, další odměna přichází v očích koně právě za to loudění. Nebo třeba za to, že loudil a loudit přestal – ale když odměním „přestal loudit“, co musí kůň udělat, aby to mohl předvést…? Ano, musí nejdřív začít loudit. To je trénink řetězců chování, moc hezká věc…

Aby se kůň neřítil do lekcí a nešel přes mrtvoly, je potřeba i tento aspekt hlídat od začátku. Lekci začínám vždycky já a přemýšlím nad tím, kdy to dělám, tedy v jaké je kůň náladě a co dělá. Začátek lekce je nejsilnější posílení, které mám k dispozici – a když začnu lekci koni, který mě hypnotizuje a hrabe a řehtá, budu toho pravděpodobně litovat. Už na startu mám koně, který není v klidu – a všichni víme, jak těžký je cvik „uklidni se“.

Takže jak tu lekci začít?

Začátek úplně první lekce hrozně moc závisí na prostředí, které máme k dispozici. Popíšu ideál, ale je jasné, že často musíme vymyslet nějaký kompromis, protože třeba podmínky ustájení nám neumožní pracovat s koněm v jeho běžném prostředí, tedy v ohradě. Rušící stádo není nic, co by nám pomohlo. Potřebujeme místo, kde se kůň cítí dobře – takže pokud třeba v hale panikaří jen proto, že tam je, začít hezky se nám nepodaří. Nejlepší je, když má kůň k dispozici seno a pohodově chroupe. Pokud to jde, rozdělím si ohradu tak, že oddělím zbytek stáda – kůň je ve svém, stádo ho neruší, ale je dost blízko, seno je k dispozici. Někde se nabízí brát koně na práci do kruhovky a dát mu tam svačinu – tedy hromádku sena, které chroupe na začátku a v přestávkách. A když si kůň v klidu chroupe a moc si mě nevšímá, přijdu k němu, můžu ho oslovit (ale nemusím) a dám mu něco dobrého – buď z ruky, nebo na zem k senu. Toto párkrát zopakuji a odcházím. Odcházím v momentě, kdy kůň ještě má zásobu toho lepšího, než je seno, aby neměl sklony mě pronásledovat. Ideální je úplně opustit prostor. Všímám si nálady koně a vztahu k odměnám a podle toho postupuji dál. Zavedu začátek a konec lekce – já třeba na začátek používám gesto upažené ruky a oslovení koně („Chceš něco dělat?“), na konec hromádku jídla na zem a slovní signál „Můůůžeš“, který znamená „pas se, hledej jídlo na zemi, práce skončila a je čas relaxovat“. Na začátku je bezpečné opustit po konci lekce prostor, ve kterém je kůň, časem tam můžu zůstat. U většiny koní není třeba postupovat takhle superbezpečně – tohle je systém pro koně divokého, který nemá žádné povědomí o správném a špatném chování a kdybychom se jen tak vydali s jídlem pryč, nebude váhat nás přišpendlit nohama k zemi. I u vychovaných koní to ale pomáhá předcházet frustraci, což mi přijde užitečné.

Jaké odměny jsou pro tvoje koně ty s nízkou a které ty s vysokou hodnotou?

Mezi odměny nízké hodnoty patří většinou různé řezanky (bez melasy), senné nebo vojtěškové granule, obyčejné seno. Vysokou hodnotu má zpravidla mrkev, jablko, chleba, oves. A zbytek je naprosto rozdílný podle konkrétních koní – karob (naši koně nenávidí, snědl manžel), výlisky konopné, ostropestřcové (naši plivou), lněné, granulovaný sladový květ (naši koně rádi), petržel, celer, müsli, šípky. Proměnlivá je v průběhu roku hodnota trávy, která na jaře je něco skvělého (nepřekoná ji prakticky nic), ale v pastevní sezoně naprosto běžná a můžu i při práci na trávě odměňovat vojtěškou.

V průběhu práce se odměnou stávají cviky samotné – takže za jednu činnost koně odměním tím, že mu umožním dělat další oblíbenou činnost a klidně ještě nějakou a až pak přijde odměna v podobě pamlsku. Běžné činnosti tak kůň vykonává bez viditelných odměn a není poznat, jak se učil – snad jen občas na výrazu a chuti. Ale u dobře naučených věcí (tzn. korektním tlakem nebo korektní pozitivkou) vidíme ve výsledku jen spolupracujícího koně, který provádí požadovaný úkon. Znatelný rozdíl je to během tréninku.

Myslíš endorfiny vyplavované mozkem při učení s odměnami a jejich vliv na to, jak kůň cvik vnímá do budoucna, jaké emoce se k němu pojí?

Nechci zabíhat do takových podrobností… ale když už jsi nakousla tento aspekt, zkusím přiblížit obrovskou důležitost vlivu prvních zkušeností s daným cvikem/požadovaným chováním – asi nejrychleji se to vysvětlí na nás lidech: K různým předmětům a činnostem máme každý svůj osobitý vztah – a to na základě zkušeností. A protože pracovní prostor, třeba jízdárna, může být pro koně jako zubařské křeslo pro člověka, vezmeme si jako příklad chování „cesta na jízdárnu“. To je chování komplexní a odměny nebo tresty nejsou jen to, co se děje během cesty, ale i to, co následuje na té jízdárně. Naprostá většina lidí do zubařského křesla vleze = chování proběhlo, trenér může být spokojený. Ale když se podíváme, jak a proč chování vzniklo a jaké emoce přitom pociťují, zjistíme, že je to naprosto odlišné.

Máme zde čtyři osoby. Verču (20), Huga (32), Otu (5) a Kamilu (13). Verča nedávno absolvovala u zubaře dlouhý, nepříjemný a bolestivý zákrok, nemohla ještě několik dní pořádně jíst. Celý život má se zuby problémy a u zubaře nikdy nezažila nic dobrého, přinejlepším se kontrola odbyla „bez zásahu“. Navíc je její zubař trochu necitlivý řezník a má hnusné poznámky. Vlezení na zubařské křeslo bylo mockrát POZITIVNĚ POTRESTANÉ (přidáním nepříjemného) nepříjemným zážitkem a Verča tam poleze jen s největším odporem po nátlaku (tedy použití většího trestu nebo hrozby), možná dokonce vůbec. Huga minulý týden bolel zub. Bolel ho jeden den, druhý den, třetí den… Až to prostě nešlo vydržet a Hugo k zubaři šel. Vlezl do křesla, zubař mu píchl anestezii a zubní problém snadno a elegantně vyřešil. Huga zub od té doby nebolí. Hugovo chování bylo NEGATIVNĚ POSÍLENÉ (odebráním nepříjemného). Lezení do křesla se mu pojí s pocitem úlevy a příště tam celkem ochotně zase vleze. Kamila zatím neabsolvovala žádný zákrok, zuby má zdravé, pak doktor je krásný, hezky se na ni usmívá a říká příjemné věci. Do zubařského křesla skáče s nadšením, které krotí, jen aby nevypadala jako blázen. Její chování je POZITIVNĚ POSILOVANÉ (přidáním příjemného – v zubařském křesle zažívá samé skvělé věci, pan zubař je tak zábavný!). Otík přišel k zubaři s maminkou. Do křesla vlezl, ale pak vedle něj místo maminky stál pan zubař, kterého nezná a to se mu nelíbilo – kde je maminka? „Maaamiiii!!“. Otíkovo vlezení do křesla bylo NEGATIVNĚ POTRESTANÉ (odebráním něčeho, co chtěl, tady maminčiny přítomnosti). Příště tam nebude chtít vlézt a pokud bude muset, rozhodně nebude šťastný.

A stejně to vnímají koně (operantní podmiňování funguje i na slepice, akvarijní rybičky, lvy, slony, osly, kočky, psy, lidi… takže to opravdu není polidšťování). Já cílím na to, aby můj kůň do práce chodil s Kamiliným nadšením. Myslím, že Hugo je u lezení do křesla dostatečně spokojený, jen tam musela proběhnout nepříjemná epizoda se zubem, aby chování vzniklo. A u emocí Verči nebo Otíka je podle mě na místě přehodnotit způsob práce… Ale všechny čtyři lidi máme v zubařském křesle… Kdyby šlo jen o výsledek („chování“), můžeme být spokojeni. Nicméně pokud máme koně jako přátele pro zábavu, měli by se bavit i oni, nebo ne?

Co když si i přes všechnu snahu vyrobím přemotivovaného koně, který se mě drží jako klíště, kdykoli se pohybuji po ohradě a jediné, co ho zajímá, je možnost „vydělat si“?

Je fajn si toho všimnout co nejdřív. Čím dřív začnu problém řešit, tím dřív ho také vyřeším. Řešení bude záležet na konkrétním koni. Budu odměňovat a posilovat nezájem o moji osobu – rozházenými kousky mrkve v prostoru, přidáváním pamlsků k senu, společným nicneděláním. Společné nicnedělání je i dobrou prevencí, mělo by trvat minimálně stejně dlouho jako cvičení.

Pokud rozhazuju do prostoru pamlsky, dám si pozor, kdy to dělám – koně nejsou blbí a spojí si moje pohyby s objevením krmení. Takže zase nějaké chování posiluju. A budu velmi opatrně znovu najíždět do pracovního režimu, ideálně s dalšíma očima – je užitečné si lekce natáčet, i člověk sám tam pak vidí věci, kterých si v realitě nevšimne. Můžeme taky podporovat samostatnost koně různými hračkami, hlavolamy a tzv. „obohacením prostředí“. Často se koně nudí a pak je člověk jediný zdroj zábavy – není divu, že se na něj vrhají. Je dobré umožnit jim bavit se, přemýšlet a získat odměnu i bez nás.

Jak?

Můžeme prostě jen schovat pamlsky po výběhu, buď volně do prostoru, nebo pod něco – kužely, kyblíky… Můžeme je schovat ke strašidelným předmětům, kdy kůň objevuje a zkoumá podle svých možností (ale pozor, odměna nesmí být příliš dobrá a předmět příliš děsivý). Můžeme použít PET láhev s dírama, kdy kůň kutálením pamlsky postupně vysypává. Můžeme udělat cestičku z méně dobrých věcí k lepším věcem. Můžeme začít s „čuchací prací“ podle Rachaël Draaisma… fantazii se meze nekladou. V ideálním případě by to nemělo být potřeba, kdyby koně měli dostatečně veliký a členitý prostor, kde roste leccos a je co zkoumat a objevovat… Ale kdo z nás to má?

Co když ani sebevětší prostor nepomůže, co když má moje přítomnost pro koně tak obrovskou hodnotu, že je mi v patách po celou dobu, co například pracuji po ohradách a přístřešcích – mám se znepokojovat?

Tohle hrozně záleží na konkrétním koni a člověku. Rozhodně je dobré nemuset řešit „Jak koně chytím?“. Považuju za přirozené, že pokud se pracuje s ohledem na koně, má z práce (a tedy i z přítomnosti člověka) radost a bude rád trávit čas se svým člověkem – to samozřejmě problém není! Jestliže u toho zvládáme být oba v klidu a spokojení, pokud ani člověk ani kůň není tím druhým k něčemu nucen, nevidím žádný zádrhel. Společně příjemně trávený čas, i když zdánlivě žádnou společnou práci neděláme, je perfektní základ pro jakoukoli práci. Pokud vycházíme z předpokladu, že nás ten druhý má rád a snaží se s námi domluvit, že dělá to nejlepší, co umí, je to mnohem lepší nastavení a máme mnohem větší šanci uspět… Nejen při práci s koněm, ale třeba i při debatě s manželem. :-)

A na závěr nám Jana shrnula, co vše čtyřletá Zelinda umí. A aby nezůstalo jen u slov, můžete si pustit i video. Hezké pokoukání!

Co Zelinda umí?

• Z hlediska ošetřování je bezproblémová, umí si nechat vyčistit zranění (zná komunikaci Start-Stop podle Franty Šusty), upravit kopyta, naočkovat, absolvovala úpravu zubů s mírnou sedací.
• Umí ustoupit a přistoupit různými částmi těla.
• Umí chodit s člověkem na rovné linii a na kruhu v kroku a klusu.
• Umí zastavit na slovní signál, když jsem před ní, vedle ní, za ní nebo na ní.
• Ze země začínáme hledat rovnováhu na kruhu, v přechodech, ve cvicích dovnitř plec a dovnitř záď.
• Umí se houpat na prkně položeném přes kládu.
• Umí nastupovat do přepravníku a cestovat – s jiným koněm úplně v klidu, sama zatím nejela.
• Umí fungovat v cizím prostředí mezi cizími koňmi.
• Umí přistoupit k nasednutí, vozit mě v terénu, chodí první i za koněm. (Zatím sedám do cca 15 minut, občas kousek naklušeme.)
• Umí chodit na vodítku/laně vedle koně ve všech chodech (to je jedna z věcí, která není čistě R+, zde se lano občas napnulo a i když byla za povolení odměňovaná, myslím, že převažuje negativní posílení).

V kategorii „rozpracované“ máme:

• aportování
• koncepty (tj. uvědomění toho, že „vlevo“ je vlevo, že to může být levá noha, otočení hlavy na stranu nebo výběr předmětu, který je vlevo)
• momentálně si hrajeme s freeshapingem, tedy volným tvarováním
• naťukly jsme práci na dlouhých otěžích – v terénu jsem ji nejdřív nechala chodit přede mnou, než jsem se začala vozit, v budoucnu tomu dáme snad nějaký větší řád a systém a dostaneme se i ke klusu, cvalu a složitějším prvkům.

Osobně považuju za nejdůležitější, že umí hezky a velice slušně komunikovat s člověkem a že se ráda učí nové věci.

A tady slíbené video!

Jani, moc děkuji za rozhovor!