Kateřino, v roce 2019 jste dojela po kopytě do polské Wroclavi a vyhrála zde Mezinárodní mistrovství Polska v jízdě bez uzdečky. Je nemožné se k tomuto úspěchu nevrátit. I sama cesta do Polska totiž musela být velký zážitek! :) 

Zážitek to rozhodně byl! Jeden z mých praštěných nápadů! Na poslední chvíli jsem se tehdy rozhodla vyrazit na bezudidlové závody do Liberce, které tehdy ještě pořádal Český bezudidlový spolek. O 10 dní později mělo začínat bezotěžové mistrovství v Polsku a mě přišlo jako super nápad využít ty dny k cestě ze závodů na závody a strávit čas jen a pouze s Dárečkem. Bylo to hodně punkové, protože měsíc před tím jsem léčila Dárkovi abces a netušila jsem, zda vůbec někam pojedeme. Po konzultaci s kovářem a veterinářem jsem se dva dni před začátkem rozhodla, že pojedem i když se kůň měsíc flákal ve výběhu a na trénink nebylo ani pomyšlení. Na závody nejezdím vyhrávat a tak mi to bylo fuk. Beru to jako zážitek, zkušenost a zábavu. 

Zpětně bych řekla, že to byl ten nejlepší tréninkový plán jaký mohl být. Dárek byl v Liberci na závodech naprosto úžasný a zajel všechny soutěže nejlépe jak mohl. V trailu jsme byli první, ve skokové štafetě (ve dvojici s Kačkou Jindrovou a Sheitanem) jsme také byli první a na drezuře nakonec druzí, protože jsem to Dárkovi krapet zkazila v posledním freestylu. Ale i tak jsem byla spokojená, protože jsme tu úlohu jeli na place tak nějak poprvé a cviky jako dovnitř plec na nákrčáku jsem taky zkusila až při závodech. :) Nicméně jsem si na tom vyzkoušela, že pokud je kůň všestranně přiježděný, naohýbaný, uvolněný a rozumí jednotlivým pobídkám, je  jedno co z toho pak poskládám. 

Po skončení závodu jsem v Liberci přespala až do pondělí a pak se vydala na cestu směr Wroclaw. Klikatila jsem se po českých horách, sledovala východ slunce z Ještědu a přespávala u různých lidiček, kteří mi dovolili přespat a ubytovali koně, nebo i venku s koněm na úvaze spící v hamace. Občas mě někdo se svým koněm doprovodil, ukázal zajímavé cestičky a chvíli dělal společnost. Ale většinu času jsme byli s Dárkem jen sami dva. 

Zažila jsem mnoho šílených a nebezpečných situací, ale i viděla krásná místa a seznámila jsem se se skvělými lidmi. Jednou jsem se opravdu bála i o život a to když se s námi propadl dřevěný mostek. Vedla jsem koně ze země a stihla uskočit, ale Dárek se zřítil do asi dvoumetrové kamenné strouhy a zůstal ležet na zádech v potoce. Nohy měl zaklíněné do kovové konstrukce mostu mezi rozlámanými kůly… Byl to jeden z těch momentů, kdy by se ve mě krve nedořezal. První, co mě napadlo bylo, že Dárek je mrtvý. A pokud ne, je rozlámaný a je to jeho konec. Nicméně jsem ho vyprostila z mostu, odházela kůly a postavila na nohy. Podařilo se mi ho pomocí lan a stromů vytáhnout ven z tý díry. Neměl na sobě ani škrábanec a tak jsme pokračovali dál. Neskutečné štěstí! Dodnes děkuji za to, že to tak dobře dopadlo. Od té doby ale mě a Dárka nikdo nedostane na most po kterém nejezdí auta a já nemám jistotu, že je opravdu pevný. I kdyby to mělo znamenat objížďku padesát kilometrů! 

Na této cestě jsem také poznala svého nynějšího manžela Lukáše. Nabídl nám ubytování na trase. Ten den jsme měli v kopytech necelých 50 km a většinu dne pršelo. Na konci nás chytla i šílená bouřka. Dorazili jsme tedy k Lukášovi úplně totálně promočení a unavení. Dáreček přespal na zahradě a já se zahřála u krbu. No, padli jsme si s Lukášem do oka na první pohled a já odjížděla o dva dni později již jako zadaná. :)

Nebyla díky tomu cesta do Wroclawi v ohrožení? :)

Skoro se mi ani už na ty závody nechtělo, ale když už to bylo domluvené, tak jsem pokračovala dál. Na hranicích ČR  a Polska, někde za Adršpachem, mě nabrala Kačka Jindrová s přepravníkem a pokračovali jsme na závody do Polska společně už autem. 

Většinu času jsem na závodech trávila s Dárečkem venku nebo jsem s ním seděla v boxe. Zvykli jsme si na svojí nonstop přítomnost a já vím, že Dáreček nemá rád, když je někde sám zavřený. Celý závod probíhal naprosto na pohodičku. Dáreček byl nebývale ochotný, já neměla žádný stres. A tak jsme si to opravdu užívali. Rozhodla jsem se jet pouze hlavní disciplínu, Liberty Trail, a ne drezuru, aby toho Dárek neměl moc. Závody jsou třídenní, sčítají se časy a body ze všech tří dnů. Poslední den jsem měla být s jistotou druhá. Na prvního mi chybělo pár sekund a třetí byl hodně daleko za námi. Místo oprácka jsem vyrazila na vyjížďku. Když jsem se vrátila, zrovna vyhlásili moje jméno a já tak rovnou šla na plac. S klidem a na pohodu jsme si zajeli poslední den a pak čekali na vyhlášení. Popravdě jsem byla celkem překvapená, když mi řekli, že jsem to vyhrála. :)  

Byla to úžasná zkušenost. Náš vztah s Dárečkem se díky času, který jsme spolu strávili, opravdu prohloubil. Nebylo potřeba žádného drilu. Co jsme v minulosti natrénovali tam prostě bylo. Okolnosti, které nám znemožnili před závody trénovat, byly myslím právě ty, díky kterým jsme měli úspěch. 

A kde se ve vás vlastně vzala touha uspět v soutěžích bez udidla?

Nemám žádnou vekou touhu uspět v soutěžích. Na soutěže jezdím hlavně proto, abychom se někam posunuli, měli motivaci, užili si atmosféru a zhodnotili, jak na tom jsme oproti ostatním. Také mám ráda, když někdo něco uspořádá a my si to můžeme vyzkoušet. Je to jiné než trénink doma. To, že se nám občas i daří, je bonus. Jsou ale i dny, kdy jsme poslední a nejde nám to a i tak jsem na Dárečka pyšná. :) 

Já jezdím s udidlem i bez. Nezáleží mi na tom, na čem kdo jezdí, ale jak jezdí. Bezudidlové ježdění mě vždy z nějakého důvod táhlo, ale vlastně ani nevím proč. Už v dobách, kdy to tady ještě vůbec nebylo. Je to pro mě výzva, ale hlavně trénink svého těla. Bez možnosti zatáhnout za otěž se člověk musí soustředit na své tělo, sed, rovnováhu a musí sdělovat koním své požadavky o moc přesněji. Baví mě ta cesta, to objevování. Hlavně při jízdě bez ničeho. Ráda bych našla společnou řeč a dovedla své koně i k vyšším drezurním prvkům. Ne kvůli soutěžením v drezuře, ale kvůli naučení se něčemu novému.

Klasické disciplíny vás tedy nelákají?

Možná kdyby ČJF dovolila účast na závodech bez otěží, tak bychom se zúčastnili i nějakých drezurních či skokových závodů. S udidlem mě to nebaví a nemotivuje. Pár závodů za sebou takových mám, ale moc mě to nenadchlo a nic mi to nedalo. Takže se těchto závodů neúčastním, i když licenci mám. Stejně tak to mám s workingem. Jednou jsem se zúčastnila working equitation v Polsku. Udělali tam stejnou třídenní soutěž (drezura, trail a rychlostní test) pro kategorii klasickou i bez otěží. Pro zajímavost jsem se přihlásila na obě a dopadlo to tak, že jsme se ve všech testech umístili lépe, na body i čas, na nákrčáku než na udidle.

Udidlo tedy asi opravdu moc často nevyužijete. 

Na Dárkovi s klasickým udidlem víceméně nejezdím, ale nemá s ním problém. Bere si ho i sám. Někdy dřív,  než mu ho chci dát. Nejezdím s udidlem možná mimo jiné i proto, že jsem často líná si koně nastrojit a tak sednu ve výběhu na holého koně a jdu ven. Bezotěžové ježdění je pro mě přirozené, nejde o žádný žádný vysoký level. Vysoký level je pro mě třeba ježdění na páce. Je ale dobré si uvědomit, že čím méně toho na koni máme, tím je to možná hezčí a magičtější, ale pro koně to může být náročnější na soustředění. Mnoho koní preferuje jasnost a přesnost otěže, než jízdu bez ničeho. Myslím, že každý, kdo chce jezdit bez udidla, musí zhodnotit, zda je to pro něj bonus a něco mu to dává, baví ho to, nebo je to spíš dřina a stres. Nemá smysl jezdit za každou cenu bezudidlově/bezotěžově, protože i s udidlem se dá jezdit opravdu hezky a příjemně pro koně. :) 

Nespojujeme si vás pouze s bezudidlovým ježděním, ale i s jezdeckou lukostřelbou. Co bylo impulsem k tomu, abyste dala dohromady luk a koně? 

Můj úplný začátek byl celkem vtipný. Celé to vzniklo v hospodě u piva. Kamarádky kamarád nadhodil, že má luk. Hned mě to zaujalo. Vždycky jsem chtěla vyzkoušet jaké to je střílet z luku a koně, ale u nás to tehdy nikdo nedělal. Slovo dalo slovo a nakonec jsme se opravdu sešli. Zkusila jsem si párkrát vystřelit z obrovského sportovního luku a pak běžela pro koně, že to nutně musím vyzkoušet i z koně. 

Klasicky jsem to moc nehrotila. Žádné velké seznamování koně s lukem neproběhlo. Prostě jsem sedla a vystřelila. Kůň to neřešil a tak jsem nacválala a zkusila si párkrát vystřelit ze cvalu. Bylo to boží! Hned jsem si běžela koupit jezdecký luk, abych se to mohla naučit. No. Prodali mi luk nejezdecký, ale to jsem tehdy  netušila. Tak tahle nadšeně to začalo. Následovalo mraky vzdělávání a učení se. Nadšení pro jezdeckou lukostřelbu se mě zatím stále drží a opravdu mě to baví. :) 

O progresivně se rozvíjející disciplně, kterou jezdecká lukostřelba rozhodně je, si s Kateřinou „Maphií“ Kozákovou budeme ale povídat až příště.