MVDr. Karolína Bábor: Na reálnou práci venku vás škola nepřipraví

29. 12. 2023 Redakce Equichannel Autor fotek: Archiv MVDr. Karolíny Bábor

Statistiky ministerstva školství uvádějí, že v Česku každoročně dostuduje na sto padesát nových veterinářů. Podle odhadů veterinární komory je to asi třikrát víc, než je na českém trhu třeba. Přesto je veterinárních lékařů kritický nedostatek a akutní problém u koně je pro mnohé z nás noční můra. V čem je problém? Proč být či nebýt prvoliniový koňský veterinář? Právě o tom, a nejen o tom, jsme si povídali s veterinární lékařkou MVDr. Karolínou Bábor.

Karolíno, po absolvování Fakulty veterinárního lékařství jste s veterinou nesekla, ale naopak úspěšně rozjela vlastní terénní praxi. Co vás přivedlo k myšlence věnovat se veterinárnímu lékařství?

Chtěla jsem být veterinářkou už od mala. Měla jsem jednu krátké období, kdy jsem chtěla být humánní doktorka a astronautka, ale to mě rychle přešlo a byla to už vždy jen veterinářka. Každopádně finální rozhodnutí přišlo zhruba v období narození Brigitte, což je dcera Besiny. Po porodu se Brig narodila slabá a nemohla sama pít. Tři dny po narození byl její život nejistý a vyžadovala 24 hodinovou péči, kterou jsem obstarávala já za konzultace s doktorkou. Každé dvě hodiny jsem jí dávala napít, kontrolovala jsem ji, měřila teplotu. Bylo mi tehdy patnáct let a naučilo mě to disciplíně a odpovědností. Prostě to, co si k sobě připoutáte, nemůžete jen tak opustit... Po třech dnech byla Brigitte silná a holky byly sehrané, mohla jsem odjet domů. Během těchto náročných dnů jsem si poprvé uvědomila, jakou majitel koně může pociťovat obavu o svého milovaného společníka, kamaráda a nakonec prožít radost z jeho uzdravení. Brigitte je dnes už jedenáct let. Tento pocit jsem vždy přála i ostatním, a protože se velmi ráda vzdělávám a zvířatům jsem stále chtěla pomáhat, rozhodla jsem se tedy stát veterinární lékařkou.

Vaše praxe je zaměřena na interní medicínu a prevenci. Jak a proč se váš svět propojil právě se světem koní?

Zprvu musím říct, že se skutečně zabývám pouze koňskou medicínou. I moji maminku posílám s kočkami ke kolegyni. Myslím si, že v dnešní době to ani jinak nejde. Každopádně k otázce...Můj život byl nějak spjat s koňmi, co se pamatuji, vždycky mě nějak fascinovali a poutali. Když mi byly tři roky, jela jsem poprvé na koni. Byl to bílý poník jménem Jurášek, naprosto přesně si to pamatuji. Postupně na to navázaly různé jezdecké kroužky a tábory, až mi nakonec ve dvanácti letech rodiče pořídili vlastního koně, klisnu českého teplokrevníka Besinu, kterou mám do dnes. Příští rok jí bude šestadvacet let. No a jak jednou přičuchnete ke koním, už je to jako závislost.

IMG-9820.jpg

Absolvovala jste více jak dvouletou terénní praxi s paní docentkou MVDr. Barborou Bezděkovou, Ph.D., DECEIM, která je uznávanou kapacitou. Byly tyto roky pro vás přínosem?

Byla to ta nejlepší možná praxe. Ze všech stáží, co jsem absolvovala mi práce s paní docentkou dala nejvíc. A to nejen kvantitativně (protože za ty více než dva roky jsem viděla hodně případů), ale hlavně kvalitativně. Ona je diplomovaný specialista, takže kvalita medicíny je u ní na nejvyšší možné úrovni, dále je neuvěřitelně pečlivá, zodpovědná a profesionální ve vztahu ke klientům. Odnesla jsem si tedy obrovské množství znalosti a praktických zkušeností. Naučila jsem se například jak pracovat s endoskopem a s ultrazvukem, jak mám správně postupovat diagnosticky, co mám udělat první a co poslední, jak mám o pacientech přemýšlet, jak se chovat ke klientům atd. Navíc je paní docentka super člověk i sama o sobě. Je pro mě obrovskou inspirací, jsem jí nesmírně vděčná za všechno, co mi předala a že toho je.... Mým kariérním snem je dosáhnout stejného vzdělání a stát se také diplomovaným specialistou. Je to ještě dlouhá cesta, ale dělám vše proto, aby to tak v budoucnu bylo.

Na co ve své nově otevřené terénní praxi kladete hlavní důraz?

Na kontinuální vzdělávání, individuální přístup k pacientovi a na profesionalitu. Každý lékař, který chce udržet krok s dobou MUSÍ investovat do tzv. CPD (continuing professional development), což je v překladu kontinuální profesní rozvoj, který zahrnuje stáže, semináře, kongresy, webináře, workshopy, jednoduše nejrůznější vzdělávací akce. Medicína a věda jdou strašně rychle dopředu a já chci ten krok udržet. Investuji tedy každý rok nemalý obnos financí do nejrůznějších vzdělávacích akcí, ať už v tuzemsku nebo v zahraničí. Kdo by měl zájem se podívat, vše mám na svých webových stránkách pod záložkou kvalifikace. Dalším bodem je individuální přístup, který je stěžejní. Já si vždy na svoje pacienty udělám dostatek času, pohovořím si důkladně s klientem, nespěchám a plně se v tu chvíli koncentruji na daný případ. Vyšetřuji pacienty tak kvalitně, jako bych chtěla, aby někdo jiný vyšetřoval moje vlastní koně. No a profesionalita se týká mluvení s klienty, psaní podrobných zpráv, ježdění na čas (i když to je někdy trošku oříšek a vysvětlení dané problematiky, aby klienti opravdu pochopili, co jejich koně trápí.

Veterina skutečně není jen o zvířatech, ale i o lidech. Je pro vás těžší komunikovat s koňmi nebo jejich majiteli? :)

Pro mě určitě s lidmi. Musíte to brát ale trochu s nadsázkou, protože nejsem moc společenský člověk. Každopádně komunikaci s klientem beru jako součást práce. Se zvířaty je to jednodušší v tom, že vám nikdy nelžou nebo něco nezatají (i když pracovat s velkým šest set kilogramů těžkým rozmazleným koněm, taky není žádná výhra). Je to velmi individuální, někteří klienti jsou odměření, jiní více otevření, jiní prostě jen chtějí, abyste byla s prací rychle hotová, další jsou zase velmi přátelští, uvaří vám kafe nebo čaj a pracuje se mi s nimi dobře. Je to jednoduše rozmanité. Každopádně pro mě má každý klient stejnou váhu a velice si vážím, když si mě někdo vybere, aby mi svěřil do rukou svého člena rodiny. Každý pacient je pro mě stejně důležitý, ať už jedu jen očkovat nebo dělám větší diagnostiku.

25521ffc-f7cb-4433-89f9-c9e893b1bfd8.JPG

Mám dojem, že ve veterinární praxi velkých zvířat si člověk kdovíkolik legrace neužije. Někdy to musí být vyčerpávající. Přece jen nejsou všechny dny zalité sluncem a zakončené úspěchem. Jak se vyrovnáváte se špatnými konci? Nebojíte se, že s přibývající praxí vás dostihne vyhoření?

Jsem si velmi dobře vědoma toho rizika, je obrovské. To bohužel dokládají i smutné statistiky, zvláště u terénních veterinářů pro koně, kde je situace asi nejhorší. Sama vím o pár případech, kdy došlo k vyhoření... Ale ono se není čemu divit, protože na reálnou práci venku vás škola nepřipraví. Srážka se realitou je tedy občas trochu bolestivá. Musíme pracovat v mrazu, blátě, dešti, bez denního světla, ve dne v noci. Další, pro mě osobně nejvíc zatěžující faktor je, když vím, že bych mohla pacientovi pomoct, ale majitel si to nemůže dovolit nebo nechce do další diagnostiky nebo léčby investovat. Pamatuji si takový případ ze školy, kdy jsme celou noc proseděli u hříběte s průjmem. Podávali jsme infuze, analgetika, antibiotika a ráno se majitel rozhodl, že ho chce utratit i když se zlepšilo a nejspíš by to přežilo, jen by bylo potřeba dalších financí. A to nemluvím o tom, že pětidenní hříbě přijelo na kliniku až po třech dnech průjmu.

Tohle osobně je pro mě asi nejhorší. Někdy je pro koně eutanazie vysvobozením, protože to jinak nejde a s tím se dokážu vyrovnat dobře. Některé případy jsou ale opravdu psychicky náročné, a to zvláště pro nás, pro ženy. Další faktor je jednání některých majitelů. Z vlastní zkušenosti se mi třeba stalo, že jsem přijela ke klientovi a ten na mě hned vypálil „vy ale vypadáte nějak mladě na doktorku“. Nebo mě zamrzelo, když jsem někde na sociálních sítích viděla, „co ta může mít za zkušenosti, vždyť je teprve rok po škole“. Myslím, že jsem toho už absolvovala opravdu hodně, neusínám na vavřínech, měla jsem hodně probdělých nocí, kdy bych mohla spát, ale raději jsem jela na stáž. Nestavím se do role všeználka, pokud nevím co dál, pacienta referuji. Pak jsou někteří lidé schopni volat v noci nebo v pět ráno například kvůli očkování, volají vás jako akutku ke koni, co má už tři dny průjem a podobně.

Naštěstí mám úžasného manžela a snažím se držet si už od začátku zdravý poměr práce/osobní život a držím tyto dva světy po většinou odděleně, aby k vyhoření nedošlo.

babor5.jpg

Proč myslíte, že není o post veterináře zajišťujícího péči o velká hospodářská zvířata zájem? Jako mladý veterinář podnikající v oboru to možná jste schopna posoudit lépe, než úředníci z ministerstva.

Problém je v tom, že terénní praxi velkých zvířat jednoduše nechce moc lidí dělat. V mém ročníku nás v posledním roce byla na koních naplněna jen polovina kapacity. Je to náročné a neatraktivní povolání. Dále si myslím, že obzvláště u koní je veterinární péče bohužel často finančně podhodnocena. Já mám svoje vstupní náklady na sedmimístném čísle a to musím taky někdy splatit. Navíc si chci něco vydělat, člověk by si rád něco uspořil, jel na dovolenou, koupil nové věci ke koním atd. A to nemluvím o tom, kolik ročně stojí právě již zmíněné CPD. Myslím, že někteří klienti si všechny tyto náklady zatím úplně neuvědomují a mají představu, že nám veterinářům jde většina výdělku rovnou do kapsy. Přitom veterináři často pracují 24/7, aby vůbec zvládli pokrýt životní náklady. Dále jsou to taky podmínky pracovní. Pokud chtějí lidé chovat koně jako mustangy, nemůžou očekávat, že jsme jim v blátě bez světla a bez střechy schopni nabídnout kvalitní veterinární pomoc. A to mnohé studenty/kolegy taky odradí.

Jako další bod by pomohla i nějaká psychologická příprava, případně předmět, jak se starat o své duševní zdraví už na škole. Je třeba si ale uvědomit, že s titulem MVDr. můžete dělat celkem dost zaměstnání – práci v laboratoři, ve výzkumu, být inspektor, pracovat na jatkách...To jen k tomu počtu promovaných každý rok.

IMG-9836.jpg

Vám se prozatím daří mít svou praxi pod kontrolou? Nebo už jste zavalena pacienty?

Tím, že je má praxe opravdu nová, zavalena ještě nejsem. I když na leden už mám, co se velkých diagnostik týče, kapacitu obsazenou. Jak už jsem říkala, velmi si hlídám rodinný život, protože ten je pro mě na prvním místě. Můj manžel si vzal mě a ne mou práci. Navíc zastávám názor, že pokud má člověk ze sebe vydat 110 %, musí být odpočatý. Viděla jsem to na sobě, když jsem byla měsíc ve Velké Británii v Pool House Equine Hospital. Měla jsem tam čtyři noční služby týdně, k tomu pak navazoval den a přes víkend to byly dokonce 36hodinové služby. Jela jsem často jen na autopilota a úplně jsem nepřemýšlela o tom co dělám, už to ani nešlo. Věděla jsem ale jistě, že takhle svoji práci dělat nechci. Nechtěla bych, aby takový unavený lékař přijel k mým koním. Naučila jsem se, že pokud chci pracovat na 110 %, musím odpočívat, najít si čas na spánek, jídlo a relaxaci. Takže ano, zatím to zvládám:).

Na co by se majitelé a chovatelé v rámci snah o zajištění vysoké kvality welfare svých koní měli zaměřit? V čem nejčastěji chybují?

Mám pocit, že občas lidé nerozumí základním potřebám koní. To, že kůň je zvíře určené k pohybu, mělo by ujít denně x km a že je to zvíře stádové. Když by se braly vždy v potaz tyto fyziologické a etologické aspekty, vyřešilo by se tím mnoho potíží. Takže třeba úplně nesouhlasím s tím, a teď je mi jasné že se nezavděčím všem, aby byl kůň jen tři hodiny denně venku. Všímám si toho teď hodně v Rakousku, kde mám ještě svoje koně, že z padesáti koní má pět poruchy chování. Koně se šklebí, jezdí zuby po mřížích, nechtějí se nechat nasedlat, kopou do stěn a odpověď majitelů na to je jen „on má blbej den, on je rapl“ a podobně, a přitom tihle koně dávají jen jasně najevo svoji frustraci. Na druhou stranu, pak jsou zase ustájení, kde jsou koně dostatek hodin venku, ale jsou krmeni z nezastřešeného a nezasíťovaného balíku, stojí po karpy v blátě a není k dispozici ani box pro případ nouze. Dnešní koně už nejsou mustangové a musíme být schopni jim zajistit i nějaký komfort jako je kvalitní stravu, sucho, čisto. Musím ale říct, že jsem v Česku už narazila i na stáje, kde byli koně dostatek hodin venku na velkém výběhu/pastvině a přitom měli zpevněno okolo krmiště, měli k dispozici boxy apod. No a pak samozřejmě zajistit dostatečnou preventivní veterinární péči.

babor1.jpg

Jak by tedy vypadal ráj MVDr. Karolíny Bábor?

Můj osobní ráj, to by byl dům s velkým pozemkem, kde bych měla svoje holky (Besinu a Brigitte), manžela a naše děti:). A k tomu velkou kuchyň, protože moc ráda peču a vařím. Co se týče profesního světa, byli by tam všichni koně spokojení, vždy pochopeni, měli by zajištěny vhodné podmínky a pravidelnou kvalitní veterinární péči. Mohli by si pak s majiteli jen užívat společných chvil a předešlo by se v mnohých případech kolikám, žaludečním vředům a jiným problémům.

Prevence a interní medicína koní BEBRVET.

Podobné články

Martinu Slukovou Niederlovou jste ve společnosti jejích shagya arabů už v rámci doprovodných programů různých akcí a výstav určitě viděli. Proč dala…

Mezinárodní soutěž tradičních zápřeží 2023 v Kroměříži - 1. místo v kategorii pony, celkové 3.místo a nejlepší český výsledek

Jana Ondřejová je s chovem shetland pony v České republice pevně provázána. Je dlouholetou úspěšnou chovatelkou, aktivní posuzovatelkou s potřebnou…