Margit, už ti není dvacet, přesto se osobně staráš o dvacítku koní a pětadvacet kroužkových dětí? A ještě před pár měsíci jsi na to neměla žádnou mechanizaci. Nepřipadáš si jako Superman?

Koní je jen osmnáct, ale čekáme dvě hříbátka...:) Sedm koní ustájených, zbytek můj. No a do Supermana mám daleko, nemám nijak velikou pastvu, jsem v nájmu a nemůžu moc budovat.

Nač využiješ jedenáct svých koní? Všichni jsou ježdění?

Ano. Potřebuji je do jezdecké školy na výuku. I některé ustájené si půjčuji pod děti. Jejich majitelky nemají tolik času a jsou rády, když se kůň projde a pak jim i fandí na našich závodech.

Popíšeš nám svůj pracovní den?

Do stáje teď v zimě jezdím na devátou. Je to praktické, už není úplná kosa ani tma. Doma stihnu před odjezdem vyprat a udělat nějaké domácí práce. Každému koni namíchám kyblík, náklad potom odvážím na mokaři (ten moc doporučuju, nemám ho dlouho, ale už teď nechápu, jak jsem bez něj mohla žít!) na ohradu, tu mám asi půl kilometru od stáje. Tam vše připravím do krmných ohrádek a pak tam koně vpustím. U krmení vidím, jak na tom jsou zdravotně, zkontroluji je, osahám. Pak jim dám seno, pokud je potřeba. Teď s traktorem navážím denně, mají balík v krmištích se sítí. Občas nějaký navíc rozkulím, aby si ho mohli prohrabat, pročůrat a pospat si v něm.

Pak jedu domů na oběd. Bydlím deset kilometrů od stáje. Přes teplé období většinou ani domů nejezdím a zůstávám na stáji celý den, beru si jídlo s sebou. Kroužky mám pak od tří hodin, takže buď jedu do stáje dřív, a ještě něco udělám. Nebo až na tu třetí. Dokud byly normální zimy, tak napadl sníh, zamrzlo a na jaře se bobany rozbránovaly a místa s větší náloží po seně se shrábla. Poslední roky je mrazu pomálu a jen prší. Bláto je tedy stále. Všichni koňáci víme, co znamená. Koním stelu seno na hluboko. Nebo spíš si ho nastelou sami. Rozkulím jim sem tam balík, aby nebyli v mokru úplně. A pak mají pět krmišť s balíky sena se sítí. Ohrady kydám od jara do podzimu komplet, dokud to jde. To jsem na stájích od rána do večera. Jak začne deštivé období, tak se to v tom množství nedá. Koně jsou na základním výběhu (1,5ha) a na jaře pobránuju a shrábnu hnůj, co se zašlape kolem krmišť. Skutečně to nemám ani trochu ideální. Nedisponuji žádným kapitálem, na traktor jsem si musela půjčit. Nemám ani dotace. Stáje a klubovnu v pronájmu od obce, pozemky od soukromníka. Ale snažím se to dělat co nejlíp, aby to vyhovovalo hlavně koním. Ono se opravdu není čím chlubit. I když letos jsme postavili dva přístřešky. Ty jsou ale očividně jen pro okrasu, koně tam chodí málo.

Někdo má začátky u koní jasně definované například školní exkurzí v oddíle nebo prvním svezením na poníkovi na pouti. Jiní ani nedokážou určit, kdy a kde se posedlost koňmi vzala, je jejich nedílnou součástí odjakživa. Jak jsi to měla ty?

Koně ve mně byli zakódovaní od mala, asi dědictví prapředků. Prý jsem už ve třech letech prohlásila, že si koupím koně. Na to mi ale tatínek odpověděl, že do obýváku v paneláku se žádný nevejde. Prosím, nepřehlížejte vášnivá prohlášení svých potomků! :) V deseti letech jsme s kamarádkou šly do stájí na kraji města. Mě jako malou a sebevědomou nenapadlo nic rozumnějšího než vlézt do ohrady, kde bylo velké stádo koní. Ovšem v tehdejším klubu JZD se braly děti až od dvanácti let, takže jsme tam jen okukovaly, shazovaly slámu, seno a největší zážitek byl si koně pohladit. Jednou mě známá i svezla v rámci krokování po tréninku. Potom jsem přešla k soukromníkovi, který měl jakéhosi křížence. Ten kůň mi školil tak, jak nikdo jiný potom! Kousal, kopal, na lidi útočil...Ale po pár měsících se z něj stal beránek a skvělý parťák na všechno. Soukromník se koně časem zbavil a já hledala stáj, kam by se dalo docházet. A skončila jsem v Dědově, tam to bylo super. Měly jsme si dělat ZZVJ a pak i nějaký závody, ale revoluce všechno změnila. Všechna družstva se koní zbavovala. Takže nebylo kde. Soukromníci mládež nechtěli a jinde to prostě nešlo. Nebo by i šlo, ale dělit se s dalšími x dětmi o koně, když jsem předtím měla koně sama pro sebe? To už nebylo nic pro mě. První vlastní kůň přišel na podzim 1996. Byla to klisna Alba. Z ní jsem měla po Tristanovi valacha. To byl pěkný ďábel. Byla jsem pomalu víc na zemi, než na něm. S ním jsem si konečně udělala ZZVJ, bez trenéra. Občas mě i někdo potrénoval, ale nic pravidelného. A pak se to vezlo. K valachovi jsem pořídila poničku, aby nebyl sám. Později přišla Opera, z Opery jsem si vytáhla hříbě po Corleograf. Toho mám dodnes a je to asi můj životní parťák. Letos mu už bude sedmnáct. Stále mám pocit, že se musím učit a posouvat dál. Zkouším nové směry, nové školy. Nějakou tu práci ze země, komunikaci, i skokový trénink proběhl. V tom jsem byla asi největší samouk, pokud nepočítám pár tréninků s Honzou Baumanem, když byl ještě ve formě...Více jsem ale vždy vyhledávala drezurní tréninky. Něco ze sportovní drezury, školy lehkosti, teď i Bent Branderup...Mám ráda jízdu na lehké otěži, řídit koně sedem, holení, otěž minimálně.

Jak dlouho vlastně ustajuješ, Margit? A dětem se věnuješ od kdy?

Ustajuji patnáct let. Byly dobré roky, ale i špatné, kdy mě držel nad vodou muž, děti z kroužků a turisti...Turisty dělám už málo. Klientů v jezdecké škole mám poslední roky přibližně stejný počet, okolo dvacetipěti i s přípravkou. V ustájení je nyní sedm koní. Jezdeckou školu jsem založila před čtrnácti lety, to mi přišla první klientka. Jeli okolo, ptali se na ježdění a známá je poslala k nám. Shodou okolností tam právě byla i dcera majitele ustájeného koníka, která si hned při první jízdě na svém novém koni zlomila ruku. Maminka se hned ptala, jestli je výcvik možný a že by se taky hlásily. No a pak už se to nabalovalo. Všechno oddřel Myst, pak přišel Vikoušek. Mysťáček je asi největší pracant. Povozí i ty nejmenší dětičky, s těmi v klusu ťape, že se skoro ani nehoupou. Umí skočit i osmdesát, a to má nějakých 122 cm v kohoutku. Odšlape celkem slušně i drezurní úlohu, jen tak něco ho nerozhodí. Toho mám celých patnáct let, od hříbátka. Děti tu mám od pěti let výše. Děti přijímáme standardně od sedmi let, pětiletá je vnučka. Koňské tábory, které každoročně pořádám, jsou plné už v březnu. Příměstské kolem května. Moji koně chodí s kroužkem jen jeden lot denně, výjimečně dva. Ale to jen, když dělám soustředění anebo je nějaký klient na vyjížďku...

                          Margit s kroužkovými dětmi. Kobylka Burza (vzadu) uhynula letos v krásných 31 letech...

Stal se ti někdy úraz dětského klienta s nepříjemnou dohrou s rodiči, nebo máš všechny zkušenosti veskrze pozitivní?

Vážnější úraz ne. Jedna slečna si vystoupila z obyčejného malého hrbáku, v podstatě se jen sesula přes plec, ale měla otřes mozku. Rodiče to neřešili, jen přes pojišťovnu. Pár modřin bylo, ale naštěstí se to obešlo bez vážných úrazů. Když si vezmu, co já se z koní napadala a jediné, co si domů donesla, byly naraženiny a slabý otřes...Dnes? Děti se nehýbou, sedí doma u elektroniky a nemají svalový korzet, mají slabé kosti, co se hned lámou. Neumí se pořádně pohybovat a mají být rovnocenným parťákem koni? A úplně nejhorší nemocí je puberta. To jdou pak koně úplně stranou. Roky dřeš, něco děcka učíš, už to konečně k něčemu vypadá – a konec. Možná se jednou vrátí, možná ne...

Jak odchody dlouholetých žáků neseš?

Loni během léta skončila asi největší skupina děvčat za celou dobu. Chodily roky, už jsme zvažovali i koupi druhého hengru, aby mohly na hobby závody. A konec. Střední, přijímačky, puberta, kluci...Když skončí jedna dvě holky, dá se to pochopit. Ale tohle byl fakt šok, to jsem nečekala! Všechny byly zapálené. Koupila jsem další koně, nastínila jim plány. Holky chodily i mimo kroužky pomáhat, jezdit, vzdělávaly se...Ale takový je život. Tyto dívky odešly, přišli nové a mám i dva chlapce.

Pomáhá ti někdo?

Na běžnou práci jsem u koní v podstatě sama. Z výpomoci za ježdění se vyklubala pracantka, nyní snacha, která vede vlastní kroužek. Přípravku pro děti od sedmi let. Já vedu ty starší. Nyní mám ještě jednu výpomoc. Občas zapojím i majitelky ustájených koní. Mají služby, abych jim nemusela zvednout ustájko...

Za kolik ustájení nabízíš? Předpokládám, že musíš ceny nastavit tak, abys nejen uživila koně, ale i sebe? Nebo dokonce celou rodinu...? Dá se to dnes vůbec?

Ustájko mám za 3 500,-. V ceně je minerálka, není zahrnutý příkrm. Pokud majitel chce a kůň potřebuje, může si koupit vlastní nebo vzít to, co beru já. Ale asi budu muset zdražit. Většina majitelů vidí, že jsou koně venku a mají dojem, že není potřeba nic dalšího. Ale tak to není. To víme všichni. Stále musím něco nakupovat, můj čas taky není zadarmo. Musím platit sociální, zdravotní, seno, krmení, naftu, pojistku...Na traktor jsem si musela půjčit a ani ty splátky se nesplatí samy. To, že nestelu a nekydám boxy ještě neznamená, že nic nedělám. Postupně to pomalu zvelebuji, ale nejde to tak rychle, jak by člověk chtěl. Hlavní část výdělku neplyne z ustájení, ale z kroužků a táborů. Celou rodinu bych ale neuživila. Mám tři děti, dvě mají už svoje rodiny, jedno ještě studuje. Manžel má také tři děti, jedno má rodinu a dvě studují.

                                                 Margit má ještě jednu vášeň, pravidelně jedenkrát týdně chodí s manželem tančit Round dance

Ustájení za tři tisíce pět set? To mi přijde, že děláš charitu...Proč jsi to už dávno nezvedla? Čeho se vlastně ustajovatelé bojí, že si nenechají svou práci adekvátně zaplatit?

No...majitelkám se to zdá hodně. V tomhle kraji (Královehradecký) je to normální cena, vyšší ceny mají stáje, které mají pískovou jízdárnu, zpevněné padocky nebo PP.

A kroužky ti vydělají lépe?

Díky tomu, že mám seno od družstva z určitých důvodů v podstatě za pusu, tak nemusím šroubovat cenu úplně vysoko. Při normálních cenách sena bych už dávno skončila. Na pronajatém pozemku nemůžu zpevňovat. Letos jsem zkusila lomový prach, ale na víc zatěžované místo je na nic. Část pronajatých pozemků je stavební parcela. Lze tedy jen čekat, kdy se majitel rozhodne a vypoví nás z nájmu. Zbytek je ornice, tam se nic nesmí. Přístřešky mám jen stanového typu. Rozebíratelné. Nebýt táborů v létě, musela bych úplně skončit. Provoz tolika koní je náročný. I nezbytná veterinární péče za tolik hlav je ranec. Jen díky táborům můžu něco investovat.

Jak vnímáš jako ustajovatel zodpovědnost za svěřené koně?

Fatální úraz svěřeného koně jsem měla jednou a bylo to neskutečně nepříjemné. Většinou jde o prkotiny. Škrábance, kopance, koliky málokdy. Pokud zjistím něco, co by měl řešit veterinář, volám nejdříve majiteli. Po dohodě si buď přijede a řeší anebo volám veta já a řeším. Jsem raději, když si u toho majitelé jsou. Jednou při medikaci do žíly začala kolabovat ustájená kobyla. To jsem měla stažené půlky. Jsou koně, kteří veta pomalu neznají a pak ti, co jsou zadarmo drazí. Ke všem koním se chovám jako k vlastním, nedělám rozdíl. Koně mě vnímají jako člena společenství a ráda bych si myslela, že i jako alfu. Na podzim přišli čtyři noví koně a občas si ještě vysvětlujeme pravidla.

Prozradíš čtenářům, kolik je ti let, Margit? A jak dlouho myslíš, že ještě zvládneš tolik koní obstarávat? Co dál.…?

Letos mi bude čtyřicet devět let. Asi nejvíc záleží, jak dlouho mě vydrží zásobovat senem můj zdroj a jak dlouho mi vydrží pacht. Jsem zdravá, léky žádné neberu a doufám, že ještě chvíli vydržím. Zátěž ovšem už pociťuji. Co jsem vydržela před deseti lety, sice dnes vydržím, ale pak padnu a jsem KO. Když mě kůň sundá, tak to bolí víc a delší dobu. Pomáhá mi snacha. Nevím, jestli to bude chtít dělat na plno pak ona, nebo jestli si vychovám nástupce z vnoučat...Na jaře budou dvě hříbata, což znamená za další čtyři roky obsedat. Kdo to bude dělat, netuším...:)

Máš fajn majitele ustájených koní? Přemýšlíš občas nad změnou? Že bys měla jen svá zvířata a žila s menší dřinou?

Myslím, že majitelé jsou fajn, domluvit se s nimi dá. Někdy mě tedy zamrzí, když se na něčem domluvíme a pak je najednou všechno jinak. Občas některé majitele musím uhánět o platby. Ale to není pravidlem. Čas od času mě přepadne schíza a nejraději bych se vším sekla. Nechala si dva koně a zbytku našla nové majitele. Ale...Koho bych jako dala pryč? Jasně, Cornel by zůstal, Mysta mám od jeho dvou let, Vikoušek je u nás taky už čtrnáct let, Damula s Burzou deset...Není to jednoduché. V našich službách hodně koní zestárlo, mám kromě tří koní všechno zvířata nad sedmnáct let. Nejstarší třicet jedna...Navíc nevím, co bych dělala. Makat umím, všechno se naučím. Roky jsem ale svou vlastní paní a neumím si představit, že bych se měla někomu podřizovat.

Jak je to s pečením? Slyšela jsem na tvé výrobky samou chválu...

Cukroví peču od půlky listopadu do půlky prosince. Letos jsem toho dělala cca 40 kg. Mám stálé zákazníky a nové ani moc nehledám (i když neodmítám). Chleby a vánočky to je jiná. Kvas má svůj život a nikdy nelze určit přesný čas kynutí. Ten záleží na mnoha faktorech, jako je třeba kvalita mouky, teplota vody, teplota místnosti, kde těsto kyne, počasí venku. Někdy má asi i fáze měsíce vliv. Prostě někdy těsto kyne jak šlak a vstávám k tomu už ve dvě v noci. Někdy ještě v šest ráno vypadá, že má spoustu času. :) Dalo by se říci, že kvas jsou malá zvířátka, která množením vytváří kynutí. Když je příznivé prostředí, tak se množí rychle. Když není, nebo mají zvířátka špatnou náladu, tak se nemnoží a nechávají se ukecávat. :)

Obligátní otázka na závěr: šla bys do toho všeho znovu?

Určitě bych do toho šla znovu. Je to moje životní náplň. Vždycky jsem se starala o nové zájemce, o koně, vždycky jsem je učila i to málo, co jsem uměla sama. Do dnes za mnou chodí lidi pro radu, pomoc. I přes to (nebo možná proto), že sama se potřebuji dál vzdělávat. Pokrok jde dál. Koně už nestojí na štontech, nekovou se za každou cenu...S lidmi i koňmi se snažím domluvit po dobrém, ale někdy to nejde, někdy si nerozumíme. Ale i o tom ta cesta je...

A protože si Margit při své práci s dětmi vyslechne mnoho (doplňuje si rozhled studiem, například kurz EFT – terapeut emoční psychologie), poprosila mě o zveřejnění vzkazu rodičům: Doporučuji VŠEM rodičům, aby se zajímali o to, co dělají jejich děti na sociálních sítích, jak se prezentují. Vulgarismy, odhalené fotky a videa, sebevražedné výlevy...To do světa pouští děvčata už od deseti let. I ta tichá...Prosím, zajímejte se o své děti i ve virtuálním prostoru!

Vše o Margit a jejích aktivitách naleznete na webových stránkách Stáj Vlčice.