Lýdia Suková Čačková : „Veterinářka vypráví”

9. 7. 2023 Gabriela Rotová Autor fotek: Archiv Lydie Sukové

Veterinární lékařku Lýdii Sukovou Čačkovou dnes už neznají jen na Liberecku, Ústecku a Mladoboleslavsku. Její kniha Veterinářka vypráví totiž chytá za srdce čtenáře napříč republikou. Doufáme, že si rozhovor s ní, a také ukázku z knihy, užijete!

Čtrnáct let se na plný plyn věnujete terénní veterinární praxi a jste i veterinární lékařkou v Zoo Děčín. Jeden by řekl, že jste nemohla mít čas zauvažovat nad tím, že své zážitky převedete do literární podoby. Natož myšlenku zrealizovat. Kde se vzal impuls k napsání knihy?

Popravdě na psaní nikdy čas nebyl. Měla jsem hromadu silných zážitků, jak pozitivních, tak negativních, a kolikrát bizardních a komických. Často mě napadlo, že tohle by stálo za to sepsat. Jenomže kdy? Tak jsem svými historkami jenom bavila klienty. Když se zrovna na něco čekalo, když jsem chtěla odlehčit atmosféru, nebo ukázat, že nejsou jediní, komu se nedaří, vždy jsem vyprávěla jednotlivé příběhy. Tak to bylo i s mojí spoluautorkou Lenkou Vrátnou. Léčila jsem jí nemocnou stařičkou kobylku Akiru a během času, který jsme u ní strávily, jsem jí vyprávěla. A ona mi řekla, že by to chtělo sepsat, že je to materiál na hezkou knížku. Napadlo ji, že až půjde do důchodu, že si se mnou sedne a příběhy sepíšeme. Stav Akiry se ale natolik zhoršil, že nastal čas ji vyprovodit na druhý břeh. V ten moment, když jsme se u auta loučily, tak jsme v podstatě obě zároveň řekly, že se nám nechce čekat, že by bylo fajn sepsat knížku hned. A tak jsme se do toho pustily. Já během jízdy k pacientům nahrávala audio nahrávky s jednotlivými příběhy a Lenka je přepisovala a upravovala, aby se daly číst :D 

Jak moc vám kniha dala zabrat?

Popravdě jsem si to původně představovala jako Hurvínek válku. Netušila jsem, co vše to obnáší – od korekce textu, překladu odborných výrazů do „lidštiny“, literárních úprav, až po přes grafiku a reklamu… Na první poradě jsem koukala jak Alenka v říši divů.

Protože jsme s Lenkou obě narozené ve znamení Berana a potřebujeme mít termín, abychom se k něčemu dokopaly, rozhodly jsme se, že chceme, aby knížka byla před Vánoci na pultech. Myslím, že to byl víc než šibeniční termín. První příběh jsem nahrála koncem listopadu minulého roku. A teď se dolaďují detaily v textech a grafička začne sázet knížku pro tisk. Takže i s ilustracemi vznikla za půl roku.

Už nyní jsem velmi vděčná za pozitivní reakce, které máme na ukázkové příběhy a moc mě těší, že si hodně lidí knížku už nyní předobjednává na Donio.cz/veterinarkavypravi. Jednak tam knížka vyjde levněji než později v knihkupectví a také tam máme i moc hezké a zajímavé odměny.  Jednou z nich je i den se mnou v terénu. Kdo si chce vyzkoušet práci terénní veterinářky na vlastní kůži, ráno ho naložím do auta a může mi celý den asistovat.

Zvireci-pribehy-plne-emoci.png

Kdy jste se rozhodla stát veterinárním lékařem? Kořeny v rodině nebo...?

Vůbec ne. Nikdo z rodiny veterinu nedělá. Dokonce jsem až do střední školy vlastně žádného veterináře neznala. Pro práci veterinářky jsem se rozhodla někdy kolem dvanáctého roku, když mi umřelo morčátko. Nikdo ho tehdy nechtěl a neuměl ošetřit a já jsem se rozhodla, že to změním (tento příběh také najdete v knížce). A jak jsem se rozhodla, v podstatě už nebyla žádná jiná cesta. Na střední školu jsem chodila v Nitře, obor veterinář. Tehdy ještě byla škola doprovázená kvalitní praxí a já si udělala velice realistický obrázek o tom, co mě v budoucnu čeká. Pak následovalo studium v Brně a pak skok přímo do každodenní reality, rovnou sama na sebe.

Jako píšícího veterináře vás asi nemohly minout knihy Jamese Herriota. Jak je možné, že jeho barvité popisy všech možných a nemožných útrap a strastí venkovského veterináře vás od této profesní dráhy nadobro neodradily?

Herriota jsem na rozdíl od svých spolužaček četla skutečně až na vysoké škole. Protože jsem už za sebou měla dosti vydatnou střední školu, přišla mi spíš hodně romantická, naivní a nerealistická. Je to nádherné čtení, ale neodráží realitu života. 

Když jsem si vybrala terénní veterinu, věděla jsem, do čeho jdu. Já si popravdě neuměla představit, že bych seděla den co den ve stejné ordinaci a léčila pejsky a kočičky. Pro mě je důležité mít každý den jiný, být na jiném místě a nikdy nevědět co se semele. Ten adrenalin mě baví a naplňuje. Říkám o sobě, že jsem adrenalinový feťák. Ale asi jsem si úplně neuměla představit, jak těžce se to vše kloubí s normálním životem a jak strašně psychicky a fyzicky náročné to může být. Věřte mi, že holky z terénu skutečně nejsou žádná ořezávátka. Kdysi tato práce byla suverénně mužskou záležitostí. Právě kvůli velké fyzické náročnosti si dlouho nikdo neuměl představit, že by to mohlo být jinak. Ale ženské to zvládají. I když třeba já jsem musela začít intenzivně sportovat, abych to ustála. 

Své místo ve vaší praxi a knize mají samozřejmě i koně. Jaký je váš vztah k nim? Pouze profesionální nebo jste také jezdec/majitel?

Jako malá holka jsem četla mayovky a představovala si, jak jedu na koni prérií s větrem ve vlasech. Strašně moc jsem chtěla jezdit a mít možnost dotýkat se těchto majestátních zvířat. Ale na Oravě, kde jsem vyrůstala, byly v celém okrese jen dva koně. Tažní valaši. K těm holku, jako jsem byla já, nikdo nepustil. Když jsem pak byla na střední škole, byl to zas svět vyšší třídy. A já si našla hromadu jiných koníčků. Popravdě jsem ještě ve druhém ročníku na vysoké uvažovala, že spíš budu dělat exotická zvířata. Jenomže jsem pak zas přičichla ke koním. Dala jsem se dohromady s moravským kovbojem a staré sny zanesené nánosy prachu se začaly drát na povrch. A tak jsem se ve čtvrtém ročníku na vysoké začala učit vše od píky. 

Nasadit ohlávku, vyčistit kopyta, lonžovat a konečně i jezdit. A pak, když jsem zjistila, jak krásná medicína je s koňmi spojená, byla volba jasná. Rozhodla jsem se, že prostě za každou cenu chci dělat koně. Cesta k tomuto snu byla tvrdá a trnitá, ale vyplatila se. Hned, jak to moje finanční situace alespoň trošku dovolila, pořídila jsem si hříbě. Kobylku, které jsem dala jméno Trippy. Křížence appaloosy s ČT. Jenomže jak to tak bývá, práce přibývalo a volného času ubývalo. A já, v jejích osmi letech zjistila, že sedm a půl roku mám koně, kterého vidím stěží jednou za měsíc. Jela jsem na ní jednou a kdybych neměla kamarádku, která mi pomáhala, tak nebyla ani obsednutá. Proto jsem se nakonec rozhodla ji prodat, aby mohla využít svůj potenciál a dělat někomu parťačku. Zábavné na tom je, že ji takhle vídám častěji než předtím a už jsem se na ní i svezla.

Veterinarka-vypravi-155x212mm-NAVRH-1-RAL2001-mensi-cerna-DONIO-kun-smrt-OPRAVA-2-.jpg

Jezdíte za koňmi v pozici pacientů ráda nebo vás srdce táhne spíš k menším nebo exotickým zvířatům?

Troufám si říct, že se na koně specializuji. Nebo minimálně se o to rozhodně snažím. Takže jsou pro mě priorita. Baví mě a naplňují. Nejvíc ortopedie a chirurgie. Co jsem se naučila trhat zuby, stala se ze mě v kraji taková zoubková víla. Před deseti lety jsem dostala příležitost pracovat i v děčínské ZOO a to je zase úplně jiný svět. Nedovoluje mi usnout na vavřínech, baví mě. Takže mám štěstí, že dělám vlastně přesně to, co mi dělá radost.

Jste očividně renesanční osobnost, svou knihu jste si i ilustrovala, a to velmi zdařile. Kde se vzal tento váš talent? Je pro vás malování terapií?

Malovat jsem začala ve svých pěti letech. Pamatuji si, jak jsem na rodiče tlačila, že chci chodit na výtvarnou výchovu do lidušky. Nakonec jsem je přesvědčila, a ač mě původně nechtěli vzít, že ještě nesplňuji věkovou hranici, můj přijímací obrázek je přesvědčil. Chodila jsem tam do svých patnácti let a učila se všem uměleckým technikám, na které si vzpomenete. Akorát akvarel nám nějak zatajili😊. Ale jak jsem začala pracovat, čas na umění nebyl a já ho pověsila na hřebík. Před rokem a půl jsem se rozhodla ke štětci vrátit a to rovnou něčím novým, akvarelem. A zjistila jsem, jak strašně moc mi malování chybělo. Je to pro mě terapie. Čas, když vše ostatní zmizí a důležité je jenom to, jak se spojují barvy na papíru. Takže místo spaní často po nocích maluju.

akvarel-outlon-1-.jpg

Mám dojem, že ve veterinární praxi velkých zvířat si člověk kdovíkolik legrace neužije. Někdy to musí být asi velmi vyčerpávající. Přece jen nejsou všechny dny zakončeny úspěchem a nepracujete jen se zvířaty, ale i s jejich majiteli…

Je to tak a je to důvod, proč tuhle práci už téměř nikdo nechce dělat. Vychovala jsem šest lidí a u veteriny velkých zvířat zůstal jediný. Kolegové to mají stejně. Jak někdo začne, do půl roku to vzdá, jde do ordinace na malá zvířata, nebo rovnou dělat na veterinární stanici nebo dealera léčiv. 

Je to práce od nevidím do nevidím, pořád v pozoru, v každém počasí. Proto každého čeká vyhoření – některé dřív, jiné později. Mě to potkalo po osmi letech a jen díky kamarádům jsem ještě tady, a ne v hrobě nebo na psychiatrii. Ale ne všichni mají štěstí na takové přátele.

Ono se to schází jedno s druhým. Práce je náročná, hromada případů nedopadá dobře, i když se snažíte a děláte vše proto, aby to dobře dopadlo. Někdy vám vidle do léčby házejí samotní majitelé neochotou spolupracovat, poslechnout, co mají dodržovat. Pak se dostanete i k případům týraní, které opravdu nerozdýcháváte lehce. Aby toho nebylo málo, tak vše zakončuje přehazování zodpovědnosti, kdy majitelé shazují vinu na ošetřující doktory. Nikdo neřekne „nechal jsem toho koně tři dny doma, než jsem zavolal doktora“. Řekne jenom – doktor přijel, stálo mě to tisíce a kůň i tak chcípl. O neustálých telefonátech v době volna, kdy lidé nutně potřebují řešit odčervení, vakcinace nebo aplikace mastiček i v jedenáct v noci, ani nemluvě. Minulý rok jsem toho měla už tak dost, že jsem si prostě vzala měsíc dovolenou. Byla to křižovatka dvou cest: buď skončím, nebo si vezmu měsíc volna, abych se mohla nadechnout. Protože je nás na množství zvířat opravdu málo, a navíc jako ženy chceme mít také děti a rodiny, je ten tlak opravdu naprosto extrémně vysoký. Tak vysoký, že i ti co drželi, končí. Jen za minulý rok skončily v Ústeckém kraji dvě doktorky. Tím pádem začíná být už problém se zabezpečením i běžné péče, natož pohotovostí. Ale tahle problematika by vydala na samostatný článek.

Jak moc je pro ženu náročné skloubit péči o rodinu s veterinární praxí? 

Terénní praxe je náročná i pro muže, natož pro ženy. V podstatě, pokud si nenastavíte pevné hranice, nemáte moc prostoru na osobní život. I proto jsem dvakrát rozvedená. Bylo velmi těžké naučit se říkat NE. Když máte pocit, že zvíře bez vás umře, jen těžce se odmítá a jdete za své hranice, překračujete své fyzické i psychické možnosti. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že nejsem jediný doktor na světě. Definitivně se změnil můj pohled na svět až po narození synka. Uvědomila jsem si, že nechci skončit jako mé kolegyně, kterým děti vychovávají partneři nebo prarodiče. Chci tady být pro něj, dokud mě potřebuje. Ale taky jsem brzo po jeho narození zjistila, že bez práce to prostě nezvládnu. Že by ze mě byl uzlíček nervů zase jiným způsobem. Takže se mnou Martínek jezdil do práce už od miminka a já se snažila najít nějakou rovnováhu. Byl to záhul. Teď chodí do školky a mě zas tlačí čas, abych ho stihla vyzvednout v půl třetí. A to mám ten den třeba na práci trhání stoliček sto kilometrů od baráku. Je to věčný závod s časem a často si říkám, jestli to mám zapotřebí. Jenomže když se práce daří, když vidíte výsledky, je to jako droga. A tak pořád zůstáváte. 

A co vám dala a vzala vaše kniha?

Psát knihu je pro mě náhled do úplně jiného světa. Učím se novým věcem, to mě moc baví. Na začátku, jak jsem namlouvala příběhy, tak jsem téměř nespala. Otevřela se hráz a jak jsem vzpomínala, vynořovaly se další a další příběhy, a tak jsem často hodiny koukala v posteli do stropu a promítala si před očima scény, na které jsem téměř zapomněla. Můj muž mi říká, že už by byl rád, aby byla knížka definitivně hotová, že se mnou chce trávit konečně zas večery. Tak snad už. Tedy když zrovna nebudu po večerech psát otevřené dopisy ministerstvu, nebo se zpovídat pro Equichannel :D.

353421732-158597950536624-3294602631315729736-n.jpg

Knížka ze života veterinářky Lýdie Sukové a jejích zvířecích pacientů si asi získá srdce každého, kdo má rád zvířata. Váháte zda si knížku předobjednat? Ukázka z ní vám jistě napoví! 

Klisna se zadrženým lůžkem a její zlobivý hřebeček

Stála v rohu boxu se svěšenou hlavou a nevypadala vůbec dobře. Měla vysokou horečku, téměř 40 stupňů Celsia, dýchala povrchově a rychle. Tep měla asi 60 za minutu, sliznice už začínaly mít nachovou barvu a mně bylo jasné, že jsem tady za pět minut dvanáct. 

 „Kdy rodila?“

 „Včera večer.“

 „Škoda, že jste nevolali hned. Pokud klisna nevyloučí lůžko do šesti hodin po porodu, může rychle dostat, lidově řečeno, otravu krve. Koně jsou na tohle velmi citliví, v těchto případech jim jde opravdu o život. Dáme kapačku.“

 Vyholila jsem kobyle krk, zavedla kanylu a pustila jsem do ní proud kapaček. Pěkně narychlo jsem jí do žil pumpovala léky proti toxémii, se silnými antibiotiky a s nějakou energií. 

 „A vytáhnete z ní to lůžko?“ 

 „Dostanu se k tomu, jen to musíme vzít hezky jedno po druhém. Sežeňte led. Hromadu ledu.“

Když jsem totiž kobyle sáhla na kopyta, hodně hřála, cévy na nohou už vydatně pulzovaly a kobyla šla do schvácení. To jsme museli vyřešit okamžitě, aby nakonec neskončila svou životní dráhu kvůli rotaci kopytních kostí. Nohy jsme obalili ledem, kobylu postavili do měkkého a konečně jsem mohla začít řešit to, kvůli čemu mě primárně volali. Zadržené lůžko. Nejdřív jsem obvázala ocas, který byl příšerně špinavý od porodních obalů, vod a krve, aby nám při výkonu nikde nepřekážely žíně a zachovali jsme co nejvyšší čistotu. Majitelé přinesli teplou vodu a já kobylu vzadu umyla. Lůžko z ní trčelo, ale vůbec nevypadalo, že by chtělo ven. Takže jsem musela do dělohy nejprve opatrně katetrem nalít fyziologický roztok, roztáhnout všechny klky a lůžko pak opatrně ručně uvolnit. Když bylo venku, ještě jsem několikrát dělohu znovu napustila a vypustila, abych si byla jistá, že tam nic nezůstalo. Pak jsem jí do svalu píchla hormony, které pomáhají vyprazdňovat dělohu, aby se co nejrychleji dočistila, a přímo do dělohy ještě dostala antibiotika. Majitelům jsem řekla, ať se modlí. Víc, než jsem udělala, udělat nešlo. Domluvili jsme se na kontrole druhý den, rozloučili se a já odjela. A až v autě mi došlo, že vlastně vůbec netuším, kde je to hříbě. Vždyť přece rodila! A porodila krásného zdravého hřebečka. Majitelé ho zavřeli do vedlejšího boxu, aby nám při ošetření nepřekážel, a já, plně zaměstnaná jeho nemocnou matkou, jsem se s ním seznámila až další den. Ten už byl daleko veselejší. Kobyla na terapii odpověděla velice dobře a tvářila se skoro zdravě. Udělali jsme výplach a pak jsem šla pomazlit hříbátko. Hřebeček měl bystré oko, na hlavě krásnou lysinku a huňatou hříběcí srst. 

Matce jsem jezdila dělat výplachy ještě nějakou dobu a nebyla návštěva, abych si s roztomilým hřebečkem nepohrála. Přirostl mi k srdci. Zvláštní bylo, že jeho matka přišla vlivem léčby téměř o všechny chlupy. Vlastně jí nezůstal ani jeden, a tak musela být po zbytek zimy dekovaná. Nová srst jí narostla až na jaře. Někdy jsou reakce organismu skutečně nevypočitatelné. Na její pohodu a mateřskou lásku ale ztráta srsti vliv neměla. Své hříbátko plně kojila a vyrostl z něj krásný mladý hřebeček. Ještě v roce byl neskutečně mazlivý. Jeden z nejpřítulnějších koní, co jsem kdy poznala. O to větší bylo mé překvapení, když mi za nějakou dobu majitelé volali, že hřebečka potřebují vykastrovat. Bylo mu v té době dva a půl roku.

„Vůbec ho nezvládáme, je zlý. Dali jsme ho do hřebčince, aby vyrůstal se svými vrstevníky, a jemu tam strašně narostlo sebevědomí. Hormony mu stouply do hlavy, napadá ostatní koně i ošetřovatele,“ hlásili mi majitelé.

Byla jsem zvědavá. Taková změna, co se událo? Z hříbátka s lysinkou vyrostl elegantní mohutný hřebec, měl krásnou hlavu, stále to bystré oko, tvářil se vysloveně mazaně, ale úplně zabijácky nevypadal. Což se změnilo v momentě, když ho vyvedli z boxu, abych mu píchla sedaci. Ještě jsem se k němu ani nepřiblížila a on už poznal, že se děje něco nestandardního. Začal neskutečně vyvádět a ošetřovatel měl co dělat, aby mu hřebec neutekl. Společnými silami jsme se ho pokoušeli zatlačit někam do rohu, kde bych mu mohla píchnout injekci do svalu, jenže s ním nebyla řeč. Stoupnul si na zadní a hrábnul po mně kopyty tak, že jsem měla co dělat, abych uskočila. Zkusila jsem to ještě jednou. Stejný scénář: na zadní a kopyty do lidí. Tentokrát trefil. Ne mě, ale svého ošetřovatele. Vrazil mu kopytem přímo do hrudníku a vyrazil mu dech. Ošetřovatel padl k zemi, pustil vodítko, po kterém jsem ještě stihla hrábnout, aby nám hřebec neutekl. Ostatní pomáhali ošetřovateli a já, se vzteklým koněm na vodítku, čekala, jestli zákrok dokončíme, nebo povezeme ošetřovatele do nemocnice. Asi byl zvyklý, vstal.

 „Nasadíme mu fajfku, zklidní se,“ rozhodl.

Nešlo to, byl to naprosto nemožný úkon. Stejně nemožné bylo přitáhnout ho k nějaké překážce, abych mu přes ni tu injekci nějak „lupla“. Bojovali jsme dost dlouho a vlastně ani nevím, jak se mi nakonec povedlo k němu přiskočit, vrazit mu tu jehlu do krku a píchnout mu první sedativa. Čekali jsme, až se zklidní a léky zaberou. Už nasedovaného jsme ho dostali do velkého boxu, dopíchla jsem mu anestezii a on krásně usnul. Ve spánku zase připomínal to roztomilé miminko, které jsem hladívala. A během operace jsem také přišla na to, proč byl tak zlý. Nemohla za to nějaká extrémní hladina testosteronu, mohla za to obrovská bolest. Náš hřebec byl totiž tříselný kryptorchid. Jedno varle mu nesestoupilo do šourku a zůstalo uvězněné v třísle. A to doopravdy hodně bolí. Varle je samo o sobě citlivá tkáň, a když je navíc zaseknuté v hodně úzkém prostoru, každou chvíli to bolí, tahá, tlačí. Proto jsou tihle hřebci zlí na všechno a na všechny, žijí totiž s nepřetržitou bolestí. Trpí. Mazlíček s lysinkou nebyl první případ, kdy jsem se s něčím podobným setkala. Operace byla proto trochu komplikovanější. Musela jsem zašít i vnější tříselnou branku, protože u tříselných kryptorchidů hrozí výhřez střev. Ale všechno se podařilo, kastraci jsem zdárně dokončila a kůň ještě stále spokojeně spal. Využila jsem toho a zkontrolovala zuby. Měl obrovské vlčáky, které jsem rovnou vytrhla, a kůň se začal pomalu probouzet. Nikdy na to nezapomenu. Ten zlý kůň, který nás při uspávání chtěl všechny povraždit, si opatrně stoupnul a položil mi hlavu do náruče s takovým tím omluvným pohledem ve stylu „maminko, já už budu hodnej“. Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku. Od toho dne totiž skutečně hodný byl. Zbavil se bolesti a stal se z něj zase ten milionový hřebeček, jakého jsem znala, když byl malý.

Kun-ktery-me-poprosil-o-smrt.jpeg

Předplatit si na Donio můžete nejen knížku s věnováním, ale i některý z krásných akvarelů, záložku, hrníček, či dokonce zážitkový den v terénu s Lýdií Sukovou. Sledovat zvířecí příběhy lze i na Facebooku a Instagramu.

Lydie Suková...Kdo jsem?

Narodila jsem se v roce 1984 v Trstenej, malém městě ve stínu Roháčů na krásné Oravě na Slovensku. Láska ke zvířatům mě provází odmalička. Střední školu jsem studovala v Nitře, obor veterinář, pak pokračovala na VFU Brno a v ČR jsem už zůstala natrvalo. V roce 2009, hned po škole, jsem si otevřela vlastní veterinární praxi v okrese Česká Lípa. Věnuji se kompletní terénní diagnostice koní, chirurgii a stomatologii. Ale ošetřuji i jiná hospodářská zvířata. Od roku 2014 jsem veterinární lékařkou v Zoo Děčín.

Mám za sebou stáže na klinice ve Fezu v Maroku a na veterinární klinice Lusche v Německu. Absolvovala jsem nespočet seminářů a kongresů u nás i v zahraničí. Zároveň sama přednáším a pořádám nejrůznější workshopy. Zorganizovala jsem sbírku na záchranné sítě pro koně. Pořídili jsme jich 13 a podařilo se nám o nich rozšířit povědomí natolik, že je využívají jak soukromníci, tak záchranné složky. Naše země je dnes v rámci Evropy v tomto směru unikát. 

Podobné články
Ida a Incredible Boy - CDI Achleiten, 5yo test

Ida Vavříková je sice v drezurním obdélníku jako doma, její doménou ovšem není jen vrcholový drezurní sport. Zaměřuje se i na přípravu a trénink…

S hnědákem Farid Jan plemene WPBr, Šamorín, soutěž CEN 80km

Zuzana Beranová v disciplíně vytrvalost stoupá výkonnostně stále vzhůru. Loni na podzim na mezinárodních závodech ve slovenském Šamoríně dojela s…