Lenko, nejen, že jste po amputaci s ježděním neskončila, ale ještě si doma tři koně sama obstaráváte. Představíte se čtenářům a povyprávíte, jak se vám úraz stal?

Jmenuji se Lenka Šamšulová a koně chovám celý život. V březnu roku 2004 (ve dvaadvaceti letech) jsem si vyjela na vyjížďku a zastavila jsem u vlakového přejezdu kousek od domova. Bohužel zrovna jel nákladní vlak, kůň se pode mnou splašil a běžel podél kolejí až do natolik zúženého místa, že jsme se dostali do těsné blízkosti vlaku, který nás vtáhl… koníka to rozpůlilo, já měla víc štěstí, vyhodilo mě to zpět… Moc si toho nepamatuji. O nohu jsem přišla v nemocnici, kde mě dva měsíce dávali do kupy. Po úrazu jsem se začala hned poohlížet po novém koni. Jela jsem za kamarádem Pavlem Málkem, abych vyzkoušela, zda jezdit vůbec půjde. A šlo. :) Takže jsem začala hledat vhodného koně – Pavel o mě řekl lidem na Prosper Ranči a ti mi pak v podstatě darovali kobylku QH.

Ale všechno určitě hned tak růžové nebylo, že ne? Co vám v té době dávalo nejvíc zabrat?

To je jednoduché – naučit se chodit a zvyknout si na pohledy lidí, kteří se na vás pořád dívají, a ne úplně hezky. Nejhorší je to v létě, když jdete třeba plavat a odložíte protézu.

Teď už jste vůči pohledům imunní?

Teď už ano. Nevím, jak dlouho mi trvalo obrnit se, tenkrát byla ještě doba, že se postižení moc neukazovali… Mockrát jsem raději zůstala doma a pobrečela si, tak moc mi to bylo líto.

To je smutné... Jak tedy přistupovat k takto zraněným lidem? Otevřeně, na rovinu se zeptat, jak se úraz stal, mluvit o tom, nebo takový ten klasický slušný postoj „vlastně jsem si nevšiml, že máte handicap“?

Určitě je lepší na rovinu. Samozřejmě každý, kdo přišel o končetinu, se jinak srovnává se situací a je jiný svým založením. Přesto věřím, že se nikdo neurazí, pokud se s ním budete normálně bavit a slušně se zeptáte, jak se mu úraz stal. Vždyť i bez nohy jsme přece úplně normální lidé.

Pracujete s pacienty bez končetin, tak asi víte víc než dobře, jak se cítí, s čím nejvíc bojují…

Pracuji na protetice, učím lidi s amputací chodit. Také funguji jako motivátor pro ampuťáky na Malvazinkách (pražská klinika s koncepcí akutní i následné péče, pozn. redakce) i u nás v práci. Doma na svých koních vozím kamarády bez končetin. Jsem vlastně neustále ve styku s lidmi, kteří se po úrazech a v důsledku onemocnění znovu učí žít. Pro každého je to jiné, jinak těžké. Opravdu velmi individuální. Měli jsme třeba mladého dvacetiletého onko pacienta, kterému pojišťovna nechtěla protézu proplatit. Taková situace je strašný záběr na psychiku. Starší pacienti se zase bojí, že jim to už nepůjde, že nebudou zvládat. Tak jim vždy ukážu, co vše se dá, předvedu jim v akci i jejich klouby a tak… ale je to obrovská dřina… Zdravý člověk si to nedovede představit, problémy s pahýlem – otlaky, bolesti a odřeniny. Takže i chápu, že to někdo vzdá. Základ je totiž chtít. A bojovat sám za sebe.

Potkáváte víc úrazů způsobených koňmi?

O nohu kvůli koni jsem přišla já jediná ☺.

Vážně? Co je nejčastější příčina ztráty končetiny? Autonehoda?

Ne, úrazy jsou jen tak 20 %, zbytek jsou onkopacienti nebo cukrovka a ucpané žíly. Paní Eva například přišla o ruce a nohy kvůli covidu – taky koňařka.

Tak to je opravdu hrůza... Musí být obrovsky statečná, že dokáže bojovat. Jak se vyrovnáváte vy s pohnutými osudy svých pacientů? Musí to být strašně náročné na psychiku, přiznám se, že s vámi chvíli povídám a už mi není lehko u srdce.

Jsem prostě nekonečný optimista. :D Samozřejmě, že to prožívám s nimi, ale dělám to ráda, jsou taková moje velká rodina. Zrovna Evička mi volala hned po tom úrazu, ušly jsme společně kus cesty. Už i dvakrát u mě doma jezdila, i když to je zrovna trošku náročnější…

Pochopila jsem, že trh s protézami jde mílovými kroky kupředu, ale je to velmi drahá záležitost... Pojišťovny asi neuhradí nadstandard?

Ne, nadstandard pojišťovny nehradí, někdy ani standard, bohužel. Záleží na pojišťovně. Chtěli jsme s kamarády založit neziskovku, ale to teď nějak nezvládám časově.

Jste opravdu velice akční člověk, mimo jiné mistryně ČR v parabadmintonu. Bohužel jste právě znovu v nemocnici, řekla jste mi „opět jsem byla v blbou dobu na špatném místě“. Co se stalo?

Na vyjížďce se nade mnou zlomil strom, koník se leknul a vběhl se mnou do lesa, víc nevím. Výsledkem bylo pár zlomenin – pánev, žebra, lopatka a tak. Jsem právě v Brně v Bohunicích na rehabilitačním oddělení. Sen o účasti na paralympiádě se rozplynul.

To je mi moc líto. Určitě dáváte do přípravy spoustu času a energie. Jak často trénujete?

Jsem v reprezentačních týmech v paravolejbalu a parabadbintonu. V obou sportech trénuji dvakrát týdně dvě hodiny plus víkendová reprezentační soustředění v Praze nebo v zahraničí. V parabadmintonu jsem mistryně ČR 2023 v kategorii SL3.

Kam se vám propána do takového rozvrhu (práce, sport) vejde dřina kolem koní doma, obzvlášť teď v podzimních bahnech? A kam ježdění?

Když jsem doma, vše plánuji – tréninky jsou jasně dané. A v dny, kdy trénink není, jezdím svoje koně. Tím, že mám neuvěřitelnou podporu rodiny, jde všechno snáz. Kluci mi pomáhají s péčí o koně a starší syn se mnou jezdí na vyjížďky – prostě když se chce, jde všechno. Také se snažím dvakrát do roka jezdit na tréninkový alespoň víkend se svými kobylkami k Jitce Mlčochové, která mi pomůže koníkům vysvětlit nějaké cviky, které po nich chci. Ony se musely naučit, že pobídky protézou nejsou stejné jako zdravou holení. Naštěstí to berou naprosto v pohodě a nemají s tím problém. Mám všechny koníky Američany, jsou to zlatí koně!

Lenko, smekám před vámi... a děkuji moc za podnětný rozhovor.