Po boku šampiona se zdokonaluje i nyní, a to u pětinásobného vítěze Velké pardubické Jana Faltejska, pro jehož ženu Alžbětu pracuje. Lenka Neprašová, jeden z největší jezdeckých objevů letošní sezony, je dívka, která kombinuje překážkové a rovinové dostihy a na co sedne, to pod ní jede.

Leni, ačkoliv se věnujete dostihům, začínala jste v parkurové stáji, říkám to správně?

Ano, u Katky Mrázové, která měla stáj hned naproti našemu paneláku ve Žluticích, kde jsme v té době bydleli. Stáj to byla opravdu maličká, jen se dvěma koňmi. V šesti letech jsem tam začala pravidelně docházet a dostala jsem ty nejlepší základy práce s koňmi, jaké si můžete představit. 

V deseti letech vás vítr zavál na Karlovarsko k manželům Váňovým.

Váňovi připravovali v té době opravdu hodně koní. Pan Váňa je osobnost, občas zakřičel, to je pravda, ale jen v případě, že to bylo potřeba. Ostatně měl na to právo. Já víc času než s ním trávila s partou holek u Pavly Váňové a co vám mám povídat, dělaly jsme kraviny…

Impulzivní Josef a Pavla, která umí i z psychicky labilních koní dělat šampiony, právě takoví jsou? 

V podstatě se to tak dá říct, i když úplně přesné to není. Co se týče přístupu ke koním i lidem jsou hodně rozdílní. Oba koním rozumějí a vědí, co potřebují. Dřív se mi víc líbil přístup Pavly, ten empatický, ale časem jsem ocenila i pragmatičtější přístup pana Váni. Ostatně byl to on, kdo byl na mě vždycky hodný, hodně mi radil, vysvětloval co a jak dělat líp a celkově byl fajn. Právě u Váňových se zrodil nápad, že chci jezdit dostihy a chci skákat.

Po přestěhování do Pardubic jste našla uplatnění v jedné z nejúspěšnějších tuzemských stájí, u rodiny Vocáskových.

Nebylo to u nich jednoduché, je to stará škola, ale dalo mi to moc. Naučila jsem se postavit k práci, být u koní od rána do večera, makat jako šroub. Strávila jsem tam dva roky a jsem vděčná, že jsem si to mohla vyzkoušet. V tu dobu měli spoustu dobrých rovinových koní, ale roviny pro mě byly tabu. Měla jsem problémy s váhou, vážila jsem přes šedesát kilogramů, takže bylo jasné, že mě nikdo jako holku neposadí. 

Aktuálně působíte v Osvinově u Pavlíny Baštové a Alžběty Faltejskové.

Pracuji u obou trenérek, protože sdílejí jednu stáj. Pavlínka už má jen dva koně – Cape Witchera a Scare Crowa, což byl vlastně můj první kůň, kterého jsem jezdila v překážkách. Hodně oceňuju, že se nebála ho půjčit holce, co začíná a teprve se všechno učí. 

A zatímco Pavlína Baštová už dělá koně dobrých pětadvacet let, Faltejskovi jsou v tomto směru teprve na začátku. Odráží se to i na jejich přístupu k tréninku, k výsledkům?

Trochu ano, Pavlínka už má koně jen pro radost, neřeší, kolikátí budeme, hlavní je, když jsou koně spokojení a přijdeme domů zdraví. Faltejskovi mají větší ambice, což je přirozené. Jsem jim nesmírně vděčná za vše, co pro mě už dosud udělali. Honza mi otevřel dveře do Itálie, kde mohu jen díky němu jezdit i pro jiné trenéry, ačkoliv neumím italsky ani žbleptnout. To on mi všechno překládá a domlouvá jízdy. S trochou nadsázky se dá říct, že mi dělá manažera. 

A vaše spojení funguje, jak se letos už několikrát ukázalo, přičemž vše odstartovalo v březnu vítězstvím s Kings Rockem v Trevisu.

Když mi ho svěřili, neváhali riskovat ostudu. Nicméně věřili mi, podporovali mě, a my jsme se jim odvděčili tím nejlepším možným způsobem. 

V Itálii se zatím zrodila většina vašich úspěchů na překážkách. Není vám líto, že k tomu nedošlo doma, před zraky tuzemského publika? 

Je a není. Je pravda, že v zahraničí jezdím poměrně často, a ani se nedivím, že čeští trenéři míří s koňmi právě tam. Třeba v Itálii si totiž koně mohou vyběhat slušné dotace, ne pouze pár „šušňů“ jako u nás. Docela často se stává, že dostihy jsou obsazeny z větší části českými koňmi, protože z Italů jsou velkými trenéry jen Paolo Favero a Raffaele Romano, ostatní mají pár koní a jsou tak trochu do počtu. Uspět tedy není tak složité. 

Nicméně nesmí vám chybět um, dravost i trocha štěstí. Jaké to je pracovat po boku jednoho z nejúspěšnějších překážkových jezdců posledních patnácti let Jana Faltejska? 

Honza je naprosto skvělý člověk, férový kluk, který si na nic nehraje a rozdal by se pro ostatní. Nikdo by netipoval, kolik už toho v životě dokázal. Je pořád skromný a na rozdíl od některých jiných v šatně, kteří toho umějí daleko míň, ale o to víc dělají ramena, on zůstal normální. Vážím si ho za to, jak mě podporuje, že se nebojí mě posadit i do velkých dostihů a snaží se mě postrčit, kam až to jde, protože z vlastní zkušenosti ví, že není lehké se prosadit. Je fajn s ním pracovat a člověk, i když dělá chyby, se vedle něj nikdy necítí nepatřičně. 

Faltejskovi aktuálně připravují třináct koní, máte mezi nimi, nebo i jinde, nějaké oblíbence? 

To víte, že nějaké mám. Třeba Kings Rocka, to je zlatíčko, kůň, který mě neuvěřitelně zvedl. Vyhráli jsme spolu letos už tři dostihy. Další je Cape Witcher od Pavlínky Baštové. Náš autista, co nemá rád změny a občas umí mít černo před očima. Má rád svůj klid a spolu si vyhovujeme. Je to ideální kůň pro někoho, kdo loví zkušenosti – stačí jen sedět a moc nepřekážet (smích). 

Vaší láskou z dřívějšího působení u Vocáskových je bělka Kingston Lilly. Mělo vítězství s ní, kterého jste společně dosáhly v září v Brně, speciální příchuť? 

Znala jsem ji z práce, kde jsem ji pravidelně jezdila. Mým snem bylo, abych se na ni mohla posadit do dostihu. A když mi pak Vocáskovi volali, jestli bych ji nechtěla jezdit, úplně to ve mně řvalo – byla jsem dojatá, i nějaká ta slzička ukápla… Ze společného vítězství jsem měla opravdu upřímnou radost. 

Během tří po sobě jdoucích víkendů jste se během podzimu dokázala prosadit na třech profilově zcela odlišných závodištích, a to v Brně, Pardubicích a v Mostě. Na kterém, ať už tuzemském či zahraničním, jezdíte nejraději? 

Top jsou pro mě Pardubice, kde mě to baví. Hodně jsem si oblíbila také italské Treviso, kde jsem letos jezdila tak často, že jsem mohla poznat doslova každý jeho kout. Líbí se mi tam a našim koním se tam daří, což je ideální kombinace. Z českých závodišť kromě Pardubic mám ráda Lysou, nejjednodušší závodiště, na kterém jsem začínala. Jeden směr, jedna trasa, nedá se toho moc pokazit ani zabloudit v kursu jako na velkých drahách. Pardubice jsou krásné, ale těžké. Je potřeba si je nastudovat, najít cesty, co jsou nejvýhodnější, místa, kde se dá ušetřit nějaký ten metr nebo odkud se dá najet na překážku líp. Pro začátečníka myslím dost náročné. 

Které z letošních dvanácti vítězství, která jste získala, bylo pro vás nejpřekvapivější? 

Jednoznačně třetí vítězství s Kings Rockem ve steeplechase. Pro Honzu Faltejska možná až tak překvapivé nebylo, ale pro mě ano. Sešla se slušná konkurence koní, jeden z nich se utrhl a frčel, dostih byl opravdu rychlý, a my na konci pomalu ani nestíhali. Tak jsem si v duchu říkala: „Dáme kolečko a zastavím ho.“ Pak ale přišel zlom, Kings Rock zabral a nedal svým soupeřům vůbec šanci. 

Před třemi týdny jste do sbírky přidala i vítězství v kategorii listed, čímž jste zaujala nejen tuzemská, ale i zahraniční média, jež nešetřila chválou…

Kdyby mi někdo v březnu řekl, že vyhraju listed, a ještě k tomu v Itálii, zasmála bych se. Bylo to pro mě něco nepředstavitelného, stejně jako to, že budu jezdit jiným trenérům, jezdit často a pravidelně. Nebýt Faltejskových, nikdy bych nebyla tam, kde nyní jsem. Ano, dělám chyby a jsem si toho vědoma, ale klobouk dolů před nimi, že mě na takového koně posadili. Ivo měl mít papírově navrch, ale i tak, protože nemám tolik zkušeností, mohlo se něco stát a prohrál by. Oni se nebáli a věřili, že to zvládneme. Proto, když se vítězství podařilo, mediální zájem byl už jen pomyslnou třešničkou na dortu. 

Ačkoliv preferujete překážkové dostihy, polovina z vašich letošních triumfů přišla z rovin…

Upřímně, nečekala jsem, že si letos tolikrát sednu do rovinových dostihů, natož že budu sbírat i nějaké čárky. Hodně jsem ale zhubla a trenéři mi začali dávat šance. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.  

Nicméně váha vás nyní trochu limituje, co se týče překážek, kde není ideální, když kůň nosí mnoho olova…

A je to paradox. Dříve jsem se snažila, aby šla váha dolů – běhala jsem třeba i dvakrát za den, hodně řešila stravu co jíst a co vynechat, váha přesto nešla dolů a já byla v koncích. Poté, co jsem přešla do Osvinova, vypustila jsem hubnutí z hlavy a za tři čtvrtě roku jsem z více než 60 kilogramů na 54 kilogramech. V současnosti mám ještě míň (nějakých 51–52 kg), což je už pro ježdění překážkových dostihů dost málo. Běhat aktuálně nechodím, protože si to nemůžu dovolit. Denně jezdím čtyři koně a pak už nějak nemám hlad. Přestože se to snažím po večerech dohánět a opravdu jím, nejde to.

Váha, která i přes veškerou snahu nejde nahoru, to je sen většiny vašich jezdeckých kolegů i kolegyň. A propos, jaká vládne atmosféra v dámské šatně? 

Na rovinách, kdy je plná až k prasknutí, jsme myslím dobrá parta. Nezávidíme si, neintrikujeme a všechny se mezi sebou bavíme. Některé spolu víc, některé míň, ale žádná nevraživost tam nevládne. Co se týče překážek, jsem v šatně většinou sama. Občas mě doplní Terka Polesná, tichá holka, kterou musí člověk poznat, aby věděl, jak je správná. Že nemá vysoké ego, jen prostě a jednoduše umí a své šance si zaslouží, protože je jezdecky jinde. Terka Podráská začala letos dálkově studovat v Chuchli, takže jako jezdec-žák bude moci jezdit víc v Itálii než nyní, kdy směla jen do amatérských dostihů. Těším se tedy, že i s ní se budu potkávat častěji. 

Letošní sezona byla pro vás opravdu mimořádná, co byste si přála do té následující?

Přála bych si, aby byla alespoň taková, jako ta letošní. To bych byla spokojená. Budu maturovat, takže ze začátku to bude hodně náročné, s tím ale počítám.

Maturovat na Střední zemědělské škole v Kladrubech nad Labem, kterou si nemůžete vynachválit…

Je to škola, kde se dá vyzkoušet téměř vše – zapřahání, drezúra, parkur i dostihy. Proto jsem tam šla, i když chvilku jsem váhala, zda zvolit Kladruby nebo jít do Chuchle. Teď už vím, že jsem udělala dobře – ve všem mi vyhověli a neuvěřitelně mi pomohli s praxemi i licencí, což je velká zásluha zejména pana ředitele Františka Horáka, který má k dostihům blízko. 

Škola, koně, ježdění dostihů a cestování s nimi spojené. Zbývá vám ještě vůbec nějaký čas na záliby? 

Jak říkáte, můj život se teď odehrává mezi koňmi, školou a dostihy. Všechno dělám naplno a těší mě, že je to vidět. Až bude čas, ráda bych se začala věnovat také sama sobě. Vyzkoušela bych si třeba nějaký bojový sport, začala víc cvičit, budovala svaly. Mít čas také na sebe, to je do budoucna moje priorita. 

Výkřiky: 

Můj život se točí mezi koňmi, školou a dostihy 

Kdyby mi někdo v březnu řekl, že vyhraju listed, vysmála bych se mu do obličeje

Faltejskovým jsem nesmírně vděčná za vše, co pro mě až dosud udělali

Všechno dělám naplno a těší mě, že je to vidět