Renátu jsme poprosili o krátké představení...

Kdo jsem, to záleží na úhlu pohledu! Jmenuji se Renáta Kolářová a v práci jsem učitelka na střední škole, která učí budoucí módní návrháře český jazyk, literaturu a dějiny výtvarné kultury. Pro koňáky jsem fotografka a autorka populárně-naučných článků o koních, které vycházely/vycházejí v různých časopisech a v neposlední řadě i na EQUICHANNELu. :-) Čas od času jsem i jezdec (byť jen rekreační, ale o to šťastnější, když se dostane do sedla). Zasvěcení vědí, že také maluji a dělám grafiky, ale bohužel času se nedostává, tudíž jen zřídka a pro radost.

V kolika letech jste vůbec poprvé zauvažovala nad hmotou zvanou „kůň"?

Obávám se, že úplně přesně to nevím, ale u mé kolébky se asi sešly sudičky, které byly před tím ve stáji! :-) Ke koním mě to táhlo od nejútlejšího dětství a rodina i příbuzenstvo to pokládalo za přechodný stav a čekalo, kdy mě to přejde... Vím, že první "jezdecký" zážitek mi zařídil táta a "bacilem Equus" jsem se nakazila na jablonecké jízdárně, když mě zdejší trenérka ze známosti posadila na klisnu jménem Tečka. Bylo to pár chvil na koňském hřbetě, mně bylo asi pět let a vznikla z toho celoživotní láska ke koním.

Učila Vás rodina, oddíl, nebo jste úplný samorost?

S koňmi a ježděním jsem tak dlouho otravovala rodiče, až mě odvedli do tehdejší TJ JO Nisa Jablonec n. N. Pro prcky mé velikosti tam bylo družstvo jezdící voltiž a když jsem se poprvé na zkoušku vydrápala pomocí madel na hřbet koně, byla jsem přijata. Po čase jsem se dostala i na "stěnu" čili ke klasickému anglickému ježdění. Jezdila jsem tady až do svých 19 let, bez sportovních ambicí, protože na víc nezbýval čas. Přesto jsem měla jasno v tom, že koně budou i mé povolání. Poněkud rázný škrt přes rozpočet ale udělala moje lékařka, která se podívala na moji přihlášku na VŠ zemědělskou, pak do mého chorobopisu a suše mi oznámila, že mi razítko ze zdravotních důvodů nedá. Narychlo jsem řešila, co dál, a protože jsem souběžně malovala a navštěvovala ZUŠ, zvolila jsem Vysokou školu pedagogickou v Hradci Králové. Jednou z prvních věcí, které jsem řešila po zápisu, bylo hledání jezdeckého oddílu! :-) Posléze jsem se stala členkou hradeckého oddílu TJ Jezdec a na tato léta moc ráda vzpomínám.

Jsou koně Vaší zálibou, nebo už profesí?

Profesí jsem učitelka, srdcem koňař a ve fotografování koní o sobě říkám, že jsem profesionál, ale neživím se tím. Za označení "profesionál" teď asi budu pranýřovaná, ale vnímám to v tom smyslu, že vím, jak fotit jednotlivá plemena a že se snažím nepustit do oběhu žádnou fotku, která ubližuje koni nebo jezdci. V tom spatřuji rozdíl mezi "profesionálem" a laikem, protože v průběhu let jsem se z mnoha chyb (snad) poučila a už vím, že za všechno může fotograf! :-) Na druhou stranu dnes se slovem "profesionál" označí každý, kdo má fotoaparát, a pak jsou k vidění snímky, nad kterými člověk jen kroutí hlavou... Nutno ale přiznat, že zpětně se za některé starší fotky stydím a s odstupem času bych je bez milosti smazala!

Jaký typ koní máte nejraději a proč?

Pod sedlem jsem měla vždy raději koně akční než tlačivé. Nyní jednoznačně preferuji koně, kteří mě spolehlivě donesou tam i zpátky. :-) Při fotografování mám ráda koňské osobnosti s jiskřičkou v oku, protože tihle modelové rychle chápou, co po nich chci.

Popište nám svůj „koňský park".

Bohužel svůj koňský park nemám, ale manžel mi roky vyhrožuje, že až se mě bude chtít zbavit, nějakého čtvernožce (rozuměj koně) mi koupí a bude mít klid, protože se odstěhuju do stáje! :-) Přesto nejraději vzpomínám na svého osudového koně, kterým byl anglický plnokrevník, hřebec Flit (Zigeunersohn - Flandrija). Přišel do jabloneckého oddílu jako vyřazený z dráhy kvůli zdravotním problémům a ačkoli to byl tuctový hnědák, od začátku mi padnul do oka. Nebylo ale zvykem, aby na těchto koních jezdily děti, byl to kůň pro trenéra, nicméně já jsem se kolem něj tak dlouho a vytrvale motala, až jsem se o něj mohla začít starat. Bylo to v dobách, kdy se tady ještě nic nevědělo o nějakém horsemanshipu či přirozené komunikaci, ale asi nějak intuitivně jsem se s Flitem naladila na jednu vlnu. Strávila jsem s ním spoustu hodin při chlazení nemocných nohou, sedávala jsem u něj v boxu, lonžovala ho a když jsem si mohla sednout do jeho sedla, tak jsem byla v sedmém nebi! Bohužel to nebyla doba, kdy by si studentka mohla pořídit soukromého koně a naše cesty se po mém odchodu do Hradce rozdělily. Nejprve jsem za ním alespoň čas od času zašla, ale opouštějte koně, který na vás řehtá, když vás slyší a když odcházíte, dívá se na vás těma krásnýma očima a v nich je tichá výčitka... Nakonec jsem to vzdala, snažila jsem se zapomenout, ale dodnes toho lituju, protože druhého takového koně jsem už nepotkala.

Na co své koně máte a co s nimi děláte?

Jak jsem už zmínila, vlastního koně nemám, ale před několika lety jsem se nakazila další, velmi speciální nemocí. Ta se prý nazývá "islandská horečka" a její příčinou jsou islandští koně. Díky mým holandským přátelům jsem mohla tohle jedinečné plemeno více poznat nejen při focení, ale také ze sedla. Tihle koně vynikají nejen jedinečným charakterem, ale i specifickými chody a věřte, že tölt vás naprosto dostane! Další výhodou je jejich malá výška - už se mi totiž nechce sedat na "velké" koně, protože je z nich na zem moc daleko. U islandíků ale máte pocit, že vlastně nemůžete spadnout, protože jste tak trochu pořád nohama na zemi! :-) A k čemu že mi jsou? Na "kochací" vyjížďky do přírody, které jsou nejlepším balzámem na duši.

Kdo nebo co vás inspiruje v práci s koňmi? Máte nějaký vzor?

Dovolím si tuto otázku maličko pozměnit a nahradit "v práci s koňmi" na spojení "při focení koní". Inspirací jsou mi v první řadě sami koně a pak samozřejmě fotografie mnoha světových fotografů koní (což je důvod, proč mi praská knihovna :-). Měla jsem možnost několikrát absolvovat fotografický kurz Gabriele Boiselle, při něm jsem se vždycky dozvěděla, jak málo toho ještě vím! Když to vezmu chronologicky, tak mnoho cenných rad mi dala kamarádka a fotografka v jedné osobě Věra Marková, za pochodu jsem se učila od Anny (Andy) Reinbergerové, která mi dala velký prostor v časopise Svět koní, za což jí patří velký dík a v neposlední řadě moje poděkování patří Magdaléně Strakové, při jejíchž telefonátech ohledně výběru fotek k článkům jsem se nejednou zapotila, ale dnes se tomu smějeme a já jsem jí moc vděčná za kritiku i rady, které mi ohledně focení dala! Vzorů je spousta, samozřejmě, že se mi vždycky líbí snímky, které udělal někdo jiný, ale snažím se být sama sebou.

Jakou roli ve Vašem životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

Momentálně se díky němu cítím jako celebrita! :-) Equichannel je mi stále zdrojem poučení i pobavení a to již od chvíle, kdy jsem ho "objevila". Vracím se sem pravidelně a říkám si, že až si jednou-třeba-toho koně pořídím, budu mít už teorii za sebou! Jeho prostřednictvím jsem se seznámila s mnoha zajímavými lidmi, jejichž přátelství si moc vážím! Navíc umím ocenit práci, kterou vyžaduje každý článek, a tak smekám před všemi "psavci" a fotografy, kteří sem přispívají a obohacují nás-čtenáře.

Kam až jste to s koňmi „dotáhla"?

Možná kam koně dotáhli mě? :-) Prostřednictvím koní a fotografování se mi splnily věci, o kterých jsem jen snila. Jako akreditovaný fotograf jsem se dostala například na výstavy arabských koní v Aachenu, Janowě Podlaském či na Světovou výstavu arabů v Paříži. Velkým zážitkem byla i výstava a show fríských koní v Leeuwardenu, opakovaně navštěvuji Equitanu. A možná u některých čtenářů "visím na zdi" nebo si zaškrtávají v kalendáři s mými fotkami...

Máte nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojujete?

Chtěla bych nafotit pomalu každého koně, kterého vidím, a tím pádem se musím za hezkého počasí opravdu přemáhat, aby se z učitele nestal v mžiku záškolák! Pokud mě moji studenti vidí zasněně koukat z okna, tak jsem zcela jistě myšlenkami na pastvinách. Ale ještě jsem za školou nebyla, tak bojuji úspěšně! :-)

Co považujete za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Lidskou omezenost a hloupost, to, že si lidé udělali ze sportovních koní cvičební nástroj, který je "používán" a to bez ohledu na přirozené potřeby koně! :-( Přistupujeme ke koním bez pokory a obdivu, vytratil se pocit sounáležitosti a úcty k tomuto nádhernému zvířeti. Je mi líto starých koní, kteří plní útulky, protože jejich majitelé je z důvodu neužitečnosti prostě odložili a zodpovědnost za jejich zbytek života tak přehodili na někoho jiného. O tom přeci není vztah mezi člověkem a koněm - jak říká Exupéryho Malý princ: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

Jakou nejlepší věc jste se od koní naučila?

Trpělivosti a empatii, protože bez toho bych těžko mohla být v jejich blízkosti nebo je fotografovat.

Co je pro Vás v jezdeckém umění nejtěžší?

Vylézt na koně! :-)

Jaké knihy nebo filmy s koňmi byste našim čtenářům doporučila a proč?

Mám moc ráda knihu Království za koně z pera Michala Horáčka, protože velice čtivým a zároveň fundovaným způsobem zachytil vznik a vývoj anglického plnokrevníka.

Co Vám koně dali? Co vzali?

Myslím, že koně mi jen dali - svoji krásu a spoustu úžasných zážitků, klid v duši a v neposlední řadě mnoho přátel, kteří jsou naladěni (či chcete-li postiženi) stejně!

Nový seriál EQUICHANNELu představuje zajímavé koňáky z možná trochu jiného pohledu. Chceme vám ukázat, že známí i neznámí mívají stejné otázky v hlavě a podobné zkušenosti. Že i vy se můžete zařadit po bok lidí, kteří mají ostatním co říct. Víte o někom, koho bychom měli vyzpovídat a kdo by se tu měl určitě objevit? Pošlete nám svůj tip do redakce, zařídíme to! Pište na mail info@equichannel.cz - děkujeme a těšíme se i na vaše návrhy.