Kde Vaše cesta jezdce začíná? Láska ke koním k Vám sestoupila shůry anebo má váš vztah ke koním kořeny v rodině?

Ke koním mě přivedla moje maminka, která jezdila jako mladá... za první republiky před válkou. Začínala jsem na Kampě v Nosticově jízdárně v jedenácti letech a naši učitelé byli tenkrát bývalí důstojníci čs. armády.

Maminka mi vždy byla velkou oporou, chodila se mnou na všechny hodiny. Ze Staroměstského náměstí, kde jsme bydleli, přes Karlův most na Kampu. Dnes je to vyhledávaná turistická trasa. Maminka mne velmi podporovala, díky ní jsem měla čas se koním věnovat. Když jsem studovala medicínu, při zaměstnání i v péči o děti vždy pomohla maminka.

Měla jste ve světě jezdeckého sportu nějaký vzor?

Mým idolem byl podkoní Kolář, byl u koní celý den a všechno o nich věděl. V pozdější době, kdy se k nám již dostaly nějaké informace ze zahraničí, to byl Dr. Klimke, vítěz OH v drezuře. 

Začínala jste, a i na vrcholu kariéry byla, v období totalitního režimu, který jezdectví příliš nakloněn nebyl. Jakým způsobem jste hledala koně vhodné do sportu? Byla možnost si vybrat drezúráka podle svých představ, nebo jste musela pracovat s tím, co zrovna bylo po ruce? A byli "komunističtí koně" opravdu o tolik horší, než ti z dnešních drezurních obdélníků?

Jako dítě ve škole jsem o své zálibě ani nemohla mluvit, v té době se jezdectví považovalo za buržoazní přežitek. To si dnes jen těžko umíme představit. Za totalitního režimu nemělo jezdectví žádnou podporu. Koně jsem si nevybírala, vždy jsem ho dostala přiděleného. Většinou to byli opotřebovaní koně skokoví. Dnes mají jezdci k dispozici jistě kvalitnější koně. Chov v Evropě i u nás je na daleko lepší úrovni, ale to je spíš otázka pro chovatele. Velmi důležité je sepětí chovu se sportem, zpětná vazba. Vidíme to při soutěžích KMK a vývoji jezdeckého sportu u nás.

V době, kdy jste začínala s jezdeckým sportem, neexistovaly přepravníky na koně, auta s pohonem všech čtyř kol, výběr ze značek sedel... standardem byly plstěné podložky, kožené ohlávky a luxusem výrobky z pražské Maiselovy ulice? :)

Co se týče vybavení - sedla, uzdečky, jezdecké boty, rajtky, tak to s dnešními možnostmi nesnese srovnání. Někdo měl předválečné jezdecké boty na dřevěných kopytech po příbuzných, jiný kožené holinky s nízkou patou. Rajtky mi maminka šila, nebo se kupovaly kalhoty myslivecké. Sedla a uzdečky také předválečné. Já jsem měla štěstí, že pan Vojíř z Maiselovy ulice byl můj pacient a tak mi ušil dvě sedla na starých kostrách. Udidla, přezky, ostruhy se také těžko sháněly. Na závody jsme chodili “po kopytě“ z pražské Liboce na Trojský ostrov. A na přebor dorostu ČSSR ve Žďáru nad Sázavou jsme jeli s koňmi z Prahy železničním vagonem. Později se jezdilo upravenými „mébláky“ pro 6 koní. Všechno bylo dobrodružství a měli jsme to rádi. Finanční náklady byly minimální, ale museli jsme brigádit - ve stáji, na sena atd.

Existuje nějaký kůň, který Vás vzal za srdce nebo snad pro Vás měl hodnotu každý, kterého jste jezdila?

Všechny koně, které jsem jezdila, jsem měla ráda, ale nejvíce mi přirostl k srdci kůň Pozor. Koupil ho můj bratranec a měli jsme ho od jeho čtyř let do osmadvaceti. S ním jsem vyhrála malou rundu na prvním CDI v Brně, pak s mojí dcerou Karolinou zvítězil na MČR a o rok později i se mnou. Byl to velký vtipálek a ne vždy jednoduchý k ježdění.

Myslíte si, že to mají mladí jezdci dnes snazší? Chtěla byste vyrůstat právě tady a teď? :)

Dnešní jezdci mají všechno daleko snazší, ale stojí to hodně peněz. Velkou výhodou je kontakt a srovnání se zahraničím. Možnost vycestovat, dostupnost veškerého materiálu, haly, dobré povrchy. V čem vidím stále velké rezervy, je základní výcvik jezdců i koní. Někdy bych chtěla být mladší a vědět to, co vím teď.

Jak se cítíte v pozici rozhodčí, kterou stále aktivně vykonáváte? Existuje něco, co na obdélníku nevidíte ráda? V čem, podle Vás, jezdci nejčastěji chybují?

Ze všech činností, které jsem v jezdectví vykonávala, mě nejvíce bavilo vlastní ježdění, pak trénování a až poslední v řadě je práce na pozici rozhodčího. Vyžaduje to velkou zodpovědnost, vysokou míru soustředění. Během několika vteřin ohodnotit výkon koně a jezdce a stručně to okomentovat tak, aby jezdci bylo jasné, kde případně byla chyba a jak ji napravit.

Nejčastější chyby jezdců jsou v nedostatečném uvolnění koně, spěch místo kmihu, někdy i nestálé přilnutí. A také... někteří jezdci pospíchají, kůň ještě není připraven pro vyšší stupeň a jezdec to přesto zkouší. Je to na úkor uvolnění a harmonie jezdce s koněm. To nevidím ráda.

Jak se díváte na současný stav drezurního sportu?

Drezurní sport se neustále vyvíjí, mnozí koně jsou vyšlechtěni k úžasnému základnímu pohybu a při dobré práci předvádějí neuvěřitelné výkony. Nemohu říci, že by se mi něco zásadně nelíbilo.

Vaše dcera Karolina kráčí ve Vašich jezdeckých stopách, byla to pro Vás radost, anebo spíše starost? :)

To, že se jedno z mých dětí, a je to dcera Karolina, věnuje také jezdeckému sportu, je pro mě samozřejmě radost. Naopak velkou starost jsem měla, když se zranila.

Pokud se ohlédnete zpět... Dělala byste dnes něco jinak? S erudicí a zkušenostmi, které jste na své životní cestě posbírala?

Samozřejmě, že jsem chybovala při výcviku, ale vždy jsem hledala chybu u sebe. A když byla možnost po r. 89 vyjet do zahraničí, tak jsem se vzdělávala jako jezdec. V době, kdy jsem pracovala jako manažer drezurní komise, jsem navázala kontakt se zahraničními trenéry a v rámci finančních možností federace jsme se spoluúčastí jezdců pořádali kurzy a školení. Dnes už je kontakt se zahraničím samozřejmostí.

Děkujeme za rozhovor!

Přeji všem hodně zdraví, trpělivosti a porozumění s jejich čtyřnohými partnery!