V kolika letech jsi vůbec poprvé zauvažovala nad hmotou, zvanou „kůň"?

Až dlouho poté, co jsem začala jezdit. Nikdy jsem nepatřila k holčičkám, které vzdychají po koňských hřívách, měla jsem ráda zvířata, ale koně se mi líbili tak leda ve Vinnetouovi. Odmala jsem měla psy a každou volnou chvíli jsem trávila s nimi venku nebo na cvičáku. Jenomže potom kamarádka chtěla jezdit a styděla se jít do stáje sama. Ona poměrně brzy odpadla, ale já jsem zvíře zvyku, takže jsem zůstala. :-)

Učila tě rodina, oddíl, nebo jsi úplný samorost?

Úplné základy oddíl, pak jsem dlouhá léta jezdila sama.
Rodiče, kteří mi celkem tolerovali psy, koně moc tolerovat nechtěli, natož na ně přispívat, nevoněli jim a mám podezření, že se o mě i báli, takže v době, kdy jsem studovala VŠ v Praze, jsem si mohla o ježdění slušného koně za finanční příspěvek nebo dokonce tréninku nechat jen zdát, zkrátka jsem na to neměla. Koní jsem se samozřejmě nevzdala, vyřešila jsem to po svém - jezdila jsem dostihové koně, kde jsem neplatila a dokonce občas i něco dostala. Od té doby mi zůstala láska k problémovým, utíkavým nebo jinak „poznamenaným" koním. Dlužno říct, že to byla asi nejlepší škola, protože s takovým koněm se buď dokážete domluvit, nebo si šeredně natlučete. Obzvlášť když máte padesát kilo a sílu hladového vrabce. :-)

Někdy po třicítce jsem se na „stará kolena" zbláznila a rozhodla se dohnat, co neumím. Začala jsem se pod odborným vedením učit jezdit pořádně a dokonce jsem si pak i pořídila drezurního koně. To mi pochopitelně otevřelo nové možnosti a láska k drezuře mi od té doby zůstala. I když už dávno nemám to štěstí, abych vídala trenéra pravidelně, musím říct, že pro dlouholetého průkopníka slepých uliček je neuvěřitelně krásný pocit mít někoho, komu můžu kdykoli zavolat, probrat s ním aktuální problém a vyslechnout si možná řešení.

Jsou koně tvou zálibou, nebo už profesí?

Řekla bych, že je to tak půl napůl, ale je to nikdy nekončící profese, která se prolíná i s volným časem. Snažím se ale být pořád ve stavu, že i když je pověsím na hřebík, neumřu hlady. :-)

Jaký typ koní máš nejraději a proč?

Jak už jsem psala výše, vždycky mě bavilo hledat cestu k problémovým a pokaženým koním a hrát si s nimi. V poslední době mám ale na problémy spíš děti, takže si ráda odpočinu u koní pohodových a bezproblémových. Ale zase ne moc, protože potom je to nuda. :-) V každém případě jsem vždy preferovala a stále preferuji koně temperamentní, citlivé a inteligentní.

Popiš nám svůj „koňský park".

Oficiálně žádný, své ježdění jsem s velkou slávou po víc než půlročním přemýšlení v létě pověsila na hřebík. :-) Letos začala závodit moje dcera, já nestíhala práci, děti, pejsky, svého koně, její trénování a byla jsem ze všeho tak unavená, že jsem koně nechtěla ani vidět. Proto jsem se rozhodla svého koně prodat a měla jsem v plánu jí za to pořídit kvalitního a zkušeného závodního poníka, kterého jen sem tam opráším jako občasný bereiter. Jenomže to by nesmělo platit rčení „chceš pobavit Boha? Tak mu řekni svoje plány." :-)

Poníků jsme objeli mraky, i do zahraničí jsem se dívala, ale nic neodpovídalo mým představám. Když už to byl kůň kvalitní, zdravý a přiježděný, nepřipadal mi vhodný pro dítě, byl příliš „vyčuraný" nebo příliš těžce jezditelný. Pak jsem se víceméně při cestě jinam zastavila mrknout na jednu mladinkou kobylku a tu jsme si nakonec odvezli. A protože syrového koně přece nemůže jezdit dítě, jsem v tom zas. :-))) Aktuálně tedy sedlám čtyřletou kobylku, zapsanou jako český sportovní pony. Reálně v ní ale zřejmě dost prorazily arabské geny, protože své pony rodiče už přerostla a je temperamentní, jemná, citlivá, zvědavá a nesmírně učenlivá, jak má správný arab být.

Druhou poničku, Horeu, máme (už přes dva roky) pouze půjčenou, je to aktuálně šestiletá béčková velšská kobylka a v současné době si jí jezdí většinou dítko samo. Zlaté zvíře, které to, co jí bylo odepřeno na stavbě těla, dohání neskutečným charakterem.

Na co své koně máš a co s nimi děláš?

Mám je pro radost, jen na to občas zapomínám. :-) Ale čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Nejvíce se věnujeme drezuře, ve které dcera i závodí. Parkurové skákání mě moc neoslovuje, i když v terénu si skočím moc ráda. Vůbec moc ráda s koňmi pracuji v terénu, máme u nás štěstí na různorodý kopcovitý terén, tak ho využíváme. Kromě toho je mám na experimentování, všechno, o čem píšu, si přeci musím na někom vyzkoušet. :-) Nejlépe na vlastních koních, ti mi vždycky řeknou, co si o tom myslí. Takže v minulosti byli podrobováni ježdění s podkovami i bez, se sedlem i bez, s udidlem i bez, na stihle i na plné uzdě, různými styly i podle různých škol, podle toho, co jsem zrovna chtěla vyzkoušet. Aktuálně mě dost inspiruje pozitivní motivace, takže zkouším, co z toho je použitelné pro běžné ježdění a i když se určitě nebudu snažit pracovat s koňmi jen touto metodou, je zajímavější, než jsem čekala a práci to opravdu obohacuje.

Kdo nebo co tě inspiruje v práci s koňmi? Máš nějaký vzor?

Ke zkoušení mě inspiruje všechno, co někde vidím nebo čtu a ještě neznám.

Nesmírně se mi líbí, jak pracuje s koňmi Andrew McLean, jak přemýšlí a promyšleně ve výcviku využívá etologických principů. Co se přístupu ke koním týče, na Equitaně jsem měla možnost pozorovat, jak si na vystoupení připravuje koně Frédéric Pignon a jeho klidný a pozitivní přístup ve mně zanechal hluboký dojem. A jezdeckým i trenérským vzorem je pro mě moje trenérka Daniela Křemenová. Líbí se mi, že jezdí hlavou, přesně ví, co je správné a hlavně, vždycky má v zásobě milión cest, jak se k tomu dostat. Proč koně lámat nebo drilovat, když se dá cíle dosáhnout jinak.

Jakou roli v tvém životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

Dost zásadní, nebýt Equichannelu a Helči, která mě dokopala ke psaní, možná bych dneska žila úplně jinak. A hlavně díky němu mě všichni znají (což se občas nehodí) a minimálně třetina lidí od koní mě nemá ráda kvůli něčemu, co jsem někdy napsala a samozřejmě už si dávno nepamatuju. :-) Někteří mi to řeknou a s těmi se pak většinou spřátelíme, někteří ne a taky se s tím dá žít.

Kam až jsi to s koňmi „dotáhl"?

Mám-li to vzít podle objektivních výsledků, tak jezdecky do stupně S, trenérsky s dcerou na MČR pony - toho si osobně i velmi cením, protože jak dcera, tak ponička jsou mladé, obě jsem připravovala od začátku a hned ve své první závodní sezóně se jim podařilo nejen se kvalifikovat na mistrovství, ale zajet za opravdu krásných 62 %. Cennější je ale pro mě to objektivně nezměřitelné - v poslední době konečně cítím, že se opravdu dokážu oprostit od emocí, že jsem zahodila všechny své předsudky a pracuji s koňmi tak, jak si myslím, že by se mělo, nikam nespěchat, na všechno si počkat a opravdu si to užívat. Jsem svým založením temperamentní, náladový a netrpělivý člověk, a tohle je můj velký osobní boj.

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojuješ?

Ajaj, už jsem to napsala výše a tady je na to speciální kolonka. Snad to nevadí. V každém případě - je mi jasné, že dobojováno není, to je fuška na celý život. :-)

Co považuješ za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Temperament, náladovost a netrpělivost? :-)
Nevím, zda je horší přehnaná ambicióznost, kdy se jde přes mrtvoly, nebo ignorantství, kdy se člověk neobtěžuje ani zamyslet nad tím, jaké zvíře je kůň, jaké má potřeby, co ho bolí nebo naopak těší. Protože v obou zmíněných případech je ježdění čirým zneužíváním. Myslím, že jakékoli nedorozumění, chybování a nezkušenost se dá překonat, ale musí k tomu být vůle. A ta u ignorantství není a ambice ji zabíjejí.

Jakou nejlepší věc ses od koní naučil?

Neřešit věci silou, nepospíchat a udržet na uzdě sám sebe... ale abych se pořád neopakovala, zjistila jsem, že díky mnoha letům stráveným s koňmi mám hodně rozvinutou intuici a nějakou formu „přírodního myšlení". Těžko se to pojmenovává, ale je to něco, co mi pomáhá v mém hektickém životě se vyhýbat opravdu velkým malérům, předvídat a držet se své cesty.

Co je pro tebe v jezdeckém umění nejtěžší?

Tuhle otázku navrhuji vyškrtnout, už se moc opakuju. :-)

Jaké knihy nebo filmy s koňmi bys našim čtenářům doporučil a proč?

Tohle je těžká otázka, protože v žádné knížce se nedozvíte všechno, co je důležité. To se střádá pouze tím, když jich přečtete co nejvíc. Určitě se hodí přečíst si něco o ježdění, ať máte sebelepšího trenéra, teorie je potřeba. Z českých se mi líbí třeba Mistrovské lekce jezdeckého umění, Stupnice vzdělání koně nebo S respektem. Z cizojazyčných knížek Kottas on Dressage od Arthura Kottase-Heldenberga a buďto knížku nebo DVD od Andrewa McLeana. U posledně jmenovaného to není jen o ježdění, ale i o etologických principech učení, což si myslím, že je věc, kterou by si měl nastudovat každý, kdo pracuje se zvířaty. A i když to není o koních, každému koňákovi, ale možná každému člověku, velmi doporučuji knihu Karen Pryorové Svého psa nestřílejte! Bez ohledu na název to vůbec není knížka jen o psech.

Co ti koně dali? Co vzali?

Celý můj život. Udělali ho takový, jaký je, tedy točící se kolem nich jak v práci, tak ve volném čase, a vzali mi všechny ostatní možnosti. Jak je ten citát? Už nevím přesně, ale nějak ve smyslu: „Člověk, kterým jsem se stal, smutně zdraví všechny, kterými se mohl stát." To je přesné.