Široká koňařská veřejnost zná pana Pechana z mnoha vystoupení, která absolvoval od poloviny 90. let do nedávné doby. Se svými koňmi jezdil do Chlumce nad Cidlinou, do Kladrub a do Koles, do Jaroměře, na Kuks a nechyběl ani na Velké pardubické. Mohli jsme obdivovat jeho ukázky výcviku koní, dětí i následné rozhazování kávy z jedoucího kočáru. To se všem náramně líbilo.

Pan Pechan je také jedním z mála žijících diváků, kteří viděli zvítězit ještě komtesu Latu Brandisovou na žluté „Kinské“ klisně Normě v roce 1937 ve Velké pardubické. Kdysi napsal dopis prezidentu Antonínu Novotnému, aby mu po devíti letech konečně zavedli elektrický proud na Hrádeček u Trutnova. Jeho nejbližším sousedem se tam později stal tehdejší disident a budoucí pan prezident, Václav Havel.

Vladimír Pechan v 11 letech osiřel, ještě o rok dříve než třeba Albrecht z Valdštejna. Z velmi prostých poměrů se stal nejdříve lesníkem, pak technickým pracovníkem a nakonec podnikatelem, který vybudoval mnohamiliónovou firmu a posléze farmu – přesto žije do dnešních dnů velmi skromně. Dlouhá léta se věnuje chovu koní a „krakonošování“. Jeho koně se zúčastnili stovek vystoupení, a dokonce zvítězili i na mistrovství České republiky ve všestrannosti. Po šedesáti letech od vítězství Laty Brandisové si i Vladimír Pechan projel pardubickou cílovou rovinkou za nadšeného potlesku diváků, když předváděl své koně v zápřeži, a ještě u toho rozhazoval kávu. A hlavně – celoživotně pracoval na zvelebení Krakonošova domečku a Krakonošovy zahrádky v romantickém údolí pod Hrádečkem u Vlčic. V podstatě se mu všechno povedlo, včetně dětí a vnoučat, která mu dělají radost a mnohá úspěšně reprezentují rodinu Pechanových na jezdeckých závodech. Širokou paletu svých přátel již mnoho desetiletí těší svými originálními krásně psanými novoročenkami, které si většina adresátů pečlivě schovává.

Pardubice

Vladimír Pechan se narodil 22. ledna 1933 v Pardubicích ve Svítkově ve znamení vodnáře jako druhý syn Jaroslava Pechana z Bezděkova a jeho manželky Anežky Pechanové, rozené Beránkové. Pokřtěn byl hned 12. února jmény Vladimír Rudolf, neboť jeho kmotry se stali dva Rudolfové. Ve stejném roce jako malý Vladimír přišel na svět například herec Jean-Paul Belmondo, manželka pana prezidenta Olga Havlová, herec Luděk Munzar či zpěvačka Yoko Ono, manželka Johna Lennona. Bydleli ve Svítkově, kde si rodiče postavili hezký domek. Do první třídy začal chodit do krásné nově postavené Habrmannovy školy, než ji záhy zabrali Němci.

Sirotek

V roce 1939 ztratil Vladimír maminku, o pět let později tatínka. Oba zemřeli na tuberkulózu. A tak se z Vladimíra stal v jeho jedenácti letech sirotek. Během války bylo těžké řešit, kdo by se o malé děti postaral. Stát sice provozoval sirotčince, ale ty se postupně zaplňovaly válečnými sirotky. Bylo tedy na rodinách a jejich příbuzných a známých, aby se o sirotky svých blízkých postarali. O Vladimíra se v prvních týdnech staral pan soused František Vohnout se svojí paní ze Svítkova. Nakonec si ho však vzali do péče Pacákovi do Dvora Králové. Paní Marie Pacáková byla dobrou přítelkyní Vladimírovy maminky i babičky. Její druhý manžel pan Rudolf Pacák byl kmotrem malého Vladimíra.

Škola v Bílé Třemešné

Po dokončení obecné a měšťanské školy ve Dvoře Králové absolvoval V. Pechan roční nástavbu pro lesního adjunkta. Na přelomu září a října roku 1949 vznikala nová školní a pracovní zařízení – střediska pracujícího dorostu (SPD) pod hlavičkou Československých státních lesů. Takové středisko vzniklo i pod Ředitelstvím lesů Hořice v Podkrkonoší v objektu bývalého hotelu Poklad v Bílé Třemešné pro přibližně 40 učňů. Bylo to hezké místo na samotě, kdysi jistě oblíbený výletní cíl. Tam nastoupil i Vladimír Pechan a učil se všemu, co je potřeba pro údržbu a správu lesa, včetně praktické těžby.

V učilišti nebylo v sobotu po práci nebo v neděli co dělat. Napadlo ho, že by mohl vytvořit pěkné hřiště na volejbal. Ve všech volných chvílích krumpáčem a lopatou hloubil hřiště. Dělal to často do noci. Jednou šel kolem správce a divil se, kdo tam co dělá, a pak obdivoval výkon mladého hocha. Byla to těžká práce. Terén byl v kopci a ještě na skále. Jinde ale místo nebylo. Když končili ve škole, hrál se tam volejbalový zápas na počest učně Pechana…

V rodinném archivu u Pechanů lze nalézt ještě vysvědčení o učňovské zkoušce:

„Vladimír Pechan …vykonal před zkušební komisí … učňovskou zkoušku z učebního oboru lesař s tímto výsledkem: zkouška vědomostí – výborně, zkouška dovedností – výborně, celkový výsledek – výborně. Zelená Lhota dne 10. května 1951.“

Po škole

Pan Pechan vzpomíná: „Po škole jsem se dostal na umístěnku do Špindlerova Mlýna, který spadal pod Státní lesy Vrchlabí. Tam jsem byl několik měsíců. Kácel jsem stromy na Kozích hřbetech a jezdil pásákem. Nebyla to žádná legrace, tam jsme byli ve výšce nad 1400 metrů a srázy byly hodně příkrý, hřbety šly od Luční hory až k Železnýmu vrchu. V zimě jsme sváželi dřevo na saních rohačkách, to byla rasovina.“

V roce 1952 až 1954 si pobyl pan Vladimír Pechan na vojně v Praze - Ruzyni a zažil si mnoho zimy, útrap a následně i zbytečných ústrků kvůli zúžené cévě v pravé končetině. Po absolvování povinné dvouleté vojenské služby se vrátil k lesům. Jednou jel na obhlídku polesí s ředitelem lesního závodu Vrchlabí inženýrem Dobrou Havlínem. Vlčice patřily pod Vrchlabí. Když mířili z Vlčic přes Zilvarov, jeli přes nádherné údolí a pan Pechan mu povídal: „Řediteli, to je krása, tady bych chtěl bydlet…“ A on na to tehdy řekl: „Tak jestli chceš, Pechane, zkusíme to…“. Chvíli to trvalo, než se vyřídily všechny papíry, ale nakonec to dobře dopadlo. Zilvarov nebo také Hrádeček byla kdysi osada o jedenácti domech, dneska jich tu je ještě méně.

Ve vybydleném domě nebyla zavedená voda ani elektrika. Museli tam žít dva roky bez kohoutku s vodou a devět let bez elektriky! Dneska si to nikdo nedovede ani představit. Když nejde půl dne či dokonce půl hodiny elektrika, všichni jsou z toho paf.

K tomu pan Pechan říká: „Abych nemusel pořád všude pěšky, pořídil jsem si koně. Byla to hnědka, jmenovala se Hubka. V domě nebyla voda, jen na dvoře nehluboká studna a možná nějaký pramen, ale ten úplně vyschnul. Musel jsem tedy dovážet pitnou vodu a k tomu se Hubka náramně hodila. Na vůz jsem naložil dvě velké konve s vodou a dovezl jsem je domů. Hubka byla moc šikovná, všechno uměla, chodila ve voze i pod sedlem. Jezdil jsem s ní nakupovat do Vlčic i do Buků.“

V roce 1956 se Vladimír Pechan oženil a vzal si paní Haničku, rozenou Vejmelkovou z Říčan u Prahy. O dva roky později se jim narodil první syn, také Vladimír, v roce 1965 dcera Hanička a v roce 1973 syn Jaroslav.

Elektrický proud

Vladimír Pechan často připomíná, jak to bylo se zavedením elektrického proudu: „Ještě se vrátím k té elektrice. Pořád mi na různejch úřadech slibovali, že sem elektriku zavedou. Čekali jsme rok, dva, pět, osm a stále nic. Když běžel devátej rok, pořádně jsem se naštval a napsal jsem dopis přímo prezidentovi Antonínu Novotnýmu: ´Bydlím v krásném údolí, rád bych Vás sem pozval, ale asi by se Vám tu nelíbilo, protože tu stále není elektrika, i když mi to už 9 let slibují.´ Prezidentská kancelář to předala krajskýmu národnímu výboru. Přijeli sem z kraje nějací lidé, a nakonec se do toho pustili a za dva měsíce jsme svítili. Předtím jsme tu měli jenom petrolejky, svíčky a vařili jsme na kamnech. Sice jsem zkoušel různý zlepšováky, ale v padesátejch letech toho moc vymyslet nešlo. Když jsem psával večer úkoláky, mzdy nebo další papíry pro zaměstnance, musel jsem k tomu mít dvě petrolejky, abych na to trochu viděl.“

ZPA

Časem si musel rozmyslet, zda bude v lesnické práci pokračovat: „Práce v lese mě vždycky moc bavila. Ale měl jsem rodinu a musel jsem se o ni pořádně starat. Už nějakou dobu jsem cítil, že i když udělám víc než ostatní, vlastně se to na platu nijak neprojeví. I když jsem většinou normy strhnul, stejně mi to k platu nepřičetli nebo jen málo.“ A na to navazuje: „U lesa nad domem pana Václava Havla měl včely Václav Beran, který byl vedoucím nákupu trutnovské fabriky ZPA. To byly „Závody průmyslové automatizace“. Podnik vznikl někdy v roce 1958. A pan Beran mi povídal: ´Pane Pechane, potřeboval bych vás do našeho podniku. Měl byste tam víc peněz než u lesů a při přesčasech by vám to dalo o hodně víc, než co máte teď.´ Chvíli jsem váhal, přece jen jsem se vyučil jako lesník a práci v lese jsem měl moc rád. Nakonec jsem se rozhodnul tam přejít. To bylo na konci roku šedesát osm. Nejdříve jsem tam nastoupil jako střihač plechu. Obrovskými nůžkami jsem stříhal plech pro různá zařízení. Někdy jsem pracoval jen osm hodin, ale často jsem bral dvě směny najednou, když bylo potřeba něco rychle vyrobit nebo dodělat zakázku. Všichni vždycky chtěli, abych jim to pomoh udělat já. Vydělal jsem si tenkrát docela dost peněz. Ale ostatní šli po první směně domů nebo do hospody a já tam ještě pokračoval v práci. Když přišel rok 89, všechno se to změnilo. V lednu zorganizovalo vedení města a Občanský fórum přivítání pana Václava Havla jako prezidenta na náměstí v Trutnově. Z balkónu na městským úřadu mluvili zástupci OF a města a taky pan Václav Havel. Moc pěkně povídal a nejvíc mě potěšil, když si mě v tom davu všimnul a z balkónu mi zamával se slovy – ´A zdravím také svého souseda z Hrádečku, pana Pechana…´“

Václav Havel

Na to pan Pechan rád vzpomíná: „S rodinou Havlových jsme měli hezký vztah. Když cestář pan Kulhánek zemřel, uvolnil se po něm dům, který režisér pan Andrej Krob doporučil Havlovům ke koupi. Nastěhovali se sem v roce 1967 a k nám se jako noví zdvořilí sousedé přišli představit.“

Rozlehlé bílé stavení se stodolou a velkou zahradou se stalo na mnoho let útočištěm Václava Havla a jeho ženy Olgy. V počátcích tu žili docela spokojeně a policie a StB si jich tolik nevšímala. Jenže pak nastaly srpnové události, přijely ruské tanky a všechno bylo jinak. A situace se zhoršila po vydání Charty 77. Od té doby se sem nastěhovala státní bezpečnost a Václava Havla dnem i nocí hlídala. Pro ten účel byla kousek od domu zřízena pozorovací maringotka a pro široké okolí vyvstávaly nejrůznější problémy.

Václav a Olga Havlovi trávili na Hrádečku hodně času. Když přijížděli, většinou se zastavili u Pechanů pro vajíčka a také pro informace, co tu bylo v mezičase nového. Paní Pechanová jim často napekla buchty nebo je poctila jinou vynikající sladkostí. Pan Pechan zase občas upekl nějaké maso a donesl to společnosti nahoru. Když tu byl Václav, často za ním jezdili jeho přátelé, ale také sem ještě jezdili i jeho rodiče. Vídali se tu také s rodinou Krobových, s Janem Třískou a jeho ženou Karlou Chadimovou, s Pavlem Landovským a po sametové revoluci s mnoha významnými osobnostmi. Jenže po roce 1977 se tu život zkomplikoval. Paní Pechanová si postěžovala: „Manželovi nakázali, abych se já nestýkala s paní Havlovou, že si s ní nemám co povídat. Jako ženský jsme si povídaly o vaření a tak podobně. Vůbec jsme se s nimi nesměli stýkat, nesměli nám brát poštu nebo nákupy, paní Olga mě nesměla vozit. Někdy mě brala třeba s dětmi do Trutnova k doktorovi nebo holiči...“

Když Vladimír Pechan odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa a také se stát spolupracovníkem StB, začali ho šikanovat. Při cestě z práce či do práce ho zastavovali příslušníci veřejné bezpečnosti z Trutnova a stále mu kontrolovali doklady a stav auta. Třebaže ho míval v pořádku, vždycky si něco našli. Jednou se jim zdálo, že mu málo svítí světla, že má nakřivo poznávací značku, že si musí nechat vyměnit ložiska. A každá ta legrace něco stála. Jednak zbytečnou pokutu, a ještě si musel nechat opravit, co mu přikázali. „Jen taková ložiska mě tenkrát vyšla na několik set korun. Jen jednou mě nechal nějakej policajt z Trutnova jet bez pokuty a dalších problémů. Tenkrát mi řekl: ´Tak jeďte, už to máte takhle těžký…´.“

Počátek 90. let

A pan Pechan sděluje: „Pořád jsem chodil do práce do ZPA. Syn Láda, vyučený karosář, pracoval v Trutnově a k tomu doma opravoval auta. Také jsme mohli vyrazit třeba do Německa na práci. Po revoluci tam byl hlad po našich zlatých českých ručičkách, a tak jsme pár známým přijeli pomoct. A protože jsme všechnu práci dělali dobře, hned se o nás zajímali jejich známí nebo sousedé. To jsme tam mohli pracovat od nevidim do nevidim…“

V roce 1991 se ale pustili do prodeje kávy. Spolupracovník Vladimírovy snachy si pořídil pražírnu ve Vrchlabí a kromě toho, že sháněl řidiče, hledal hlavně odbyt. Pan Vladimír Pechan se svým synem Ládou tedy na začátku kávu rozváželi, ale nakonec je majitel pražírny přesvědčil, že by si sami měli hledat odbytiště. Nebylo to vůbec jednoduché, ale zkusili to. Po drobných krocích se jim začalo dařit a začali si vytvářet nejdříve malou a postupem času větší síť odběratelů. Nejdříve vozili kávu ve svých osobních autech, pak nákladních a následně se domluvili s prodejci, že jim při cestě do Trutnova přivezou občas nějakou paletu kávy nebo čaje a nakonec vozili prodejci více palet do Vlčic než do Trutnova. S tím souvisela i originální reklama.

Reklama

Na reklamu a PR dnes existují celá velká oddělení. Někteří politici nebo ředitelé velkých podniků či jejich mluvčí neřeknou bez jejich pomoci ani větu. Na co někde jsou celé týmy odborníků, zvládl pan Pechan svým přirozeným instinktem a chováním s trochou hereckého talentu levou zadní.

„Jednou jsem jel na Huberta a vzal jsem s sebou kávu, čaj a čokoládu a rozdával jsem to lidem při akci. Nebo jsem to rozhazoval na Slavnostech koní Kinských v Chlumci nad Cidlinou. Všichni mi moc děkovali. Kdo dostane jen tak něco zadarmo… Ty, co tam byli, to doma pověděli a řekli to i dalším lidem. Společně pak měli zájem a chtěli naše zboží kupovat. Musel jsem se naučit přemýšlet, jak přemýšlejí ostatní lidé…“

A to je přesně ono. Nejlepší reklama je pozitivní ústní reklama a spokojený zákazník. To je psáno ve všech příručkách o reklamě. Pan Pechan je sice nečetl, ale přišel na to ve víru podnikatelského, společenského a jezdeckého života. Hned od začátku věděl, že by měl mít reklamu na svých autech, aby všude, kam jejich auta přijela, viděli, kdo a co jim veze.

Také si nechali natisknout letáčky s aktuální nabídkou. I to se ještě stále používá. Je pravda, že dneska většina informací přešla na webové stránky a sociální sítě, ale ještě značná část naší populace to vidí nejraději napsané na papíru.

Pan Pechan pokračuje: „Kromě podnikání s kávou jsem se pustil do chovu koní a do jezdectví. Koně jsem měl rád od malička – vždyť jsem se narodil v Pardubicích. A tak jsem si mohl plnit sny. Sice jsme v průběhu let měli na Zilvarově pár koní, ale pořádně jsem se jim začal věnovat až v 90. letech. Moje vnoučata dorůstala do věku, kdy mohla jezdit, ještě k nám chodila i spousta děvčat z okolí, takže jsem měl pořád nějaké zájemce o ježdění. Do toho jsem se přiučil metodu Pata Parelliho a tím to všechno začalo.

Kromě Hubertů mě pak zvali i na různé závody a přehlídky a já jim tam vždy předvedl nějaké ukázky. To se všem líbilo. A aby to měli ještě lepší, na závěr každého čísla jsem jel kolem diváků se spřežením a z krabic jsem jim rozhazoval kafe. To jste neviděli, jak se za tím všichni hnali. No, a mně to dělalo velkou radost, že oni mají radost. Ročně jsem toho rozházel minimálně za dvě stě tisíc.“

Kdyby si odborníci porovnali cenu „rozhozené kávy“ na akcích s cenou inzerce v novinách nebo časopisech, rozhodně to vyšlo levněji panu Pechanovi. A hlavně takový způsob reklamy se každému vryl do paměti na rozdíl od těch papírových sdělení, která jednoduše už ani nevnímáme.

„Napsal jsem si takové povídání a na akcích, které komentoval pan inženýr František Petřík nebo paní inženýrka Milada Barešová, jsem jim dal text a oni mi ho přečetli. To byla výborná reklama.“

Krakonoš

Krakonoš je vděčnou pohádkovou bytostí, která má své kořeny v legendách o strážcích hor, v našem případě Krkonoš. První zmínky o něm, hlavně u německy hovořícího obyvatelstva, pocházejí již z 15. a 16. století, když probíhala další vlna osídlování podhorských a horských oblastí německými osadníky. Ti mu říkali Rüberzahl, my jsme si to slovo nejdříve převzali foneticky a říkali mu Rýbrcal či Rýbrcoul a pak jsme ho dokonce počeštili víceméně nevhodným doslovným překladem Řepočet. Dnešní podobu svého jména získal díky vlasteneckému spisovateli Václavu Klimentu Klicperovi z Chlumce nad Cidlinou v jeho díle Krakonošská kleč, které vyšlo v roce 1824. Od druhé poloviny 19. století se toto označení dobře ujalo. Krakonoš si prošel vývojem svých vlastností od spíše negativních k pozitivním. Na začátku byl zařazen mezi démony, kteří mohou za špatné počasí na horách, za jeho rychlé střídání a za všechny možné útrapy, které hory lidem připravovaly. Postupem doby se mu však začaly dávat kladné vlastnosti – právě ochrana před nástrahami hor a špatným počasím, pomoc chudým, ochrana pocestných po Krkonoších, a dokonce se stal patronem bylinkářů. A tak se z něho stal dobrý duch hor.

Pan Pechan byl svého času nejmladším Krakonošem v okolí a často se účastnil různých soutěží, přehlídek a akcí. Pak uteklo hodně vody a pana Vladimíra Pechana si ze všech krkonošských Krakonošů vytipoval významný „dvorní fotograf Sněžky“ pan Petr Toman z blízké Svobody nad Úpou, aby mu stál modelem pro nejvýznamnějšího ochránce našich nejvyšších hor. Pan Toman fotografuje většinu života a nejraději Krkonoše. Na to pan Pechan hezky vzpomíná: „Asi před dvaceti lety sem přijel pan Toman a říkal mi, zdali bych s ním nešel udělat nějaké fotky Krakonoše. Po velkou část života chodím oblečený po lesnicku, a to má asi nejblíž k tomu krakonošovskému. Tak stačilo, abych si vzal tu hůl, co mám od Zdeňka Říhů, na klobouk mi přidal ještě nějakou kapradinu se sojčím pírkem a postavil mě k pěknému kameni v pozadí se Sněžkou. V ruce držím fajfku a zamyšleně se dívám do dálky. Později stačilo už jen fotografování bez pozadí, protože si tam dodal, co potřeboval. Ještě mi tam občas přidal sojku, co mi sedí na berle.“

Pana Pechana bychom tedy našli nejenom na mnoha klasických pohlednicích z Krkonoš, ale i na pohledech řady krkonošských hotelů, penzionů a bud, ale také na Krakonošových trubičkách (plněných nebo polomáčených), na oplatkách, na vánočním pečivu nebo na Krakonošově mlsu, což může být i bylinný čaj.

Jak Vladimír Pechan vyhrál Velkou pardubickou

Kdyby se býval pan Vladimír Pechan narodil koněm, tak by byl vynikající třídou. Určitě by byl nejlepším jedincem mezi všemi chladnokrevnými plemeny, protože tolik práce, kolik on zastal v lese při kácení a stahování dřeva, dokázal v jeho době málokdo.

Byl by i dobrým parkurovým koněm, protože mu život do cesty nastavil tolik překážek a on si s nimi vždycky uměl poradit a zdárně je zdolal.

Možná že by nebyl dobrým drezúrním koněm, protože si rozhodně nikdy nic nenechal diktovat či poradit a podle předepsané úlohy z pravidel se řídil málokdy.

Určitě by byl úspěšným dostihovým koněm. Nahrávalo mu k tomu lednové datum narození. Měl by oproti svým dostihovým kamarádům z jeho ročníku dobrý náskok. Všichni chovatelé anglických plnokrevníků (A 1/1) jsou rádi, když se jim hříbě narodí co nejdříve z kraje roku. Má pak totiž několikaměsíční náskok oproti těm pozdnějším a v dostizích pro dvouleté a tříleté koně to hraje velkou roli. Kdyby tedy byl Vladimír A 1/1, trenéři by si ho rádi vybrali a on by vyhrál Derby.

Pak by zjistili, že je to nejenom nejlepší tříletek, ale že má vytrvalecké vlohy a dobré skokové schopnosti. Tak by ho začali trénovat na Velkou pardubickou. A to by byl konečně závod pro něho. Tam by všem dokázal, kolik síly, odhodlání a soutěživosti v něm je. Všechny překážky by překonával ještě s rezervou. Nebál by se ani taxisu, protože těch životních taxisů měl tolik, že by mu připadal jen jako jedna z mnoha překážek. A vytrval by úspěšně až do konce, neboť i v závěru života má pořád sílu a tah na branku. Dělá věci a práce, které by samozřejmě už dělat neměl, které jsou pro silné chlapy o desítky let mladší. A když se vrátí po vážném zákroku z nemocnice, sotva sleze hrobníkovi z lopaty, už opět láme skály, jezdí s traktorem nebo s bagrem a pracuje od svítání do setmění. Takový kůň by byl pro trenéry požehnáním, takového by chtěli trénovat, respektive ten by se trénoval sám. A pak by s ním tu Velkou určitě vyhráli. A Vladimír Pechan ji vyhrál také v pestré paletě činností, co dělal nebo ještě stále dělá. Tak mu můžeme jen gratulovat.

Pan Pechan je také dokladem toho, že zbohatnout se dá i poctivou prací, pílí, vlastní důsledností i osobní odvahou.

A ještě ho může těšit, že jeho vnučky Martina Formanová, Pavlína Messnerová, Vladimíra Pechanová či Věra Pechanová jsou nadšenými a úspěšnými jezdkyněmi a Martina organizuje i prázdninové tábory na koních na Hrádečku. To je nabídka návštěvy pro děti, aby se naučily hezky jezdit na ponících. Pro dospělé je možné při cestě na Hrádeček zaparkovat své auto v zatáčce u Pechanů, jít si zavzpomínat na našeho báječného pana prezidenta a pak si pěkně popovídat s panem Pechanem.

 

A kdo by se o něm chtěl dozvědět ještě více, může si od konce března letošního roku koupit knihu s názvem: „Krakonoš Vladimír Pechan – český sen“. Bude k sehnání určitě v Pardubicích v Knihkupectví Kosmas na Pernštejnském náměstí nebo si ji můžete objednat na www.konskeknihy.cz nebo www.gotthardova.cz.

 

Panu Vladimíru Pechanovi přejeme hodně zdraví, spokojenosti, radosti a stálého optimismu!