Je to muž, který se už během svého života stal legendou a na prahu významného jubilea rozhodně neskládá ruce do klína.

Kdybychom měli vyjmenovat vaše největší úspěchy, ať už jezdecké nebo trenérské, asi by nám stránky časopisu nestačily. Prozraďte, v čem tkví tajemství Váňova úspěchu? V posledních letech především toho trenérského.

Jaký jsem trenér, to by asi měli říct ostatní. Jsem ten, kdo zastává starou koňařskou praxi, a to dělat koně pořádně. Koně musejí dělat koňaři a ne tupci, kteří si myslí, že zajíce taky nikdo nepucuje a přitom také rychle utíká. Zkrátka pořád o koně pečovat a věnovat se jim od rána do večera. Už léta říkám, že dostihový sport pohoří na lidech, a ta chvíle se blíží. Proto řvu čím dál víc!

Existuje něco, co by dostihový sport v České republice mohlo nakopnout? Případně posunout ho blíž vyspělé Evropě – Francii, Velké Británii, Irsku?

Celý systém je špatně nastavený a s tím se bude jen těžko něco dělat. Aby se u nás platilo za trénink dvanáct až patnáct tisíc korun měsíčně, a za hranicemi v Drážďanech minimálně 1200 eur, to v pořádku rozhodně není. Z takových peněz nemůžete pořádně zaplatit lidi, co chtějí pracovat, a tak utíkají pryč. Důvod? Jen o pár desítek kilometrů dál dostanou za stejnou práci třikrát tolik.

Zájem o dostihový sport je na nule, ale to platí o sportu všeobecně. Lidé zpohodlněli, a raději než pohybu se věnují moderním technologiím

Nejsou to jen lepší platové podmínky pro personál, ale i výrazně menší náklady například na krmení.

Přesně tak. V Německu je stejné seno jednou levnější než u nás. A na kvalitu žrádla musíte dbát, protože dietáře kvalitně připravit nejde. Ti, kteří hlásají opak, nevědí, co je poctivá koňařina. Myslí, že s novými rádoby metodami to někam dotáhnou, ale tak to není. Současný systém nás sráží na kolena. Když se někdo ptá na práci, jeho první otázka logicky zní: „Za kolik?“ I ti, co nic neumějí, mají velké požadavky, a v tom je zakopaný pes. Nedostatek lidí a peněz je to, co u nás dostihový sport zničí.

Řešením, které se často v souvislosti s nedostatkem financí v turfu skloňuje, jsou příjmy ze sázek.

Funguje to ve vyspělé Evropě i v Asii, jen u nás ne. S panem Babišem jsme se tomu chtěli podívat na zoubek – a neuspěli jsme. Bylo nám řečeno, ať na sázky nesaháme, že musejí živit státní kasu.

Pojďme od problémů, které sužují české prostředí, k něčemu veselejšímu, například k vašim čerstvým úspěchům v Itálii. Tedy spíše synovým, abych byla přesná.

Doma to tak nebereme, čí úspěchy to jsou. Jsme tým – paní Váňová, já a malej Pepča. Bez nás a naší školy, která hlásá, že koně musíte dělat na plné kule po celou dobu, by nebyl tam, kde je. Děláme vše po starém, máme spoustu koní a ty točíme, jak se dá. Takže nejsou koně, kteří stojí jenom na Mlýncích nebo jenom v Bohuslavi. Přemisťují se podle toho, jak je potřeba, třeba podle termínu, kdy budou běhat. Pepčova nebo moje vítězství? Ne. Všechno je výsledek rodinné práce. Domlouváme se, kde budou koně běhat, kdo je tam poveze, kdo kde bude s kým jaký den pracovat, i kdo je přijede jezdit.

Všechno funguje ve vzájemné provázanosti, jako například u rodinného klanu Vocáskových. Ti se kromě trénování věnují chovu, nicméně zase každý týden jako vy nevyrážejí za starty do zahraničí.

Jsme velká stáj, a tak musíme běhat celý rok, to znamená i přes zimu. Máme tolik koní, že bychom je jinak neuživili. Do zahraničí, zpravidla do Itálie, vyrážíme jednou, spíš dvakrát týdně. Přiznávám, je to náročné. Aby jeden z nás mohl jet, musí další dva zůstat doma a zajistit normální chod stájí. Naštěstí máme kamarády, kteří nám koně do Itálie odvezou, vodění a péči o koně pak zpravidla obstarávají lidé ze stáje.

Věříme, že to, co děláme, děláme snad dobře, a výsledky to potvrzují

Trénink a péče o téměř osmdesát svěřenců plus dlouhé cesty na jih Evropy. Dá se to dlouhodobě zvládnout bez chvílí pro odpočinek?

Řeknu to asi takhle – v neděli jsem v osm hodin odjel z Trevisa, polovinu cesty odřídil a ráno jsem už zase seděl na koni. Dokud můžu takhle fungovat, je se mnou dobré pořízení. Až to nebude možné, bude zle. A pocítí to všichni okolo (smích).

Třeba pak bude čas věnovat se nejmladší člence vašeho rodu, šestileté Lauře.

Uvidíme. Na můj vkus je hodně rozmazlená. Protože jsem na ni jako jediný tvrdý a občas ji usměrním, nejsem tak oblíbený jako babička. Na koni jezdí od dva a půl roku a myslím, že bude po nás. Baví ji to a jezdí dobře.

Nabízí se otázka, kdy zasáhne do celoročního seriálu dostihů Pony ligy.

No, možná už brzy. Neustále mluví o tom, jak jezdí Linda Bartošová. Máme tu osmnáctiletou kobylku welsh ponyho, která by dostihy mohla běhat, je ale hodně velká…Vidím to tak, že nebude trvat dlouho a pořídíme jí pořádně rychlého poníka, jako měl její tatínek, aby mohla vyhrávat.

A děda bude kouč?

To spíš moje žena, ta se jí hodně věnuje. Já na to nemám nervy, zvlášť když nechce spolupracovat.

Rodina Váňových má tedy slušné vyhlídky na pokračovatele.

O tom je ještě předčasné mluvit. Je smutné, že z dostihového prostředí pomalu mizí stabilní rody, jako jsou Bartošovi nebo Koplíci. Myslím, že největší problém jsou fyzické dispozice dnešní generace. Díky kuřatům vyhnaným prášky jsou dnešní děti o asi dvacet centimetrů vyšší, než jsme byli my. Aby měl do budoucna koně kdo jezdit, je nutné upravit váhy v dostihovém provozu tak, jak to už dělají v Itálii. Tam přidávají tři kilogramy navíc a hlavu si s tím nelámou. Obecný problém je i to, že v dostihové škole vládne velký nepoměr. Do ročníku nastupují samá děvčata a třeba jen jeden kluk. Děvčata mají jiné tělesné dispozice, než mívala, takže od začátku je víceméně jasné, že z nich budou jen hezké maminy. Nerad bych se dožil toho, že nezbude nikdo, kdo by dělal koně v práci a nikdo, kdo by mohl a chtěl jezdit dostihy. Pravda je, že to není trend jen u nás. O tom svědčí i počet překážkových jezdců v zemích, kam se vypravujeme. V Itálii je jich pár, v Německu ani jeden. Dostatek jezdců je jen ve Francii, Irsku a Velké Británii, tyto země jsou ale dostihově úplně jinde než my. Je na vině škola? Myslím, že vinu mají hlavně rodiče. Děti nejsou k ničemu pořádnému vedeny, jsou pohodlné, což je v kombinaci s dobou, které vládnou mobilní telefony, tablety a počítače, smrtelné.

V souvislosti s alarmujícím nedostatkem překážkových jezdců na tuzemské scéně a vaší výbornou kondicí mi to nedá nezeptat se, zda ještě někdy neuvažujete o comebacku a dalším zásahu ve Velké. I když roky přibývají.

Myslím, že kondici, jakou bych potřeboval, už nedoženu. Vím, co to stálo úsilí před lety, když jsem jezdil Tiumena. Koně, který byl spíš jen takový dostihový trenažér.

Velká pardubická také prošla za ta léta řadou změn.

Jezdí se jinak než dřív. Kluci před ní teď odjezdí klidně sedm, osm dostihů rámcového programu a jsou v pohodě. To já, když jsem jezdil pět, druhý den jsem si sám ani nepustil kohoutek, abych si opláchnul obličej, jak jsem cítil ruce. V dnešní době se tolik nedrží, netaktizuje, prostě se jede od začátku na plný plyn.

Mnoho bývalých jezdců nyní na pozici trenéra přiznává, že na tribuně jsou daleko více nervózní, než kdyby byli sami v sedle. Máte to podobně?

Skoro každý dostih šílím. Málokdy žokeje pochválím, ale umím se ho zastat před majiteli. Ode mě majitel na žokeje kritiku neuslyší. Jedině za předpokladu, že je oprávněná.

Pojďme k hvězdám vaší stáje, kterých není málo, naopak, zdá se, že každým rokem přibývají. Co dělá vítěz Velké pardubické z roku 2017, No Time To Loose?

Je zdravý a naprosto v pohodě. Připravuje se na Velkou pardubickou 2022 a jeho první dostih bude jedna z kvalifikací. V Trevisu jsem mluvil s Ondrou Velkem a jsme domluvení, že i letos ho bude jezdit. A já mu ho s radostí svěřím. Prý kdyby napršelo, vyhrál by už vloni, tak letos uvidíme, jak si povede.

V centru zájmu bude i bouřlivák Theophilos, pardubický premiant roku 2019, reprezentující nejpočetnější syndikát v republice.

Vloni udělal chybu na desítce, ale to se stává. Chyby dělají koně, ale i lidé. V jeho sedle by se měl znovu objevit Pepa Bartoš, protože si spolu rozumějí.

Unikátní syndikát iSport Váňa, sdružující více než stovku majitelů, od loňského roku reprezentuje i pětiletý hnědák Lucky Valentine. Jaké jsou s ním plány?

Měl zdravotní problémy, které už naštěstí odezněly. Myslím, že pokud bude v pořádku, je schopný ukázat, že i s poctivým českým chovem (příkladů je ostatně víc než dost – vzpomeňme třeba loňskou Velkou a triumf Talenta) lze vyhrávat dlouhé crossové dostihy.

V rámcovém programu loňského pardubického galamítinku svou výbornou výkonnost potvrdil také Chelmsford, který ovládl Cenu Vltavy.

Koupil jsem ho ve čtyřech letech pro majitele pana Javoříka a musím uznat, že je to výjimečný kůň, což už ostatně ukázal. Myslím, že letos by ještě mohl zkusit Labe, a pak se uvidí. Je s ním opravdu těžká práce, nicméně docela dobře si porozuměl s Pepou Bartošem, takže jeho jezdecké obsazení pro dostihy je jasné.

Mnohé z nás jistě zajímá i budoucnost trojnásobného vítěze Memoriálu Evy Palyzové, Aenease. Pokusí se i letos o triumf ve svém oblíbeném dostihu?

Majitel pan Josef Dufek s ním má jiné plány, takže se v Lysé asi jen tak neobjeví. Jeho přání je, aby se letos soustředil na Pardubice a splnil podmínky kvalifikace na Velkou pardubickou.

Nesporně zajímavá je také vaše nová akvizice, hřebec Dschingis First, šestý z německého derby 2019. Co dalšího ho čeká po zkušebním startu v amatérském dostihu v Trevisu, který absolvoval koncem února? (S Hanou Juránkovou se mu podařilo získat třetí místo, pozn. red.)

Z Německa k nám přišel v dezolátním stavu, měl schvácená kopyta. Jeho majitel, který vlastní hřebčín v Normandii, by byl rád, kdyby uspěl v překážkových dostizích a následně se mohl realizovat v chovu. A to po boku pravého bratra Touch Of Geniuse, hřebce Twisted Fate.

Zmínil jste Touch Of Geniuse, majitele doublu z Českého derby a Slovenského derby z roku 2015. Chystáte i letos atak na modrou stuhu?

Možná ano. Jednoho koníka jsme měli vyhlédnutého u Josepha O´Briena, ale náš veterinář, který ho letěl do Irska zkontrolovat, zjistil problémy dýchacího aparátu. Požadovali jsme tedy na protistraně slevu, na kterou ale nepřistoupila. Japonci ho prý i přes tyto potíže rádi koupí za plnou cenu, tak jsme od koupě ustoupili. Nicméně jeden slibný kandidát by tu byl. Vloni debutoval pátým místem, ale já věřím, že by mohl dokázat velké věci. V jeho rodině jsou samí grupoví koně, kterým vytrvalost neschází.

U možného derby-adepta z Irska jste zmínil, že pokud by vám jej prodali se slevou, zkusili byste ho vyléčit. Jak často využíváte při práci svou pověstnou léčivou pyramidu?

My starší (tedy já a moje žena) pracujeme téměř denně s alternativní léčbou a věříme jí. Nejmladší člen trenérského týmu je zatím k těmto metodám laxní, a já říkám, dobře mu tak. Myslím, že čas ukáže, že mamka a taťka měli pravdu.

S alternativními metodami léčení máte bohaté zkušenosti i vy sám. Jak se cítíte po všech těch zraněních, která vás během kariéry potkala?

Sem tam jsou i rána, kdy mě kupodivu nic nebolí (smích). Díky složení naší pracovní skupiny musím každý den do sedla, a to mě drží. Špatně jezditelné koně, jako jsou Bitcoin, Nathan nebo Chelmsford, totiž nikdo jiný nezvládne.

Nedostatek kvalitního personálu trápí dostihové stáje napříč republikou. Máte ve svém týmu někoho, na koho se dá stoprocentně spolehnout? Kdo je vám oporou?

Každý, kdo u nás ve stáji pracuje, je oporou. Už jen za to, že u nás vydržel, a my tak nejsme ve stejné pozici jako jiní, kteří to chtějí zabalit jen proto, že nemají lidi. V týmu sice chybí lidé s rutinou, jako máme my, ti, kteří dělají koně odmalička, srdcem a snaží se o co největší dokonalost, ale nemůžete chtít všechno. Věříme, že to, co děláme, děláme snad dobře, a výsledky to potvrzují.

Cenná vítězství sbíráte jak na domácí půdě, tak i v zahraničí. Nejdou už z Itálie zvěsti o omezení počtu startujících zahraničních koní v dostizích, stejně jako o tom uvažovaly dostihové autority ve Francii?

Myslím, že právě o posledním únorovém víkendu jsme ukázali, že pokud by k něčemu takovému chtěli přistoupit, bylo by to bez českých jezdců. Věřím, že kvůli jejich fatálnímu nedostatku se podaří naše zájmy a účast v dostizích bez jakýchkoli omezení uhájit. Iniciativu dal Paolo Favero, který zde dřív kraloval a rád by se znovu vrátil na výsluní, ale nemá ani kapitál, ani dostatek kvalitních koní. A protože pod italským trenérem Raffaelem Romanem už běhají i koně v českém tréninku, tipuji, že jeho snaha k úspěchu nepovede.

V posledních dnech nás všechny velmi zasáhl válečný konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, který se mimo jiné dotýká i sportovců. Ti ruští dostávají stopku ve fotbalových a hokejových soutěžích, na tenisových grandslamech, znemožněna jim byla i účast na paralympiádě. Jaký máte na toto vylučování názor? Mohl by se týkat například i v Čechách žijícího trenéra Arslangireje Šavujeva.

Mám ve stáji ruského žokeje a rozhodně o něj nechci přijít. Tenhle konflikt je děs děsů a pan Putin se stará jen o armádu, ne o dopady na obyčejné lidi. V žádném případě bych nikoho kvůli jeho národnosti nevylučoval, ať už ze sportovních nebo kulturních akcí. Je totiž spousta těch, a řekl bych, že možná i většina, kteří ač mají ruský pas, počínání Ruska neschvalují. Pomoc Ukrajině ano, pomozme jim, jak to jde, jsem určitě pro, a věřme, že konflikt bude rychle ukončen. Jinak to bude do budoucna katastrofa nebývalých rozměrů.

Povídali jsme si o rodině, o problémech, trápících český dostihový sport, o vašich svěřencích, které s velkou pečlivostí připravujete na další sezonu. Náš rozhovor bych zakončila netradičně – kdybyste nebyl dostihovým trenérem, čím jiným byste rád byl?

V životě jsem byl už ledasčím. Byl jsem strojníkem, měl jsem být číšníkem i zedníkem. Myslím, že u koní jsem tak nějak skončit musel. A jsem vděčný osudu, že je můžu dělat.

Rozhovor vznikl pro časopis Jezdectví 4/2022, v němž najdete další zajímavé články. Koupit ho můžete zde.