Jani, u koní jsi začínala v jedenácti letech po boku své kamarádky Míly Luňáčkové.

Přesně tak, a víš, co? Stejně jako jsme s Mílou zůstaly kamarádky, tak nám oběma zůstali i ti koně, kterým se věnujeme dodnes. 

Kdy jsi poprvé seděla na koni a jaké to bylo? 

Bylo to určitě v hřebčíně Mimoň a byla to odměna za to, že jsme chodily pomáhat do stáje. Svezení to bylo jen takové symbolické, vodili nás totiž na ruce po jízdárně. Jednou ale na hřebčinci zůstaly jen paní Böhmová s mámou od Ilony Hronové a my se s Mílou vydaly, tak trochu na tajňačku, aby to nikdo nevěděl, ven do terénu. A ten pocit, vidět život z výšky, ze hřbetu koně, to bylo něco neuvěřitelného. 

Kdy ses poprvé setkala s dostihovými koňmi, s nimiž už roky pracuješ? 

Začátky s dostiháky jsou opět spojeny s mým rodným městem, tedy Mimoní, kde tehdy trénoval pan Josef Andrés s Dušanem a Jířou. To byly krásné časy. Když v Mimoni skončili, hledala jsem nové působiště a našla ho na Ploužnici, kde koně připravovala Gabriela Bezstarostová-Bekrová. K ní jsem chodila ještě při škole a po jejím zakončení jsem nastoupila na Pavlině Dvoře u Kateřiny Brettové, pro níž  trénoval Petr Florian. Když pak Petr odešel do zahraničí a nastoupil Pavel Hlavatý, splnila jsem si svůj sen zkusit štěstí za hranicemi. 

Kam jsi zamířila? 

Do Švýcarska. Původně jen na tři měsíce, k trenérce Karin Sutter, která hledala lidi na záskok, protože měla zaměstnance na dovolené. Protože se mi u ní moc líbilo, hledala jsem, kde bych našla práci na delší dobu. Přes známé jsem se dostala k Andreasu Schärerovi, kde jsem pak strávila osm a půl roku. 

Osm a půl roku, to už je pořádná porce, to jsi musela být opravdu spokojená.

Také, že byla. Andreas připravoval koně jak do rovin, tak i na překážky, měl především mladé koně a jen pár starších. Hodně jsem se u něj vyjezdila, nicméně dobrý základ jsem si přivezla už z Čech. Kromě jezdeckých dovedností jsem se musela zdokonalit i jazykově, protože když jsem nastupovala, bylo se mnou ve stáji hodně Čechů a Slováků, kteří mi překládali, ale pak postupem času všichni odešli a já musela přestat být líná a začít se učit. 

Proč odešli? Snížil se počet koní nebo se radikálně změnily podmínky? 

Lucka Hurtová odešla za Pepou Duškem, s nímž má teď rodinu. Vlasta Špalek, poté se co vrátil domů, se pak ještě jednou do Švýcarska na chvíli podíval, aby se pak domů vrátil definitivně, jeho rozhodnutí už bylo motivované věkem. No a Petr Tůma, s nímž jsem také chvíli pracovala, tam přestal být spokojený. Peníze ale byly vždycky dobré a stále šly nahoru. Ubytování bylo drahé a nákladné, pokud jste ho táhli sami, v páru to byla pohoda. 

Nepomyslela jsi i ty na návrat domů, když jsi tam zůstala s prominutím tak trochu jako kůl v plotě? 

Ne, vůbec, ani když všichni kolem šli domů, nepřišlo mi to na mysl. Už se mi totiž nestýskalo. To se mi stýskalo na začátku, když jsem musela jezdit každé dva nebo tři měsíce domů, abych to zvládla. Po nějaké době už to bylo míň a míň často, až jsem si ve Švýcarsku našla nový domov. Domů do Čech mě to upřímně moc netáhlo. 

V roce 2021 ses ale domů vrátila – proč? 

Vrátila jsem se s tím, že bych si chtěla trochu odpočinout. V té době náhodou v Lokotransu hledali futrmajstra, zodpovědnějšího člověka, který by nejen krmil, ale i jezdil s koňmi na dostihy a zařizoval vše kolem. Sešli jsme se s Lubošem Urbánkem, promluvili si, plácli si a já k 1. lednu 2022 nastoupila. 

Nastupovala jsi v zimě, kdy je spousta práce s mladými koňmi. Jaké to pro tebe bylo? 

Ze začátku těžké, musela jsem totiž zase znovu začít jezdit, což jsem už poslední rok ve Švýcarsku nedělala. Tam jsem si jezdila jen svého koně a žádné jiné. Začátky byly krušné a bylo to tak trochu divoké, ale člověk si zvyknul.  Přece jen to byla práce, kterou jsem znala a prakticky dělala po celou dobu od ukončení školy. Také mi chvilku trvalo, než jsem se srovnala s tím, že Újezd u Boskovic je místo odlehlé a prakticky bez signálu…

Sezona 2022, v níž jsi posílila tým Luboše Urbánka, byla pro vaši stáj mimořádně úspěšná.

Všechno se tak nějak sešlo, jak mělo, povedlo se i víc, než jsme čekali. Když zažijete takovou sezonu, je moc těžké ji obhájit, zvlášť poté, co se někteří z dobrých koní prodali. Prodali se totiž i ti, kteří naši stáj drželi. 

Jak hodnotíš letošní rok, který pomalu končí, ze své pracovní pozice?

Letošní sezona nebyla zase tak špatná, ze začátku nás zbrzdilo počasí a jeho nepřízeň, ale na podzim už se dařilo. Ano, očekávání byla větší, třeba ohledně Špeka (Mr Spex, pozn. red.), ale jak říkám, pořád může být hůř. Nakonec se toho na podzim hodně podařilo, mladí, na které se čekalo, dozráli a potvrdili naše očekávání, že půjdou nahoru. 

Třeba Magic Merlin, který během dvou měsíců získal tři jedničková vítězství… Jaká je vycházející hvězda Lokontransu? 

Je kouzelný nejen svým vzhledem, kvůli kterému mu nikdo neřekne jinak než kravička, ale i charakterem. Na mladého hřebce je neskutečně hodný, nikdy nikoho nekousl, nekopl, zprvu byl háklivý na kování zadních nohou, než pochopil, o co jde, a že se mu nic špatného nestane. Je klidný, rád odpočívá, žere seno a hlavu na pomazlení a pro pamlsek vytáhne vždy, když se jen trochu přiblížíš. Kouká, jakoby říkal: „Nemáš něco dobrýho?“ Kluci říkají, že i pod sedlem je hodný, i když má i chvilky, kdy vypadá, že je tu poprvé a je z něj rošťák. Doufám, že mu zdraví vydrží. 

Z tvého pracovního pohledu, co nejraději baští a je to dobrý strávník? 

Co má rád? Nic speciálního, jablka, mrkev, vezme si i kokina (tak se na Moravě říká pamlskům). Nikdy se nestalo, že by nevyžral, naopak, žere rychle a všechno, nemá žádný problém (smích). 

Tušili jste ve stáji, že dozraje v tak dobrého koně? 

Luboš mu hodně věřil už před Českým derby. Ale jestli mu věřil až tak, že vyhraje na podzim tři jedničkové dostihy, to si netroufám tipovat. V Derby byl ještě děcko, i proto se nepovedlo. Odvodil dostih, a tak jsme s ním v práci začali zkoušet něco jiného, schovat ho za koně. Tím se uklidnil, začalo mu to pasovat a pak všem ukázal, co v něm skutečně je. A i když ten jeho projev byl pořád takový zelený, motal se zleva doprava, už to bylo dobré. Zraje jako víno a příští rok může být ještě lepší, věřím tomu. 

Jako vodička Magic Merlina sis s ním užila všechny dekorovací ceremoniály, včetně toho po Ceně prezidenta republiky.

Jen když si na to vzpomenu, mám husinu, vůbec se mi nechce věřit, že se to stalo. A víš co? On si ten ceremoniál opravdu užíval, nevadil mu ani koberec na dráze, ani potlesk diváků. Místo toho, aby se plašil, si to opravdu užíval a koukal na tribunu. Mně jen tekly slzy a zažívala jsem pocit absolutního štěstí. Byla jsem nadšená, celé to bylo úžasné, jeho výkon a pak ještě setkání s panem prezidentem…

Pracuješ jako hlavní futrmajstr v jedné z největších, ale také nejúspěšnějších stájí. Jaké to je? 

Super, protože moje práce mě hrozně baví. To samé jsem dělala už ve Švýcarsku, kde vše bylo plně v mojí režii. A jaká je moje pracovní náplň? Připravuji krmné dávky a dávám koním přípravky, které urychlují hojení. Samozřejmě musím dávat pozor, abych se nespletla a nedala někomu něco omylem. Třeba koni, který má zanedlouho běhat. Je to velká zodpovědnost, ale už jsem si zvykla. 

K tomu máš ale i další povinnosti, pokud se nemýlím.

K tomu místuji a starám se obecně o pořádek ve stáji, na který mám podle Luboše talent. Jsem perfekcionista, takže každá ohlávka musí viset správným směrem a být na svém místě, čímž možná ostatní lehce štvu. Někdy možná i víc (smích).  A také jezdím na dostihy, kde vyřizuji vše, co je zrovna potřeba. 

Tedy práce až nad hlavu… Jak relaxuješ? 

Když mám chuť, sednu do auta a jedu na výlet, třeba na hory. Ve Švýcarsku jsem jezdila hodně k jezerům. Obecně ráda poznávám nové věci a nová místa. Lenošit? To také umím, ale abych seděla celý den na gauči u televize, to by mě nebavilo. Ano, ráda si občas odpočinu tak, že si lehnu k pěknému filmu, který stejně nikdy nedokoukám, protože vždycky hned usnu. Jinak mám dva pejsky, na které mám teď víc času, a tak jim mohu vynahradit měsíce, kdy tady chudáci byli sami. 

Vzhledem tomu, jak pozitivně jsi o své práci a novém působišti vyprávěla, předpokládám, že v Újezdu ještě pár sezon zůstaneš.

Je tu tým profíků se zkušenostmi z domova i zahraničí, kteří se ke koním chovají se vší úctou a je radost s nimi pracovat. Líbí se mi i Luboš jako trenér, protože, to, co říká, tak vážně je. Koně neustále sleduje a umí jim připravit skvělou cestu dostihovým životem. Je to dobrý trenér a to, jak s koňmi pracuje, se nedá naučit, s tím se člověk musí narodit. Zkrátka jsme tu prima parta lidí, kteří spolu nejen rádi pracují, ale i tráví své volno, třeba při společenských hrách nebo na výletech.