Jan Kovář, mladík s velkým snem, si přes rodinné kořeny u koní musel studium na Střední škole dostihového sportu a jezdectví doma vybojovat. Talentovaný jezdec s dobrou rukou na klisny, který na sobě stále pracuje, nepokládá úspěch samozřejmost.

Jak už jsme zmínili v úvodu, vaše rodina má ke koním blízko.

Ano, rodina z maminčiny strany se věnovala koním po několik generací. Můj děda jezdil dostihy, strýc Míra Kovář se vyučil ve Velké Chuchli a mamka jezdila u Karla Víta a Evy Palyzové. Já jsem jako dítě také chodil ke Karlu Vítovi a později k Miroslavu Fenclovi, s nímž jsou spojeny mé začátky. 

Svého prvního koně jste dostal už v šesté třídě.

Mamka mi koupila haflinga jménem Kipp, s nímž jsem zpočátku jezdil parkury pod dohledem Evy Brynychové a později se účastnil také dostihů poníků. Spolu jsme také poprvé v Lysé nad Labem vyhráli, což byl zážitek, který mě nadobro přitáhnul k dostihům. 

Stejně silné, možná ještě o něco silnější, bývají dojmy z premiérového startu mezi profesionály. Jak vypadal ten váš? 

Můj první dostih se odehrál ve Velké Chuchli na koni od Karla Germiče. Byl jsem hodně nervózní a největší strach jsem asi měl ze startovacích boxů. Po dostihu pak byly dojmy rozporuplné, čekal jsem lepší výsledek, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem to přežil. 

Na první vítězství jste nemusel, jako někteří, dlouho čekat, zrodilo se hned při vašem třetím životním startu v dostihu vyhrazeném amatérským a žákovským jezdcům.

Nevěřil jsem, že bych mohl vyhrát, bylo to něco úžasného a nepopsatelného… Průběh dostihu byl bezproblémový, jel jsem podle pokynů trenéra, kterému bych ještě jednou rád poděkoval.

 

V druhé polovině sezony, po odchodu stájové jedničky Tomáše Lukáška do zahraničí a stopce vystavené Sabině Mokrošové kvůli dopingu, jste se začal pravidelně objevovat na koních v tréninku Miroslava Nieslanika.

Nastoupit k Nieslanikovým a mít možnost jezdit jejich koně v dostizích pro mě znamenalo zásadní obrat. Byl jsem v různých stájích, u dobrých trenérů, ale tady jsem asi nejspokojenější.

Během posledního měsíce tuzemské sezony jste získal dvě vítězství a několik tabulových umístění, přičemž jeden z vašich triumfů se dá možná už nyní zařadit do kategorie nezapomenutelných.

Pravděpodobně myslíte vítězství s Miram, kdy jsme v Mostě o pouhý krk porazili Václava Janáčka v sedle Marjaneh. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomil a přemýšlel jsem pouze nad tím, jestli jsme to zvládli nebo ne. Když mi došlo, koho jsme nechali za sebou, měl jsem samozřejmě obrovskou radost. 

Možná o to větší, protože právě Václav Janáček je jedním z vašich vzorů od dětských let.

Dá se to tak říct. Mým jezdeckým vzorem byl odmala také Josef Váňa starší. Nyní vyloženě vzor nemám, ale líbí se mi, jak jezdí Jan Verner a právě Václav Janáček. Sleduji české i některé zahraniční jezdce a obdivuji, jak své řemeslo ovládají. 

Hlavní úskalí dostihových jezdců bývá váha, jak moc s ní bojujete? 

Zatím je to v pohodě. Udržuji se běháním, v sezoně omezuji svůj jídelníček, občas zajdu do sauny. 

Říká se, co žokej, to gurmán, platí to i na vás? 

Ani moc ne, jím všechno, kromě hub. Ze všeho nejraději mám ale obyčejný smažák a hranolky. 

Studujete čtyřletý maturitní obor chovatelství se zaměřením na dostihový sport. Jaké jsou vaše další plány? 

Chtěl bych se stát profesionálem, a proto bych si rád dálkově dodělal učiliště v Chuchli. A pak? Přál bych si víc jezdit a v budoucnu vyhrát nějaký velký dostih. Dokud mi váha dovolí, chci zůstat na rovinách, později bych chtěl zkusit i překážkové dostihy. 

Jste mladý, úspěšný, pohledný – tipuji tedy, že o fanynky různého věku nemáte nouzi.

Na škole jich mám hodně, což je pochopitelné, když jsem tu jediný kluk, který jezdí dostihy (smích). 

V době zimní pauzy, kdy tuzemská závodiště spí, se přímo nabízí sledovat dění v zahraničí. Sledujete přenosy dostihů z různých metropolí světa nebo jdou tak trochu mimo vás? 

Sleduji přenosy z míst, kde běhají čeští koně nebo jezdí jezdci, které znám. Většinou si daný dostih pustím, nebo alespoň kouknu na výsledky. 

Často se v domácích kuloárech skloňuje problém s propagací dostihů – myslíte, že mají dostatečnou reklamu, která umí přilákat diváky? 

Myslím, že ano. Přijde mi, že na velké dostihy přijde vždy hodně lidí a při menších dostihových dnech je zase bohatý doprovodný program, kvůli kterému dorazí i rodiny s dětmi. 

Jste na startu své profesní kariéry, kdo vám z vašeho pohledu dal zatím nejvíc do života? 

Těch lidí bylo víc a nerad bych na někoho zapomněl. První zkušenosti na dostihových koních jsem získal u Jirky Michala, za což jsem mu moc vděčný. Spoustu zkušeností a znalostí mi každý den předává trenér Vladislav Fedorowicz, ke kterému chodím jezdit ráno před vyučováním. Poděkovat bych chtěl i všem ostatním trenérům a majitelům, kteří mi dali šanci. A speciální poděkovaní si zaslouží Ferda Minařík, který nás trénuje na trenažérech, Helena Burcalová, která mě přesvědčila, abych si udělal licenci, a samozřejmě moji rodiče, protože jen díky nim jsem tam, kde jsem a jsem šťastný.