Děti nám změní život. Jak moc změnily vaše tři dcery život vám?

Každá trochu jinak. Narození Johanky byl pro mě trochu osobní souboj s omezením závodů, zahraničních tréninků a mé kariéry. V těhotenství mě opustili všichni klienti a nájemní koně se odvezli. Byl to pro mě velký šok, být poprvé finančně závislá na někom jiném. Popravdě jsem si s tím úplně neuměla poradit. A trvalo určitou dobu, než jsem chytla mateřský mustr. U Jasmínky jsem už věděla, co mě čeká a mohla dát jasný scénář mým klientům. No a Emilka je dítě starších rodičů:). Takže i její náhodná nespavost mě přišla strašně roztomilá. Nebudu říkat, že řídit stáj, jezdit koně, trénovat a dělat mámu třem dětem je jednoduché, ale já jsem akční žena a cítím se v tomto chaosu docela dobře. Určitě bych začátky nezvládla bez mého muže, naší nejlepší paní Zdeničky a mojí sestry Kláry.

Máte z úspěchů dcer víc radosti, než máte z těch svých?

Když dojedu úlohu a něco se mi povede, dokonce to trochu zavání úspěchem, musím si ho užít rychle, než potkám Jasmínku nebo Johanku. Ty mě totiž velmi rychle dají najevo, že zas taková hitparáda to nebyla. Takže si určitě užívám jejich úspěchy víc. :)))

Trénovala jste v začátcích své dcery sama? Jak to u vás probíhalo a jak probíhá?

Johanku jsem zezačátku vůbec neuměla trénovat. Nedokázala jsem najít balanc mezi matkou a trenérem. Bud plakala ona nebo já… Tak jsem poprosila o pomoc Katku Vašákovou, která má s dětmi zkušenosti a dala ji Johanku na dva roky do tréninku. To samé jsem udělala i s Jasmínou. Proto stále obě kromě drezury i skáčou. Udělaly ZZVJ a pak už jsem nastoupila do vzdělávacího procesu já. Opět to měla Johanka těžší, protože jsem se učila za pochodu. Máma trenér je opravdu masakr. Ale ten čas, co spolu trávíte, ty chvíle nezdaru i štěstí, prostě vše společné, vám nikdo nesebere. Je to nádherné. Od loňského roku nám pomáhá s tréninkem Sebastian Heinze, šéf A kádru německé reprezentace U25. Myslím, že se od něho obě moc učíme, je to velká čest spolupracovat s někým takovým. Jako skokového trenéra máme jedinečného Davida Fialku, který je pro holky polobůh a pro mě záruka naprostého klidu a bezpečí. Emilka dřív jezdila, než chodila a holky zajásaly, že poníci zůstávají.

Kromě talentu a nespočetně hodin tréninku vděčí za svůj úspěch mladí sportovci i svým rodičům. U vás to platí dvojnásob. Jak se z dítěte vychovává úspěšný jezdec?

Myslím, že je důležité na dítě úplně netlačit. Je to občas o nervy, když víte, že by se mělo, ale my lidé jdeme prostě proti tlaku… Hodně se společně o všem bavíme, rozebíráme, hodnotíme. Je důležité nechat dítě, aby si udělalo vlastni názor a zvolilo směr a tah na bránu. Nevím, jestli pojedou na olympiádu, ale vím, že z nich vyrostou pracovité a svědomité holky, a to myslím jde.

Je podle vás v jezdeckém sportu důležitá disciplína nebo je na místě spíše mírnější a demokraticky pojatá výchova?

Demokracie? To slovo neznám! Já jsem trochu tvrďák, ale myslím, že v dobrém slova smyslu. Nemám ráda, když děti ignorují své rodiče, když neumějí pozdravit, poprosit, poděkovat, být vděčné koni… Popravdě tam se neudržím a trochu vychovávám i cizí děti. Ale zase zábavnou formou, alespoň mě to tak přijde. Prostě si jen myslím, že na závodech by neměla krmit nebo čistit věci ošetřovatelka nebo maminka. V tomhle jsem nekompromisní, dítě musí mít zodpovědnost.

Co si myslíte o využívání křiku v roli trenéra i rodiče?

Křičící trenér buď nemá respekt a vynucuje si ho křikem, nebo je ještě nevytrénovaný a neví jak na to. Já nekřičím, ale snažím se vysvětlovat. Za mě je důležité, aby dítě nebo klient chápali co po nich chci, jak se přitom cítí kůň a co mají dělat, aby jim to šlo. Potřebuji, aby koně zvládli odjezdit i v den, kdy tam nejsem, a věděli, co dělat. Nechci, aby byli klienti na mě závislí. Chci jim jen ukázat cestu, po které už musejí jít sami. Nejlepší učitel se pozná, když ho jeho žák překoná. A rodiče? Ty rovnou posílám do rohu pro rodiče a je po diskusi. Chvíli se cítí znepokojeni, ale brzy si zvyknou, že je fajn, že mnoho věcí řešit nemusejí.

Mám dojem, že rodiče trpí nervozitou během sportovních událostí snad víc než jejich děti. Je to u vás také tak? Nebo dokážete opustit kůži rodiče a vtělit se do role trenéra?

Je to peklo, co vám budu povídat. :))) Už jsem se ale naučila s tím pracovat. Když jezdíme nebo opracováváme, jsem profi trenér, kterého nic, tedy skoro nic, nerozhodí. Když moje děti vcházejí do závodní arény, odcházím třeba kydat, protože jsem šílená nervózní matka… Když dítě přichází do stáje a já už minutu vím výsledek a postavím se realitě čelem, jsem už zase profi trenér, který pomáhá, hodnotí a uklidňuje. Matka nastupuje tak po hodince, kdy honí děti se převléknout a něco sníst. No a hlavní role matky je hlavně na dekorování. :)))

Máte tip, jak se nervozity zbavit? Znáte to jak v roli jezdce, tak i rodiče...

Zdravá nervozita je dobrá. Burcuje a pomáhá. Dobrý trenér ví dopředu, co které dítě potřebuje. Já používám mentální koučink a moc to pomáhá. Tím se i sama hodně učím. Rodiče opět co nejvíc odděluji od dětí.

Jaké jsou plány vašeho rodinného týmu na sezonu 2024?

Závodit, drezurovat, skákat, a hlavně si to užívat. Je příjemné mít doma jezdce roku, ale ještě lepší je, když si po sobě umí umýt nádobí! :)))

Máte ještě nějaký životní/sportovní sen?

Být jezdcem, trenérem a mámou mě naprosto naplňuje. Přeji samozřejmě holkám, aby se jim co nejvíc dařilo. Není nic lepšího než šťastné dítě.

Máte pocit, že existuje rozdíl mezi klasickou a sportovní drezurou?

Myslím, že je to jen o názvu. Jde nám přeci všem o dokonalé propojení s koněm a jestli se to jmenuje tak či onak je jedno.

Nejčastější chyba, kterou jste třeba i vy sama u sebe řešila?

Naučit se nezlobit na koně, ale začít hledat chybu u sebe.

Co vám koně dali a co vám vzali?

Dali mi svobodu a sice strašně tvrdou a občas i smutnou, ale i tak nejkrásnější práci na světě. Každý den se od koní učím a naslouchám jim. Děkuji všem, kteří mě na této dlouhé cestě dovedli až sem.