Emo, vzpomínáte ještě na toto vaše společné období? Je rozdíl v tom, jaká byla drezura tehdy a teď? Změnilo se něco nebo máte pocit, že uspět tehdy a teď je stejně náročné?

Samozřejmě si na toto období ráda vzpomenu. Taková spousta nezapomenutelných zážitků a zkušeností! Zvlášť teď, když Athos v sedmadvaceti letech, po zaslouženém důchodu, uhynul. Drezura se posouvá mílovými kroky vpřed – kvalitou koní i tréninků. Zejména mládež je dnes vedena podstatně lépe. Tehdy neexistoval pony sport, zahraniční a víceméně obecně kvalitní trenéři byli raritou, museli jsme si proklestit cestu trochu metodou pokus omyl. Do vrcholovějšího sportu jsem se tak dostala poměrně pozdě. Ani management koní nebyl na bůhvíjaké úrovni. Koval ten, kdo to měl nejblíž, stejně tak to bylo i s veterináři. To, co dnes bereme jako samozřejmost, například fyzioterapii, bylo tehdy velká vzácnost. Uspět tehdy a teď mi ale zas jako takový rozdíl nepřijde, byť jsou kvalitnější koně a početnější startovní pole. Pokud dobře jezdím a slušně koně předvedu, budu vepředu. Opravdu top koně podražili, ale na regionální úrovni si troufnu tvrdit, že může být stále úspěšný i průměrný kůň s nadprůměrným výcvikem. Nelíbí se mi trend spoléhat se na drahé chodové koně, kteří svou kvalitou často převyšují schopnosti jezdců. V tomto je ze strany jezdců potřeba určité pokory, jinak budou mít partnera, na kterého se budou obdivně dívat pouze na lonži či ve výběhu.

Jak si vybíráte koňské partnery vy? Na co se především díváte? Samozřejmě kromě ceny:). Čím musí potenciálně úspěšný drezurní kůň disponovat?

Koňské partnery si po zkušenostech vybírám především tak, aby byli hodní a zdraví. Dobrým výcvikem se dá z téměř každého koně s korektním pohybem udělat hvězda minimálně na národní úrovni. Musí se ale nechat cvičit, ne jenom máchat nohama. Určitý element bláznovství mě ale neodradí, to mě baví. Jsme zahrnuti odbornými (někde méně odbornými) názory ohledně konformace koně – to, že je některý kůň krátký, dlouhý, přestavěný, má suboptimální krk. Každý kůň má nějaký problém, je na mě pak zvážit, jak moc je problém překonatelný a pokud to nepředstavuje problém ve výcviku, tak jdu do toho. Když se projdete stájí na mezinárodních závodech v GP, tak byste se nestačili divit. Zářným příkladem je veleúspěšná Dalera. Pod sedlem pak korektně ježdění koně vypadají všichni krásně.

Máte nějaký recept na úspěch? Radu, jak nezůstat celý život zetkařem? 

Recept na úspěch je velice jednoduchý – nikdy se nepřestat vzdělávat a nenechat si úspěch téct na mozek. Drezura je jedinečná a krásná právě tím, že se dá dělat dlouho a každý rok člověk objevuje nové věci a staré věci v novém světle. Uvědomit si, že každá změna tak trochu bolí, když probíhá, v tomto je klíčové mít opravdu slušného trenéra a věřit mu. Nejpřímočařejší cesta, jak nezůstat zetkařem, je koupit si vzdělanějšího koně, ale to jste asi slyšet nechtěli:). Tuto možnost jsem já osobně neměla a koně jsem si proto vždy cvičila od začátku. Trvá to déle, ale u každého dalšího koně se tato cesta díky získaným zkušenostem stává snadnější. Pro juniora je ale takový „schoolmaster" k nezaplacení, protože nemusí tolik řešit koně a může se soustředit na sebe. Myslím, že u nás spousta lidí zůstává v Z a L z důvodu vlastního komfortu – je někde chyba v základním výcviku, která, když zkusí o úroveň výš, začne být patrnější, tak se s tím smíří a nechají odradit. Místo toho, aby se zamysleli nad příčinou. Dále tomu nejsou ochotni obětovat tolik. Spektrum výmluv, se kterými jsem se setkala jako opodstatnění proč to nejde, je široké. Úspěšný jezdec stejně jako dobrý kůň se musí především nechat vzdělávat.

Perete se někdy se subjektivitou hodnocení?

Myslím, že každý, kdo kdy jel drezuru, tak subjektivitu hodnocení řešil. Málokterý rozhodčí, který hodnotí desítky startů v daném dni, spřádá plány, jak vás poškodit. Není ale samozřejmě imunní vůči nějakým vlastním preferencím. Pokud jedu špatně nebo mám spoustu chyb, tak hodnocení opravdu neřeším, protože vím, že jsem dala k nižšímu hodnocení příležitost.

Kolik koní aktuálně jezdíte?

Mám aktuálně na ježdění čtyři koně a pár dalších v tréninku.

Srdcové eso?

Srdcové eso je Forrest, kterého jsem koupila tak nějak na blind přes inzerát. Bez rtg a čerstvě obsedlého. Byl šestiletý. To už mohl být takový trochu varovný zvoneček, ale mě to neodradilo. Jeho vývoj byl – i přes fantastickou povahu a enormní chuť k práci – prošpikován emotivními výlevy, většinou k značnému pobavení publika i rozhodčích. To trvalo až víceméně po jeho vstup do Grand Prix, kdy po prvotním překvapení zjistil, že to je právě jeho parketa. A jako filmový Forrest strašně rád běhá a každý ho má rád.

Plány na letošní sezonu?

Plány nechávám zcela otevřené, zatím mi nikdy nic z toho, co jsem naplánovala, nevyšlo, takže nechávám všemu volný průběh a je to lepší. To ale neznamená, že nějaké dlouhodobé cíle a sny nemám (ovšem ty neprozradím),

Jak se vám daří skloubit trénink a běžný život obyčejného smrtelníka? Lze říci, že ve vrcholovém drezurní sportu je vždy něco za něco?

Já jsem už několik let profesionální jezdec/trenér, takže poměrně snadno. Mám to štěstí, že se živím tím, co mě baví. Kdybych měla úplnou finanční nezávislost, asi bych i tak dělala něco podobného. Ale nebylo to tak vždy. Při zaměstnání (byla jsem vědec na poli tkáňového inženýrství) jsem pouze měla méně koní. Asi vše, co člověk chce dělat na vrcholové úrovni, si nějaké oběti žádá, ať už víc dřiny, peněz či volného času. Tak holt jezdím místo dovolených na závody.

Máte nějakou filozofii, motto, něco, čeho se při práci s koňmi pevně držíte?

Ne. Protože je důležité se ničeho nedržet příliš pevně a nechat si spíš napovědět koněm, co je zrovna třeba. Je nezbytné řídit se trochu citem. Někdy to obnáší udělat i krok dva zpátky. Takový pevnější bod je snad jen škála výcviku, která je základ všeho. Moje filozofie je, že denní pokrok po malých krůčcích vede k velkým výsledkům.

V současné době se stále častěji drezura skloňuje v souvislosti s welfare. Jak kauzy kolem nevhodných výcvikových postupů, modrých jazyků a koní za kolmicí vnímáte vy? Je to spíš mediální cirkus nebo má současná drezura skutečně problém?

Tohle je složitá problematika. Věřte mi, že asi nikdo z nás nejde jezdit s tím, že by chtěl svému koni jakkoliv ubližovat. Je velký rozdíl mezi tím (nebo aspoň to tak vnímám já), co je skutečný problém (za mě aktuální kauza Dr. Cesar Parra, kde by byl adekvátní celoživotní zákaz práce s koňmi), versus takový facebookový evergreen jako je téma koně za kolmicí. Kůň za kolmicí, stejně jako kůň nad otěží, je výcvikový problém, který potkává téměř všechny jezdce. Často je spíš problém koně dostatečně angažovat vzadu a zvednout nahoru – to není otázka toho, že by ho jezdec chtěl mít za kolmicí. On dobře ví, že za to bude hůře hodnocen. S rollkurem a víc než dvacetiletými obrázky jeho tehdejších představitelů, které jsou stále z nějakého důvodu populárním materiálem, to absolutně nemá co do činění. Bohužel tento rozdíl je pro „gaučové jezdce" mimo rozlišovací schopnost a stále nepochopitelně idealizují chodově ploché koně z dob minulých, ve kterých se nějaké napětí vzbuzovalo poměrně obtížně – na rozdíl od moderních citlivých drezuráků (což u běžného jezdce zákonitě vede k tomu, že bude míň pobízet a víc držet, ergo snadnější zalezení). Je spousta situací, jako například nezkušený jezdec anebo mladší kůň, který se prostě neunese, kdy je absolutně nevhodné trávit večery u internetu jejich trollováním. Ničí se tím jen drezurní sport a jeho vnímání nezaujatou veřejností jako celku. Nemluvě o devastaci těch propíraných jezdců, kteří dřou, snaží se zlepšovat, mají své koně upřímně rádi a dělají pro jejich komfortní život všechno. Naopak mě zaráží, proč se nikdo z těchto agitovaných klávesnicových válečníků spíše nezajímá o úmrtí koní v endurance, monstróznosti v hubách parkuráků či zdravotní stav koní voltižních. A jako největší přešlap proti welfare koně vidí, že místy „zaleze". Mrzí mě, že se drezurní komunita nedokáže v tomto ohledu lépe stmelit a řešit opravdu relevantní problémy.

O čem tedy je kvalitní drezurní sport? O harmonii, důvěře a o partnerství?

Těžká otázka! Já v tom vidím rozvoj schopností, něco jako když vzděláváme děti – každé je jiné, každé šikovné na něco jiného, potřebuje individuální přístup a objevit svou parketu, kde se bude cítit dobře a půjde mu to nejlépe. Paralel mezi koňmi a dětmi je víc –jedno dítě je přemotivované, další trochu lenivější, jiné přidrzlé, a podle toho musím přizpůsobit svůj přístup.

Jaké vidíte v drezuře bonusy?

Bonusy vidím v tom, že správným ježděním dokážeme vylepšit fyzický i psychický stav koně, a to velice zřetelným způsobem.

Jste jezdec na výkonnostním vrcholu. S kým při přípravě svých koní spolupracujete? Není výběr vhodného trenéra značně omezený?

Konečně jednoduchá otázka! Spolupracuji s Britkou Annou Ross, v podobě online lekcí. Britská škola je mi velice blízká. Výběr vhodného trenéra omezený je, je třeba si sednout z hlediska filozofie výcviku i lidsky a s upřímností si říct cíle a smysl spolupráce. Dnes mají jezdci právě pomocí online lekcí příležitosti, o jakých se mi v začátcích ani nesnilo.

Ema Kopuletá

Ema má více než dvacetileté zkušenosti, které jí daly příležitost se seznámit s opravdu rozmanitými typy koní i jezdců a dokáže tak pomoci se spoustou problémů. Ať už jste hobby nebo se chcete dostat do mezinárodního sportu můžete se na Emu obrátit. Více informací získáte na webových stránkách www.dressage.cz.