Barboro, jak vaše společná cesta začala?

Prvně bych chtěla říct, že si velice vážím loňských úspěchů a tudíž, i jak uvádíte, krásné reprezentace plemene ČT na českých drezurních obdélnících.

Po mém úspěšném splnění ZZVJ ve dvanácti letech jsme se s rodiči a mojí tehdejší trenérkou Ing. Janou Podrápskou rozhodli, že by bylo ideální pořídit pro mě vlastního koně, abych se mohla dál posouvat. Původně jsme měli v plánu koupit koně učitele, ideálně trochu staršího koně, už s nějakými závodními zkušenostmi, hodného, zdravého a samozřejmě v určitém finančním rozmezí. 

Dá se říct, že jsme rok jezdili po celé České republice, ale stále nemohli najít ideálního koně. Fénix byl úplně poslední varianta. Doporučil nám ho známý tatínka. V listopadu 2012 jsme se vydali k panu Vančurovi s tím, že buď vybereme Fénixe nebo to vzdáme a budu bez vlastního koně. Pamatuji si první myšlenku, když jsem na Fenďu sedla: „Tak co, budeš to ty?“ V ten moment do sebe všechno zapadlo a začal se psát náš krásný životní příběh. Samozřejmě koupit čtyřletého koně pro třináctileté dítě nebyl úplně záměr, ale osud to tak zřejmě chtěl. Navíc Fenďa měl už odjeté nějaké závody, předvedení a zkoušení také proběhlo naprosto v pořádku. 

Společné začátky probíhaly bez větších problémů. Fénix byl nejdřív i částečně využíván pro hiporehabilitaci a výcvik dětí ve stáji PIAFA, ve které jsem se naučila všechny základy, za které jsem dodnes vděčná. Po nějaké době jsme se ale shodli, že pro tuto práci není Fenďa úplně vhodný a tudíž jsme začali pracovat už jen naplno spolu. Účastnili jsme se závodů, jezdili do terénu. Zhruba po dvou letech se ale něco přihodilo a Fénix začal být při ježdění nevrlý, občas se pokusil člověka kousnout do nohy, vyhazoval, nasednout na něj bylo velice obtížné. Dodnes nevím, co bylo spouštěčem jeho chování. Přimělo nás to k tomu, že jsme celou zimu nejezdili. Brala jsem ho pouze do volnosti, hráli jsme si ze země. To si myslím, že náš vztah posunulo úplně na jinou úroveň. Dokonce nám bylo doporučeno, ať ho prodáme nebo dáme někam na převýchovu, my to ale s rodiči nechtěli jen tak lehce vzdát. Nechali jsme ho postupně vyšetřit po zdravotní stránce. Dostali jsme se až k MVDr. Petru Eimovi, který potvrdil, že zdravotně je Fénix zcela v pořádku a doporučil nám Mgr. Silvii Kalábovou, aby nám ho pomohla znovu obsednout a nasměrovat nás na nějakou cestu. To se naštěstí i přes krušné začátky podařilo, Fenďa se stal opět na chvíli spíš skokovým koněm, protože ho to v té době víc bavilo a především to byla primární specializace právě Silvie. Ta nám postupně pomohla až do drezurní výkonnosti “S”.

        Fénix jako čtyřletý ve všestrannosti

Byla už tehdy drezura vaše srdeční záležitost nebo i vás to táhlo ke skákání víc než k drezuře?

Ono to tak nějak vyplynulo. Stáj PIAFA byla tehdy víc zaměřená na drezuru, takže jsme se tomu tak přizpůsobili. Samozřejmě je pro mě drezura hlavní disciplína, kterou miluji a velice obdivuji. Nicméně si také ráda občas zaskáču. Co máme ale oba s Fenďou velice rádi, jsou vyjížďky.

Jak to, že jste (tak jako mnoho jiných dvojic) na úrovni Z neskončili? Co vás motivovalo a výkonnostně posouvalo?

Úplně největší podporou mi jsou samozřejmě po celou jezdeckou i osobní kariéru moji rodiče a rodina. Bez nich bych rozhodně nebyla tam, kde nyní jsem a nežila život, jaký můžu žít. Za to bych jim chtěla z celého srdce poděkovat.

Jak už jsem psala výše, největší zlom asi nastal v onom problémovém období. To jsme se s Fenďou opravdu sblížili. Zjistila jsem, že není všechno jen o ježdění, že chci s koňmi navazovat hlubší vztahy. Samozřejmě nás po naší cestě provázelo několik trenérů. Ať už zmiňované Jana Podrápská a Silvie Kalábová, ale také Ema Kopuletá, Ida Vavříková a od roku 2017 nás doprovází Markéta Vášová. Ta nás posunovala do ST a pod jejím vedením jsme si vloni na posledních závodech v Motešicích zajeli první úlohu TT. Velkou podporou jsou mi samozřejmě všichni kamarádi a blízké okolí, kteří nám věří. Na začátku loňského roku jsem se také spojila s Ing. Kamilou Vohralík, která se věnuje relaxační technice OPP a dalším. Tyto techniky velice pomohly Fenďovi naučit se řešit různé problémové situace v klidu a opět nám otevřely další pomyslné dveře k novému zajímavému odvětví a vnímání určitých věcí.

Sama nevím, jak se to stalo, že jsme došli takto daleko a neskončili již dříve. Asi je to možná proto, že jsme nikdy já ani moji rodiče neměli žádné velké ambice. Chtěli jsme prostě koně parťáka, se kterým když někdy půjdu L drezuru, tak budeme šťastní a bude to pro nás velký úspěch.

A samozřejmě je to taky z velké části právě díky Fenďovi. To díky němu se můžeme takto posouvat. Je neskutečné, jak jeden obyčejný český koník dokáže předvést všechny těžké cviky. Například přeskoky jsme se spolu učili na poli, protože to byla prostě zábava. Nemyslela jsem v ten moment na to, že je někdy budeme předvádět v obdélníku. Je to prostě můj srdcový kůň, co se mi snaží vždy vyhovět, i když mu to ze začátku vůbec nejde nebo neví jak na to.

        Rok 2016 a 1. místo na Šampionátu ČR. Barbora se svojí tehdejší trenérkou a dosavadní velmi dobrou přítelkyní Mgr. Silvií Kalábovou 

Sportovní kariéru začal Fénix v roce 2012 ve skokových soutěžích stupně Z a ve všestrannosti stupně ZL. To není úplně standardní začátek kariéry úspěšného drezurního koně. Byl pro vás bonus, že nebyl „nepopsaný list“?

Naopak si myslím, že mu to dalo výborný základ. Závodní prostředí už znal a díky všestrannosti se ničeho nebál, byl okoukaný, v terénu spolehlivý. Vůbec si nemyslím, že musí dobrý drezurní kůň dělat jen drezuru. Na čtyřletého koně byl skvěle připraven a nebylo v plánu koupit top drezuráka do nejvyšších stupňů, tudíž jsem za tyto jeho předešlé zkušenosti vlastně ráda.

Učit se vše společně s nezkušeným koněm nebylo také nejjednodušší, ale díky dobrým trenérům, načtené teorii z knížek, vlastní představivosti a pár výborným koňským učitelům, na kterých jsem měla tu čest nějakou dobu jezdit, se to všechno spojilo dohromady. A zpětně musím říct, že to má opravdu svoje kouzlo, projít si touto cestou. Sednout si na profi koně co už všechno umí a jet na závody by bylo až moc jednoduché. :)

        Hřebec Solo Beatrice XVII-36 v majetku Radima Tomáška. Společně s ním Barbora absolvovala svoji první úlohu stupně "S" (rok 2016)

Jaký Fénix je?

Kdokoliv nás vidí s Fenďou na závodech, tak vždy přijde a říká: „On je tak hodný a roztomilý, všechno dělá sám a jednoduše.“ Pak je tu druhá skupina lidí, která Fenďu zná a ta by řekla přesný opak. Vždy se tomu musím smát. Je to prostě speciál a velká osobnost. Člověka si dokáže krásně otestovat. Ať už při ježdění nebo jen v boxe a při obyčejné manipulaci. Myslím si, že je takový ten typ koně, kterého prostě milujete nebo nemáte rádi. Když ho ale člověk více pozná, tak zjistí, že je to takový malý šibal, kterého si stejně časem oblíbíte.

Cesta od Z do T není ani krátká, ani snadná. Co je vaše silná stránka a co pro vás bylo ve výcviku to nejtěžší?

Nemyslím si, že bychom měli s nějakým cvikem vyloženě problém. Musím vyzdvihnout ony přeskoky. Nejdříve je Fénix dělal rozložené, ale během chvilky už byly čisté. No a pro série jako kdyby se narodil. Pamatuji si naše první přeskoky po dvou. Ty jsme zvládli při jednom focení rovnou s otěžemi jen v jedné ruce.

Za velikou výhodu oproti ostatním jezdeckým dvojicím považuji určitě preciznost projetí úloh. Tím, že nemá Fenďa obrovské máchací chody, museli jsme se naučit cviky provádět technicky dobře. Několikrát se nám tak na závodech podařilo opravdu předjet mnohem kvalitnější koně. Každý cvik je na začátku vždy těžký. Stačí věřit a trénovat a výsledky se dostaví.

Nejčastější chyba, kterou jste i vy sama u sebe řešila?

Na čem se neustále snažím pracovat, je můj sed a jeho působení na koně. Pokud nám něco zrovna nejde, vždy přemýšlím nad tím, jestli nedělám nějakou chybu já a jak bych mohla koni pomoct daný cvik lépe provést. V tomto nám velmi pomohly tréninky s Mgr. Kateřinou Touškovou z Equibalance, která se právě na správné působení sedu při ježdění specializuje. Je úsměvné, když celou tréninkovou hodinu chodíte jen v kroku a Kačka vás rozebere na kousky a znovu poskládá a vy nechápete, co všechno se dá vlastně vnímat a trénovat.

Máte nějaký životní/sportovní sen?

Většina jezdců by asi řekla olympiádu. Tak já to vůbec nemám. Každý jednotlivý přestup do nového drezurního stupně byl pro mě splněný sen. Ano, loňskou sezonu jsem si říkala, že by bylo pěkné zakončit ji právě TT úlohou, ale nebyl to žádný cíl. Prostě si vždy řeknu, že by bylo krásné něčeho dosáhnout a postupně si za tím jdu. Ale buď to prostě vyjde nebo ne. Nerada si dávám velké cíle, abych pak byla zklamaná, když se to nepovede. Ráda postupuji krůček po krůčku a jsem zvědavá, kam mě to vždy zavede.

Plány v letošní sezoně?

Na letošní sezonu zatím žádné plány nemám. Aktuálně se i s Fénixem nacházím v Rakousku ve stáji u Michala Košťála a sbírám tu nové zkušenosti. Nechtěla jsem proto zatím nic plánovat. Uvidím, jak bude vše vycházet a jestli budu mít čas na nějaké závody vyrazit. Pokud by to ale šlo, tak bych se opět chtěla zúčastnit mistrovství ČR. V jaké kategorii, to se ještě nechám sama překvapit.

A co bude dál? Patříte k těm, kdo se o svého životního koně postará i v jeho seniorském věku?

V každém případě! Fenďa je člen rodiny a budu se mu snažit zařídit ten nejlepší důchod, jaký jen půjde. Za celý život mi toho dal tolik, že považuji za povinnost mu to alespoň takto oplatit.

Jste také čerstvou absolventkou oboru Chov koní a agroturistika na Mendelově univerzitě v Brně. Zaujalo mě, že jste v rámci své diplomové práce zkombinovala drezurní ježdění s výzkumem, a to na základě dat z EQUIMO trackeru. Čeho se tento výzkum týkal a jaké jsou výsledky vaší práce?

Náplní mé práce bylo zajet vybrané FEI drezurní úlohy od stupně Z do T a následně je porovnat jak mezi sebou, tak v rámci stupňů obtížností. Celkem jsem si vybrala dvanáct drezurních úloh, které se nejčastěji vypisují na závodech. Mezi sledovanými hodnotami byl celkový čas, čas v kroku, klusu a  cvalu, rozložení stran na levou a pravou v kroku, klusu a cvalu, celková vzdálenost, vzdálenost v jednotlivých třech chodech a spálené kalorie.

Díky práci bylo zjištěno, že celkové trvání úloh, jejich celková vzdálenost a spálené kalorie spolu souvisejí. Velice podobné si byly lehké stupně Z a L. Následně se poměrně shodovaly obtížnější stupně S, ST a T navzájem. Ovšem musím zmínit rozdílnost cviků v jednotlivých obtížnostech a proto není možné porovnávat náročnost úloh pouze podle výše zmíněných podobností. Například u úlohy Z4 byly vypozorovány extrémní hodnoty u celkové vzdálenosti a doby trvání, a jakožto úloha stupně Z se vzdálenostně i časově shodovala s úlohami stupně S a ST. V další úloze stupně Z, DU-A, byla zjištěna přílišná rozdílnost v rozložení stran v kroku. Krok na levou stranu byl zastoupen pouze z 25 %. Tudíž zde velice dominuje krok na pravou stranu. Obecně se v kroku vyskytovaly větší nerovnosti rozložení stran než v klusu. Nerovnoměrné rozložení stran ve cvalu se vyskytovalo především v úloze DU-B. Obecně by se také dalo z hodnot říci, že se v úlohách stupně Z a L vyskytuje poměrně málo kroku. Dlouhé cvalové pasáže se nachází na stupních ST a T, což je logické, protože je zde zastoupeno již více obtížných cviků.

Jedním z výsledků práce bylo také zjistit, jaká je využitelnost přístroje EQUIMO a navrhnout možné úpravy pro drezurní zaměření.

Doporučila byste tedy ježdění s EQUIMO?

Určitě. Přístroj jsem si velmi oblíbila. Jeho užívání je velice jednoduché, ale za to získané informace jsou velice přesné a užitečné. Je zajímavé zpětně sledovat průběh ježdění a srovnat to například se svými pocity a dojmy z dané jízdy.

A ještě naše klasická poslední otázka. Co vám koně dali a co vám vzali?

Koně mi dali jiný rozměr pohledu na svět, nutí mě učit se pokoře a trpělivosti. Dali mi také spoustu zkušeností a zážitků, ať už pozitivních nebo negativních. Získala jsem také díky nim spoustu přátel. A pokud mi něco vzali, tak to bylo vždy vykoupeno právě těmi výše zmíněnými věcmi. :)