Báro, vídáme tě v drezurních obdélnících i ve Workingu a ani v jedné disciplíně si s Mílou nevedete zrovna špatně. Proč právě drezura, proč Working?

Drezura je má celoživotní láska. Myslím, že jsem se zamilovala už poprvé, když jsem viděla pořádné drezurní závody. Takže tam to bylo jasné. 

Working Equitation je zcela jiná kapitola. A náhoda. Kdysi jsem v americkém časopise Dressage Today četla komentář k článku, který rozebíral, proč je v drezuře málo mužů, a jeden čtenář tam konstatoval, že je to prostě nuda a že existuje disciplína Working Equitation, která je mnohem zábavnější. No a byl k tomu odkaz na video Pedra Torrese, který mě naprosto ohromil, a tak jsem začala hledat víc informací. Zjistila jsem, že zrovna tento Pedro Torres už v ČR jedno soustředění měl a dokonce se chystá další. Tak jsem okamžitě psala organizátorovi Ondrovi Zalabákovi, že se rozhodně musím zúčastnit. A to mi otevřelo úplně nový svět. Strašně se mi líbilo, jak se Pedro uměl domluvit s každým koněm, jak je uměl perfektně uvolnit a jak ochotně s ním koně spolupracovali. To bylo přesně to, co jsem roky hledala. A pak jsem také zjistila, že se pár nadšenců snaží rozjet Working Equitation v České republice a pořádají kurz pro zájemce, co by se chtěli stát rozhodčími, a tak jsem se přihlásila i tam.

Původně jsem Working ani jezdit nechtěla, myslela jsem si, že budu jen na té organizační straně a že by to byla skvělá disciplína pro mého přítele. On jel ostatně s mým koněm i první mistrovství republiky ve Svinčicích. Později začal startovat i se svým koněm a já se přidala. Nepovažovala jsem se za dost odvážnou, abych jela naplno rychlostní část, ale časem mě to pohltilo a tento test se stal mým nejoblíbenějším. Takže u Workingu jsem byla vlastně od jeho začátků u nás. Ale přiznávám, že je to pro mě hlavně doplňková aktivita, něco, co jezdím pro zábavu. Drezura u mě byla a vždy bude na prvním místě, už proto, že je to prostě větší výzva. A pak také stavění překážek není zrovna moje nejoblíbenější činnost. Ale druhého místa na závodech Czech Summer Open v Královicích, kde jsem skončila hned za výborným Mihaiem Maldeou z Německa, si velmi cením a chtěla bych se mezinárodních závodů účastnit i v budoucnu. Jen poslední rok jsem se soustředila pouze na drezuru, abychom se posunuli na ten poslední výkonnostní stupeň.

Je něco těmto dvěma disciplínám společné, a co je rozděluje?

Spojuje je samozřejmě drezurní základ. Bez dobré drezurní práce nemůžete jezdit dobře Working. Pokud máte koně správně přiježděného a dobře vás poslouchá, pak je Working velmi snadný a koně většinou hodně baví. A je skvělé, že workingová práce zase může pomoct té drezurní. Ve výsledku je test ovladatelnosti zase jen drezura kolem překážek. Vezměte si třeba osmičku kolem barelů - koně velmi rychle pochopí, co se po nich chce, a většinu práce udělají sami, ohnou se, shromáždí a podsadí a vy se nenadřete. A když někomu pomáhám v práci s koněm, pak ráda používám workingové překážky, protože jezdec, který se soustředí na projetí překážek, přestane dělat všechny ty nadbytečné věci, které jinak na koni vytváří, a věci najednou začnou fungovat.

Odlišná je rychlostní zkouška, to je pro někoho, kdo je zvyklý mít každý krok koně pod kontrolou, trochu oříšek. Ve speedu to prostě musíte do určité míry nechat na koni, ale tohle třeba můj kůň miluje – že mu do toho nemůžu moc mluvit a on je ten hlavní. A je to skvělý zážitek, když jedete paralelní slalom a kůň se vede v podstatě sám a skoro se otírá o ty tyčky, jak se snaží. Myslím, že tohle je něco, co vztah jezdce a koně neskutečně posílí. Podobně jako ježdění bez uzdečky.

Jak by podle tebe měla vypadat dobrá drezura a jak dobrý Working? Je vše na chlup stejné, nebo i v určitých ohledech jiné? :)

Myslím si, že je to hodně podobné. V obou disciplínách chceme ideálně vidět spokojené, uvolněné a ochotně spolupracující koně. Ve workingu se momentálně hodně angažují Němci a ti hodně tlačí na to, aby se akcentovala ta drezurní stránka. Dávají přednost teplokrevníkům před tradičními iberskými plemeny a chtějí vidět i pěkné chody koní. Nejsem si jistá, jestli je to správný trend, ale je to prostě realita. A zase v drezuře pozoruji, že dobrý vztah s koněm začínají vidět i rozhodčí. Ne náhodou je momentálně na špici Jessica von Bredow-Werndl. Myslím, že kůň, který se opravdu snaží pro svého jezdce, překoná koně, který jen mechanicky předvádí dané prvky. Je to přidaná hodnota, která je vidět. A objevují to i drezurní jezdci.

Jezdecké začátky? Kde, kdy a s kým?

Moje babička jako mladá jezdila, ale v tom stylu tehdejší honorace, madam přišla, štolba přivedl koně a madam se milostivě projížděla po krásách Českého ráje. Nicméně evidentně jsem lásku ke koním zdědila po ní, i když babička určitě nebyla nadšená, do jaké míry tahle vášeň u mě propukla. Bydlela jsem kousek od oddílu Jiskra Bílá Hora a jako malá jsem trávila hodiny na terasách nad jízdárnou a čekala, až půjdou koně jezdit, abych se mohla aspoň chvíli dívat.

             

Geny nezapřeš... moje babička

Když jsem pak byla trochu odvážnější, tak jsem se nacpala i do stáje a pomáhala se vším, co mě nechali dělat. Zametala jsem, vybírala kameny z jízdárny a byla jsem šťastná, když jsem mohla nějakého koně vyčistit, natož když mě na chvíli na některého posadili. Jenže jsem byla moc malá a tak mě nakonec vyhodili, že to mám zkusit na Přední Kopanině, kde měli poníky a brali od deseti let. A tam jsem pak taky asi dva roky chodila, než se zvedly členské poplatky a mně to doma zatrhli. Pak jsem jezdila v různých stájích, kde se jezdilo za výpomoc, většinou bez jakéhokoli vedení, případně tam, kde se daly měsíční poplatky zaplatit za peníze na obědy. Ale nikde jsem nevydržela příliš dlouho, protože jsme doma dost válčili a zakázat mi koně bylo oblíbeným trestem a s tím pak nejde dělat nic moc pořádně. Takže víc jsem začala jezdit, až když jsem se odstěhovala z domova, nejdřív v Kolíně a pak na hodinách v Kozolupech.

A pak jednou můj táta, asi pod vlivem nějakých výčitek svědomí rozvedeného rodiče, neprozřetelně prohlásil, že až si zajistím, že zvládnu koně uživit, koně mi koupí. Myslím, že toho o 14 dní později velmi litoval, protože jsem mu přednesla nejen plán, jak koně uživit, ale už jsem měla i vhodného koně – za kterého majitelé dlužili na ustájení. A tak se v mém životě objevil první vlastní kůň – teplokrevník Čiko, který byl protivný, utíkal se mnou na vyjížďce a často mě někde sundal, ale byl můj. Jenže o toho jsem bohužel po pár letech přišla kvůli kolice.

                       

Čiko...

Chtěla jsem s koňmi skončit, ale nevydržela jsem to a nakonec jsem ke koním přitáhla i svého nového přítele. To on přišel s tím, že si pořídíme vlastního koně, a tak jsme koupili Cimborku, že on s ním bude skákat a já budu jezdit drezuru. Takže teprve v tomto okamžiku se dá říct, že jsem se o nějakou drezuru vůbec začala pokoušet. S Cimborkou jsem si nakonec udělala i licenci a příteli nezbylo, než si pořídit vlastního koně:)

             

Pokus dostat oba dva moje koně na jednu fotografii...:)

Máš nějakou filosofii, motto - něco, čeho se v rámci práce s koňmi v zásadě pevně držíš?

Mým cílem je, aby moji koně byli spokojení. Oni mě učí, jaký management jim vyhovuje, a já se ho snažím neustále vylepšovat. Ráda se dívám, jak dělají věci ostatní a co se mi líbí, zkouším zařadit do svého systému. Tím jsem trochu posedlá. Držím se hesla, že nemůžu být nejlepší jezdec, ale můžu mít nejlepší management. Můj systém je proto kompilací osvědčených tipů od všech mých trenérů a toho, co mi funguje. 

Moc se mi líbí systém práce Carla Hestera a vlastně podobný má i moje současná trenérka Adéla Neumannová. Práce v pondělí, úterý, čtvrtek, pátek, zbytek terén nebo volno. Prostě moc to nehrotit a hlavně udržovat koně v dobré náladě. Pořád se vzdělávám, pořád zkouším nové věci. A ráda dělám trochu od všeho, horsemanship, práce na ruce, práce ve volnosti, kavalety, skoky, terén, ježdění bez uzdečky a třeba i bez sedla, Working Equitation – drezurní práce je vlastně skoro to nejnudnější, co se s koněm dá dělat. Mám jen jednoho sportovního koně, tak musím čas v sedle využít na maximum a nedostatek odježděných hodin vykompenzovat jinak – nahrávám se na video a hledám, co dělám špatně a jak to dělat lépe, zlepšuji svoji fyzickou kondici a sleduji tréninky ostatních. 

Ten jeden jediný je Míla. Když se zeptám: "Kdo je Míla?" - co mi odpovíš?

Míla je můj životní kůň. On je ten, který mě toho naučil nejvíc a bez kterého bychom se tu neměli o čem bavit. 13letý plemenný hřebec portugalského plemene lusitano, oficiálním jménem Duque II D´Atela, z chovu výborného chovatele Francisco Bessa Carvalha. Mílův otec Soberano byl i na světových jezdeckých hrách, takže Míla je z dobré rodiny.

V jeho případě opět zasáhla náhoda. Cimeček už nebyl nejmladší a vlastně drezurní závody nesnášel, tak jsem si říkala, že by to chtělo se pomalu poohlédnout po dalším koni. A protože se zrovna v tom období staly dvěma mým známým poměrně vážné úrazy s jejich mladými teplokrevníky, tak jsem se rozhodla, že já se rozhodně zmrzačit nenechám a že chci něco příčetného.

Pedro Torres nám na jednom soustředění ukazoval video koně, do kterého vkládal velké naděje, lusitana Ahota. A já jsem se zamilovala a bylo jasné, že mým dalším koněm bude lusitano. Ale až tak za rok. A přesně to jsem řekla na soustředění ve Svinčicích, kam jsem jezdila na tréninky za trenérkou Helenou Richterovou. No a Lucka Marešová, která tam také trénovala, mi řekla, že má zrovna jednoho ve stáji.

Pak jsem se zúčastnila akce ČJF s francouzskou psycholožkou Biancou Roch, o které jsem věděla, že závodí s lusitánem, tak jsem využila přestávky a ptala jsem se jí, jaké jsou její zkušenosti a jestli by mi lusitana doporučila. Náš rozhovor zaslechl ještě někdo další, kdo mi pak řekl, že Katka Říhová zrovna jednoho lusitána prodává a byl to právě ten, co stál u Lucky Marešové. Tak jsem si řekla, že když už to ke mně doputovalo ze dvou stran, že bych se na něj měla alespoň podívat. Že si aspoň nebudu vyčítat, že jsem to nezkusila a že třeba bude „malej a bílej“ a já tak budu mít klid, protože zrovna teď opravdu dalšího koně kupovat nechci. Byl malý a bílý, bylo mu čerstvých šest a nijak mě nezaujal, tak se mi ulevilo a s klidem jsem si tedy na něj i sedla, protože přece nic nehrozí, toho opravdu nechci. Jenže se stalo kouzlo a možná i díky tomu, že Katka měla sedlo, ve kterém se mi krásně sedělo, jsem zažila úžasný pocit a byla jsem ztracená. Kůň sice v kroku caploval, klapal hubou, ve cvalu naskakoval do křižování a s nějakým větším výcvikem teprve začínal, ale já se na něm prostě cítila strašně bezpečně. A navíc byl ze stejného chovu jako kůň Biancy Roch, další znamení. A tak jsem se rozhodla, koupila ho a přesunula se za ním s našimi dalšími dvěma koňmi do Makotřas.

Začátky nebyly úplně jednoduché, protože mi najednou došlo, že mám hřebce a vůbec s tím nemám zkušenosti a ani obecně s tímto typem koní a strašně jsem se bála, že mi buď přeroste přes hlavu nebo že ho zkazím. A on byl sice na hřebce hrozně hodný, ale pořád puberťák, takže mi třeba při prvním vedení do výběhu zkusil skočit na záda. Tak jsem sháněla rady, kde se dalo, ale naštěstí jsem měla vždycky kliku, že jsem potkala lidi, co jsem v tu chvíli zrovna potřebovala.

Na začátku jsem trénovala s Bárou a Luckou Marešovými. Mimochodem, Míla je vlastně Milouš, tu přezdívku má myslím od Lucky Marešové, protože to prý byl takový milouš. Pak jsem usoudila, že přece jen lusitán asi potřebuje jiný přístup než teplokrevník a jezdila jsem po soustředěních s portugalskými trenéry. Nejvíce mi určitě pomohl Vasco Mira Godinho, který patří k portugalské drezurní špičce a byl rezervním jezdcem i pro Tokio. Ten mě vždycky posunul o kus dál a ukázal mi možnosti, které před sebou máme. A tak jsme se postupně propracovávali od Z dál.

             

Od začátku trénujeme s Vasco Mira Godinhem

Kromě toho Míla i trochu skákal. Vždycky na jaře začal skokovou sezónu s Tomášem Hůlkou, pak jsme se věnovali drezuře a na podzim Working Equitation. Ale jak těch disciplín dělal Míla víc, tak nebylo možné tolik závodit, a tak jsme většinu úrovní trochu prosvištěli a šli dál. Určitě to není ideální přístup. V roce 2016 jsme splnili další cíl a zúčastnili se lusitánského šampionátu v Německu, kde byl Míla uchovněný a s Tomášem vybojoval krásné druhé místo ve skocích. Nakonec spolu skákali do 120 cm a myslím, že velmi dobře. Ale jak jsme se v drezuře dopracovali dál, už jsem se bála zranění, a tak jsem ho ze skákání stáhla, i když ho to moc bavilo. Teď, když jsme se dopracovali do Grand Prix, mě vlastně trochu děsí, že tady už musím zůstat. Ale já si zase najdu nějaké další výzvy. Gari Zoher mi říkal, že jezdit Grand Prix není těžké, ale že je těžké to jet bez uzdečky. Tak to máme jako další krok :)

A mimochodem, zmíněný Ahoto nakonec skončil také v České republice a dnes bych ho za Mílu rozhodně nevyměnila! :)

                                   

Míla s Tomášem Hůlkou

Je těžké se s lusitánem prosadit v moderní drezuře? Máš někdy pocit, že musíte bojovat víc než druzí?

Nikdy jsem ten pocit neměla. Já jsem si vždycky uvědomovala svoje vlastní limity a tak mi nikdy nepřišlo, že bychom nedostali body proto, že není teplokrevník. Naopak bych řekla, že to má spoustu výhod. Je bílý, jiný než ostatní koně a navíc hřebec, co se rád předvádí. Má spoustu osobnosti a závody miluje. A je pohodlný a snadno jezditelný. Takže v zásadě si myslím, že jsem na tom mnohem lépe než jezdci na teplokrevnících. Někdy je moc temperamentní a pak dělá chyby, ale ty jdou pořád spíš za mnou. To já se musím pořád učit, jak závodit. A on je chytrý a učí se rychle. Samozřejmě nemá takové prodloužení jako moderní teplokrevní koně, ale pro ty je zase mnohem těžší se shromáždit nebo zkoordinovat svoje tělo. 

Podle mě jsou lusitáni u nás naprosto nedocenění koně. Na olympiádu v Tokiu se jich kvalifikovalo v drezuře 13, v žebříčku plemen jsou myslím na šestém místě. Celý drezurní svět objevuje lusitány, jen Česká republika spí, u nás jich v drezurních soutěžích startuje kolem šesti. Přitom třeba pro amatérské jezdce nebo juniory jsou to skvělí koně. Vyrovnaní, dobře jezditelní, ochotně spolupracující. Pevně doufám, že se tohle brzo změní a snažím se tomu také trochu pomoct.

A jak se pereš se subjektivitou hodnocení? Ve Workingu to může někdy drhnout rovným dílem jako v drezuře?

V obou disciplínách jde o subjektivní pohled rozhodčího, tak to prostě je a člověk se s tím musí smířit. Párkrát jsem měla pocit, že jsem přece jela líp než na dané hodnocení, ale to mě obvykle přešlo ve chvíli, kdy jsem se podívala na video a viděla jsem vlastní chyby a většinou jsem pak říkala, že na mě byli ještě hodní. :) Pak je také dobré absolvovat školení pro rozhodčí. Hodně mi otevřelo oči školení s paní doktorkou Žižkovou, kde nám pouštěla videa z různých míst obdélníků a člověk pochopil, proč různí rozhodčí mohou vidět věci různě. 

Takže se prostě snažím z každé jízdy poučit a mít radost z toho, když dostanu dobrou známku za něco, co je pro mě těžké. Stejně jezdím hlavně pro sebe a cílem je vidět, kam jsme se posunuli a na čem je potřeba pracovat dál.

             

S trenérem Goncalo Soaresem

Letošní skvěle rozjetou sezónu překazilo Mílovo zranění. Úrazy jsou smutnou kapitolou, která ne jednou mnohým smaže sny...

Aktuálně zažívám další stránku jezdeckého sportu, zraněného koně. Během cesty na poslední závody se Míla pravděpodobně v autě nešťastně kopnul a kulhá. Rentgeny jsou naštěstí v pořádku, ale zatím nevíme, jak dlouho bude trvat rekonvalescence, o mistrovství republiky už jsme přišli. I to se bohužel občas stává a ke sportu to patří. Naštěstí pro mě ty sportovní výsledky nejsou až tak důležité a díky nutnosti udělat rentgeny vím, že je Míla jinak v pořádku a budeme moct pokračovat v práci i dále. A také máme čas zase na jiné věci, třeba teď se ho snažím naučit aportovat ručník. Cimborka se to naučil také během jedné zdravotní pauzy, tak uvidíme, jak dlouho to bude trvat Mílovi :)

Mohly bychom se na chvíli zastavit u kapitoly Gari Zoher? Práci Gariho Zohera jsem viděla před pár lety v Lysé a klobouk dolů... Přivezla sis ze stáže u něj nějaké jezdecké poznání? Posunula ses někam jinam... výš a dál? :)

Opět jsme u těch náhod. Díky workingovým závodům Czech Summer Open nás naši polští kolegové pozvali, abychom přijeli na velkou koňskou akci ve Wroclawi, kde chtěli divákům disciplínu Working Equitation představit. Její součástí byla i koňská show, kde vystupoval i Gari Zoher. Upřímně, já moc fanouškem koňských show nejsem, ale ta jeho se mi opravdu moc líbila, protože on je skvělý jezdec. Osobně jsme se pak seznámili na party v hotelu a měli skvělý začátek rozhovoru, díky Facebooku jsem totiž zjistila, že chodil na jedinou školu ve Francii, kterou znám, protože jsme s ní s naším gymnáziem měli kdysi výměnný pobyt. Gari pak pokračoval z Polska do Lysé, kde jsme se potkali znovu.

             

Gari Zoher v Lysé

Já jsem v té době dospěla k rozhodnutí, že chci zkusit jet aspoň jednou někam jako working student a chtěla jsem k lusitánům, abych se o nich dozvěděla něco víc. Nejsem tedy úplně modelový vzor, jak má takový working student vypadat, minimálně je mi o hodně let víc, ale zase mám zkušenosti, dost věcí umím a jsem dost drzá, abych to zkusila. A plán byl jet jen zhruba na měsíc, aby neměl Míla moc dlouhou pauzu. Tak jsem psala všem svým známým, jestli by nevěděli o někom, kdo by mě na měsíc vzal, a Gari byl jeden z těch, co mi odpověděli, že by pomoc uvítali. Pro mě byla Francie ideální, protože je to přece jen blíž než Portugalsko, francouzsky mluvím o hodně lépe než portugalsky a já si navíc naivně říkala, že by se tam případně dalo dojet jednou i s koněm.  

Střet očekávání s realitou samozřejmě nastal velmi rychle. Vlastně poprvé jsem byla někde sama a jak má člověk nějaké zkušenosti, tak si myslí, kolik toho v péči o koně neumí. Gari Zoher má vlastní chov koní a prodejní stáj, to zahrnuje plno koní, spoustu práce a malý tým lidí, který musí perfektně fungovat. Najednou jsem pracovala s dvacetiletou holkou, která měla jasnou představu o tom, jak se mají věci dělat, a rozhodně to nebylo tak, jak věci dělám já. Takže velká rána pro moje ego. 

             

Moje francouzská koňská rodina...

Jednoduchá pro mě nebyla ani komunikace, francouzsky sice mluvím, ale i když jsem vystudovala francouzské gymnázium, zanechalo to ve mně dostatečné trauma, abych odmítala mluvit francouzsky skoro 20 let. Na jihu Francie všichni mluví hrozně rychle, se silným přízvukem a po celodenním soustředění na to, abych si všechno v hlavě přeložila, už mi mozek kolikrát vypovídal poslušnost a já mluvila jako idiot. 

Gari je moc milý a zábavný člověk, hodně excentrický, ale je také přísný šéf, který se s vámi nemaže, když je nespokojený. Když jsem jezdila a on se přišel dívat, byla jsem nervózní jako nikdy, protože jsem jasně viděla, když se mu to nelíbilo. A mně to fakt nešlo. Mladí koně ježdění jinak, než jsem zvyklá. Gari moc lidi netrénuje, ale základní poznatek byl jasný, nesedíš na zadku, taháš za otěže, nepobízíš vnitřní holení. Celou dobu jsem se pak soustředila jen na ty úplně základní věci. Koně mě vozili jako špinavé prádlo a já vlastně nevěděla, co dělám špatně. Ještě větší rána pro moje ego. Doma jezdíte T, jinde nejste snad ani na Z. Spousta frustrace. Když se mnou poprvé kůň tryskal po hale, tak mi fakt do smíchu nebylo. Dělali si pak ze mě legraci, že udělám dostiháka z každého koně :)  

Ještě horší pak bylo, když jsem se vrátila do Čech. Nebyla jsem schopná jezdit na svém koni, usadit se v sedle, zase jsem se vrátila úplně na začátek. Měsíc jsem byla v háji, než jsem byla schopná spojit to, co jsem se naučila ve Francii, s tím, jak jsem jezdila do té doby, a udělala jsem velký skok dopředu.

Když to mám shrnout, tak začátky byly krušné, ale nedala jsem se a nakonec si to sedlo a bylo to moc fajn. Pestrá práce, každý den jiný, skvělí koně, krásné prostředí a lidé, co pro koně dýchají. A já jsem si to na jihu Francie zamilovala a jak je to možné, tak se tam vracím. Byla to ohromná, nejen jezdecká, ale hlavně životní lekce, za kterou jsem velmi vděčná a ze které pořád těžím. S Garim ostatně spolupracuji i nadále, před měsícem přivezl do Čech jednoho koně nové majitelce. Ale jestli chceš vědět, jak to dělá, že mu koně ve volnosti skáčou jedničkové přeskoky, tak to bohužel stále nevím...:)

A kapitola stáž u Gonçala Soarese? Před nedávnem jsem se byla podívat na kliniku, kterou jsi s ním tady v ČR organizovala, a byla jsem tím, co jsem viděla, nadšená...

Gonçala jsem také poznala na zmíněných závodech v Polsku a měla jsem tam s ním i trénink, který se mi velmi líbil. Když se loni začala situace s covidem zhoršovat, tak jsem věděla, že toho musím využít, dokud to jde, a někam vyrazit. A on se akorát natrvalo usadil v Polsku a hledal working studenta na měsíc říjen, tak jsem neváhala ani minutu. Nakonec jsem zůstala měsíce dva. Další skvělá zkušenost, úplně jiná než ta francouzská. Tady jsem dělala klasickou ošetřovatelskou práci, připravovala jsem koně na práci, lonžovala a čistila výstroj, pomáhala s ježděním. Každý den jsem měla trénink se svým koněm, někdy i s jiným. Gonçalo je skvělý trenér, který několik let působil v portugalské jezdecké škole a nyní připravuje koně do sportu. Přesně viděl, kde máme s Mílou mezery v základech a pracoval se mnou na tom, abychom je opravili. Bylo to náročné, ale rozhodně se to vyplatilo. Jsem si jistá, že bez této dvouměsíční intenzivní práce bychom dnes sérii patnácti jedniček nenaskákali. Pokud někomu zmiňované první soustředění uteklo, jste zváni na jeho pokračování, které se bude konat v termínu 16.-17. října opět v areálu Villa Gineta. 

             

S trenérem Goncalo Soaresem ve Villa Gineta... tentokrát v roli tlumočníka a organizátora

Báro, aktuálně hodně trénuješ i s Adélou Neumannovou. Jak vám to spolu jde?

K Adéle mě dovedla další náhoda. V Korycanech s ní začala trénovat stájová kolegyně a já se přidala. Sledovala jsem ji dlouhou dobu, moc se mi líbilo, že dokázala svoje koně dovést od začátku až do Grand Prix, i když byl očividně každý úplně jiný. Toho jsem si vždycky cenila. Navíc bylo vidět, že se umí koním přizpůsobit. Adéla se v mém životě objevila přesně ve chvíli, kdy jsem ji potřebovala. Díky ní jsem se zase vrátila do Makotřas a jsem moc ráda, že mě trénuje, protože bez ní bych to do Grand Prix nedotáhla. Vyhovuje mi její přístup, líbí se mi, jak je ke koním šetrný a posunuje je, aniž by je přetěžoval. Má i zkušenosti s lusitány a trénuje i některé jezdce Working Equitation. A navíc jsme si podobné i postavou a je skvělé trénovat s někým, kdo nemůže spoléhat na fyzickou sílu, ale musí se s koněm nějak domluvit. Pro mě je prostě perfektní trenér, který mě motivuje a posunuje a ještě je s ní zábava. Na začátku mi pár lidí říkalo, počkej, až ji jednou porazíš, pak tě trénovat přestane. A když k tomu náhodou na posledních závodech došlo, tak měla radost, že je to pro ni vizitka, že je dobrý trenér. A to je přesně to, co na ní miluju.

 

Obecně vzato máš hodně co srovnávat. Jak moc důležitý je podle tebe učitel? Lze se posunovat výkonnostně nahoru i bez něj?

Učitel/trenér je zásadní, určuje, kam směřujete a kam až se dostanete. Já jsem měla štěstí, že jsem vždycky potkala ty správné trenéry v tu správnou chvíli a všichni mě někam posunuli a jsem jim za to vděčná, protože bez nich bych nebyla tam, kde jsem. Několik let jsem fungovala na principu samostatné práce, kdy jsem se jen několikrát ročně zúčastňovala soustředění s portugalskými trenéry a pak se snažila pracovat na tom, co jsem se naučila a na dalším soustředění to zkorigovat. Ano, jde to. S dnešními technickými možnostmi se můžete nahrávat na kameru a pak si to zanalyzovat a příště to zkusit lépe. Ale člověk musí být dost disciplinovaný a vždycky je tu riziko, že se něco naučíte špatně a pak to musíte opravovat, což se mi stalo několikrát. A určitě to trvá o mnoho déle. Já jsem se nejvíce posunula za poslední rok a půl, kdy jsem měla tréninky mnohem intenzivnější než dřív.

Čím podle tebe tedy musí disponovat úspěšný jezdec?

Myslím, že hlavně musí být schopný odložit své ego stranou a to je hodně těžké, hlavně když si myslíte, že už něco umíte. Musí chtít na sobě pořád pracovat a vzdělávat se a být ochotný vrátit se někdy i skoro na začátek a přehodnotit všechno, co zná. Musí se snažit přizpůsobit svému koni a vnímat, co se mu snaží říct. A pracovat i na své fyzické kondici, když už po koni vyžaduje fyzicky náročné věci. 

Máš pocit, že si něco ve světě moderní drezury anebo Workingu zaslouží pochvalu? A je naopak něco, co by zasloužilo kritiku?

Mně se líbí směr, kterým se drezura v poslední době vydala. Nevidím sportovní drezuru tak negativně jako jiní, vidím posun k všestrannější přípravě a spokojenému koni. Ano, není vše ideální, ale každý, kdo někdy opravdu závodil, ví, co všechno se může pokazit a jak je to někdy těžké dělat věci korektně, i když by člověk vážně chtěl. Dneska je módní všechno kritizovat, každý ví přesně, jak má drezura vypadat a co všechno je špatné. Taky jsem byla radikální. Dneska už jsem snad moudřejší a tolerantnější.

Může/musí být drezura/Working o důvěře a o partnerství? 

Myslím si, že důvěra i partnerství tam opravdu musí být vždy. Já jsem optimista, vidím to i tam, kde jsou jiní přesvědčeni, že je kůň pro jezdce jen sportovní náčiní. Drezura je dlouhodobý projekt, musíte mít spolupracujícího partnera, jinak se daleko nedostanete. Koně nejsou hloupí a velmi rychle přijdou na to, že v obdélníku platí jiná pravidla než doma. A že to někdy na závodech na velké partnerství nevypadá? Nervozita a tlak dělají divy, pro mě to nevypovídá o tom, jak člověk s koněm pracuje doma. Já mám ohromnou výhodu, že nervózní nejsem a závody si užívám. Navíc si můžu dovolit hrát se svým koněm. Všichni jezdci tenhle luxus nemají, práce je hodně a musí si vybírat, co s koněm stihnou udělat. 

Co podle tebe kůň potřebuje a co nepotřebuje?

Kůň potřebuje především majitele, kterému na něm záleží a chce pro něj to nejlepší. 

Co ti koně dali a co vzali?

Dali mi křídla. Udělali z holky, co byla levá na všechny sporty, nakonec v podstatě profesionálního sportovce. Dali mi úžasný život se spoustou nezapomenutelných zážitků. Poznala jsem skvělé lidi, získala spoustu přátel po celé Evropě. A jsem moc ráda, že to všechno můžu sdílet se svým přítelem. Nedokážu si představit, že bych někdy měla žít bez koní. A co mi vzali? Stáli spoustu peněz, to je pravda a doufám, že jednou kvůli nim neskončím pod mostem. Ale čas strávený s koňmi za ztracený rozhodně nepovažuji.