Nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz tvrdí ve své slavné knize O agresi, že agrese je základní hybnou silou přežití. Přepokládá, že vnitrodruhová agrese plní důležité funkce regulace sociálního chování (ochrana teritoria, mláďat atd.) a právě u savců vznikly četné mechanizmy, které agresi regulují. Britský psycholog John Archem definoval tři typy zvířecí agresivity.

Obranná agresivita - jako odpověď na bezprostřední hrozbu. Pomáhá živému tvoru ubránit se útoku.

Rodičovská agresivita - je vlastně druhem obranné agrese, kdy rodiče chrání potomky před nebezpečím. Tato agresivita má velký význam pro přežití a zachování rodu.

Agresivita týkající se hierarchie - boj o získání postavení ve stádě.

Až zamrazí, když si uvědomíme, jak jsme v tomto ohledu my lidé stejní.

Pro nezkušeného člověka někdy není snadné určit, zda se jedná o obrannou reakci nebo o projev dominance. Při obranné agresi se kůň brání, protože se o sebe bojí. Každému je asi jasné, kam vede trestání za chování, které je produktem strachu. Obranné chování se stupňuje - nebo je sice potlačeno hrubou silou, ale narůstající strach v takto zpacifikovaném zvířeti může být časovanou bombou v jiné situaci. Je třeba vždy zvážit, zda kůň reaguje agresivně ze strachu nebo zda je dominantní. Jak asi tušíte, to druhé není tak časté.

Pro koně je přímý boj nevýhodný

Vzhledem k tomu, že kůň spoléhá na svou rychlost a vytrvalost v útěku před predátory, přímý boj je pro něj ohrožující i v případě, že zvítězil. Zranění z něj dělá snadnou kořist, má problémy s vyhledáváním potravy a vody i s tím, aby stačil stádu. Z tohoto důvodu si koně, stejně jaké většina druhů zvířat, vyvinuli bohatou škálu chování a výrazů, kterými mohou zprostředkovat ostatním koním své úmysly tak, aby se vyhnuli přímému boji. Bohužel mnoho problémů máme my lidé s koňmi právě z toho důvodu, že jsme se nenaučili rozeznávat, co nám říkají. Chceme-li se střetům vyhnout, měli bychom umět rozeznat agresivitu, dominanci nebo podřízenost stejně jako typy agrese, které vycházejí z přirozenosti koně. Je dobré znát i fyziologické problémy, které mohou být příčinou agresivního chování.

Opáčko ze slovíček agresivity

Pozice těla

• Dominance-agresivita: Čím je kůň dominantnější a agresivnější, tím výš dává hlavu i ocas a tím působí sebevědoměji.
• Obranná hrozba: Zvednutá hlava a stažený ocas mohou doprovázet obrannou hrozbu.
• Kontext: Na druhou stranu, kůň má hlavu i ocas dole, když spí, má je nahoře, když je zvědavý po příchodu do nového prostředí nebo když zrychlí, takže je nutno číst pozici těla v kontextu se situací.

Mimika

Agresivita je patrná z uší stažených dozadu a přilepených k hlavě. Oči jsou široce otevřené a zaměřené na objekt agrese, tělo koně je v jedné linii s pohledem. Nozdry jsou také široce rozevřené nasávající vzduch, v případě očekávání akce stažené dozadu, takže na zadní části tvoří vrásky.

Dalším nástrojem řeči těla je mimika - pohyb uší, nozder a pysků. Pozici každého ucha řídí třináct svalů, deset párů pohybuje nozdrami, hubou a pysky. Agresivita je patrná z uší stažených dozadu a přilepených k hlavě. Oči jsou široce otevřené a zaměřené na objekt agrese, tělo koně je v jedné linii s pohledem. Nozdry jsou také široce rozevřené nasávající vzduch, v případě očekávání akce stažené dozadu, takže na zadní části tvoří vrásky. Jestliže kůň hodlá kousnout nebo varuje, že kousne, má otevřenou hubu a ukazuje přední zuby. Při hrozbě kousnutí nebo při kousnutí je hlava v jedné linii s krkem, jako had. O úmyslech koně nám také hodně napoví jeho ocas. Jestliže jím prudce pohybuje ze strany na stranu nebo mnohem dramatičtěji nahoru a dolů, je velká šance, že vykopne. Je to úplně něco jiného než líný pohyb ocasu při odhánění much.

Známkou agresivity je zvýšení mimiky - naznačování kousnutí, kývání hlavou s krkem hadím způsobem a s otevřenou hubou, okusování, obvykle zaměřené na přední nohy, hlavu, plece nebo prsa, kůň obvykle zvedne jednu přední nohu nebo s ní dupne nebo s oběma nebo mrskne prudce ocasem a doprovodí to vykopnutím jednou nebo oběma zadníma dozadu. Na této úrovni je nedostatek úsilí v těchto pohybech známkou, že se jedná spíše o hrozbu než o úmyslný útok. Jak se zvyšuje antagonismus, tyto projevy se stupňují (jejich intenzita). Hlasové projevy nám mohou napovědět. Útok obvykle doprovází (nebo mu předchází) vysoké zakviknutí.

Orientace těla

Dalším výrazovým prostředkem je orientace těla. Jestliže se kůň k objektu pozornosti točí zádí nebo tlačí plecí, značí to mírnou formu agrese.

Submisivní kůň se pokouší uskočením se sníženou zádí před druhým zvířetem nebo člověkem uhnout. Ocas je stažený. Hlavu stočí na stranu, aby se vyhnul přímému pohledu na zvíře nebo člověka. Pokud má možnost, vzdálí se.

Umíme číst?

Zkušený chovatel nejen čte z pozice těla, ale také přesně a včas vycítí úmysly koně. Lidé, kteří vidí koně jen na obrázku a nadšeně při prvním setkání s živým exemplářem šátrají po koňských hlavách s ušima přisátýma k lebce, jsou tak bezelstní, že koně většinou své hrozby nenaplní - zřejmě si je zařadí mezi oslabené jedince. Většinou však neznamená vždy a na Equichannelu asi nemusím nosit dříví do lesa s odstrašujícími zážitky. Stačí zabrousit do diskuzí na toto téma.

Tip na zamyšlení: Naskýtá se zajímavá otázka např. u parkurových koní, kteří během jízdy mezi skoky prudce pohybují ocasem - názory, že koně něco bolí a není v pohodě, nemusí být na místě. Může jít o jedince, který je při parkuru až agresivně zaujatý při překonávání překážek.

Předmět agrese

Agresivita vůči koním

Omezený zdroj potravy
U domestikovaných koní není agrese u krmení výjimkou a boj o kupku sena může být příčinou půtek mezi členy stáda na omezeném prostoru - zatímco na rozlehlé pastvině je trávy pro všechny dost a koně si svůj trs trávy nebrání.

Hierarchie
Obecně u jakékoliv hierarchie zvíře může ustoupit u některých záležitostí a na druhou stranu se postavit dominantnějšímu zvířeti, pokud si chce chránit nějaké cennější věci. U klisen to může být ochrana jejich hříběte. Podřízenější kůň si chrání porci ovsa, ale ne seno. Někteří koně jsou tyrani. Neustále ostatní koně odhánějí, nepustí je k napajedlu nebo okupují balík sena a neustále se k ostatním chovají agresivně.

Vyskytne-li se jedinec, který neustále vyvolává potyčky a tyranizuje ostatní, je lepší ho oddělit nebo pokud je možnost, zařadit ho k dominantnějším koním. Stejně tak, jestliže je některý jedinec trvale utiskován, je lepší ho oddělit nebo ho zařadit do vhodnější skupiny. Agresivní chování se objevuje při zařazování nováčka. Pokud to nejde hladce, pomůže ho zařadit nejprve do skupiny koní, kteří jsou v tomto stádě svým postavením někde uprostřed - tedy mezi koně, kteří nejsou ani moc dominantní ani moc submisivní. Většina bojů, které vidíme v ustálené skupině, jsou však jen hry (ale jestliže jsou hrátky příliš drsné, je lepší koně rozdělit).

Někdy nebývá vhodné mísit klisny s valachy. Někteří valaši mají dosud sexuální paměť a v době říje klisny nadměrně obtěžují a navíc bojují mezi sebou. To se týká i hřebců, kteří jsou pohromadě s valachy. Některým to nevadí a společnost valachů tolerují. Hřebci mohou být na pastvě s klisnami, ale riziko zranění klisnou je vysoké. Klisny s hříbaty mohou být agresivní při ochraně hříbat jak na valachy, tak na hřebce.

Asociální koně versus stádo

Kůň žijící delší dobu v izolaci (jen s lidmi), je po příchodu do stáda v roli slepého - nedokáže číst řeč ostatních, reaguje neadekvátně. Jako kdyby nevěděl, že je kůň. Však ono ho stádo srovná, slýcháváme dnes často. Ano, pokud se jedná o koně, který v izolaci nežil příliš dlouho. Představte si, že najdete dítě žijící někde ve sklepě do svých patnácti let a dáte ho s nejlepšími úmysly do třídy mezi vrstevníky, aby si zvyklo nalidi. Jaký stres a jaké důsledky by se daly čekat? Bude to pro něj cizí prostředí, kterému nerozumí.

Nezapadne, bude tlačeno na okraj, šikanováno nebo se bude nepřiměřeně bránit. Znám koně, který žil tak dlouho jen s lidmi, že jeho bezpečné zařazení do stáda není možné. Koní se bojí a utíká od nich skrz cokoliv, co se dá prorazit. Přesto se těší výbornému zdraví a vitalitě, je pravidelně ježděn svou nynější majitelkou do přírody, má otevřený typ stáje. Ač je jeho spokojenost z našeho hlediska relativní - aniž bych zpochybňovala důležitost socializace ve stádě, v jeho případě a vzhledem k věku (20) bude lepší, když zůstane tam, kde je. Můžeme to přirovnat k případům tzv. divokých dětí, které vyrostly v divočině a byly vychovávány vlčí smečkou nebo mezi opicemi. Snaha o jejich socializaci jim ve všech případech ublížila - nebo vůbec nepomohla. Tyto děti se již nikdy nenaučily mluvit (např. nalezenec Peter, který mládí strávil v divoké přírodě a i když se ho ujal britský královský pár a dožil se 70 let, nenaučil se více než dvě slova). Dalším příkladem jsou sestry Amala a Kamala z Indie - nalezeny ve věku 1,5 a 7 let s vlčí smečkou, zemřely po přechodu do lidské společnosti na následky stresu.

Psi také přirozeně žijí ve smečkách a protože lidé obvykle nemají možnost jim smečku dopřát, jsou odkázáni na lidskou rodinu a občasné kontakty s příslušníky svého druhu na vycházkách. Rozhodně to však pro ně není přirozené, přesto je obecně tolerováno, že psí smečku nahrazuje člověk. U koní je to samozřejmě složitější, protože vzhledem k jejich fyzické převaze je jakákoliv odchylka v jejich socializaci potenciálně nebezpečná - pro ně samé, pro lidi i pro stádo, které by je mělo přijmout.

Agrese vůči lidem

Jak již bylo výše zmíněno, mnoho problémů s chováním mezi různými druhy zvířat vzniká proto, že své pocity nebo úmysly vyjadřují různými způsoby. Koně jsou mistry v odezírání nejmenších nuancí v řeči našeho těla, protože to je způsob, jak se dorozumívají mezi sebou. Jestliže se projevujeme podřízeně nebo se dokonce bojíme, jsou sebevědomější a v některých případech se mohou chovat agresivně - a s každým dalším vítězstvím jejich agresivita roste. Možná jste byli svědky případu koně, který se choval vzorně a přátelsky a po příchodu k nezkušenému majiteli najednou začal kopat a kousat. Je to také vysvětlení, proč pět bývalých majitelů stejného koně může mít na jeho povahu pět různých názorů. Platí to i u opačného konce - pokud se projevujeme příliš dominantně, sebejistý kůň se může pokusit ukázat nám jeho pozici. Jestliže svůj postoj nezměníme, má to v sobě potenciál vedoucí k agresivnímu postoji nebo jeho eskalaci. Vezmeme-li v úvahu, že i poník nás značně váhově převyšuje, dostat se s koněm do přímého boje by nebyl dobrý nápad.

Hodně z toho, co se lze považovat za agresi, má souvislost se špatnou výchovou v mládí. Koně musí být od prvních kontaktů s člověkem vychováváni k tomu, aby respektovali náš prostor a naše vedení. Zvláště důležité to je u osiřelých hříbat. Je dobré si uvědomit, že agrese může být i výsledkem učení - kdy takovéto chování jedinci projde.

Na druhou stranu je stejně špatná extrémní výchova. I koně vstupují do individuální zóny koně výše postaveného a není pravidlem, že jsou vždy tvrdě odehnáni. Trestat nebo odhánět koně pokaždé, kdy se k nám sám od sebe přiblíží a je jasné, že má přátelské úmysly, není tím nejlepším návodem na pohodový vztah.

Velmi spornou kapitolou výchovy jsou „elektrické" obojky, u kterých výrobce vyzdvihuje to, že si kůň nespojuje bolest ze šoku s člověkem (např. Tri-tronics ViceBreaker). Nedovedu si představit, co to s povahou koně může udělat, protože v jeho pojetí se odehrává cosi totálně nelogického. Jsou však na to i jiné názory a studie potvrzující, že i extrémní agresor ve stádě dal po několika "lekcích" pokoj.

Už ve středu se můžete těšít na pokračování článku o agresivitě koní, které bude pojednávat o jejích zdravotních příčinách.

Zdroje informací:

Konrád Lorenz - Agresivita živočichů (Mladá fronta Praha 1992)

Identifying Abnormal Equine Behaviour - L. A. Lawrence, N. L. Gates, D. G. Bowers

Agression in Horses - Linda Aronson DVM

Agression in Horses - Sharon Lynn Crowell-Davis

Preklinické modely agresivity - Martin Votava 2006

Konrád Lorenz - Takzvané zlo

Aggressive behaviour associated with naturally elevated serum testosteron in mares - Bonnie V. Beaver a Max S. Amos Jr.

Current Therapy in Equine Medicine - N. Edward Robinson, Kim A. Sprayberry