Rok 1991 s Fabiennem

Psal se rok 1991, když jsem s Vámi v Cáchách dělal rozhovor. Napadlo by Vás, že tu budete závodit i po pětadvaceti letech?

„Ani ne,“ směje se Isabell, „na závodění jsem se tehdy tolik nesoustředila. Více pozornosti jsem věnovala studiu. Plánovala jsem si kariéru právničky, takže jsem předpokládala, že na závody nebude tolik času. Nenapadlo mne, že změním zaměření a své priority. Ale život nás vede různými cestami. Padla otázka, co by se stalo s naší farmou? Co bych měla dělat? Měla jsem to štěstí, že se z mého koníčku a vášně stala moje profese. A naštěstí jsem stále tu – a v dobré formě!“

Vždy to nebylo jen o úspěších, zažila jste skvělé chvíle na vrcholu, ale také ne tak úžasné momenty. Vždy jste ale zvládla…

„…vrátit se zpět. Ale to je život sportovce. Nemůžete být nahoře pořád, prožijete svoje vrcholy i pády. Výzvou je se vrátit poté, co se vám nedaří. Vždy jsem měla skvělou pozici díky úžasným koním. Ne pokaždé to byli mistrovští koně, ale byli to kvalitní koně na mezinárodní soutěže, do první desítky či patnáctky. Navíc tím, že se neustále objevují noví mladí talentovaní koně, člověk nikdy neztrácí motivaci.“

Když si vzpomenu na rok, kdy jste nedokončila úlohu se Satchmem a o dva roky později jste s ním vyhrála medaili na OH v Pekingu…

„Ale to jsou přesně ty momenty, díky kterým víte, že se můžete vrátit zpět. Je to možné, musíte jen pokračovat a najít řešení – najít klíč ke každému koni. Neexistuje bezproblémový kůň. Kůň, který by neměl své silné a slabé stránky. Důležité je najít k němu klíč a když to nefunguje, musíme najít jiný. Tohle je skutečně to, co miluji, a proto jsem pořád tady v Cáchách. Miluji možnost formovat a vzdělávat koně do Grand Prix. Mít vizi pro mladého koně, promyslet si, že letos by to do top Grand Prix mohl dotáhnout, a projít s ním všemi strastmi po všechny ty roky – čtyři až pět let, než jej nahoru dovedete. To je to, co na tomto sportu mám tolik ráda, co jej dělá nadčasovým.“

Máte nějaká kritéria pro koně, které berete do tréninku? Protože většina Vašich koní je naprosto rozdílných. Když jste přesedlala z Warum Nicht na El Santa, jeden z mých přátel mezi žurnalisty řekl, že Isabell přešla od ježdění žirafy na hrocha…

„U každého koně je to první pohled: elastičnost, pohyb, klus, cval, krok, a pak se zamyslet nad tím, jak bude vypadat později po gymnastice – jak nasvalí? Vezměme si například Dona Johnsona. Potřeboval pět šest let, než byl dostatečně nasvalený, než jsem změnila jeho tělo. To nějakou dobu trvá. Samozřejmě je vše jednodušší, když máte koně jako je Weihegold, což je kůň bez podobných problémů. Prvním krokem výběru je si na koně sednout a jaký z něj má člověk pocit, pak si představit, jaký by mohl být za pár let.“

Na Donu Johnsonovi jste musela vidět něco, co stálo za všechny ty roky tréninku…

„Když jsem ho viděla prvně stát vedle přepravníku, pomyslela jsem si, jak tohle k čertu bude fungovat? A pak jsem ho viděla se hýbat a pomyslela si, páni, ten kůň snad nemá kosti v těle, jak je elastický. Ano, zlobil, ale říkala jsem si, že pokud nasvalí správně, pak se z něj stane pěkný a vážně hodně dobrý sportovní kůň, protože jeho intelekt a elastičnost byly vážně skvělé. Nakonec to všechno trvalo o dva roky déle, než by to trvalo s koněm s jinou stavbou těla. Ale konečný výsledek vám dodá sebejistotu a jste pak opravdu spokojeni sami se sebou i s vaším koněm. Podívejte se na ME v roce 2015, ve Freestyle jsme byli čtvrtí – což je s tímhle koněm, jako byste vyhráli! Byla jsem tak pyšná, že se z něj stal kůň, který se dostal mezi nejlepší pětici na světě. Bylo to vynikající. Výborný výsledek pro mne coby jezdce a trenéra.“

Gigolo

Don Johnson

El Santo

Když jste začala trénovat s Dr. Schulten-Baumerem, byl to myslím právě on, kdo přišel první s nápadem na zařazení skokového tréninku, prodlužování a zkracování a gymnastické práce.

Dr. Schulten-Baumer je člověk, který mi dal základy a šanci naučit se jeho způsob trénování, naučit se, jak rozvíjet schopnosti koní a připravit je do Grand Prix. Pracovala a trénovala jsem s ním šestnáct let a bez něj bych tu určitě nebyla. Teď už tomu bude šestnáct let, kdy to vše dělám sama, samozřejmě ale s pomocí, obzvláště od Madeline Winter-Schulze.“

„V životě mne potkala dvě neuvěřitelná štěstí – prvním byl Dr. Schulten-Baumer a druhým Madeline. Bez nich bych u tohoto sportu nezůstala. Ale po Dr. Schulten-Baumerovi jsem si musela dokázat, že to zvládnu sama. Naučit se sama analyzovat a sama rozvíjet své koně. Trvalo mi několik let, než jsem ten cit získala, ale teď se cítím jistě a bezpečně, i když vedle mne nikdo nesedí.“

Isabell a Pan Doktor

„Několik let jsem spolupracovala také s Wolframem Wittingem, který mi dodal sebedůvěru. Neříkal mi, co změnit, bylo to spíše tak, že vedle či za mnou seděl někdo, kdo říkal: „Trošku tady, trošku tam“. Co jsem potřebovala, bylo, aby mi někdo pomohl být sama sebou.“

S Wolframem Wittingem

„Krok za krokem jsem se učila dělat vše lépe, hledat, kde jsou má nejslabší místa. Ve spolupráci s Jose Garciou Mena jsem pochopila problémy v piafování Ernieho (neboli El Santa). Dal mi nápady, nové impulzy pocházející od člověka lepšího, než jsem já. To byl počátek naší spolupráce, z níž se poučili i moji zaměstnanci, koně, celá stáj, a to byl velmi důležitý krok vpřed.“

Jose Garcia Mena

Od té doby, co se reprezentační trenérkou stala Monica Theodorescu, jezdíte jinak.

„Možná ani ne jinak, ale je to více sebejisté. Máme blízký vztah, neboť se známe velmi dobře. Ví, jaká jsem a já vím, jaká je ona. Obě víme, jaké to je vjet na obdélník. Opravdu rozumí různým situacím, které nastávají při opracování, takže společně můžeme pracovat. Jsem s ní jako s trenérkou skutečně šťastná. Člověku to prospěje, když ten vedle něj či za ním přesně ví, jak to chodí a oč jde.“

S Monicou a Madeline

„Nikdy se nepřestanete učit. To se mi stalo např. ve středu. Emilio byl ve velmi dobré formě a tento rok zajel velmi dobré závody blízko k 70 % a tady v Cáchách se mi povedla opravdu hloupá chyba při opracování. Byl venku trošku rozhozený z celé té atmosféry, a tak to nebylo ono. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem jej nemohla ukázat tak, jak jsem měla. Doufám proto, že si dnes večer povedu lépe.“ (A vedla, v Grand Prix Special získala 78,725 %.)

Emilio v Cáchách

„Pětadvacet let v tomto sportu, ani nevím v sedle kolika koní, a stejně musí být člověk připraven se učit, pracovat na sobě a zlepšovat se. A v tom mi Monica pomáhá.“

Když se na veřejnost dostaly metody dr Schulten-Baumera, byly trochu kontroverzní, koně byli ježděni velmi hluboko a kulatě – ale nebyl to rollkur, nebo ano?

„Samozřejmě, že to určitě nebyl rollkur, bylo to ježdění hluboko a kulatě a vždycky to záviselo na koni. Hannes (Warum Nicht) byl kůň, který kvůli své stavbě těla skutečně potřeboval jít dolů s krkem, jinak byl přesně to, co jste říkal – tak trochu žirafa.“

Warum Nicht

 „Opravdu jsem ho musela jezdit hluboko a kulatě. Byl vždycky trochu lekavý, takže během dvou vteřin dokázal jít z krásně kulatého krku do příliš napřímené žirafy, takže byla docela výzva udržet ho ve správném držení.“

Warum Nicht při objíždění obdélníku

 „Ale když se podíváte na Satchma, ten vyžadoval úplně jiné ježdění, tam bylo vždycky nejtěžší zvládnout jeho temperament. Měl období zhruba dvou let, kdy opravdu panikařil, bál se a nemohla jsem najít způsob, jak ho uklidnit a dodat mu sebejistotu. Vyzkoušeli jsme opravdu všechno, co jsme znali – míň práce, víc práce, lehčí práci, těžší práci, všechno, co normálně zkoušíte, když hledáte řešení. Pak jsme zjistili, že má problém s okem, a bohužel na pekingských hrách se v jednu chvíli stalo, že měl opravdu velký problém s obrazovkou a vyděsil se přímo při úloze.“

Satchmo - tady dobře

A tady se nedaří

 „Ale nikdy poté ani předtím tento problém neměl, jen po té oční operaci. A proto říkám, nevzdávej to, vždycky zkus všechna možná řešení. Nechci hledat řešení v medikaci, ale někdy se jedná o zdravotní problém.“

Musela to být strašně smutná chvíle ukončit závodní kariéru Belly Rose kvůli zranění…

„Samozřejmě, byl to můj nejlepší kůň vůbec, můj snový kůň. Uvidíme, já doufám, že se podaří přivést ji zpět. Je to naše velká naděje, ale člověk nikdy neví. Je příliš brzy dělat si naděje, ale šance tu je a já doufám, že ten pocit s ní ještě někdy zažiju.“

Bella Rose

Kolik let už jezdíte v sedlech Bates?

„Víc než třicet let. Začala jsem myslím v roce 1987.“

A jak se německá jezdkyně dostala k australské firmě?

„Přišlo to přes německého distributora Waldhausen, on prodával sedla Bates a Wintec. Koupili jsme pro našeho koně sedlo Wintec, potom jsme viděli tohle a řekli si, že tohle partnerství bychom měli zkusit. Promluvili jsme si o tom s Ronem Batesem a teď už to není jen obchod, ale přátelství. Je skvělé mít partnerství se sponzorem tak dlouho.“

Weihegold