Článek vyšel v The Horse Magazine v srpnu 2017: www.horsemagazine.com/thm/2017/08/the-great-dressage-judging-controversy-does-it-really-exist/

Princezna Nathalie zu Wittgestein nedávno vyměnila svou roli mezinárodní drezurní jezdkyně za roli trenérky dánské reprezentace. Coby aktivní jezdkyně startovala na dvou OH (Peking, Londýn), čtyřech Světových jezdeckých hrách (Jerez, Cáchy, Lexington, Normandie) a čtyřech finále Světového poháru – s Digbym, odchovancem své matky, byla na finále v Lipsku v roce 2011 čtvrtá. Vždy mi přišlo, že Nathalie je závanem čerstvého vzduchu na drezurní scéně, o otázkách přemýšlí a říká, co si myslí.

Na internetu se rozjela obrovská kampaň, dle které je v posuzování drezurního sportu obrovská krize a nabízeno je několik řešení, které zahrnují matematická řešení či chytré aplikace. Vážně je to tak hrozné?

„Myslím, že ta krize se vytváří svým způsobem sama. Dle mého je dobré o rozhodování mluvit, tak aby rozhodčí byli otevření a byli schopni o hodnocení mluvit. Musíte mít možnost za nimi přijít a zeptat se, proč hodnotili takto a proč takto. Proč dali tuhle nebo tamtu známku? Mnoho rozhodčích je otevřeno k diskuzi a mluví s vámi, ale jsou tací, kteří se snaží hned bránit, ať už se rozhodli jakkoliv.“

„Myslím, že to, co se nyní děje, je nebezpečné, navrhované změny nepomohou. Dle mého je řešením vzdělávání rozhodčích, to je nejdůležitější. Starý systém ve skutečnosti funguje, ale rozhodčí musí vědět, jak používat manuál. Jsou tací, kteří manuál skutečně velmi dobře využívají, ale i tací, u kterých je tomu naopak. Pětihvězdičkoví rozhodčí musí jít a říct: „Chceme vidět toto a nechceme vidět toto“ a musí se toho držet. To je můj názor. Pořád jsou ve starém systému rozdíly, musí vědět, co chtějí vidět a co ne.“

Co si myslíte o systému Katriny Wüst, tedy o tom, že se budou před freestyle úlohou předávat plány, aby mohl být posouzen stupeň obtížnosti?

„Podle mne je velmi dobrý, protože konečně mohou rozhodčí říci, tohle bylo těžké a tohle ne. Pokud porovnáte freestyle, který Anky jezdila s Bonfirem nebo Salinerem, a freestyle Isabell, najdete mezi nimi rozdíl právě ve stupni obtížnosti. Isabell jela na Grand Prix úrovni a Anky rozhodně ne.“

Pojďme se tedy zeptat Isabell Werth, co si myslí. Opravdu tu máme krizi?

„Já ji také nevidím. Vždy tu byly diskuze, s čímž souhlasím. Je třeba diskutovat o tom, co je třeba vylepšit, ale nevidím řešení ve škrtání nejnižší a nejvyšší známky. Vždyť nakonec je důležité, jak to všech pět rozhodčí vidí, protože na dlouhé stěně to může vypadat jinak než při pohledu z C. A to není vtip, je tomu skutečně tak – a některé koně je opravdu těžké posuzovat. Myslím, že by bylo smutné škrtnout nejnižší známky – vždyť to může být přesně to pravé hodnocení z pohledu daného rozhodčího. Nebo škrtnout nejvyšší známky – na jednu stranu chceme všichni co nejvyšší známky, chceme zvládat špičkový sport s jízdami hodnocenými 80 a více procenty. Proč by se měli rozhodčí bát dávat vysoké známky jen proto, že právě jejich hodnocení bude možná vyškrtnuto? Proč? To přece není řešení.“

„Dle mého je cestou pro zlepšení posuzování drezurního sportu vzdělání rozhodčích z menších zemí, kde nemají tolik zkušeností a základy jako u nás. Vzdělání, učení rozhodčích a také porota (komise) umožňující sankcionování rozhodčích, kteří posuzují špatně nebo posuzují výkony dle státní příslušnosti soutěžících. Pokud tak činí, měli by být stejně, jako je tomu u fotbalu, staženi.“

„Podle mě je řešením větší profesionalita, vytvořit profesionální komisi rozhodčích. Ne mít rozhodčí, kteří cestují po celém světě a snaží se to skloubit se svým zaměstnáním. Potřebujeme lidi, kteří jsou nezávislí a profesionální.“

„To je dle mého způsob, jak zlepšit hodnocení drezurního sportu. Je to mnohem lepší než říkat, že tu teď máme krizi špatného hodnocení. V současné době jsou zcela jiné základy drezury, než byly před dvaceti lety. Tehdy v drezurních soutěžích startovala hrstka národů, teď je z drezury globální sport, kterého se účastní více národů a my tak nyní musíme zajistit vzdělání slabším rozhodčím místo toho, abychom hledali jiný formát pro hodnocení drezur.“

„V minulosti už jsme zkoušeli škrtat nejvyšší a nejnižší hodnocení, je to jako mít týmy se čtyřmi jezdci, týmy se třemi jezdci, týmy s třemi a půl jezdci, jako tomu bylo v Londýně… Někdy to na mne působí jako „Á, máme nového prezidenta, tak to zase musíme změnit formát“ – jen aby se něco změnilo. Od té doby, co se věnuji jezdeckému sportu, se počet jezdců v týmu měnil už tolikrát, že bych to ani nespočítala, a jaký je výsledek? Všichni víme, že čtyři jezdci na každý tým jsou tím nejlepším řešením, protože je to pro všechny nejspravedlivější. OK a teď tu zase máme tři týmové jezdce, tak jsem si jista, že se zase bude vše měnit.“

Co říkáte na nápad dát rozhodčím předem k dispozici choreografii freestyle testu, aby mohli posoudit stupeň obtížnosti…

„Je skvělým zlepšením, že máme nyní systém, u kterého je jasně znát, že tento stupeň obtížnosti je na 9,2 nebo je 8,5 nebo cokoliv jiného. Je to další krok k tomu, jak udělat hodnocení drezurního sportu objektivnějším. Freestyle není tak objektivní jako klasické soutěže, ale pomůže to k větší objektivnosti. Je vážně frustrující jet jeden týden za 9,5, další za 8,5 a následující za 7,5 – nakonec vlastně vůbec netušíte, jaké úrovně obtížnosti vaše jízda dosahuje – nízké, či vysoké? V minulosti se tomu tak stávalo, vždy to bylo více subjektivní, ale nyní máme objektivní plán a víme, že pokud předvedeme ve freestyle tohle, tohle a tohle, pak dosáhneme určitého stupně obtížnosti. To je hodně spravedlivé řešení.“

Robert Dover má za sebou dlouhou kariéru drezurního jezdce a nedávno začal působit také coby trenér amerického drezurního týmu. Ukázal se také jako nezávisle myslící komentátor dění v jezdeckém světě. Jaký je jeho názor?

„Jako první bych rád řekl, že dle mého nejsme v žádné nebývalé krizi. Krize tu byly už od prvního dne, kdy jsem začal startovat na mezinárodních soutěžích! Coby kolektiv (drezurní jezdci) jsme si během těch let prošli tolika chvílemi, kdy jsme si říkali, že to bude konec tohoto sportu v podobě, v jaké ho známe – nebo co se to s tím hodnocením děje?“

„Pamatuji si například na Olympijské hry v Soulu v roce 1988, kdy jsem jednomu z novinářů říkal: „Jak má veřejnost rozumět tomu, jakým způsobem se udělují známky, když tomu nerozumí ani sami jezdci?“ Tehdy byl hlavním rozhodčím pan Niggli a stál asi dva metry ode mne a slyšel to. Přišel pak ke mně a řekl: „Víš Roberte, to nebylo moc nápomocné.“ A já mu odpověděl: „Vždyť je to ale pravda, pane Niggli.“ A to bylo v roce 1988 a jak říkám, neustále se pohybujeme v kruzích, a to v přeneseném i pravém slova smyslu.“

„To je povaha našeho sportu, ale návrhy, které by mohly přejít ve velké změny, jako ty, které zmiňujete, normálně zůstávají jen řečmi. Upoutají pozornost čím dál většího počtu médií, protože díky internetu máme mnohem rychlejší transparentnost. Něco Vám řeknu a místo toho, aby se to objevilo v časopise až za týden, se to nyní publikuje během minuty a vznikají debaty. Dle mého jsou všechny tyto debaty v pořádku, ukazují další a další možnosti, ale nakonec dle mého převáží zdravý rozum.“

Mariette Withages pískala své první mezinárodní závody (CDI Brusel) v roce 1974. V roce 1989 se stala pětihvězdičkovou rozhodčí a byla na dvou Světových jezdeckých hrách (Řím a Jerez), Olympijských hrách v Sydney a pískala v Aténách. Mariette byla hybnou silou vzestupu freestyle a společně s Reinerem Klimke a Hermanem Duckekem stála za vznikem Světového drezurního poháru. Dnes už je Mariette „příliš stará“ (alespoň dle názoru FEI) aby byla stále rozhodčí, ale byla členkou jury na Mistrovství světa mladých drezurních koní v Ermelu, kde jsem s ní mohl hovořit.

Opravdu se hroutí svět?

„Nevěřím v krizi, ale věřím, že co nám chybí nejvíce, je právě více vzdělání pro rozhodčí – a vzdělání je mnohem, mnohem lepší než jakýkoliv systém. Ať už vymyslíte jakýkoliv systém, vždy v něm bude figurovat lidská slabost.“

Jde ale naučit ten správný cit, ono „oko“ na koně a jezdce? Rozený „koňák“ se podívá a hned vidí koně v tenzi, pokud ale někdo toto „oko“ nemá, nevím, jak jej to chcete naučit…

„Pokud nemáte látku, neušijete oblek. Dle mého musí každý rozhodčí mít „oko“, protože zpočátku začínají pískat pod svými federacemi na nižších soutěžích a následuje vzdělávání, díky kterému postupují výše. To znamená, že ono „oko“ vytrénujete, stejně jako cit a znalosti.“

Pokud se ale ohlédneme na éru Salinera, vypadá to, že tehdy onen cit a oko rozhodčí ztratili, protože vše vyhrával kůň v tenzi.

„Dle mého je neztratili, ale dle mého byli lidé pod vlivem tisku a tlaku více či méně nuceni. A já stále věřím, když se svými kolegy mluvím, že ono oko a ten cit stále mají. Ale jsou lidé, kteří znejistí ve chvíli, kdy mají hodnotit, a já chápu, že tak ztrácejí některé ze svých schopností.“

Jaký je Váš názor na odevzdání choreografie rozhodčím před kürem, aby mohli posoudit úroveň obtížnosti?

„Dle mého to může mít pozitivní dopad, ale u menších závodů to bude komplikovanější. Pro šampionáty to rozhodně není špatný nápad.“

A co škrtání nejlepšího a nejhoršího hodnocení?

„Z toho mám smíšené pocity. Pokud by tento systém škrtání nejlepšího a nejhoršího hodnocení fungoval před deseti, patnácti lety, pak bychom neměli žádnou Anky, žádnou Isabell, žádného Valegra. Odebráním nejvyššího hodnocení bychom přišli o všechny hvězdy – a náš sport hvězdy potřebuje. A pokud škrtnou nejnižší hodnocení a bude to moje hodnocení, když coby rozhodčí na straně uvidím jazyk visící z huby a dám čtyřku – pak by měl být titulek: „Sbohem hvězdy, vítej průměrnosti!“

Vzpomínám na jedno mistrovství Evropy, kde dal švédský rozhodčí nejnižší známku Delphi – ale byl také jediným, kdo viděl nepravidelnost v pasáži…

„To, že dáte nejnižší známku, neznamená, že jste špatný člověk.“

Mluvíte o vzdělávání rozhodčích, ale zcestovala jste celý svět s cílem vylepšit vzdělávací programy a pořád tu máme nepochopitelná rozhodnutí z šampionátů, a dokonce i olympijských her…

„Dle mého na olympijských hrách může docházet k nepochopitelným známkám, ale pokud se zeptáte těch rozhodčích, dostanete jasnou odpověď. I když jich je tam sedm, sedí na různých pozicích a vidí tak vše z různých úhlů. Možná vám to přijde jako laciná výmluva, ale opravdu není. Dokud budeme mít rozhodčí, dokud bude tento sport rozhodován, vždy najdeme rozdíly, ale měly bychom – a to je součást vzdělávání – po soutěži vzít video, vzít výsledky a vše to probrat. Za to vše by měl být zodpovědný hlavní rozhodčí. Je pravidlem, že pokud se hodnocení liší o 5 %, pak se toto musí učinit, a dle mého je to opravdu zdravé a správné pravidlo.“

„Nevěřím ve výrazné změny v systému hodnocení, věřím jen ve vzdělání.“

Po Cáchách se hodně mluvilo o Cosmovi a küru. Co myslíte, budou muset zajet ještě několik velmi dobrých jízd, než budou skutečně uznávání?

„Nevím jak s hodnocením freestyle, ale pokud mluvíme o rozhodčích v Cáchách, tak ti většinou vědí, o čem mluví…“

Pamatuji si mistrovství Evropy v Cáchách, kde jeden z rozhodčích ohodnotil kulhajícího vraného hřebce vyšší známkou než čistě jdoucího vraného hřebce, a nakonec byl vyslán hodnotit OH v Riu…

„Možná. Lidé mají dojem, že se musíte stát slavnými, než získáte vysoká skóre, ale tak tomu dle mého není. Neříkám, že tomu tak není u 100 % rozhodčích, ale u většiny z nich ne.“

Myslím, že na Světových jezdeckých hrách ve Francii zajel Verdades skvělou Grand Prix úlohu, ale několik rozhodčích to tak nevidělo a až ve Special si uvědomili, co vidí, a teprve tehdy mu dali zasloužené známky…

„To se opravdu může stát, ale musí to také přiznat…“

Většinou se dají nalézt celkem bláznivá individuální hodnocení (známky), ale většinou dává konečný výsledek smysl…

„Ano, to je něco, co je zřejmé. To je pravda.“

Mluvili jsme o jízdě Andrease Helgstranda tady v Ermelu na MS mladých drezurních koní, což byl naprosto odlišný styl od jeho jízdy ve Verdenu před dvěma lety. Znamená to, že se hodnocení drezury obrací správným směrem? Možná se pod vedením Carla a Charlotte hledá harmonie?

„Neměla bych říkat, že je to nová cesta, ale je to cesta, jaká tu vždy měla být…“

Ale z té cesty se lehce odbočilo…

„Dle mého byl úspěch Carla a Charlotte skvělý, lidé začali skutečně přemýšlet a mluvit o tom, a nyní vidí, o čem drezura je.“

Zajímavé je, že v nedávném vydání Horse & Hound vyjádřil Carl Hester znepokojení nad tím, kam debata kolem hodnocení drezurního sportu vede. Carl dle svých slov nemá námitky proti kodexu bodů, který by rozhodčím pomáhal, ale znepokojuje ho diskuze, která se vydala směrem k systému založenému na počáteční známce 10, ze které by se podle striktních pravidel body odečítaly.

„Jak můžete začínat 10 u koně, který nemá schopnosti na to, aby onu 10 získal?“ ptá se Carl. Chválil roli Erica Lette vedoucího drezuru v devadesátých letech, jenž vyzdvihl pozitiva a posunul tak hodnocení drezur od „politických chyb“ a naznačil, že nejhorším výsledkem takového scénáře bude „návrat ke korektnosti, ale typům testu jak pro myšky na klíčku, kde prostupnost, elasticita a projev budou až na druhém místě, nebo přijdou úplně vniveč“.

Christoph Hess je další vášnivý a pohotový komentátor drezurního dění. Bývalý šéf vzdělávání Německé jezdecké federace v současné době pilně cestuje po světě a je rozhodčím pro drezuru i všestrannost, zároveň trénuje. Nejvíce známý je ale právě jako rozhodčí komentátor, jako tomu bylo např. i na MS mladých drezurních koní. A jaký on má názor – je krize, nebo není?

„Neřekl bych, že je zrovna krize, ale rád bych zmínil, že vždy bylo třeba opatrně diskutovat o tom, co děláme. Pro mne není rozhodující mít sedm rozhodčích – dle mého je jeden kompetentní rozhodčí lepší než sedm rozhodčích. Dle mého je důležité neustále diskutovat o tom, co děláme – na konci dne by si měli rozhodčí spolu sednout a velmi pozorně se podívat na známky a přemýšlet o nich – co můžeme udělat lépe?“

„Pokud není například nějaký kůň uvolněný a nestojí nehybně při pozdravu, nemohu mu dát vyšší známku, než je 5. Občas takové koně vídám a dostávají známku 6,5 a já si říkám, jak je to možné? Je důležité mít jasnou červenou čáru – co je dostačující, čárka, co je uspokojivé – a pokud budeme mít dojem, že to není dostačující, není uspokojivé, pak musíme jít níže až na 5 nebo 4.“

„Na druhou stranu musíme být stateční, možná ještě statečnější, abychom skutečně dávali vysoké známky, pokud uvidíme pohyb, který je, z pohledu škály vzdělávání, dobře proveden. Musím říci, že my rozhodčí jsme příliš často uprostřed. Nejsme na tom dobře s nízkými známkami, ale ani s těmi vysokými. Naše hodnocení odpovídá často 6,5 nebo malé 7.“

„Pokud se mne zeptáte, zda máme problém, tak to je dle mého problém. Není to ale problém roku 2017, je to problém vzhledem k tomu, že rozhodčím je lidská bytost, která uděluje známky.“

A co řešení, která jsou navrhována: škrtání nejnižšího a nejvyššího hodnocení, použití aplikací pro měření pohybu ve freestyle…

„Upřímně nejsem příznivcem technických věcí. Dle mého se má počítat každá známka každého rozhodčího, protože pokud škrtneme ty nejnižší a nejvyšší, budou si rozhodčí myslet, že pokud jsou uprostřed, jsou ti nejlepší rozhodčí na světě. To ale dle mého není to správné hodnocení drezur. Rozhodčí, který je dostatečně statečný na to, aby dal vysoké nebo nízké skóre, je lepším rozhodčím než rozhodčí, který pořád hodnotí uprostřed. Pokud škrtneme nejvyšší a nejnižší známky, pak nám z toho nakonec vzejdou rozhodčí, kteří hodnotí uprostřed hodnoticí škály. A to je problém.“

Líbí se Vám systém měření úrovně obtížnosti ve freestyle?

„Tohle může fungovat, je to velmi technické, já vím, a pokud bych já byl tím, kdo má poslední slovo, byl bych proti. Raději bych do budky pro rozhodčí dal vždy dva rozhodčí, celkem tedy šest rozhodčí v B, C a E, jeden by vždy sledoval umělecký dojem a druhý technické provedení. Takovéto posuzování ve dvou rozhodčích jsem zkoušel například na speciální klinice s Wimem Ernesem ve Warendorfu (jaká škoda, že zemřel) a přišlo nám, že tento systém je absolutně nejlepší. Měli jsme celkem živou diskuzi – velmi pozitivní a konstruktivní  – a dle mého z toho vzešly dobré známky. Z našeho úhlu pohledu jsme měli ty správné známky, jeden se koncentroval na hudbu a umělecký dojem a druhý na techniku.“

„Tento systém se mi líbí více než začínat s vypočítanou úrovní obtížnosti. Co když se počítač rozbije? Pak by byl velký problém. Bude proto potřeba opravdu kvalitní počítačový systém a v každé budce pro rozhodčí také dobrá obsluha počítače. Víc se mi líbí diskuze o dvou rozhodčích, kdy by byly tři výsledky.“

Joep Bartels je dalším z těch, kteří ovlivnili moderní drezuru, byl u vzestupu nizozemského týmu v roce 2000. Také díky svým symposiím v akademii Bartels ovlivňoval světový názor na drezuru.

Opravdu tu máme krizi? Opravdu musíme hodnocení drezurního sportu předat do rukou matematiků a chytrých aplikací, abychom odstranili lidský element?

„To je věčné téma, nic nového. Svým způsobem to patří k drezuře a svým způsobem je to smutné. Na jednu stranu je to také velmi zajímavé, ale podle mne se to nikdy nezmění. Nevěřím na kouzla, ale celý život procházím vývojem a věřím, že pokroku lze dosáhnout také pohledem na jiné sporty, například na gymnastiku – jak to dělají oni? Myslím, že pokrok je možný a ano, je tu několik kroků, které bychom mohli podniknout, ale dle mého to není tak zlé, jak teď všichni říkají. Ale ano, je tu prostor pro pokrok.“

Líbilo by se Vám škrtání nejnižšího a nejvyššího hodnocení?

„To rozhodně. Nic bych neměnil, ale je to dobré pro komunikaci našeho sportu. Nic to nezmění, protože statistici udělají své a v soutěži 30 jezdců to možná ovlivní jeden výsledek, ale je to signál vnějšímu světu a je to perspektivní. Já proto říkám ano, protože se na to dívám z hlediska člověka zabývajícího se komunikací. Ale v žádném případě to nezlepší hodnocení (činnost rozhodčích) a může to dokonce mít i lehce negativní efekt, to přiznávám. Ale celkově to bude dobré pro lidi mimo náš sport, kteří budou drezuru sledovat – jako IOC.“

„Ale jsou tu jiná důležitá témata, jako například bodový kodex, možná přidělování specifických úkolů mezi rozhodčí, tak jako je tomu u gymnastiky. Jsem psycholog a vím, že rozsah pozornosti je mnohem menší, než si myslíme. Po rozhodčích chceme, aby během jedné sekundy sledovali 10 000 věcí, což je nemožné. Dle mého by se mnoho zvládlo, pokud bychom k tomu přistupovali z psychologického hlediska a možná také přidělili specifické úkoly určitým rozhodčím.“

Podle princezny Nathalie by s rozhodčími měli pracovat sportovní psychologové, aby jim dodali více kuráže…

„Jsem jediný psycholog, který kdy trénoval 24 „O“ rozhodčích před dvaceti pěti lety. Všem jsem jim dal za úkol napsat, co viděli na určitém obrázku a 50 % z nich vidělo něco a dalších 50 % vidělo něco úplně jiného. A tak bylo možné jim dokázat, že to, co vidí, tam nutně nemusí být. Co vidíte, je váš úhel pohledu. I takto se dá zlepšit rozhodování, jestliže si to rozhodčí uvědomí.“

Ale rozhodčí si přece musí být vědomi toho, že mají tendenci dávat lepší známky Isabell Werth než nějakému nováčkovi v Grand Prix…

„Vždy to bude subjektivní, neboť jsme všichni lidské bytosti. Ale můžeme být trénováni k lepší objektivitě. Vědět (znát) neznamená vše – jsou způsoby, jak se naučit větší všímavosti a větší všímavost pomalu ale jistě přináší větší objektivitu. To je psychologický přístup k celé věci a k Nathalii, nikdy jsem s žádným jezdcem tak nesouhlasil – pokud nepočítám svou ženu. Je zde prostor pro zlepšení a samozřejmě také dobrý bodový kodex. Až tu my za sto let nebudeme, tato diskuze bude stále pokračovat…“

Od olympijských her v Římě jsme ušli dlouhou cestu, tam trvalo dva dny vytvoření filmu a čtyři dny, než rozhodčí došli k výsledku…

„Je to mnohem lepší než tehdy. Vy i já jsme tam byli a viděli rozhodnutí, která byla absolutně šílená. To už dnes neuvidíme, vídáme chyby jednotlivců, ale není to taková katastrofa. To vůbec, jen je tu prostor pro zlepšení.“