Georg nepatřil k extravagantním osobnostem a oslavy vítězství pro něj nebyly. Jak řekl v knize Dressage Masters, kterou napsal David Collins: „Kdysi jsem viděl v Londýně balerínu z Bolšoj balet v akci. Po nádherném výkonu přišla zpátky na pódium a předvedla třicet piruet. Diváci šíleli, aplaudovali a hlasitě počítali číslo každé piruety. Když dotančila, dočkala se ovací ve stoje. Lehce sklonila hlavu a pokorně přijala chválu. Opustila pódium, aby se znovu vrátila a zatančila znovu třicet piruet na druhé noze. Diváci už skutečně šíleli, stáli na židlích a tleskali. Balerína znovu jen sklonila lehce hlavu a přijala chválu.“

„Když to srovnám s drezúrou a soutěžemi, myslím na momenty po závěrečném pozdravu. Když vidím soutěžícího, jak oslavuje, vzpomenu si na tu pokornou balerínku, člověka oddaného svému umění a snahou se neustále zlepšovat. Umělec s tímto přístupem se může naučit umění trénování koní.“

„Drezúra není jenom sport. Ano, součástí drezúry jsou i soutěže a snaha být vítěz, ale drezúra je krásná jenom tehdy, když je dělaná dobře. Když jezdec a kůň tančí v harmonii. Pokud se jezdec do téhle fáze s koněm nedostal, měl by zůstat doma a nesoutěžit na veřejnosti.“

Georg přišel z Rumunska do Německa ve věku třicet jedna let jako politický uprchlík. Za Rumunsko soutěžil na olympijských hrách ve Stockholmu roku 1956, a když se přestěhoval do Německa, brzy na to začal být uznáván jako špičkový trenér. Jeho manželka Inge sportovala s koňmi na úrovni Grand Prix ve skocích i drezúře. Také byla trenérkou polského národního drezúrního týmu.

Jejich dcera Monica byla trojnásobnou vítězkou OH v drezúře a nyní koučuje německý drezúrní tým.

Georg Theodorescu sám trénoval týmy z celého světa, Francouze, Italy, Rusy a Američany; a nespočet dalších jezdců, kteří za ním přišli do jeho tréninkové centrály.

Georg byl upřímný ve své kritice nekorektního, okázalého pohybu koní. Když jsme třeba diskutovali o koni v obdélníku, poukázal na to, jak se kůň v okázalém klusu hýbe nekorektně. Že došlapuje mimo místo, kam ukázal svým kopytem. Dříve by po takovém pohybu rozhodčí soutěžícího koně ještě zhlédli v klusu, ale poté by zastavili jezdce a vykázali ho z obdélníku s tím, že kůň není dostatečně zahřátý nebo je naopak přemotivovaný, ale výsledkem je zkrátka nekorektní pohyb koně. Jezdec by se omluvil a opustil by obdélník. Tehdy.

„Když kůň kluše, měl by došlapovat tam, kam ukáže svými předními kopyty. Pokud spěcháte na vlak, prodloužíte svůj pohyb, abyste to stihli. A co je tady prodloužení? Jestli vám to trvá déle, než se dostanete z jedné strany na druhou v prodlouženém klusu, tak jaký prodloužený klus to vlastně je? To je cirkus. Nemohu kritizovat cirkus, protože tam mají málo místa a je tam přeplněno, ale v drezúrní aréně by prodloužený klus měl být korektní.“

„Takový nekorektní pohyb přichází, pouze pokud je kůň v takové tenzi, že natáhne přední nohy dále dopředu, než kam došlápne. Nikdy to neudělá, pokud je uvolněný. A drezúrní pravidla říkají, že kůň má být při provádění cviků uvolněný. Někteří lidé si mohou myslet, že tento způsob klusu je hezčí, ale není prostě korektní.“

Na toto téma se ptám Georga, jaký byl nejlepší drezúrní kůň, kterého kdy viděl? Odpovídá mi, že viděl mnoho dobrých drezúrních koní, ale toho konkrétního viděl v Hicksteadu. Šlo o dvojici Liostro a Herbert Rehbein. Kůň byl perfektně vybalancovaný, lehký v ruce, shromáždění perfektní, prodloužení pomalé, všechno bylo tak, jak to má být. Bylo to jako sen, vše bylo plynulé a hezké…

Georg Theodorescu byl vášnivě zaujat čistotou pohybu a cviků, a tak jsem se ho zeptal, jak učí koně korektně stát.

„Ne trestem, ale opakováním, mluvím s ním, když stojí korektně. Tak se to naučí. Často je můžete vidět, jak poté spokojeně přivře obě oči.“

Georg sdílí další myšlenky ohledně přípravy mladých koní a jejich vzdělávání.

„Nikdy se mi nelíbilo slovo drezúra, můžete drezúrovat holuba, aby prováděl triky v cirkusu, ale pro mě je to vzdělávání koně. Je to vzdělávání jako u dítěte. Máte odpovědnost za jejich vzdělání, které je jak psychické, tak i fyzické. Jsem staromódní, ale jak se říká latinsky, ve zdravém těle zdravý duch.“

„Když jsou koně mladí, je nutné mít na paměti, že to jsou děti. Samozřejmě si musí zvyknout na váhu jezdce, ale to je více než dost pro jejich věk. Musí dosáhnout rovnováhy s někým na jejich zádech. V momentě, kdy jim sedne jezdec na záda, ztratí balanc. Ok, zvládne jít v kroku, ale co klus a prodloužený klus? A každý očekává, že mladý kůň už bude rovnou tančit. To je moc brzo.“

„Mladé koně rád vidím pracovat společně se starším koněm. Ale napřed si musí na vás zvyknout ve stáji, znát vás a váš hlas. Mají citlivější vnímání jak my. Oni vědí, kdy přijdeme do stáje, i když máme gumové podrážky na botách a jsme „neslyšní“. Oni o nás ale vědí dříve, než si myslíme. Musíte je naučit důvěřovat. Vašemu hlasu, jinému koni ve stáji, kterého znají. Kůň potřebuje někoho, kdo je jeho přítel, jako když pošlete malé dítě do školky, také potřebuje kamaráda.“

 „Vzdělávání je vážná věc. Kůň se musí naučit disciplíně a jako mladý se toho musí naučit hodně. Stát na místě, kam je postaven, nechat se umýt apod. – a také se naučit, jak žrát a pít. To je důvod, proč nemáme automatické napáječky. S 45 až 50 koňmi ve stáji je to opravdu hodně kbelíků vody a v létě ještě navrch dostávají vodu v 10 hodin večer, ale pokud nemáte čas na zvířata, tak je lepší je vůbec nemít. Nemám rád automatizované věci. Voda musí být čerstvá, což u automatických napáječek není, protože tam spadne stéblo nebo zrní, voda se pak kazí, kdo by pak z toho chtěl pít?“

„To ale znamená, že lidé, kteří jim nosí vodu, musí koně znát. Jak pijí, jak rychle a mnoho dalších věcí jenom kvůli tomuhle.“

„Nesnáším cokoliv automatizovaného u koní, takže nemáme ani kolotoče. Když jsme na tohle místo přišli, kolotoč tu byl, ale proměnili jsme ho v garáž pro auta.“

„Automatizované věci nejdou s koňmi dohromady. Oni nepotřebují mašiny a tlačítka, oni potřebují lidi. Někoho, kdo si s nimi bude povídat a říkat jim, jestli jsou hodní, či zlobí. Oni vědí přesně, kdy jsou hodní, nejsou blbí. Jsou to zvířata, a inteligentní zvířata.“

„Nejdůležitější je vědět, jaké cviky potřebujete k tomu, abyste dostali koně do rovnováhy. Přední část koně je mnohem těžší než záď. Potřebujete je dostat do rovnováhy, to znamená, že musíte koni na záď poslat váhu zepředu, ale také při tom započítat váhu jezdce.“

„Ale nemůžete tu váhu poslat zepředu dozadu jenom skrze ruce jezdce, protože nevíte, jestli je kůň dostatečně silný, aby se unesl odzadu. Musíte toho koně znát, jestli už je na to dostatečně silný. Pokud by mě někdo vzal do posilovny a řekl mi, tu máš 100 kg, zvedni to, mohl by mě drtit až do dalšího rána, nezvednu to. Není to proto, že bych nechtěl, prostě bych nemohl. Takže by mohl chodit každý den a nutit mě zvedat tu samou váhu a drtit mě, bez výsledku. Brzy bych nejedl, nespal…“

„Měli bychom se proto zajímat o to, abychom koním neubližovali. Všechny pohyby vysoké drezúry jsou přirozenými pohyby. Kdy koně pasážují ve výběhu? Když jsou happy! Někdy můžete vidět jezdce, jak tahají, tahají a do toho pobízí a pobízí, ale to není pasáž. Tancujete, když chcete tancovat, ne když vás do tance nutí.“

„Kůň musí rozvíjet i svoji mysl, protože je to umělec. Když koně předvádíte na veřejnosti, oni to ví. Všichni koně tady za mnou přijdou, za mým hlasem, i když je na nich jezdec. Někdy na ně nemusím volat, oni prostě přijdou. Je to lepší, když začínáte od počátku s koněm jako kamarádem, pak je to zábava i pro mě.“

„Jezdit mě učil můj dědeček, který měl mnoho plnokrevníků a také mnoho dětí, vnuků a pravnoučat, kteří za ním jezdili v létě na farmu. Každý pochopitelně chtěl jezdit. Když mi bylo asi pět, chtěl jsem jezdit taky. Dal mi malou šedou klisnu a řekl mi, až přijde za tvým hlasem, dostaneš sedlo a uzdečku. Po pěti nebo šesti letech za mnou konečně přišla a dostal jsem sedlo. To byla moje první lekce.“

Celou dobu jsme se bavili a koukali přitom na jeho dceru Moniku, která zrovna trénovala se svojí mladou, tehdy osmiletou trakénskou klisnou Renaissance Fleur. To byla dvojice, která byla na cestě zazářit v Grand Prix soutěžích, zvláště ve Freestyle, bohužel později se klisna fatálně zranila a byla utracena. Tehdy jsme ale pozorovali krásný trénink.

Klisna se hýbala krásně, držela rytmus ve všech chodech a pohybech, a byla veselá a v prvním cvalu náhle řekla „chci provést letmou změnu, chci to provést teď hned“, ale Monika ji zkorigovala. Byla to korekce bezprostřední a jasná, ale bez jakéhokoliv náznaku agrese. Monika potom vysvětlovala, že to je její filozofie tréninku.

„Nemůžete toho po ní chtít moc nebo si to vynucovat, jinak bude v tenzi a její přední nohy budou příliš vystřelovat, místo toho aby se hýbala tak, jak má. Dneska jsem pracovala jako vždycky, připravuji ji na první Prix St Georges tenhle víkend. Nemám žádné triky, je to klasické ježdění v souladu s klasickými principy, a to je jediná magie úspěchu. Je to jen logické a jednoduché ježdění.“

„Když to zkoušíte ošulit, koně se to naučí provádět takhle, ale nebudou se hýbat, jak by se drezúrní koně měli pohybovat.“

„S touto klisnou je trénink jednodušší, protože se narodila pro drezúru, to je to, co potřebujeme pro drezúru, takový typ koně. Ona ale také fantasticky skáče, takže by se líbila i parkúrovým nebo všestrannostním jezdcům. Ale není jednoduchá, nejen proto, že je to náladová klisna, ale také má mnoho plnokrevné krve. Ale to je jediný problém, který musíme u ní řešit. Každý kůň potřebuje jinou péči a jinou práci. Nemyslím tím úplně odlišnou práci, vždy pracuji na stejných klasických principech, ale jsou koně, kteří jsou temperamentnější, někteří jsou pomalejší, někteří nechtějí úplně spolupracovat. To jsou věci, které musíme řešit, ne je obcházet pomocí nějakých triků.“

„Ona se ničeho nebojí, jen je trošku darebačka, ale u ní musíte jen říci, „to stačí“, nemůžete ji uhodit, protože pak by se bála. Ale když ji necháte být, využije toho. Musíte koním rozumět a také tomu, kdy je čas přestat pracovat.“

Je velmi důležité pochopit, že Georg a Monica jsou dva odlišní lidé a běda otci, když by se pokoušel zasahovat do ježdění dcery.

Georg k tomu dodává: „Vždy jsem chtěl pracovat se svými koňmi sám a bylo to horší, když jsem byl mladší. Můj otec by mohl říci „pomůžu ti“, ale já bych mu odpověděl, ať mi na moje koně nesedá. Nyní stále jezdím své koně sám, ale někdy o víkendech už nechám nějaké dívky na nich jezdit. Předtím bych to nedovolil.“

A k Monice a všem ostatním mladým jezdkyním, které své koně trénují, dodává: „Drezúra je nyní mnohem lepší, protože je více mladých jezdců, jezdkyň, které své koně připravují od počátku do soutěží Grand Prix a dělají si je samy. Jsem si například jistý, že nikdo nejezdí koně Isabell Werth. Na koních Monicy jsem nikdy neseděl, nechtěla to a nechce.“

„Samozřejmě že Monica má problémy, jako každý jiný. Ale vyřeší je a nikdy k tomu nevyužívá pomocné otěže. Pomocné otěže nejsou u nás povoleny, bez diskuze.“

Když přijíždíte do stájí Georga Theodorescu, hlavy, které vykukují z boxů, jsou jako přehlídka malé síně slávy, ale i v důchodu jsou koně opečováváni jako VIP. Všichni koně, kteří k nim přijdou, zůstávají ve stáji celý život, dokud nejsou uspáni.

Například 26letý Corrado a 19letý Ganimedes chodí každý den do výběhu za jakéhokoliv počasí. Když Georg říká, že si za jakéhokoliv počasí ve výběhu hrají jako hříbata, rozlije se mu po vrásčité tváří spokojený úsměv. A to vypovídá o jeho přístupu k drezúře, trénování a koním všechno.