Tajemství Achaltekinských koní

1. 10. 1999 Kateřina Malá

Informace o chovu dostihových závodních koní

"... v dobách, kdy hnědý hřebec Achal kraloval na závodních drahách, nebylo koně, který by se jemu rychlostí vyrovnal. I rozhodli se jednoho dne a povolali mu za soupeře sokola. Tisíce lidí z celého světa přijely shlédnout tuto neobvyklou podívanou. Když majitel se svým sokolem připraven stál na vysokém vršku a kůň (na stejném místě) pod ním, byl závod odstartován. Hnědák vyrazil jako střela, mihl se před zraky udivených lidí a nechal sokola daleko za sebou. Od těch dob dávají se achaltekinským koním jména ptáků..."

Tak praví jedna z legend o achaltekinském plnokrevníkovi, který patří mezi nejnevšednější a nejoriginálnější plemena na světě.

Inteligence, ušlechtilost, oddanost člověku, vytrvalost a schopnost rychle obnovovat síly i po velkém vyčerpání patří mezi hlavní vlastnosti koně, kteří byli v minulosti označováni jako "zlatí", "okřídlení" či "nebeští".

Kořeny rodokmenu achaltekinského plnokrevníka sahají až do období 2 až 3 tisíc let před Kristem do Ferganské kotliny, která svou nepřístupností vytvořila ojedinělé podmínky pro dlouhodobý čistokrevný chov. Koncem roku 1000 našeho letopočtu se oblasti zmocnil staroturecký kmen Oguzů, který s islámem přijal i nové jméno Turkméni. Zákony islámu naštěstí i nadále vedly k zachování čistoty chovu.

Po mnoho století byl tento kůň druhem a nenahraditelným pomocníkem Turkména. Z pokolení na pokolení, od otce k synovi, předávalo se tajemství jeho chovu a nejvýznamnějšími chovateli se staly rody Achal a Teke.

Zvláštní druh výchovy koně, který byl po raném odstavu ošetřován a krmen z ruky pouze svým majitelem, vedl k postupnému vytváření specifických vazeb k člověku. Achaltekinský kůň byl vychováván k tomu, aby se svým pánem spolupracoval, společně s ním bojoval, hlídal ho a chránil. Tento charakterový znak je v jeho psychice zakódován dodnes. Stál po boku svého pána i v dobách, kdy museli Turkméni pod tlakem Uzbeckých kmenů postupně opustit své území a novým domovem se jim stala oblast dnešního Turkmenistánu. Ve zdejších tvrdých podmínkách - obklopeni ze severu rozlehlou pouští Karakuma, z jihu pohořím Kopetdag - se dodnes rodí tito originální pouštní koně. Ruští hipologové se domnívají, že by Achaltekinský kůň mohl být předkem koně arabského. Nelze to však s jistotou prokázat. Nicméně je známo, že arabští jezdci využívalí v dávné minulosti křížení svých koní s turkménskými hřebci především pro jejich větší vzrůst. Tento fakt je přiznáván i významnými specialisty na arabské koně.

Krev achaltekinů koluje (kromě většiny ruských plemen) i v krvi anglického plnokrevníka. Zajímavostí je mimořádná vzhledová podobnost Darley Arabiana (jednoho ze zakladatelů chovu anglického plnokrevníka) se současným achaltekinským koněm. Achaltekinská rasa vyniká osobitým kouzlem, byť je postava koně pro některé odborníky souhrnem celé řady konvenčních vad - příliš dlouhého hřbetu, mělkého hrudníku a vysokého kohoutku, sbíhajícího ke strmé pleci. Exteriérem a typem se spiše podobá anglickému plnokrevníkovi než arabovi. Barvou převládají hnědáci, bělouši a zvláště ceněný je medově zlatý ryzák (s černými tečkami), který se při slunečním světle nádherně kovově leskne. Ne náhodou byl v minulosti zasvěcen Bohu slunce.

Daleko dříve, než první anglický plnokrevník spatřil světlo světa, měřili si své síly turkménští koně na závodních drahách a dodnes jsou dostihy jejich hlavními chovatelskými zkouškami.

Achaltekinský plnokrevník je však daleko univerzálnějším koněm, jak dokázal svými úspěchy v klasických jezdeckých disciplinách a ve vytrvalostních jízdách. To, že je králem mezi vytrvalci, potvrdil při státních výkonnostních zkouškách v roce 1935. Tehdy achaltekinští koně urazili vzdálenost přibližně 4200 km z dnešní Turkménské republiky (Ašchabádu) do Moskvy.

Cestu zvládli za 84 dnů při nesmírně těžkých podmínkách a minimálních požadavcích na vodu a krmivo.

Maršál Buďonnyj se pokoušel vyšlechtit rasu, která by tyto koně překonala. Nedokázal to.

Jako snad každé plemeno má i achaltekinský kůň své hrdiny. Patří mezi ně nesporně hřebec Arab, účastník zmiňovaného závodu, který ještě v roce 1947 (ve svých l7ti letech) zvítězil v Moskvě ve skoku mohutnosti překonáním překážky 2,12 m. Za zmínku stojí, že právě na tomto hřebci velel maršál Žukov v roce 1945 v Moskvě na Rudém náměstí slavnostní přehlídce k vítězství Rudé armády (zda to byla pocta pro koně či pro maršála, posuďte sami).

Pravděpodobně nejznámějším achaltekinským koněm je Arabův syn, hřebec Absent, který získal v roce 1960 zlatou medaili v drezúře na OH v Římě a o 4 roky později se v Tokiu na OH umístil jako třetí, vždy se Sergejem Filatovem v sedle.

Smutným faktem, provázejícím současný chov těchto koní, je stálé snižování jejich počtu. Přesto, že je velice ceněn a chovatelů nejen v Rusku, ale i v zahraničí přibývá, je jejich počet na celém světě odhadován na něco málo přes tisíc kusů. Achal-Teke je jako nejstarší plemeno na světě vyhlášeno světovou kulturní památkou, ale současně figuruje i na seznamu ohrožených zvířat UNESCO. Důvod?

Podle Nikity Chruščeva byl kůň, kterého vlastnil Alexandr Veliký, na kterém Čingischán dobýval Asii a který byl znakem bohatství a chloubou svého majitele, pouhým buržoazním přežitkem. Jako jezdecký kůň neměl praktický význam. To bylo první ohrožení existence plemene. Těžké časy pro tyto vzácné koně nastaly v jeho domovině i po rozpadu Sovětského Svazu. Nedostatek peněz, hlad, špatné životní podmínky... Ani současná politicko-ekonomická situace v asijské části bývalého svazu není zdaleka jednoduchá, což způsobuje, že počty achaltekinských koní neustále klesají.

Mezi zeměmi, které se podílejí na jejich záchraně, je i Česká republika zásluhou manželů Havlíčkových, kteří na své farmě AchalTeke v Chrastavě u Liberce vlastní největší chovné stádo v Evropě. Prvním koněm, kterého manželé dovezli z Ruska v roce 1990, byl vnuk slavného Absenta - hřebec Lakmus. Ten se stal zakladatelem chrastavského chovu a dodnes je jejich nejcennějším plemeníkem.

Již v roce 1995 měla rodina Havlíčkových na své farmě 5 chovných hřebců a 21 klisen. My jsme je ale navštívili v době, která není jejich záměrům zrovna nakloněná. Osud farmy, která ještě není zcela dokončena, je stále na vážkách a paní Havlíčková, hledající stále dobrého investora, je na vše téměř sama, neboť její manžel je těžce nemocen. Přesto se nám dostalo vlídného přijetí (až na několik štěkajících psů za vraty, kteří při plnění svých povinností rozkousali i zvonek). Uvnitř nás čekalo sto nádherných koní. Jen špatné počasí (jakoby nad farmou nechtělo vysvitnout slunce), trochu kazilo náš dojem.

Ale i když jsme neviděli "zlaté" koně v záři slunce ani dokonalé chovné středisko, viděli jsme achaltekinské plnokrevníky.

Kdysi někdo napsal, že kdo jednou usedne na achaltekina, ten už jiného koně nechce. Dovolím si malé doplnění - nechcete-li achaltekina, nedívejte se mu do očí.

S laskavým svolením autorky pro web zpracoval Equichannel.cz.

Informace o chovu dostihových závodních koní

Podobné články