Přinášíme plné znění prvního ze tří dílů zevrubného komentáře k dlouhé překážkové dráze kladrubského hřebčína mezi špičku světových památek, který poskytla znalkyně u nás nad jiné povolaná – Ing. Lenka Gotthardová CSc., ředitelka NH 2004–2008, od roku 2014 starostka obce Kladruby nad Labem.

UNESCO

Instituce UNESCO spadající pod Organizaci spojených národů (OSN) vznikla krátce po ukončení 2. sv. války, a to 15. 11. 1945. Určitě na to měly vliv zkušenosti z právě proběhlé války, která na kulturu brala pramalý ohled. Tehdejší dvacítka zakladatelských států, včetně Československa (pouze 6 jich bylo z Evropy), se dohodla na potřebě ochrany významných materiálních kulturních a přírodních památek. Teprve později přibyla ochrana nemateriálních památek. Dnes je členy 195 států z celého světa, instituce sídlí v Paříži. Organizační členění je klasické (generální konference, výkonná rada a sekretariát). V rámci naší spolupráce existuje Česká komise pro UNESCO a Stálá mise při UNESCO. Podvakrát byla mj. zvolena předsedkyní České komise senátorka MUDr. Jaroslava Moserová – Davidová, DrSc., která několikrát také navštívila kladrubský hřebčín, např. v roce 2004 i s Dickem Francisem, jehož knihy skvěle překládala.

ESSA

Již v roce 2003 se začali scházet ředitelé evropských státních hřebčínů a hřebčinců. V roce 2004 se sešli v rámci výstavy v Offenburgu, pak následovala setkání v hřebčínech v Bábolně (HUN), v Alter Real (POR), v Janowě Podlaském (POL) a na dalších místech. V mezičase vznikla Asociace státních evropských hřebčínů a hřebčinců (ESSA). Při všech těchto setkáních bylo hovořeno i na téma ochrany chovatelských ústavů v rámci národních, evropských či světových institucí.  Zájem o vstup do UNESCO měla určitě Lipice a hřebčíny s chovem lipicánů, německý Marbach, francouzské a maďarské hřebčíny a řada dalších. Mnoho ředitelů světových hřebčínů a hřebčinců mělo podobné vize o vstupu do UNESCO. Bylo důležité si uvědomit, že je potřeba si trochu pospíšit.

Idea ochrany hřebčína byla hlavním hnacím motorem

Zachování koní a zcela unikátní kulturní, chovatelské, krajinářské a architektonické památky bylo jasným cílem. Těžko bychom hledali jiná místa na světě, kde se tak dokonale snoubí život koní s kulturní krajinou, velkorysou architekturou a po staletí koním oddanými lidmi.

Další motivací pro vstup do UNESCO byla střídavá přízeň významných institucí, které o hřebčín pečují. Někdy byla spolupráce vynikající, někdy taková nebyla. A občas někteří novináři psali, že Kladruby jsou již dávno v UNESCO…

Výjimečnost kladrubského hřebčína

Chov koní v Kladrubech se traduje již od 15. století, rok 1579 je rokem povýšení na císařský hřebčín, kterému se dříve říkalo „Jeho milosti obora koňská“ či jen obora. Naši předkové vybrali místo s výbornými půdními a terénními podmínkami. Hřebčín patří mezi nejstarší v Evropě, zcela nejstarší byl založen při klášteře Einsiedeln ve Švýcarsku v roce 1064, kde sice již původní koně nechovají, ale stále se jim na stejném místě věnují. Německý hřebčín Marbach, ležící nedaleko Stuttgartu, byl vždy o 6 let starší než Kladruby, před několika lety byly nalezeny podklady o ještě starším datu chovu koní na daném místě. Další starší hřebčíny již neplní svoji funkci nebo měly poměrné dlouhé přestávky ve své existenci, jako například chorvatský hřebčín v Dakovu (založený 1506).

Kladruby si dodnes uchovaly velký areál 1310 ha, což mnohým současným chovatelským ústavům chybí či je dokonce obestoupila městská zástavba. Krajina sloužila a slouží koním. Uspořádání cest, toků, pastvin a drobných staveb mělo usnadnit pohyb koní v oboře, jejich chov a výcvik. Desítky generací specialistů zkulturnily lužní krajinu podél Labe pro potřeby chovu koní, tisíce lidí se věnovaly jejich chovu a péči o ně.

Mnohé francouzské hřebčíny a hřebčince se mohou pyšnit nádhernou architekturou stájí a administrativních budov, resp. zámků. Krásné zámky v sousedství stájí bychom našli i v Německu (Moritzburg, Neustadt/Dosse, Graditz), ale také v Polsku (Liski, Walewice, Ksiaz…) či v Rakousku (Piber) a na dalších místech. Někde se správní budovy stavěly v duchu velkých vil či menších zámků. V Kladrubech se ctil chov koní a na středových osách příjezdových cest jsou nejdůležitější stáje klisen a plemeníků, zámek se tak dostal do pozice praktického doplňku. Z architektonického hlediska je důležitý jednotný vzhled staveb. Lipice například trpí tím, že přístavby stájí a dalších objektů se děly v různých historických slozích až po zcela moderní a je to na nich vidět.

Velmi významná je i délka a kontinuita chovu starokladrubských koní v Kladrubech. I chov lipicánů přímo v Lipici bude vždy o rok mladší (1580), nemluvě o dalších místech jejich hřebčínského chovu. Název obce Kladruby dal původně starošpanělským a staroitalským koním jejich dnešní jméno. Tím patří k nemnoha plemenům, která získala své označení podle zcela konkrétní obce či města (koně lipičtí, frederigsborští, …).

Starokladruští koně jsou jediným plemenem koní na světě chovaným výhradně pro ceremoniální účely. I když byli v dřívějších dobách občas využíváni i pro akademické ježdění ve Vídni (např. Cerbero a další) a dodnes víme, že jsou vesměs nesmírně příjemní pod sedlem, jejich specializace pro zápřeže přetrvala.

Jejich exteriér odpovídá více než čtyřsetletému poslání – práci v těžkých zápřežích galakaros a později kočárů. Také klabonosý profil hlavy je významným typickým znakem, který byl u jiných plemen spíše selekčním kritériem. Jejich elegantní zevnějšek, výborný charakter a vysoká akce předních končetin z nich vytvořily obdivuhodné impozantní galakarosiéry pro panovníky dávných i současných monarchií.

Příště se dozvíte, které památky jsou v UNESCO a začátek celého procesu uznání.