K oceněným osobnostem, jež se výrazně vepsali do rozvoje chovu koní a jezdectví,  patřil při příležitosti výstavy Kůň 97 v Lysé nad Labem  MVDr. Vlastimil Sixta. Rozepsaná kniha života tohoto neúnavného chovatele, organizátora a hipologického odborníka je realistickým románem se vším všudy, jsou v ní dny nadšení, radosti a uznání ale i období velkého zklamání, křivdy a bolesti. V. Sixtovi bylo obého dopřáno v hojné míře.

 

Pane doktore, povězte nám, prosím, něco o své cestě ke koním?

Cestu ke koním jsem nehledal, byla geneticky zakódovaná. Všichni  předkové byli sedláci, ba dle dávné rodinné tradice byl jedním z předků i Čapek ze Sán, který se sice u Lipan nevyznamenal, ale měl asi dobrého koně. Praděd byl členem kolínského bandéria při kladení základního kamene Národního divadla a také otec byl dobrým jezdcem. Doma na statku ve Smrčku nedaleko Chrudimě jsme měli vždy ušlechtilé koně.

 

Jak to bylo se školou a ježděním?

Prvé kulturní ježdění jsem poznal po válce v Praze v jezdeckém oddíle Sokola pražského  (JOSP), kde jsem před maturitou v roce 1945 – 46 jezdil. Již v té době se rýsovalo, že to s naším  státem a zemědělstvím nedopadne dobře a tak jsem podle přání rodičů odešel v roce 1946 na Vysokou školu veterinární do Brna. Tam jsem našel nepředstavitelný jezdecký život!   Tehdejší Sokol Brno 1 sídlil na „veterině“, kde bylo padesát velmi dobrých koní, krásné stáje, dvě kryté jízdárny a množství zkušených cvičitelů z řad důstojníků poslední eskadry, která měla koně též v areálu Vysoké veterinární školy. Sokol Brno měl již sportovní tradici z předválečné doby a sportovní ježdění bylo podporováno i zapůjčováním vojenských koní. Tam jsem poznal své nejlepší přátele – dnes už nežijící, vzácné jezdce a koňaře Ilju Hrejsu, Borise  Rotkovského a i svoji pozdější manželku Ljubu. Ale také svého prvního koně pohořelickou klisnu Zlatu (Simon xx – z matky po F XIII).

Klisnu mi na zoufalé naléhání koupila hodná teta. Zlatu jsem tedy dovezl domů do statku a získal z ní klisničku po 102 F VII. Na  Zlatě jsem jel v roce 1947 do Nechanic, tato cesta však byla přerušena příslušníky SNB a znamenalo to i konec Selské jízdy v Čechách, což počítám i ke své první životní prohře. Pak přišly další: únor 48, otce zavřeli, matku vystěhovali, z domácího statku jsem zachránil jen Zlatu, kterou jsem dal do oddílu do Brna (bohužel jsem se k ní nemohl hlásit, ale klisna tam dobře sloužila do svých dvaceti let).

 

Jak se vyvinul Váš život po škole?

Pominu-li nejrůznější potíže, které přinesla doba, dokončil jsem v roce 1951 školu a ve snaze uniknout nejrůznějším překážkám původu a názoru, jsem „emigroval“ do jižních Čech, kde tehdejší nedostatek veterinářů sliboval přežít. Byl jsem tam ale koňmi zklamán. Jihočeský sedlák byl již dalek Cimburových tradic a znal jen klidné chladnokrevníky.

Po čase jsem se oženil s dívkou z naší party z Brna s Ljubou, která mezitím také přišla o své koně jak v Brně, tak i na statku svého bratra v Drásově. Byli jsme zklamáni, a i když jsme trávili volné chvíle u ohrad hříbárny v Čihovicích (patřila tehdy hřebčinci v Písku), nechtěli jsme s koňmi  již nic mít.

Ještě ke sportu – i když jsem se v Brně najezdil dost – význačné sportovní úspěchy jsem neměl – nebyl jsem z vyvolených. Manželka byla daleko lepší a zkušenější jezdkyně.

 

Dlouho jste, pane doktore,  se svou paní bez koní  stejně nevydrželi?

Ano. V roce 1955 nastal zlom, když si v Týně nad Vltavou založila parta „kaskadérů“ okresní jezdecký klub Svazarmu. Nevydrželi jsme to, začali jsme tam chodit, pomohli jsme oddílu od oněch neuvěřitelných dobrodruhů a koně jsme dali do pořádku. Manželka odešla ze zaměstnání a koně začala zadarmo krmit, v tom pokračovala až do roku 1983.

Tím jsme se dostali k jihočeskému jezdectví, které, i když skomíralo, mělo ještě ohromné tradice (Helebrant, Býček, Šembera). Po přechodu do ČSTV jsme měli brzy dobré koně – kupoval jsem chromé dobré koně a vyléčil jsem je. Sám jsem pro aktivní sport nemohl nic dělat pro silné exponování v práci, tak jsem se věnoval hlavně trenérské práci, abych vytvořil co nejlepší podmínky pro sport manželky a jezdců, které jsme vychovávali. Měli jsme v té době prvé úspěšné koně. Byli jsme i u jezdeckých začátků netolického hřebčína – odtud pocházel manželčin úspěšný steepler Graham.

Stal jsem se předsedou tehdejší krajské jezdecké sekce ČSTV a vytvořili jsme jihočeské krajské družstvo, které nám trénoval mjr. Býček a tak jsme úspěšně cestovali po tehdejších velkých cenách. Měli jsem opravdu dobré koně: Jíla-Neklana, životního koně mojí ženy, dále Habra, Husara, v Netolicích Celu a v Písku Chána. V roce 1964 nám byl různými intrikami znemožněn start na CSI ve Welsu.

 

Jedna významná kapitola Vašeho koňařského působení je neodmyslitelně spjata s Březím?

Po dlouhém boji o licenci Husara jsme začali s chovem žluťáků. Přichází další pohroma. Z „hygienických“ důvodů nás v Týně vyhazují z kolbiště a v roce 1970 i ze stájí. Obětujeme první Husarovu dceru exportu do Itálie a kupujeme zdevastovaný statek v Březí. Nové sídlo nás stojí značné pracovní úsilí a odebírá i čas na sportovní činnost. Ohromná pomoc členů i elán naší přijaté dcery Věry (dnes Políčkové), nám navracejí chuť pokračovat.

V chovu máme zařazeného Husarova syna Husara hrádeckého – Dominika (statek se jmenoval Hrádek, proto hrádecký). Stínem je, že naše koně podléhají finančním  potížím a tak prodáváme tři hřebce  Siria, Červánka a Husara týnského – Pavla.

Po náhlém uhynutí Dominika, nemáme štěstí se státními hřebci, proto usilujeme o licenci steeplera Borka, posledního syna Diva  z Galánky, nejúspěšnějšího drezurního koně z Netolic. Nakonec boj se SPS vyhráváme a z Borka se stává 102 Div- 56.

Přichází další pohroma – obec Březí se likviduje pro stavbu jaderné elektrárny Temelín (1984). Dostali jsme však nabídku z JZD Žimutice  a k dispozici historický dvůr Branovice. Během roku jsme ho společným úsilím JZD a členů zadaptovali. Po pětileté činorodé práci, však přichází rok 1989 a následně chce původní majitel objekt zpátky. Do toho ještě přichází neštastná událost – po úraze s naší nejoblíbenější klisnou Čigýrou, zemřela duše podniku – moje manželka Ljuba.

Abych alespoň něco zachránil koupil jsem 10 koní a s dcerou Věrou jsme vybudovali nový objekt u Mirotic.  Po delších komplikacích získal licenci  Div týnský – Čardáš.

 

Je neuvěřitelné, kolikrát  musí člověk v životě začínat, přebudovávat a nevzdávat se.

V životě jsem musel mnohokrát bojovat (a jsem na to zvyklý) s režimem, se státní plemenářskou správou, když mne po normalizaci vyhodili z ČSTV i s Českým jezdeckým svazem, ve kterém i v dnešní době zamrzlo cosi z předlistopadové minulosti. Po roce 1989 jsem prožil prohrané boje za jihočeskou Selskou jízdu, za udržení sítě rozmnožovacích chovů (viz konflikt s reformátory v Pardubicích v roce 1991). Dnes je všechno zapomenuto a jsem rád, že jsme mnohé věci vyhráli – ASCHK je už pevnou organizací. Práci v ASCHK a ve výběrové komisi se rád a plně věnuji.

 

A co žluťáci?

Manželka k nim měla historický poměr. Po první světové válce Kinští část koní rozprodali a teta mé ženy byla podílnicí brněnské stáje Ráječko a vlastnila úspěšnou klisnu Nepal – matku ještě úspěšnější Normy. Po zkrachování stáje Ráječko se Nepal vrátila do Chlumce. Jako vzácnou relikvii uchováváme deku z klisny Nepal – nikdy ji nesměl již žádný kůň nosit, aby z ní nevyprchal pach slavné  klisny.

My jsme chtěli chovat žluťáky jako byli původní. Ovšem ti by zřejmě dopadli jako francoužští a polští angloarabové – nikdo by je nebyl ochoten a hlavně schopen jezdit. Pro staré žluťáky toho už nemohu udělat mnoho, snad jen to, že u mne  v klidu dožívají – poslední skokan mojí ženy sedmadvacetiletý Doney Gall a čtyřiadvacetiletá Čelenka (matka Červánka) a možná, že i Div týnský - Čardáš zplodí koně, který se bude původním žluťákům podobat.  Co se týká našich žluťáků dnes, podlehli módě a i jiné době.  To se týká i mého poměru k akci Equus Kinsky. Je dobře, že existuje, i když se k tradici hodí spíše regionálně. Mohu mít výhrady k polským žluťákům - nikdy nedosahovali kvality našich koní – i možná k některým chovatelským postupům, jsem ale rád, že jediný větší chov žluťáků přežil. Dnes máme svobodu, je na majitelích, aby jejich chovy vedli tak, jak určují tradice či jak jim to vyhovuje. Mohu pomoci, pokud o to budou stát.

A já dnes již (a ještě) mohu a chci pomoci celému našemu chovu v ohromné přeměně  řízení a praxe v ASCHK. Všude jsou ještě „nedodělky“: u českého teplokrevníka v samém systému chovu, přesvědčování, řízeném připařování, v propagaci zkoušek výkonnosti a v informovanosti chovatelů prostřednictvím vlastního tisku, v propagaci chladnokrevníka i v oblastech mimo lesní práci (například v národních parcích),  ve stanovení Řádů plemenných knih ostatních u nás chovaných plemen. Je to práce mnohdy těžká (postkomunistická svoboda není vždy spojencem dohody),  ale mám ji rád.

Poznal jsem  a poznávám i zahraniční chovy a snažím se, abychom si z nich vzali to, co nám vyhovuje a to, k čemu oni měli více času. Jejich práci však nesmíme nekriticky obdivovat a naši zbytečně zatracovat.

Děkuji za rozhovor.

 

Pan doktor Sixta byl do poslední chvíle aktivním rádcem a sledovatelem veškerého koňařského dění, které jedinečně glosoval svým originálním inteligentním humorem. Pro současné i budoucí chovatele koní nám zanechal mnoho odborných článků a loni vydanou publikaci Nejvýznamnější plemeníci v chovu českého teplokrevníka. Jeho postřehy a exaltované titulky připsané v úvodu jednotlivým plemeníkům jsou jejich výstižnou charakteristikou, kterou rádi přijímáme a nediskutujeme o ní (jak je jinak mezi koňaři zvykem).

Velké srdce Vlastimila Sixty dotlouklo náhle v úterý 13. února 2007. O sedm dní později se konal důstojný pohřeb v českobudějovické smuteční síni za účasti mnoha přátel, chovatelů koní a jezdců.

Osud bývá i ve chvílích velkého smutku milostivý. Tak již nedopustil, aby se Vlastimil Sixta dozvěděl o tragickém skonu svého milovaného Červánka, který o tři dny později uhořel v útulku koní Rolinka nedaleko Liberce. Srdce by mu puklo žalem. A tak se spolu snad rychle shledali na nekonečných nebeských pastvinách – dívají se na nás dolů a oba kroutí hlavami nad často nepochopitelným lidským konáním.

Lenka Gotthardová